Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vina

18. 04. 2002
3
0
879
Autor
jahudka

V kuchyni je ticho. Husté, zlověstné ticho. Jako před letní bouřkou. Za okny je však časné jaro. Je po dešti a dost chladno. Prázdnými ulicemi se prohání studený severák. Lidé radši sedí v teplých útulných domovech a žijí své životy.

V kuchyni je však chladno a neútulno, skoro jako venku. Starý oprýskaný nábytek, který byl kdysi krémové bílý, prošlapaná podlaha a zašlé záclonky na špinavých oknech, žalují na své majitele. Uprostřed místnosti stojí starý stůl, naklánějící se na jednu stranu. Na něm leží sice čistý, ale velmi záplatovaný ubrus. Je tak vybledlý častým praním, že už není možné zjistit, jaké byl barvy. U stolu sedí starý muž, hlavu v dlaních.

Ticho náhle naruší zvuk prastarých hodin. Odbíjejí celou a dělají při tom velký rámus. Muž se lekne a hlasitě vzlykne. Jakoby se probudil z hlubokého spánku. Napřímí se na židli a nepřítomně se rozhlédne kolem. Zdá se mu, že nepoznává, kde se nachází. Najednou si uvědomí, že nechal vyhasnout kamna a otřese se chladem. Nemá však sílu vstát a zatopit. Káva v šálku také vystydla. Muž znovu zaboří hlavu do dlaní a ponoří se do neradostných myšlenek.

“Zabil jsem ji, zabil jsem matku, jsem vinen” neustále mu víří hlavou. “Zabil jsem, zabil, zabil…,” vzklykne nahlas a rozpláče se. Tluče hlavou o stůl, jakoby se chtěl potrestal za to, co se stalo. Pláče jako malé dítě a mezi vzlyky cosi nesrozumitelně vykřikuje. Jeho zoufalství nebere konce. Po čase unaven smutkem usíná. Do kuchyně se pomalu vkrádá soumrak.

 

*****

 

Arnošt žil sám s matkou. Nikdy nemluvila o otci. Snad to byl nějaký voják spojenecké armády, který se po válce vrátil do dalekého domova. Nebo snad nějaký bohatý podnikatel, který měl tu vadu, že byl ženatý. Nebo třeba zemřel, než si matku stačil vzít. Kdoví, kdo to vlastně byl. Arnošt o něm často přemýšlel a představoval si, jak vypadá. Jako tlustý řezník pan Vomáčka nebo drobný mužíček s velkou čelní pleší a malými kulatými brejličkami, magistrátní rada, pan Stejskal. Líbil by se mu i tatínek v  uniformě, třeba i nádražácké, jako byl otec jeho dávného spolužáka, pana Koudelky. Jako malý kluk viděl tátu v každém muži, kterého kde potkal. Nedovedl si však představit, že by s nimi doma nějaký takový muž žil.

Matka zůstala vlastně celý život starou pannou. Arnošta vychovávala tak trochu jako děvče. Protože neměla žádné zkušenosti s muži, neměla tušení, co takový chlapec v dětství a dospívání potřebuje. A byla na něho velmi přísná. Arnošt nevěděl, co je vlídné slovo, mateřské pohlazení, mámina náruč. Znal jen strohé příkazy a zákazy. Často pocítil na svém těle velkou rákosku.

A to hrozné jméno, které mu dala. Snad se mu za toho neznámého otce chtěla pomstít! Arnošt nikdy neměl kamarády. Děti byly k němu zlé, posmívaly se mu. Z jeho nezvyklého jména si dělaly legraci: “Angrešte, angrešte…,” pokřikovaly na něj. Však se trochu tomu opomíjenému ovoci podobal. Byla to taková bledulka nazelenalá, neduživá, slaboučká. Taky byl často nemocný. A když mu někdo ubližoval, nedovedl se bránit, jen se jako ten zelený angrešt naježil a uzavřel do své slupky. Kolikrát mu jen děti nabančily! A pak, když celý špinavý, potrhaný a samá modřina došel domů, dostal ještě svůj díl od matky. Jak tehdy nenáviděl celý svět!

Nepěstoval žádný sport, nevěnoval se žádným koníčkům. Jen jednu zálibu měl. Knížky. Však taky když dokončil školu, přijali ho nějakým zázrakem do místní knihovny. Neučil se nijak špatně, ale matka rozhodla, že žádné studium se konat nebude. A čím by se měl vyučit? Takové budižkničemu? Uvolněné místo bylo pro Arnošta jako dar z nebes. Jeho předchůdkyně byla matka s dvěma malými dětmi, která byla s nimi často doma. Ke své práci neměla zvláštní vztah a nakonec byla ráda, že mohla Arnoštovi svoji práci předat.

Rychle se zapracoval a pochopil systém řazení knih. Začal studovat knihy jednu po druhé. Ani si moc nevybíral a četl všechno. Postupně se stával dosti sečtelým. Dovedl lidem poradit, co si vypůjčit. Nebyl sice moc hovorný, ale lidi začali do knihovny zase rádi chodit. Ale Arnošt byl nejradši, když byl v knihovně úplně sám. Rychle provedl nezbytné zařazení knížek a ponořil se do čtení. Jak rád se vžíval do osudů literárních hrdinů! Chvíli byl ubohým Quasimodem, posléze hrdinským d´Artagnanem, pak zase mstícím se Monte Cristem nebo osamělým Robinsonem. Jenom role milovníků mu neseděly. Nerozuměl lásce, vášni ani žárlivosti. Často si knížky nosil domů. Matka ho už nechávala být, nosil přece domů peníze a oba je živil. Občas ho sice sekýrovala, jak byla zvyklá, ale Arnošt už to ani nevnímal. Udělal rychle, co chtěla a utíkal opět ke svým hrdinům.

A tak šel čas. Matka ani nepřipustila, že by si mohl a měl najít ženu. Měl přece ji. Na co další hladový krk a dokonce cizí člověk do jejich světa! Že by mohl Arnošt založil vlastní rodinu, bylo nemyslitelné nejen pro matku, ale i pro syna. Oba vedle sebe stárli. Stávali se ještě nerudnějšími a nesnášenlivějšími. Přidaly se nemoci, jak to ovšem ve stáří bývá. Ještěže hodná sousedka z domu občas zaskočila, trochu uklidila, nákup přinesla. Ale matka byla stále nespokojená a ta dobrá duše jí nikdy neudělala nic po chuti. Jen její silné sociální cítění jí zabránilo, aby se o oba podivínské sousedy přestala starat.

Na magistrátě města se začalo šuškat, že Arnošt nemá potřebné vzdělání na místo knihovníka. Dcera jednoho z vyšších úředníků právě končila střední knihovnickou školu a začala se ohlížet po místě. Arnošt začal být nervozní. Nedovedl si představit, co by dělal, kdyby o místo přišel.Vždyť nic jiného neumí! Poprvé si uvědomil, jak svůj život promarnil. Alespoň jazyky mohl studovat. Nebo si večerně udělat střední školu, aby o tom matka nevěděla. Čím více se blížil konec školního roku, tím byl Arnošt nervoznější. Na matku se několikrát utrhl, když ho plísnila pro nějaké hlouposti. V noci špatně spal, už si představoval, jak někde na ulici žebrá. Neměl chudák ani ponětí o podpoře nezaměstnaných, o sociálních dávkách.

Naštěstí si dceruška radního našla výhodnější místo u zahraniční firmy. Místo knihovnice přece jen nebylo pro ni finančně zajímavé. A co dneska s knížkami. Všude jsou půjčovny videokazet. Co vám nenaservírují na některém z mnoha televizních kanálů, to si můžete vypůjčit na kazetě. Je to rychlejší a pohodlnější, než se číst s tlustými knihami. Tak ještě nějaký zamilovaný román nebo bulvární tisk na zkrácení cesty autobusem.

 

******

 

V kuchyni se úplně setmělo. Mokrý ubrus i tvář muže uschly od prolitých slz. Arnošt si povzdechne a otevře oči. Zprvu si nemůže rozpomenout, co se stalo a pak pochopí. Opět mu v hlavě bubnují ta děsná slova:

“Zabil jsem, zabil jsem matku…”. A vzpomene si na ten strašný den.

 

*******

 

Když přišel domů z knihovny, v podpaždí si nesl nově vydaný román Agathy Christie. Těšil se, že se spolu se svým oblíbeným Herculem Poirotem zase ponoří do rozplétání zapeklitého případu. Venku hustě pršelo a on si ráno zapomněl deštník. V kuchyni zanechal mokré ťápoty a z jeho pláště také stříkala voda. Když to matka uviděla, ječivě mu začala nadávat a vyčítat. A to byla ona poslední kapka. Arnošt už toho měl dost. Vší silou na matku zakřičel:

“Prosím tě, nech toho už! Dej mi už konečně pokoj! Ty jsi taková strašná semetrika. Celý život mě komanduješ, mám toho už dost!” Sám sobě se podivil, jak rychle to z něj vypadlo.

Matka na něj vytřeštila oči a chvíli zůstala stát bez hnutí. Pak se nějak podivně zkroutila a těžce dopadla na židli. Začala sebou škubat a z otevřených úst jí tekly sliny. Chtěla asi něco říci, ale nevypravila ze sebe ani hlásku. Arnošt na ni s hrůzou pohleděl a celý se roztřásl. Nevěděl, co si má počít. Když se pokusila k němu natáhnout zkroucené ruce, k smrti se vyděsil. Vyběhl z kuchyně. A rychle ven z  bytu.

Ani nevěděl, jak se dostal na ulici. Nemohl si vzpomenout, jestli vůbec zavřel dveře. Někam utíkal. Lidé se míhali kolem něj, vrážel do nich, nadávali mu. Málem porazil kočárek s malým dítětem. Nějací psi se rozeběhli za ním. Ještě že je jejich páníčkové zavolali zpět. Pořád měl před očima hrůzný obraz matky.

Zmateně pobíhal po ulicích a nevěděl, co si počít. Najednou se mu zdálo, že na něj někdo volá. Otočil se po hlase a vtom vrazil do lampy pouličního osvětlení. V okamžiku se mu rozsvítilo v hlavě.

“Hned přestaň bláznit”, poručil si. “Matka se uklidní, ty se taky uklidníš a vrátíš se domů.”

A co kdyby se jednou zachoval jako chlap? Jak se vlastně takový chlap chová? Už to má. Půjde do hospody. Zamířil do nejbližšího restauračního zařízení. Ale ouha. Náhodou se dostal do jedné nejhorších putyk ve městě.

Vešel dovnitř a zapotácel se. Do nosu ho praštil zápach rozlitého piva, nemytých a zpocených těl a hlavně množství cigaretového kouře. V hospodě to hučelo jako v úle. Bylo tam tolik lidí, že si už neměl kam sednout. Vmáčkl se tedy k výčepnímu pultu. Netušil, že zrovna mezi dva muže, kteří se nějak nemohli dohodnout o jakési strašně důležité věci. Snad to byl fotbal nebo hokej. Arnošt se zpočátku snažil pochopit, o čem to vlastně mluví, ale po chvíli to vzdal. Muži na sebe pokřikovali přes Arnošta a šermovali mu rukama před obličejem. Arnošt se snažil je překřičet a objednat si pivo. Nakonec před ním přistál půllitr tak rychle, že z něj vystříkla pěna a Arnoštovi potřísnila kalhoty. Neměl však čas nad tou skutečností dumat, protože ho muži vtáhli do svého sporu.

“Hele kámo, komu fandíš? Co řikáš klokanům?” oslovil Arnošta jeden z nich a v jeho dechu bylo cítit cosi mezi kontušovkou a fernetem.

“Klokanům? Já nevím, já jsem žádného klokana nikdy neviděl. Ti snad žijí v Austrálii,” udiveně odvětil Arnošt.

“Ty vole, jaká Austrálie? Bohemka přece,” zachechtal se muž. “Stando, von neví, co jsou klokani! Chácháchá……Znáš Borovičku nebo Kyncla?”

Oba muži se smáli jeho nevědomosti.

“Neměl jsem tu čest, pánové,” Arnošt byl rozhodnut rychle dopít pivo a vypadnout. Vtom se z rohu hospody ozval nějaký hluk. Nějací chlapi se tam do sebe pustili. Nejdřív se ozývala ostrá slova a nadávky, pak sem tam přiletěla facka. Nakonec už došlo na půllitry a židle. Arnošt nechal pivo pivem a vyběhl z hospody. Bylo načase. K chodníku právě přijíždělo policejní auto.

Pomalu se setmělo. Ulice byly umyté jarním deštěm. Arnošt se trochu uklidnil. Zhluboka dýchal čerstvý vzduch, který mu v hospodě tolik chyběl. Matka se už určitě uklidnila a připravila něco k večeři. Pak si hned sedne k té detektivce s Poirotem. Vydal se k domovu.

Když se přiblížil k známému domu, zaslechl podivný kvílivý zvuk. Takhle naléhavě se přece ozývá sirény sanitky, která veze člověka, bojujícího o život, napadlo ho. S podivnou předtuchou vešel do širokých dřevěných vrat a pak do průjezdu. Schody bral po dvou, až se sám sobě divil, že umí tak rychle běhat. Dveře od bytu byly stále otevřené.

“Jak je to možné? Matka nezavřela?” zoufale si pomyslel.

“Ááá, dobrý večer, mladý pane,” ozvalo se najednou z předsíně. Objevila se hodná sousedka. “To je neštěstí, to je neštěstí,” bědovala.

“Co se stalo, proboha?” s hrůzou vypadlo z Arnošta.

“Vaše paní matka dostala záchvat mrtvice. Asi chtěla dojít pro mě a dveře na chodbu zůstaly otevřené. Proto jsem si toho všimla a zavolala doktora,” o překot vyprávěla sousedka. “Ale doktor říkal, že to bude dobré, dostane se z toho,” snažila se Arnošta utěšit. Muž na ni vytřeštil oči. Vždyť ona vůbec neví, že jsem byl doma. Já jsem na matku zařval a ona dostala záchvat. Já jsem to zavinil! Ach můj bože!!!

Zmatené myšlenky vířily Arnoštovi hlavou. Nevěděl, co má říci. Měl strach, že sousedka na něm pozná, že něco tají. Nohy se mu podlamovaly a cítil, že už ho dlouho neudrží. Sousedka však mluvila a mluvila. Nakonec ho dostrkala do bytu a posadila ke kuchyňskému stolu. Položila před něj talíř s čímsi voňavým.

“Musíte jíst, jinak se z  toho taky zhroutíte. A ráno se půjdete zeptat do nemocnice, jak to s maminkou vypadá,” ukončila svůj monolog ta dobrá duše. Odešla a zanechala Arnošta samotného.

Koukal se na šedou zeď. Jídlo vonělo a přimělo ho, podívat se před sebe. Chvíli se v něm šťoural a pak toho nechal. Talíř odstrčil. Pořád se mu vracelo pomyšlení na to, co způsobil. Kdyby na ni nekřičel, nemuselo se to stát. Ale tak rychle to z něj vyletělo! Ani tomu nemohl zabránit. Měl se ale ovládnout. Je to přece jen jeho matka! Přece jen to tak nemyslel. Vstal a začal přecházet po kuchyni. Od okna ke dveřím. Od dveří k oknu. Sem a tam. Tam a sem. Pak si zase sedl. Jídlo mezitím vystydlo. Arnošt to však nevnímal.

Noc byla dlouhá. Až k ránu se přinutil si lehnout. Spal špatně, často se probouzel. Když konečně usnul, už svítalo.

Probudil se zpěvem ptáků. Zprvu si nemohl vzpomenout na nic, co ho v noci tak trápilo. Jakmile si to uvědomil, rychle procitl. V mžiku byl na nohou. Musí do nemocnice. A kde to vlastně je? Nikdy se o takové věci nestaral. Zazvonil o patro níž u sousedky.

“Nejlíp bude, když půjdu s vámi. Pojďte, vezmeme jí nějaké prádlo a toaletní potřeby,” ochotně se nabídla. Arnošt byl rád, že vzala iniciativu do svých rukou. Ještěže je tady, co bych si bez ní počal, pomyslel si.

Ukázalo se že se sousedka vyzná i v nemocnici. Brzy našli to správné oddělení. Když se však zeptali na matku, sestry se najednou tvářily vyhýbavě. Jedna nevěděla, o koho se jedná, druhá musela rychle k nemocnému. Konečně třetí, když vyslechla jejich žádost, uhnula s očima a řekla, že je zavede k ošetřujícímu lékaři. Arnošt nic netušil, ale sousedka věděla, že je zle. Nahlas ale nic neřekla. Sestra je uvedla do pokoje lékařů a vybídla je, aby se posadili. Seděli chvíli potichu. Sem tam přes chodbu přeběhl personál, přešly návštěvy k nemocným. Konečně se otevřely dveře pokoje a dovnitř vstoupil lékař. Vysoký mladý muž s bohatou hřívou černých vlasů, v bílém plášti. Jindy asi usměvavý a příjemný, dnes byl velmi vážný. Čekal jej nepříjemný rozhovor.

“Víte, je mi to moc líto, ale vaši maminku už se nepodařilo zachránit. Když ji sem včera přivezli, už neprobrala k vědomí a k ránu zemřela. Nejdřív to nevypadalo tak zle, ale dostala plicní embolii a už jsme jí nemohli pomoci. Upřímnou soustrast,” s účastí vyprávěl lékař. Sousedka zbledla a sklopila hlavu.

Co to ten člověk povídá? Jak to, že ji nezachránili, vždyť byla živá, když ji sem přivezli! Arnošt zíral na lékaře a pořád mu nedocházelo, co se vlastně stalo.

“Jste v pořádku, nepotřebujete něco na uklidnění?” staral se lékař. “Formality kolem pohřbu s vámi vyřídí v kanceláři.” Audience skončila. Lékař jim podal ruku a vyprovodil je ze dveří. Arnošt ani nevěděl, jak se dostal na chodbu.

 

******

 

Ve studené kuchyni je už temná noc. Arnošt konečně vstává od stolu. Jde k vypínači a rozsvítí. Rozlédne se po místnosti. Na kredenci záhledne matčiny brýle. Staré, optřebované a vyspravené drátkem. Taková obyčejná věc a jakou trýzeň mu přináší! V hlavě mu opět zavíří výčitky. Chytne se za hlavu a opět se rozpláče. Popojde k oknu. Tady matka často sedávala a využívala té trochy světla za soumraku, aby nemusela ještě rozsvítit. Tady ji nacházel, jak s brýlemi na nose zašívala už notně spravované prádlo, háčkovala ty věčné dečky nebo četla zamilované romány. Jak často jí vyčítal, že si kazí oči. Ještě tu stojí její židle. Arnošt vykoukne z okna. Venku je jasná noc, nebe plné hvězd.

Arnošt chvíli hledí na tu krásu a najednou mu svitne myšlenka. Už to má. Už ví, co udělá. Musí přece za matkou. Musí jí vysvětlit, že to tak nemyslel.

Jde k umyvadlu. Pomalu a rozvážně se oholí, umyje se a vyčistí si zuby. Pak jde do pokoje a ze skříně vybere svůj nejlepší oblek. Je sice už trochu z módy, ale Arnošt to vůbec netuší. Je to nejlepší kus oblečení, které má. Snad ho matka za to nebude plísnit. Oblékne se a vezme si své nejlepší černé boty. Takto ustrojen si lehne do postele vysoko nastlané peřinami.

Na nočním stolku jsou lahvičky s prášky, které matka užívala. Pomalu je všechny vyprázdní a pilulky jednu po druhé spolyká. Pak zkříží ruce na prsou a očima široce otevřenýma se dívá na strop. Je klidný a vyrovnaný. Už se těší, že se s matkou zase shledá. Všechno jí vysvětlí, určitě to pochopí. Nemůže se přece na něj zlobit.

Dlouho tak leží a spánek nepřichází. Za oknem svítá, přichází nový den. Arnošt pomalu zavírá oči a propadá se někam do neznáma. Je mu krásně. Na tváři se mu rozhostí mír a klid.

Ach, matko, matko….


Čolito
01. 05. 2002
Dát tip
Jsem ráda, že jsem to přečetla:-) Je to síla. Nemám slov jen tipu......*!!!

Seregil
18. 04. 2002
Dát tip
Je to hodně vostrý téma. Pravdivé a dobře podané. Češtině nemám, co vytknout. Zapůsobilo to až hrůzně. Ještě teď se chvěji. Tip *)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru