Umrlčí oči

Když hledáme, co je všechno v nás,

někdy zjistíme, že mnoho v nás je krás.

Jako vlci, co chytají se v past,

jako bizoni do kovbojských las,

vidím, jak stává se to v čas,

kdy chceme, ať to vezme ďas,

svět má nečekaný ráz,

o ony lasa a pasti zavadíme zas.

Jako stařec, co někdy mladým byl,

se již dávno v stáří utopil,

nechť dočká se mu pokoje,

jako sníh, co v létě odtaje.

Proto nenechme se zmást,

prosím, nerozdělujme se do nesmyslných kast,

vždyť život je jen jeden,

i nahoře se sejdem,

proč tedy činit zlo si navzájem,

za pár let se do jednoho ubijem.

Ještě před tím přijde soudný den

a to už bude poždě, zbude pouze sen,

co tam kdesi nahoře bude se nám zdát,

a sníh už nikdy nebude sám tát.

Jako umrlec, co někdy živý byl,

se již dávno v smrti utopil,

nechť dočká se mu pokoje,

jako sen, co v létě odtaje.