Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Případ Plukovník

29. 10. 2018
1
0
215
Autor
rebejah

Věnováno uživatelce Petronela1991

[Dálnice nedaleko Hôtel Le Bleu, Agoulle – 3. března 2017, 22:47]

 

Čerstvě umyté červené BMW zastavilo vedle stříbrného Chevroletu, který právě zaparkoval na kraji silnice a z nějž vystupoval elegantní policista ve svém oblíbeném béžovém kabátci. Vypadal ztrhaně a smrkal do kapesníku. Když odhalil červený už odřený nos, otevřely se i dveře BMW a vystoupila policejní kapitán, jednou rukou držela mobilní telefon a druhou krotila ohnivé kadeře, které jí zuřivě poletovaly kolem hlavy.

„Vy vypadáte,“ ušklíbla se. „Nechcete jít domů? My to zvládneme.“

Zavrtěl hlavou. „Volali mi až z metropole, že je to cosi nesmírně vážného a měl bych u toho být. Ten případ přenechali nám, protože jsme…“

„… velice schopní a hlavně jsme do toho osobně zainteresovaní a vrchní velitelství dobře ví, jak potom reagujeme,“ dokončila Summlová a strčila nelaskavě svému parťákovi klíčky od auta do dlaně. „Jestli mě ještě někdy necháš trčet v autě, když se mi zasekne pás, tak tě postřelím.“

K místu nehody přijelo další auto, rovněž BMW, ale už jiný typ. „A do háje,“ ulevila si Summlová. „Ksakru, to bude něco hodně vážnýho, když sem jede i tenhle.“

„Kdy naposledy jste viděli, že by plukovník vytáh‘ paty z kanclu,“ souhlasila kapitán a stále zápolila s kšticí rezavých kadeří.

„Taky vám volali osobně z Ykkhó?“ zajímal se nejprve, teprv pak se uráčil pozdravit: „Dobrej večír. Zabili prezidentku, nebo co? Chci vědět, proč mě vytáhli z postele!“ zahromoval a dral se kupředu. Ostatní ho v bezpečném odstupu mlčky následovali.

Místo nehody ozařovalo množství modře a červeně blikajících světýlek, od zraků čumilů chránil poničené auto hasičský vůz. Jinak prázdno. Jeden z uniformovaných seděl v autě, druzí dva připravovali náčiní na vystříhání dveří, čtvrtý stál před vozidlem a nepustil plukovníka dál.

„Poručík Ägém, to já volal do Ykkhó, odpusťte, zpanikařil jsem a upřímně mě nenapadlo volat vám. Mluvil jsem s místním policistou, stojí tamhle.“

„Vyslechnu ho,“ křikl seržant Danphery, který právě přijel.

„Proč jsme tu my?“ zajímal se plukovník d’Arc nakvašeně a zívl. Trochu se nudil.

„Osobně se vás to dotýká, pokud mi to sdělili správně,“ řekl hasič. „Nám volal nějaký anonym, do oranžovýho UAZ Patriotu to napralo cosi tmavýho a blíže neidentifikovanýho. Ten polda, se kterým mluví váš serža, pár minut předtím dával tomu v oranžovým UAZ pokutu za překročenou rychlost – madam, počkejte, stůjte!!“

Rozkřikl se na kapitána, která zbledla už při slovech o oranžovým UAZ. Teď se vrhla kupředu, než ji kdo stihl zadržet. Hasič pokrčil rameny a pokynul i ostatním policistům, aby se šli tedy podívat. To už se ozval zděšený výkřik kapitána.

Hasiči odstranili dveře řidiče a ona se vrhla k autu. Ostatní přiběhli o pár sekund později. Okamžitě pochopili, proč je sem svolali všechny. Pochopili i kapitánovu reakci. Seržant Danphery, který přiběhl ještě chvíli po nich, se po jediném pohledu na auto v mdlobách svezl na silnici.

Oranžové UAZ řídil jeho majitel, Ethan Përris.

 

Kapitán seděla v trávě u silnice, v ruce držela mobilní telefon a v uších měla sluchátka. Joans křísil Danpheryho, a tak se za ní vydala Summlová, přelezla svodidla a přisedla si k ní. Žena zachmuřeně odpojila sluchátka od mobilu.

„Nazdar, hele, byl jsem nakoupit a stavil jsem se doma, nebyla jsi tam, tak počítám, že jsi nejspíš uvízla v práci. Jedu tě vyzvednout, za půl hoďky budu tam, prosím, připrav se. Ethan.“

Zkroutila rty. „Měla jsem zmeškanou zprávu,“ hlesla plačtivě. „Kdybych neusnula za stolem v kanclu, nemusel by pro mě jet a tohle by se mu nestalo. Ještě by žil!“ Třesoucí se rukou znovu sluchátka zapojila. „Myslíš, že šlo o nehodu? Že opravdu jen… omylem sjel do svodidel?“

Nemohlo jí uniknout, že jí kapitán najednou tyká, ale věděla, že je to rozrušením z majorovy smrti. „Nevím,“ řekla popravdě. „To musí říct někdo jiný. Měla byste – “

Kapitán našpulila rty a po chvíli ji nekompromisně zarazila: „Ne.“ Blýskla po ní pohledem. „Prosím, neposílejte mne domů, já tam nemůžu, všude ho tam uvidím!!“

Už se trochu vzpamatovala a své podřízené vykala. Detektiv si tiše oddechla. Joansovi nařídila, aby zavolal patoložce a připravil ji na to, co ji čeká.

 

[Byt E. A. Summlové, Eljoope – 23:18]

 

Dveře otevřela hezká drobná černovláska. „O co šlo?“ zajímala se, detektiva objala a políbila.

„Casey,“ oslovila ji Summlová, odstoupila a ukázala kapitána. „To je můj kapitán, Rettová, kapitáne, to je moje přítelkyně, Casey Môsová. Přespí dneska u nás. Zabili našeho explukovníka.“

„To mě mrzí,“ přikývla ona a ustoupila, aby mohly projít dál.

„Máte vodku?“ zajímala se policejní kapitán, když se usadila na gauči. Casey přikývla a odběhla do kuchyně. Za chvíli se vrátila s lahví a dvěma skleničkami, Summlová si udělala čaj. Když se vrátila, našla svoji nadřízenou, jak sedí na pohovce a poslouchá poslední vzkaz od Përrise.

„Musím si to pořád dokola přehrávat,“ zamumlala. „Možná to nemusela být bouračka s jiným autem, mohla se mu podělat protéza…“

„Kapitáne, dokud nebudeme znát příčinu smrti, stejně s tím nic nenaděláme, a musej‘ se taky postarat o to auto, prohledat to na forenznim. Patoložka slíbila, že se na autopsii vrhne, jakmile tělo dorazí, a až bude znát příčinu majorovy smrti, že zavolá,“ konejšila ji Summlová.

„Nevím, co budu dělat dál. Nemůžu tady zůstat navěky a bojím se jít domů,“ přiznala kapitán. „Ráda bych to prodala, ale ten dům měl pro něj velkou cenu, jeho rodina v něm žije už od devatenáctýho století. Samozřejmě se spoustou rekonstrukcí.“

„Nesvěřil se vám, že by se něčeho obával?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou a pousmála se. „A i kdyby se něčeho obával, mně by to neřekl, byl to major se vším všudy. Vždyť jste ho taky znala.“

„Víte co, pro dnešek to stačilo, odpočiňte si. Dám vědět, kdyby doktorka volala,“ položila jí ruku na rameno Summlová a odešla do ložnice. Brzy se k ní připojila Casey.

Kapitán nemohla spát. Majorův poslední vzkaz znala od neustálého opakovaného přehrávání už zpaměti. Převalovala se a bručela, nakonec pochopila, že prostě nezabere a vstala. Ještě se napila vodky nechané na stole a zamířila k ložnici Summlové. Otevřela dveře, rozsvítila světlo a zastihla je s Casey v objetí.

„Omlouvám se,“ zabručela, když se trochu vzpamatovala z šoku. „Chtěla jsem jen vědět, jestli nevolala Lèroinová.“

Summlová sáhla po mobilu a chtěla zavrtět hlavou, ale vtom se telefon rozdrnčel. Přiložila jej k uchu. „Summlová? Aha. Jo, díky, Joansi, prosím tě, taky se vyspi, jasný? OK, zítra v práci. Nazdar.“

Zavěsila. Kapitán na ni hleděla s nadějí v očích a ji bolelo, že ji musí zklamat.

„To byl Joans,“ hlesla. „Podle čísla našel toho anonyma, který volal hasičům, a promluvil s ním po telefonu. Zítra přijde k nám na stanici náležitě vypovídat. Majora to černý auto sledovalo, šel po chodníku a viděl, jak kolem projíždějí. Nejdřív si myslel, že je to náhoda, ale pak ta auta prjela kolem v opačným směru zvýšenou rychlostí. Tmavý vozidlo do majora napralo plnou silou a pak ho ještě zastrkalo na ta svodidla. Byla to vražda.“

„Máme SPZ?“ zajímala se kapitán. Zavrtěla hlavou. Pak se znovu ozval mobil.

„Doktorka říká, abychom k ní okamžitě přijely. Má něco, co nechce řešit po telefonu.“

 

[Policejní stanice v Agoulle – 4. března 2017, 3:14]

 

Patoložka zatáhla rolety ve své kanceláři, zavřela dveře a pro jistotu i dveře od pitevny. Pochopily, že ať už objevila cokoliv, muselo to být něco závěžnýho.

„To, co se tu dozvíte, víme jen my tři. Ještě to ví Joans a možná o tom může být zpraven Danphery, jak myslíte, ale zbytku oddělení při vší úctě nevěřím. Ani plukovníkovi.

Trochu jsem se dívala na jeho minulost, na to, kdo by mu mohl chtít ublížit a tak. Já vím, nepřísluší mi to, ale taky jsem ho znala – jestli se to tak dá po tom, co se vám chystám říct, nazvat – a chci vědět, kdo mu to udělal. Mohlo by vás zajímat, že před rokem 89 minulýho století Ethan Përris neexistoval. Teda existovali dva – jeden architekt z Haagu, druhý profesor chemie na vysoké v Amsterodamu, tak si můžete vybrat. Jen tak mimochodem, oba v roce 89 zemřeli.“

„On ukradl identitu?“ vyvalila oči Summlová. „A proč? Kdo to byl předtím?“

„Chlapi jsou pitomci, já to věděla!“ rvala si vlasy kapitán.

„Právě jsem projel otisky prstů našeho někdejšího záhadného velitele databází,“ oznámil Joans vstoupiv do kanceláře. „Jistý Charles Hulaine, který je mezistátně hledaný pro trojnásobnou vraždu v Paříži, a teď pozor: byla to šestičlenná rodina, otec, matka, syn, tři dcery. Chlapec a dvě mladší dívky nebyli doma, takže to přežili, rodiče s nejstarší dcerou byli oběťmi. Ale vás bude zajímat hlavně příjmení – Årsselovi.“

„Årssel, to bylo jméno toho cvoka, co unášel blondýnky,“ vzpomněla si Summlová.

„Přesně tak,“ přikývl Joans. „Už víme, proč po plukovníkovi šel. A ještě něco – ty dvě přeživší holky, tak ty sem před třemi dny přiletěly z Kodaně a hádejte, kde jsou ubytovaný? Hôtel Le Bleu, který se shodou okolností nachází jen pár mil od místa, kde jsme našli majorovo tělo. Náhoda? Neřekl bych.“

„Fajn, tak tam ráno zajedem‘, vyslechnem‘ je a pro jistotu prohlídnem‘ záznamy kamer.“

 

[Hôtel Le Bleu, Agoulle – 7:15]

 

Pokoj sester nesl číslo 113. Zaklepali. Otevřela jim střízlivá brunetka ve špatně zapnuté košili.

„Policie Agoulle, detektivové Summlová a Joans,“ ukázali odznaky. „Můžem‘ dál?“

„Marie-Antoinetto, obleč se!“ křikla do pokoje dívka. Chvíli čekala, aby dala sestře čas, pak ustoupila a nechala je projít dál.

„Vy se jmenujete Marie Antoinetta? To má bejt vtip?“ povytáhl obočí Joans a kousal se do rtu, aby se nerozesmál.

„Rodiče nebyli normální,“ pokrčila rameny. „Mám tu smůlu, že jsem nejmladší a narodila jsem se až ve Francii, rodiče chtěli vzdát úctu zemi, která jim poskytla azyl.“ Na Marii Antoinettě bylo zjevné braní drog. Měla nažloutlou pleť, zjevné stopy po injekcích na pažích a pytle pod očima, jako by týden nespala.

„Nepřišli jste se sem divit mýmu jménu,“ pohodila hlavou po chvíli. „Proč jste tady?“

„Včera v noci zemřel někdo, kdo nám byl blízký, nevíte o tom něco? Nestalo se to daleko odsud.“

„Byly jsme tady na pokoji, nic jsme neudělaly!“ bránila se žena, která jim otevřela. „Sestra měla záchvat, mívá abstinenční příznaky, byla jsem u ní. Bohužel nemáme nikoho, kdo by nám to dosvědčil.“

„Takže mi chcete tvrdit, že je náhoda, že bydlíte v hotelu jen kousek od místa, kde zemřel vrah vašich rodičů a sestry? Že je to jenom náhoda?“ zajímala se jedovatě Summlová. „Že nemáte nic společnýho s bratrovým útokem na něj před rokem?“

„Přesně tak,“ pousmála se žena, až bylo nanejvýš zjevné, že lže. „Příště už vám neotevřeme. Sbohem.“

 

[Policejní stanice v Agoulle – 9:50]

 

„Proklep‘ jsem si obě sestry, povedená dvojka. Ta mladší, Marie Antoinetta, má spoustu krádeží, dealerství, prostituci. Její sestra Lærke, tak ta je zajímavější,“ vykládal seržant Danphery.

„Co vyvedla?“ zajímal se Joans.

„Řídila v opilosti a srazila pětiletýho kluka. Představte si, její právník to uhrál na dočasnou nepříčetnost a ještě prohlásil, že strážníkovi, který ji zastavil a nutil ji dýchat na alkohol tester, ten přístroj selhal! A víte, co je zajímavý? Byl to ten samej strážník, který dával pokutu našemu majorovi předtím, než ho zabili.“

Summlové zavibroval mobilní telefon. „Doktorka má příčinu smrti,“ prohlásila. „Major Përris vykrvácel, promáčklý dveře auta mu přeťaly stehenní tepnu. Do minuty bylo po něm.“

„Tak to kapitán ráda uslyší, že netrpěl dlouho,“ přikývl Danphery.

„Myslím, že si trpět zasloužil,“ nesouhlasila ona. „Už pro to, co jí udělal. Pominu-li tu trojnásobnou vraždu v Paříži. Jak ho vůbec mohli vzít k policii? Copak ho neprověřovali?“

„Něco ti prozradím o vrchním velení, Summlová,“ poznamenal Joans. „Dneska se k policii dostane každej, stačí podstrčit někomu odtam lahev dobrýho Bordeaux a máš hodnost v kapse.“

„Já vím, že nevypadají důvěryhodně, ale nesuď laskavě knihu podle obalu,“ naklonila hlavu ke straně nesouhlasně ona.

„Nesoudim,“ ohradil se. „Vím to ze zkušenosti. Mám na prokurátora páku, viděl jsem ho brát úplatek. Flašku Tequily a dva balíky cigaret, to stálo kapitána vod policie v Uttëh povýšení na majora. Držim jazyk za zuby, protože ta páka je oboustranná, takže mlč prosím i ty, nebo jsem namydlenej.“

„Mlčim jako hrob,“ přitakala.

„Přátelé, objevila jsem něco neuvěřitelnýho,“ rozzářila se kapitán, když je zastihla na chodbě pospolu. „Ethan si ten auťák, co ho sledoval, vyfotil ve zpětným zrcátku, máme obličej podezřelýho. Nepřipomíná vám někoho?“

Ukázala fotografii. „Jo,“ hlesl Danphery. „Marii Antoinettu Årsselovou.“

„Tak ji jdeme sebrat,“ rozhodla kapitán.

 

[Hôtel Le Bleu, Agoulle – 11:02]

 

„Policie, otevřete!“ zabušila kapitán na dveře pokoje sester Årsselových. V odpověď jim zazněl zděšený křik. „Ta se pěkně polekala,“ poznamenala a vyrazila dveře. S pistolemi v rukou se vrhli do pokoje.

„Pokoj čistý!“ zvolal Joans.

„Pojďte sem!“ zvolala kapitán z koupelny. Ve sprchovém koutě leželo tělo mladší ze sester, byla nahá, jak byla ve sprše. A měla useknutou hlavu.

„Tak tomu říkám příhodný konec Marie Antoinetty,“ ušklíbl se Joans a schoval zbraň. „Podívejte, kapitáne,“ zarazil se a shýbl se k tělu. Sprchovala se, byla mokrá – jen levou ruku měla suchou. Někdo ji osušil. Něco svírala v pěsti. Tělo bylo čerstvé, snadno rozevřel prsty a vzal lísteček, který držela.

„Je to dánsky,“ zaúpěl. „Já dánsky neumím!“

„Tak to dáme sestře,“ řekla kapitán. „Aspoň je ta mrcha mrtvá. Dobře jí tak.“

Lærke Årsselová dorazila do pokoje záhy. Když se vyplakala, ochotně lístek přeložila: „Zabila jsem exkolonela. On ale zabil mé rodiče a sestru, to je jeden život za tři.“

„Jak je to možné? Řekla jste, že jste byla s ní!“ zahromovala kapitán. „Takže??“

„Na chvíli jsem… Musela jsem jít nakoupit,“ kousla se do rtu provinile. „Když jsem se vrátila, už byla tady, nevěděla jsem, že něco udělala.“

„Byla jste nakoupit,“ protáhle opáčil Joans. „V deset hodin v noci…“

„Ano, pane detektive,“ prohlásila důrazně. „Sestře bylo špatně, celý den jsem strávila s ní na pokoji! Zdržela jsem se, protože mi ujel autobus a další měl zpoždění. Když jsem se vrátila, Marie Antoinetta byla tady. Až když se trochu napila, řekla, že pomstila naše rodiče a sestru. Chtěla jsem volat policii, ale byla to moje sestra!“

Summlové zadrnčel mobil. „Promiňte. Detektiv Summlová?“ ohlásila se. „Vskutku? Tak jo, šup s nim na forenzní, dík.“ Zavěsila. „Tak si přestavte, z moře vytáhli černej Jaguár. Poškození ukazuje, že s nim rozhodně někdo naboural.“

„Já se omlouvám za svůj smělý dotaz,“ ozval se do nastalého ticha hlas kapitána, „ale když Marie Antoinetta zabila majora, kdo potom usek‘ hlavu jí?“

 

[Pitevna, policejní stanice v Agoulle – 13:34]

 

„Máš něco?“ zajímala se při vstupu do pitevny Summlová.

„No, v podstatě ani nemusím autopsii provádět,“ usmála se patoložka. „Na krku je nasáklá tkáň, příčinou smrti byla dekapitace. Čím, to mi prosím není známo.“

„No, gilotina to tentokrát asi nebyla,“ pokusila se o vtip detektiv.

„To nebyla,“ opětovala jí letmý úsměv lékařka. Najednou se zarazila. „Pojď se podívat,“ vybídla ji. „Vidíš ten zub v řezu?“

„Co to znamená?“

„Musela nesmírně trpět,“ hlesla doktorka. „Sekala jsi někdy dřevo?“

„Jo, proč?“

„Znáš to, když některý kousek nerozsekneš napoprvý a musíš se rozmáchnout znova? To se stalo tady. Někdo se něčím rozmáchl, možná to bylo něco jako meč, netuším. Trefil se sice do krku, ale hlava neodletěla. Až na druhý pokus se to podařilo. To ale znamená, že mu nešlo jen o to ji zabít, to by ji nechal ležet, on chtěl cíleně oddělit hlavu. Historie se stále opakuje… Musel se u toho náramně bavit – utne jí hlavu a ona se jmenuje Marie Antoinetta.“

„Smrt Marie Antoinetty znamená jakési vyvrcholení Francouzské revoluce v 18. století, nejradikálnější krok revolucionářů, poprava královských manželů, kdyby k tomu nedošlo, kdo ví, jestli by byla dnes Francie republikou. A my jsme byli vždycky pod vlekem Francie – teda pokud jsme nebojovali proti Bonapartovi, jediná výjimka. Harry, uvědomuješ si, co to znamená? Je to jen šílená teorie, ale vrah Årsselové mohl chtít poukázat na historii.“

„Chceš říct, že její vrah chtěl rozpoutat revoluci? Ne každému se líbí prezidentčiny reformy.“

„Já nevím, Harry, ale musíme ho chytit. Dřív, než provede něco dalšího, ať už by to bylo cokoliv.“

„Summi, můžeš?“ vstoupil do místnosti Joans. „Přišel anonymní dopis od vraha Årsselový. Na, čti.“

„Zdravím, vždycky jsem pro tuto zemi udělal první poslední, bojoval jsem za ni v bitvách strašlivějších, než vy můžete mít ponětí, ve válkách, které nezažil živý člověk všechny. Budu tuto zemi chránit, dokud budu naživu, nepokoušejte se mě zatknout, protože nikdy nepřijdete na to, kdo doopravdy jsem. Doufám, že vás ironie osudu mého posledního dárku pobavila tak jako mě. Marie Antoinetta s useknutou hlavou. Takové opakování historie se mi už asi nepovede. Neděkujte. Váš – ochránce z dávných časů.“

„A hned máme několik stop,“ usmála se patoložka.

„Jo, to by mě zajímalo jakých. Možná, že vraha najdeme v blázinci. Bojovat ve válkách, které živý člověk nezažil všechny, to je on jako nesmrtelnej, nebo co?“ zabručela Summlová.

„Je to voják,“ začala doktorka. „Píše, že za nás bojoval. Je z této země, veliký vlastenec.“

„Takže máme hledat vojáka, to nám moc pomohlo,“ ironicky se ušklíbla Summlová. „Radši to hodím na písmoznalectví, třeba z toho něco vytáhnou.“

 

[Kancelář Summlové a Joanse, policejní stanice v Agoulle – 18:22]

 

„Ha ha, he he, hi hi,“ ušklíbla se sarkasticky detektiv Summlová při ukončování hovoru s vedoucím písmoznaleckého oddělení forenzních věd.

„Copak? Kdo tě rozladil?“ zajímal se naoko starostlivě Daniel Joans sedící s ní v kanceláři. „Uklidni se a dej si se mnou pizzu, když ji sním sám, ztloustnu.“

„To by ti neslušelo,“ souhlasila unaveně a kousek si vzala. „Ále,“ pokračovala s plnými ústy. „Pobavil mě vedoucí písmoznalectví, prý zadal styl písma do databáze. Zkus hádat, koho mu to našlo.“

„Nemám ponětí, nic?“ zkusil to on.

„To by aspoň dávalo smysl, ale podle databáze – a mně se dle tohoto výsledku jeví notně pochybnou – nám dopis napsal plukovník d’Agoulle, který prosím pěkně zemřel v roce 1711.“

„Střílíš si ze mě, že jo?“

„Jestli jo, pak si ze mě střílelo písmoznalecký oddělení. Nebo ‚ochránce z dávných dob‘!!“


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru