Loutka

nikdy jsme se nepotkali

a už se mě dotkl tak hluboko

 

hloub než kam jsem dosud došla

 

kde jsem si neznámá

 

tiché a malé jméno Don

němé a barevné

sklíčka duhy

 

vidím ho toho

hubeného kluka

loutku v rukou neviditelného muže

 s neskutečně vybraným vkusem

 

mistra nad mistry

který se nespokojí jen tak s něčím

než neopakovatelně jednoduchou

nenápadnou leč nevtíravě smělou

jemností souladu

 

jehož si nevšimneš když máš zavřené oči

do kterých nebije a nebuší

jen se opírá

lehce

 

miluju toho umělce

 co rukama svírá poddajné dítě

které se nebrání něžnému pobízení

i když by se snad zdálo být

neústupně neúprosné?

 

jenže ne: klidně si běž

pustím tě a budeš ztracený a ty to víš

 

 

a on to ví

proto se nebrání a naslouchá tomu co nikdo

jiný z lidí neslyší

 

poslouchám jen chvilinku s ním

 

jak přimrazená a pokorou sobě nevlastní

krčím se v tom něžném porozumění nejhlubšího citu

niternosti

 

jakou jsem kdy byla schopna zažít

 

a nechci odejít

 

navždycky už bych chtěla

zůstat polapená

 sítí jeho doteků

 

jak malý kluk

 

 

jít navěky za ním

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---