Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
Lídiny krásné Vánoce.
datum / id06.11.2018 / 491708Vytisknout |
autorRuža z Moravy
kategorieMiniatury prozaické
témaRodinné
zobrazeno333x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Lídiny krásné Vánoce.
Květa poslouchala Lídino vyprávění. Chvílemi jí to znělo jako šelest ptačích křídel a kdyby obě neseděly v chladné, poloprázdné čekárně na nádraží, asi by usnula. Lída byla její bývalá spolupracovnice. Neviděly se poměrně dlouho a tak si chtěly povyprávět, co se dělo v té době. Květa se nedostala zatím ke slovu. Lída drmolila, mluvila rychleji než obvykle, jakoby chtěla něco zamluvit.
 
"Muž mi před sedmi lety zemřel na infarkt a já jsem zůstala v třípokojovém bytě sama. Byl pro mne veliký a pořád jsem tam Zdeňka viděla. Mám dvě děti, jak si jistě pamatuješ. Dcera je starší, má dvě děti, syn má zatím jedno, ale chtěli by další. Bydlí ale dost daleko nejen ode mne, ale i od sebe. Mají byty tak akorát, ale stejně mi nabídli, abych u nich případně bydlela, budu-li chtít. U dcery jsem byla necelý měsíc, ale nedělalo to dobrotu. Mají sice dost velký byt, ale děti chtěly mít každý svůj pokojík, spát na gauči v obýváku se mi moc nechtělo. Navíc byl průchozí. Raději jsem se vrátila domů."
,,Lído, bydlet s mladými není dobré. Dcera by se cítila za nějakou dobu kontrolovaná, zeť omezovaný. Vím to podle sebe."
" Vystihla jsi to přesně. On pořád brblal, že nemůže na gauč, dívat se na televizi. Přitom mají menší i v ložnici a v dětském pokoji. Ale není to satelit jako v pokoji, tak jsem musela odcházet nebo koukat na to, co zajímalo zetě. Co myslíš, jak to dopadlo u syna? Prohlásil, že jejich třípokojový byt není na společné bydlení vhodný, mám svůj a pokud mi nevyhovuje, mám ho prodat a jít do pečovatelského domu. Budu mít peníze a nemusím být na nikom závislá. Byt bych stejně neutáhla."
"Oni jsou jinak na mě hodní všichni, chodí mne navštěvovat. Hlavně vnoučata. To víš, bábi jim vždycky něco podstrčí, ale proč bych jim něco nedala, nouzi nemám."
" Jak jsi to s tím bytem vyřešila? Prodala jsi ho? "
"Nakonec ne, protože vnoučata jednou dorostou a já tady už možná nebudu a bude se jim hodit. Pronajala jsem ho. Moc na tom nevydělám, ale nemusím se o nic starat a platit zbytečně. V pečovatelském domě mám 1+ 1, dost velký pokoj, kuchyňku, koupelnu a WC. U bytu je balkon pod střechou, kde je dost místa na posezení, když je hezky. Moc tam ale nesedím, raději chodím ven, dokud mohu. Je to dobré a pohodlné, děti na tom trvaly, protože nemají moc času na to, aby mi případně chodily uklízet. Zatím na to stačím. Jen jsem musela složit příspěvek, když jsem nedala k dispozici bytovému úřadu svůj dosavadní byt. Byla náhoda, že žadatelka, která byla přede mnou tu kauci neměla pohronadě. Prý na to nespěchala."
"Já bydlím s našimi v rodinném domku. Mám svůj byt, přestěhovala jsem se dolů, když muž odešel. Jeden pokoj jsem uvolnila dětem, takže mi také stačí kuchyň a pokoj, je tam ještě menší komůrka, špižírna, sprchový kout, záchod. Nic mi nechybí. Mohu se vrtat na zahrádce. Dcera dělá doma účetnictví, tak se střídáme ve vaření, přispívám na jídlo tak, že nakoupím občas maso, zatím to funguje. A na koho ty tady dnes čekáš?"
"Měla by přijet vnučka, pojede o Vánocích do hor, tak se u mne chce zastavit. Slíbila jsem přispět jí na pobyt. Víš, dcera mne pozvala na celé svátky až do Silvestra k nim, abych nebyla sama. Když nebude děvče doma, mohu spát v jejím pokoji, bude to dobré. Moc se těším. V tom pečovatelském domě prý bude nějaké posezení, společná večeře pro osamělé, ale to se mne netýká, naštěstí. Syn také chtěl, abych byla u nich, ale nakonec prý pojedou ke snašiným rodičům, tak nebylo co řešit."
"Kdy tam pojedeš? Je to daleko?"
" Přijedou pro mne autem, abych si mohla vzít pár věcí a to víš, něco jsem nakoupila, dárky připravila. "
 
Kolem čekárny přešla vysoká dívka a rozhlížela se. Lída se omluvila Květě a vyšla z čekárny. Květa se za ní dívala, očekávala, že se děvče připojí k Lídě a půjdou spolu k ní. Obě se však zastavily, dívka Lídě něco vyprávěla, dívala se na hodiny, na tabuli odjezdů. Lída najednou sáhla do kabelky, vytáhla obálku a dívce ji strčila do ruky. Ta ji políbila na tvář, obrátila se, jen tak krátce zamávala babičce a odběhla na schody, vedoucí k nástupišti.
Lída se ohlédla k čekárně, kde Květa čekala, že se třeba vrátí, ale najednou se otočila a aniž se ohlédla, odcházela ven z budovy nádraží. Zamířila k nástupišti místní dopravy, kam zrovna přijížděl autobus. Květa jen zavrtěla hlavou. Stála ve dveřích čekárny, tak dobře viděla, že si Lída nenápadně utřela slzy, které jí skanuly po lících. Pochopila, že svůj smutek nechce dát najevo. Pro samé vyprávění se ani nedostaly k tomu, na co tady čeká Květa. Na kamarádku, která ji přijela navštívit.
 
Bylo jim spolu dobře, povídaly si. Květa Stázce vyprávěla i o Lídě a vyslovila domněnku, že to nebude možná ani tak růžové s tím jejím odjezdem k mladým. Stázka jí odsouhlasila nápad, že se do toho pečovatelského domu těsně před večeří vypraví. Stejně jí mladí nežádali již dávno o pomoc při přípravě večeře. Stačilo, že jim pomohla s pečením cukroví a tak v předvečer chodívala tradičně na procházku. K rybníku naházet něco kačenkám, kterých letos moc nebylo, zašla také už odpoledne na hřbitov na hrob rodičů, zapálila svíčku na hrobě kamarádky.
 
Přišel Štědrý den. Květa se vypravila už odpoledne na obvyklou návštěvu hřbitova, prošla se trochu po městě, kde svítila výzdoba na některých domech a budovách úřadů, prošla kolem osvětleného stromu na dolním náměstí a vydala se pomalu k pečovatelskému domu. Byl z několika domů k tomu určených nejnovější a nejlépe vybavený. Bezbariérový přístup skoro ve všech bytech, výtah, všude čisto. V několika oknech se svítilo, bylo teprve kolem 17. hodiny, ale byla úplná tma. Veřejné osvětlení ji nestačilo zdolat.
 
V přízemí budovy se svítilo v několika oknech. Květa věděla, že tam je společenská místnost s jídelnou, čítárnou a televizí pro obyvatele domu a případné jejich návštěvy. Zazvonila na recepční, která měla u hlavního vchodu službu, zeptala se jí, zda neví, jestli paní Lída odjela pryč. Neodjela, je přihlášená na večeři, pokud ví, takže je buď ještě doma, ve třetím patře nebo už sedí v jídelně, kde mají společné posezení už od 16. hodiny.
"Čeká vás, paní?"
"Určitě nečeká, mluvily jsme spolu naposledy včera telefonem, tvrdila, že každou chvíli přijedou mladí, ale v jejím hlasu jsem poznala nejistotu. Proto mě napadlo, že ji navštívím. Doma máme večeři až v půl osmé večer, tak to snad stihnu."
"Běžte za ní, tady chodbou dozadu, najdete to určitě podle zvuků, je tam dost veselo."
Květa šla.
 
Zůstala stát mezi dveřmi, rozhlížela se po místnosti. U stolu v rohu zahlédla Lídu. Seděla bokem, Květu hned neviděla. Ta se dívala po tvářích lidí u stolů. Bylo tu viditelně víc žen, snad jen pár jich bylo zřejmě se svými muži nebo partnery. Jídelna byla zaplněná do poloviny. Bylo zřejmé, že už mají po večeři. Na stolech byly talířky s cukrovím, skleničky s vínem, zřejmě to, co si kdo donesl na společné posezení. V čele místnosti byl krásně ozdobený stromek, na stolech svícinky s větvičkou chvojí. Jen ty svíčky nebyly zapálené, na stěnách místnosti svítila tlumená světla, takže asi z bezpečnostních důvodů byly svíčky jen jako dekorace.
 
 
Rozdíly v chování byly dost zřejmé. U některých stolů bylo veselo, zdálo se, že jsou tam i lidé z rodiny nebo návštěva. Lída seděla s jednou paní u čtyřmístného stolu sama. Květa došla k ní, pozdravila a řekla:
"Mohu si přisednout? Šla jsem kolem a napadlo mne, jestli tady bude někdo známý, že mu udělám radost malým dárečkem." Položila před Lídu balíček, ve kterém byla knížka na čtení a stolní kalendář. Pak vytáhla z kabelky ještě dvě čokolády a jednou podarovala paní, která s Lídou seděla.
 
"Víš, mladým do toho něco přišlo, známý z práce nečekaně objednal pobyt na chatě a pozval je na společnou oslavu na celé svátky. Tam se mi s nimi nechtělo jet, co bych tam dělala, ne? Jeli do hor a já už na lyžování nejsem."
"Lído, nic se neděje, nějak se obejdeš tentokrát, víš co? Dnes tady máš společnost, zítra pro tebe přijdu a půjdeš k nám. Synova rodina bude pryč, dcery s rodinou si užiju dnes dost při večeři. Vždyť se vidíme každý den. Uděláme si hezké svátky. Mám místa dost a pokud se ti nebude chtít domů, klidně přespíš u nás. Bude to jako výlet. Máme kam jít, pokud bude hezky, tak i ven. Zavzpomínáme si, prosím tě, nebreč...tak to přece chodí..."
 
 
Chvíle, které ty dvě spolu strávily byly milé, Květa poznala, že Lída má i smysl pro humor. Byla tehdy jen nešťastná, že nebude svou rodinu o Vánocích mít u sebe. Ke konci týdne Lídu překvapila zpráva od obou dětí, že na Nový rok se u ní nakonec sejdou a nemusí prý nic kupovat, jen ať vypůjčí nějaké židle, aby se mohli všichni usadit u ní. Lída volala Květě a sdělila jí tu novinu. Byla trochu vyplašená, ale nakonec si řekla, že pokoj je dost velký a sedět se dá i na pohovce.
 
"No vidíš, na Nový rok je to lepší než o Vánocích, říká se přece: Jak na Nový rok, tak po celý rok, ne?"
Lída se smála: "Od kdy jsi pověrčivá", ale připomenutí pořekadla ji potěšilo a opakovala si je potichu i potom, co položila telefon.¨
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.11.2018 17:25:33dát kritice tipRuža z Moravy

Vidíš a přitom jste to neměli lehké, jak  jsem četla a  nemstíte se jim. Kolikrát normální chování rodičů k dětem dopadá tak, že děti myslí jen na sebe a o rodiče zájem nemají.

08.11.2018 14:55:46dát kritice tipVečný snílek

Veľa vecí je na starosť iných. Niekto má peknú starobu a niekto smutnú. A o niekoho sa starajú deti, ale to sú výnimky. My sa o potreby rodičov staráme stále v kuse. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.