Divná meditace

Auto se řítí sluncem zalitou krajinou,

zmizelo ego, nikdo nemluví,

vše je jen plátno za popraskaným sklem,

zmizel i čas a prostor,

je to jako podivná kocovina,

jako neznámá droga,

díky níž převažuje vyšší já řidiče,

který ale už neřídí svůj život.

 

Motor je vypnutý,

rozhostil se božský klid,

ani vzduch se nehýbe,

venku za sklem běhá veverka,

její vědomí se stýká s kolektivním vědomím,

které se v tu chvíli daří vnímat.

 

Napíšu knihu, dám do ní všechno,

cibuli sazečku i studený nohy,

Kruhy Filipa Topola i

třetí konvičku čaje.

 

Bolest zad připomíná stres, který nesu,

občas se mi zdá, že umírám,

umírá ale jen část mne,

vědět jen která.

---