Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Babička a Labe

17. 10. 2018
6
6
544
Autor
nascheanou

Projíždíme autem podél Labe. Před Děčínem sleduju z okýnka loděnice, naskládané, barevné kontejnery. Do zad nám smrdí Lovosice. Když jsem byla malá, bála jsem se, že nám auto sklouzne do Labe přes svodidla. Nevěděla jsem ještě, že se mi v dospělosti budou zdát sny, že se topím v divoké řece a bílé šaty se mi zaseknou do pásů. I když to bylo těžké, vždy jsem se vymotala s neskončila na dně (jak se to vezme). Máma opatrně řídí modrou Felicii po dědovi. Na zadním boku má nápis Triumf. Ta Felície. Ne máma.

Máma nepředjíždí, já bedlivě sleduju cestu: lesy na druhém břehu řeky, proměňující se barevné listí, špičky televizních vysílačů. V Podmoklech už továrny, železniční přejezdy, cikány, co odstrkují naskládané železo ve vozíčcích. Děčín divně smrdí, loudá se za hlavním městěm, jakoby se zasekl někde v neurčité době, pár supermarketů, billboardy Tomia Okamury, nově otevřené KFC: směr vývoje, svatyně konzumu, jak by řekl můj otec.

Jedeme za babičkou. Babičce je něco přes osmdesát, je to skautka, vážená paní doktorka z malého města. Neumí moc dobře zpívat, i když to nikdy nepřizná, neumí ruličku z jazyka a taky žvýkat peprmintové žvýkačky. Poté, co zemřel děda, zvláštně zjemněla, je nepřirozeně pokorná, oddaná smrti. V autě nadává na řidiče z Prahy, na Babiše a Zemana, má strach z ruských, vojenských cvičišť na Sibiři.

Stárnutí je divné. Projevuje se kulháním, přerývaným, nepravidelným dechem, klesáním páteře. Jakoby se tělo propadalo k zemi.

Vystupujeme z Felície před vilou Gizela. V protestantské rodině se neprotestuje, a tak odmítám květákovou polévku k obědu, nejapně mrkám po mámě, která si za svých skoro pětapadesát let ještě nezvykle na mé vlny odporu. Když jsem byla malá, před obědem se se spojenýma rukama zpívalo « Čeho třeba Bůh nám dá ». Dnes tuhle pasáž vynecháme.

Sedím na dědově místě, myslím na jeho ztracené usrkávání, polévka se mu pokaždé zasekla v šedém plnovousu. Na židli cítím jeho kyčle a hýždě, cítím se nepatřičně sedět v čele, na jeho trůnu. Babička se táže, jak jde život. Trochu se bojí ptát se na mé terapie, psychoanalýzu, na mé duševní rozpoložení. Chápu, že na stará kolena je těžké chápat. Je těžké chápat, že nejstarší, perspektivní vnučka hovořící třemi světovými jazyky, duševně strádala, i když už ani příliš neví, proč, říkám si didakticky a krájím příliš mastný smažený květák s bramborem.


6 názorů

nascheanou
30. 10. 2018
Dát tip

Jasněěěě


Gora
29. 10. 2018
Dát tip

Ahoj, dala bys prosím souhlas s nominací do soutěže?


Stárnutí mi nevadí. Mám kolem sebe děti a vnočate a to se pak spíš mládne. :-)))


K3
17. 10. 2018
Dát tip

/nezvykle-nezvykla/

Krásný poetický text. Ani víc psát nemusím.


Gora
17. 10. 2018
Dát tip

Hodně dobrý text - letmý náhled do života tří generací žen, pochopení i ostych z možného nepochopení, pozorovací talent té nejmladší :-), láska a úcta a legrace...na malé ploše pestrá koláž, která dýchá...


agáta5
17. 10. 2018
Dát tip

stárnutí je krásné...  člověk se přibližuje zemi.. tam se chystá

i když dneska už... njn

 

skvělé je:

~~Neumí moc dobře zpívat, i když to nikdy nepřizná, neumí ruličku z jazyka a taky žvýkat peprmintové žvýkačky. Poté, co zemřel děda, zvláštně zjemněla, je nepřirozeně pokorná, oddaná smrti

 

nauč jí dělat ruličku z jazyka... jde to, jen to musí trénovat :))  

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru