Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Výtvarná karikatura – charakteristika a stručné dějiny
datum / id09.11.2018 / 491810Vytisknout |
autorkvaj
kategorieLiterární teorie
zobrazeno649x
počet tipů4
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Karikatura je název pro specifickou oblast literární a výtvarné tvorby, s jejímiž výsledky zejména v té výtvarné části se setkal a setkává doslova každý. Co je však ona karikatura? Kdo se nad tím pojmem v běžném životě zamýšlel? 



Pokusil jsem se tedy karikaturu charakterizovat a zároveň přiblížit ve stručnosti její dějiny s hlavním zřetelem na českou výtvarnou karikaturu. Vznikla tak značně obsáhlá stať, kterou jsem zařadil mezi literární teorii, protože rubrika výtvarná teorie zde není. Navíc mám pocit, že karikatura, byť jde zejména o výtvarné umění, s literaturou úzce souvisí, neboť výtvarné karikatury k obecenstvu doslova promlouvají.



Nyní tedy předkládám, co jsem stvořil. Snad aspoň někoho délka textu neodradí a přečte si ho (třeba i na pokračování).

Výtvarná karikatura – charakteristika a stručné dějiny

Charakteristika výtvarné karikatury

Pojem karikatura označuje výtvarné nebo literární dílo, které zjednodušujícím, buď humorným či komickým, nebo satirickým a kritickým, záměrně zesměšňujícím způsobem zobrazuje různé osoby, jevy a skutečnosti ve společnosti. Zaměřím se však jen na karikaturu výtvarnou. Český výraz karikatura pochází z italského slova „caricare“, které znamená zatížit, přetížit, v přeneseném významu přehánět, dělat ostudu. Vyplývá z toho, že základními nástroji výtvarné karikatury, jimiž karikaturista dosahuje zesměšnění (zostuzení) karikovaného objektu, jsou nadsázka, (deformované) zveličení a zdůraznění typických rysů objektu, a to ve zkratkovitém podání.

Karikaturu lze charakterizovat z několika hledisek, z nichž zásadní jsou dvě, a sice karikatura jako výtvarná publicistika a karikatura jako svébytný výtvarný žánr.

Vzhledem k tomu, že vývoj karikatury je úzce spojen s rozvojem tisku a novinové techniky, který ji výrazně ovlivnil, lze ji považovat za výtvarnou publicistiku. Jako taková reaguje bezprostředně a pohotově na události ve společnosti, které svým specifickým způsobem, v ironické či satirické zkratce a nadsázce, reflektuje a zesměšňuje. V dobách společenského kvasu, revolucí, politických převratů, nebo útlaku, či válečných událostí, je zbraní, účinným prostředkem vyjádření politických postojů svých tvůrců – karikaturistů, nebo prosazování politických (ideologických) cílů těch, na jejichž objednávku karikaturisté tvořili. 

Nicméně karikatura, a to je ono druhé hlavní hledisko, je rovněž svébytným výtvarným žánrem. Oproti obrazu, kresbě a ilustraci, které pracují především s kompozicí, barvami, řezem, liniemi, figurou a pozadím, plochou a prostorem, má karikatura jiná základní kritéria. Těmi jsou nápad čili invence a zjednodušení. Podle britského teoretika a historika umění rakouského původu Ernsta Gombicha kreslený humor a karikatura nikdy nespoléhají na nápodobou skutečnosti, nýbrž pracují se zvláštním druhem zvýraznění, s hyperbolickou konturou, která vystihuje zvláštní, vyhraněnou situací a z toho hlediska je karikatura výtvarným experimentem. 

Karikatura se totiž obyčejně vyjadřuje nadsázkou, zveličením určitého rysu podoby či situace, což má vyvolat směšný účinek. Lze to vyjádřit i tak, že základem karikatury, která patří do sféry komična, je nečekaný kontrast vzdálených významových oblastí. Karikatura srovnává, podobně jako v básnické metafoře, nikoli přímo dva celky, ale srovnává je prostřednictvím pojmenování jejich částí. Jde o synekdochický princip, například ve smyslu „podat pomocnou ruku“ místo „poskytnout pomoc“. Karikatura nenapodobuje realitu, ale zvýrazňuje její části formou zvláštní zkratky – situační hyperbolou nebo vyhrocením kontur.

Základem karikatury tedy je, podobně jako u anekdoty, vtipný nápad, překvapivý střet obrazů a situací, záměna souvislostí. Český literární kritik, novinář a spisovatel František Xaver Šalda tuto podstatu vyjádřil následovně: „Chci-li udělat něčí karikaturu, musím nejprve vypozorovat jeho znaky opravdu charakteristické a pak je přehnat do výstřednosti. Karikatura si žádá umění a vtipu.“

Tyto požadavky samozřejmě nejsou vlastní jen karikatuře, nýbrž i jiným druhům umění, zejména pak modernímu umění vůbec. Ono zvýraznění typických znaků je ale u karikatury natolik frapantní, až mění ustálené estetické normy, jako jsou třeba „konstanty“ krásna. Komično se nachází vedle „ošklivosti“ už v Aristotelově Poetice a karikatura ve svém vývoji takový pohled na zesměšňující zkratku jenom potvrzuje. Gombrichův „rytmus invence a zjednodušení“, který se už v začátcích karikatury, kdy se ještě nevymanila z chápání coby jistého typu kresby a neodchýlila se úplně od reálného zobrazení, projevoval zakřivenými liniemi, co deformovaly a znetvořovaly podoby a tvary.

Mějme však stále na paměti dvě základní hlediska pro charakterizaci karikatury – jako výtvarné publicistiky a jako svébytného výtvarného žánru. Lze se určitě ptát, zda se karikatura svou vnější – politickou, společenskou – motivací neváže příliš k žurnalistice na úkor svých výtvarných hodnot? Kam ale míří tento dotaz a jaký je jeho smysl? Karikatura jako „obrazná“ publicistika i jako výtvarný druh se pochopitelně vzájemně doplňují, inspirují a prolínají.

Budeme-li sledovat karikaturu z uměleckého hlediska na její cestě k svébytnému komickému či grotesknímu výtvarnému projevu, najdeme předchůdce karikatury už v kresebných a anatomických studiích Leonarda da Vinci. Rovněž mozaikovité obrazy italského malíře, dekoratéra a svérázného manýristického portrétista Giuseppe Arcimbolda jsou karikaturně groteskními studiemi. Groteskní prvky jsou přítomny i v apokalyptických obrazech Hieronyma Bosche či Pietera Brueghela, jež mají původ ve středověkých čarodějnických vizích. 

Coby zakladatelé karikatury jsou však uváděni hlavně bratři Carracciové, barokní malíři působící v Itálii druhé poloviny 16. století, kteří kresbu podstatně zjednodušili a uvolnili, což je patrné zejména na mytologických freskách Annibala Carracciho. Za předchůdce karikatury můžeme považovat rovněž Williama Hogartha, anglického malíře a grafika 18. století, který ztělesňuje tradici humorné „fyziognomie“.

Mezi groteskními, zesměšňujícími prvky v obrazech a kresbách těchto předchůdců a zakladatelů karikatury a karikaturou „současnou“ se však klene dlouhý vývoj, v jehož průběhu karikaturisté svou tvorbou odpovídali na otázku: jak dosáhnout komického či satirického záměru pomocí výtvarné zkratky, zjednodušení a zvýraznění, ale přitom se neomezit na pouhou provokaci, svévoli nebo schválnost? Aby tedy karikatura byla onou výtvarnou publicistikou a svébytným uměleckým žánrem současně. 

Tím, co odlišuje karikaturu od zlomyslnosti, je již zmíněný „rytmus invence“ čili prostěji pohotový nápad, vtip. Na něm závisí každé karikaturní schéma. Karikaturista hledá právě na pomezí mezi dvěma oblastmi – každodenností a uměním, v nichž nachází inspiraci. Na tomto pomezí experimentuje a podle toho se blíží tvorba jednotlivých karikaturistů spíš žurnalistice, nebo spíš umění. Z každodenní žurnalistiky vycházeli v nedávné minulosti například Vladimír Jiránek a před ním Franta Liďák, z experimentů s výtvarnými prvky třeba Adolf Born, dříve Adolf Hoffmeister, Jiří Trnka. Pak jsou tu ještě přechodové formy, jako například současná koláž, či montáž, provázené někdy prvky výtvarné parodie, jako jsou třeba obrazy malíře a grafika Josefa Lieslera.

Pokud se ještě vrátíme k pochybnosti, zda „mimoumělecké“ motivace neposouvají karikaturu do náruče žurnalistiky příliš, a tím ji vzdalují umění, objevuje se jiná otázka, zda je vůbec nutné zabývat se podobnými úvahami? Karikaturista jistě netvoří pro výstavní síně jako malíř, přinejmenším nikoli v první řadě a periodika jsou pro prezentaci karikatur zcela přirozeným médiem. Z toho hlediska lze hodnocení karikatury, jestli je či není uměním a jakého druhu, přenechat teoretikům a estetikům. Jde ale o odlišení výtvarné karikatury od komična v jiných druzích umění, a tím objasnit charakteristická specifika karikatury.

Výtvarné umění obecně oslovuje publikum bezprostředně, emocionálně, vizuálními nástroji. Zatímco se však jiné druhy výtvarného umění snaží diváka upoutat třeba neobvyklou kompozicí, uspořádáním barev, řešením prostoru, karikaturista ve svém malířském rukopisu dospěje většinou k „typickým rysům“, kreslí například ustálené „panáky“, které představují lidské charaktery a touto „permanentní“ fyziognomií dává průchod satiře či vtipu, aby zapůsobila komická pointa zobrazené situace. A právě na podkladu banality a konzervativního, jednoduchého zobrazení karikaturista umí přilákat pozornost k tomu odvážnému a novému, co chce sdělit, aby vyvolal žádaný efekt vtipné situace. 

Půvab karikatury coby výtvarného experimentu tak spočívá v takovém paradoxu. Karikatura se tímto způsobem zmocňuje svébytné obrazové řeči. Nenapodobuje, není ilustrací k literárnímu textu, ale míří přímo k tomu, kdo ji pozoruje a její přehnané rysy groteskní nadsázkou nejen zveličují, ale zároveň „odlehčují“ a parafrázují skutečnost. Nejlépe to dokládají vtipy „beze slov“, které jsou vyhraněnou formou svébytné řeči karikatury. Tato obrazová řeč jí dodává ostrý a pronikavý pohled, kterým lze skvěle odhalovat protiklady uvnitř i na povrchu současně.

Abychom si mohli lépe představit, v čem tkví podstata svébytné řeči karikatury, vezměme si na pomoc příklad z jiné oblasti. Písmena čili znaky písem, vznikla rovněž radikálním zjednodušením schématických obrázků a prezentovaná v určitém systému dovedou vyjadřovat složité myšlenky a pocity. Tak i karikatura si utváří ustálené značky či „modely“ každému zřejmé, takzvané samoznaky, které vypovídají v konfiguraci. Neobvyklost těchto konfigurací potom vyvolává komický, či satirický efekt. Tyto ustálené výrazy jistých objektů je pak možné, podle českého spisovatele, publicisty, karikaturisty a malíře Adolfa Hoffmeistera, mezi kreslíři i přejímat.

Karikatura svou „řečí“, jejíž principy jsem se snažil popsat, groteskními změnami a deformacemi, co se týkají někdy charakteru, jindy vnější fyziognomie postav, těmito prvky karikaturního schématu, které mohou být rozloženy i do sledu situačních momentek, například v kreslených obrázkových seriálech, nápadným zveličením určitých rysů podoby, situace, děje uvádí statickou, doslova strnulou životní situaci do pohybu a dodává jí dynamiku. A právě takovými prostředky karikatura snadno proniká do obecných vztahů, do světa symbolů a šifer.

Kdo potom bývá „terčem“ karikatury? Hlavně společensky známé osobnosti, umělci, sportovci a zejména politici, karikovanými objekty jsou však i neživé věci – politické strany, spolky, sociální jevy a obecné společenské typy. Obvyklým cílem posměchu jsou již od pradávna národy, sociální skupiny, společenské jevy, politici, církve a podobně. Nejde však jen o humor, o vtip, ale právě ono zesměšnění osob a situací přechází velice často do různě ostré společenské kritiky, do protestu či odporu proti určitým osobám, jevům či dění pomocí jasného zesměšnění. Parodování osob a jevů se pak stává nástrojem politickým.

Vhled do dějin světové karikatury

Nejspíš nelze objevit a stanovit místo a čas vzniku karikatury. Ironická kresba se však objevuje již v „Nové říši“ starověkého Egypta, v nábožensky, politicky i umělecky převratné době vlády faraóna Amenhotepa IV. z 18. dynastie, známějšího pod jménem Achnaton (1353-1335 př. n. l.). Jednalo se o zesměšňující zobrazení kněží uctívajících stará božstva a lze ho snad chápat jako první karikaturu.

V antickém světě je zesměšňující zobrazování postav již častější. Najdeme ho v postavách faunů, kyklopů, minotaurů a podobně, dokonce i ve vypodobňování řeckého boha Priápose s extrémně velkým penisem. Za ukázku a doklad antického karikaturního ztvárnění mohou sloužit i antické divadelní masky, které představovaly různé postavy a charaktery.

Antická kultura totiž stála u zrodu ideálu krásy, jenž spočíval na správných proporcích těla a tváře, které byly pro lidi antiky podstatou půvabu. Naproti tomu všechno, co neodpovídalo kánonu krásy, jakákoli deformace postavy, každé fyzické znetvoření vyvolávalo v tehdejších lidech údiv, vyvolávalo pocity ošklivosti a z toho důvodu bylo předmětem posměchu. Do hry ovšem vstupuje i starořecký princip kalokagathia, harmonie těla a ducha, který vyjadřuje přesvědčení, že krásné je zároveň i dobré, že krása a ctnost patří k sobě, že co není krásné, nemůže být ani dobré a naopak. Zesměšňování osob a jevů od starověkého Řecka přejal Řím, kdy se vzájemně snažili zostuzovat pomocí komických obrázků jak Římané, tak první křesťané.

Když se nad tím zamyslíme, antické představy o tom, co je krásné a co ošklivé, a tudíž hodno výsměchu, jakož i spojení krásy a dobra a ctnosti, naproti tomu ošklivosti a zla a podlosti, přežívaly v lidech i v následujících časech a vlastně trvají stále, až do současnosti. Nelze právě v tom vidět původ prostředků, metod a nástrojů, které používá karikatura k vyvolání smíchu humoru a komična vůbec?

Ve středověku převažovala v pokusech o zesměšňující vyobrazení postav náboženská témata, když častým námětem byl ďábel. Objevovaly se však také motivy ze společenského života. Komicky se zobrazovali například zpustlý mnich či nevěrná žena. V této době bylo velmi oblíbené karikování lidských „hříchů“ prostřednictvím zvířat jednajících jako lidé, podobně jako ve slovesných bajkách. Třeba v „Kronice stoleté války“ Jeana Froissarta (1336/7–1405) najdeme vyobrazení prasnice, jež se pyšní vysokým účesem, co byl typický pro dámy té doby.

V novověku (po objevení Ameriky 1492), v 16. století v období reformace, se „dařilo“ politicko-nábožensky motivované karikatuře v německy mluvících zemích. Například Martin Luther často karikaturu používal ke kritickým výpadům proti papeži i katolické církvi. 

Na rozvoj a oblibu karikatury v té době měly zásadní vliv dva faktory. Jednak rozšíření knihtisku a jednak vysoká míra negramotnosti. Vynález knihtisku, a tedy možnost jednodušším a levnějším způsobem rozmnožovat texty i obrázky, měl vůbec rozhodující vliv na vzestup vzdělanosti, ale také značně zvětšil prostor pro karikaturu.

Vynález knihtisku a začátky jeho masového používání k tisku knih, jež spadají do let 1447/1448, jsou spojeny s osobou Johanna Gutenberga. Tiskovou techniku na principu tisku z výšky, knihtisk, objevil Johannes Gensfleisch řečený Gutenberg, celým jménem Johannes Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg. Princip tisku z výšky vynalezli Číňané v podobě kamenorytru, Indové a Arabové používali zase dřevoryt čili xylografii a dřevořez, ale podstata Gutenbergova vynálezu spočívá v tom, že odléval jednotlivé kovové litery, z nichž sestavoval text a je tudíž vynálezcem technologie mechanického knihtisku pomocí pohyblivých liter. 

A právě to umožnilo masovou produkci knih a znamenalo zásadní zlom v možnostech šíření informací. Můžeme podotknout, že Gutenberg svůj vynález uskutečnil bez znalostí tiskových technologií Dálného východu a tím, že se jeho pohyblivé litery daly opětovně používat, postavil starý princip tisku na kvalitativně vyšší úroveň. Jako vsuvku lze uvést, že dalším velkým vývojovým stupněm byl i pro karikaturu a kreslený humor prudký rozvoj tisku díky vynálezu knihtiskových rotaček na počátku 20. století. 

Vraťme se ale k Martinu Lutherovi a pokusme se také vysvětlit rozpor mezi tvrzeními, že knihtisk stál u vzestupu vzdělanosti a že oblibu karikatury ovlivnila velká negramotnost prostých lidí. Učení Lutherovo oslovilo řemeslníky, kteří tiskli knihtiskem a pro tisk obrázků vyráběli štočky technikou dřevorytu. Lutherova snaha o omezení vlivu katolické církve je oslovila a reformátorovu výrobou letáků podporovali. Luther chápal význam středních vrstev pro šíření jeho učení, ale bylo mu jasné i to, že bez odezvy u nejnižších vrstev, kde vládla velká negramotnost, nemohou jeho reformy uspět. A právě proto, aby prostým vrstvám přiblížil, „o co mu jde“, volil formu obrázků, přičemž komické a vtipné obrázky, tedy karikatury, k tomu byly nejvhodnější.

V textu již byla zmínka o karikaturních prvcích v kresbách postav vrcholného renesančního výtvarného umělce Leonarda da Vinci, který se ve svých studiích zabýval fyziognomií a celkovou stavbou těla. Leonardo si ale, až na výjimky, své postavy vymýšlel, takže u něj nejde o karikaturu v pravém slova smyslu. Rovněž byli uvedeni bratři Carracciové coby zakladatelé moderní karikatury. Mezi jejich základní umělecké postupy patřilo vyobrazování lidských obličejů se zvířecími rysy, ať už pro fyzickou podobnost, či pro shodu vlastností, jež jsou určitým zvířatům připisovány.

Rozmach karikatury v řadě zemí v 17. století ovlivnil nárůst počtu tiskařských a ryteckých dílen. Objevili se i kreslíři, kteří se specializovali už přímo na karikaturu, která se v tomto období začala vyčleňovat z žánru kresby. Jacques Callot ve Francii vytvořil řadu protiválečných karikatur v cyklu „Hrůzy války“. Stefano della Bella, Ital žijící v Paříži a pokračovatel Callotův, také přispěl k základům moderní karikatury. V 18. století v Anglii vytvořil v roce 1743 William Hogarth studii „Charaktery a karikatury“, jež se stala vzorem mnohým karikaturistům, kteří ho následovali a on sám získal význam fenoména karikatury. Hogarthova tvorba se vyznačovala ostrou kritikou tehdejší vyšší společnosti. Jeho kousavé karikatury získaly popularitu také v dalších evropských zemích.

V 19. století se karikatura už etablovala jako celospolečenský jev. Nacházela živnou půdu hlavně ve Velké Británii, Francii a Německu. Tady zvolna či rychle, záleží na úhlu pohledu, karikatura nabývala současného politického a společenského satirického glosátora. Na otázku, proč tomu tak bylo právě v těchto zemích, lze odpovědět, že karikatura potřebuje aspoň základní svobodu projevu pro možnost svého působení. 

Vzestup karikatury dokládají humoristická periodika, která se na ni už specializovala. Za první velký a slavný humoristický časopis je považován „La Caricature“, založený roku 1830 francouzským novinářem, litografem a karikaturistou Charlesem Philiponem. Periodikum bylo ale po čase zakázáno a v roce 1835 začal časopis vycházet pod novým názvem „La Charivari“. Z přispěvatelů tohoto humoristického časopisu je třeba jmenovat Honoré Daumiera, kterého jeho karikatury vynikající dramatičností a silou působení nejen proslavily, fascinovaly publikum a učinily z něj nejvýraznějšího karikaturistu této doby.

Řadu i českých karikaturistů výrazně ovlivnil a inspiroval jiný významný humoristický časopis té doby, a sice mnichovský Fliegende Blätter založený roku 1844. Tehdy totiž žila v Mnichově početná skupina českých výtvarných umělců. Významným autorem karikatur v tomto časopise byl skvělý německý karikaturista Wilhelm Busch. Do historie karikatury se zapsal i roku 1841 založený anglický humoristický časopis Punch.

Do podoby, jak ji známe dnes, zformovalo karikaturu 20. století. V jeho průběhu se karikatura stala v novinách, ať už všeobecných, či specializovaných na humor, již běžná, tedy standardním žurnalistickým žánrem. Ale to je jen jedna stránka věci, která souvisí s prudkým rozvojem tisku zásluhou vynálezu a zavedení knihtiskových rotaček pro tisk periodik. Bouřlivý rozvoj novinového tisku nalezl vyjádření v termínu „éra zuřivých rotaček“. Formuloval jej Ludwig Winder, český německy píšící spisovatel, novinář a literární kritik židovského původu. Parafrází se tento jeho výrok dostal do přídomku „zuřivý reportér“ jiného českého německy píšícího reportéra a spisovatele židovského původu Egona Erwina Kische.

Původní ani parafrázovaný pojem nejsou přitom nikterak nahodilé. Výraz zuřivé rotačky znamená, že tyto rychlé tiskové stroje hltají dennodenně role papíru, potiskují jej a způsobují nejen devalvaci slovního materiálu, ale tímto tlakem působí i na výtvarnou produkci. Pro obecnou nadprodukci slov je příhodným termínem žurnalistická fráze, rozrůstající se do podoby obecného systému vyjadřování a myšlení. Soudil tak aspoň česko-rakouský spisovatel, dramatik, básník a novinář židovského původu Karl Kraus. V takovém nepoměru s realitou se často a hromadně v moderní komunikaci nahrazují hodnoty pahodnotatami, fakta a události výmysly, lžemi a mystifikacemi. Přídomek zuřivý reportér pak vyjadřuje Kischovu snahu být u všeho, pokaždé „při tom“, a všechno vyzkoušet, což znamenalo potřebu velkého nasazení a stručnost vyjadřování.

Co taková situace znamenala pro humor a karikaturu? Kouzelné slovo je tu „zkratka“. Jestliže zkratka je příznačná pro moderní umění obecně, pro karikaturu je něco jako princip, bez zkratky by karikatura neexistovala. Za stavu, kdy člověk nemá čas vnímat pomalu a postupně a vlastně nechce ani přemýšlet nad věcmi, které se ho bezprostředně nedotýkají, vnímá bleskově, a co zůstane mimo okamžitý vjem, už nepostřehne. Pro karikaturu to znamená výzvu. Zhuštění a zvýraznění toho, co chce karikaturista vyjádřit, musí být obzvlášť nápadné a tento požadavek přebíjí všechny další znaky včetně nároku na „krásu“.

Proces „zrychlení“ času a inflace slov, který vyvolala nová výkonná technika, se promítl rovněž do oblasti umění. Moderní karikatura na počátku dvacátého století destruovala symbolismus s jeho abstraktně dekorativními liniemi. Secese již unavovala, a tudíž byla odmítnuta a karikatura tak hledá nové zdroje inspirace a nachází je bezprostředním životním zážitku, v drsné, všední realitě. Výtvarní umělci hledají takové zdroje inspirace mimo literaturu a styl všeobecně, avšak pro jejich ztvárnění poskytuje karikatura téměř ideální možnosti. 

Proto mnozí přední malíři byli alespoň po nějakou dobu také karikaturisté. Z našich jmenujme třeba Josefa Čapka, Rudolfa Kremličku, nebo i takového velikána, jakým byl František Kupka. Ze světových pak hvězdu výtvarného umění Salvatora Dali. Ve skutečnosti jich ale byla celá dlouhá řada. Ti všichni se pokoušeli pomocí karikatury uchopit dosud neztvárněné elementy všednosti jako bezprostřední životní materiál.

Karikatura ve 20. století také poprvé pronikla, jako její součást, do oficiální propagandy států účastných v obou světových válkách. Po druhé světové „horké“ válce, kterou brzy vystřídala válka „studená“, začaly karikaturu využívat v ideologickém boji obě strany, oba tábory. Československo bylo po únorovém bolševickém puči v roce 1948 součástí sovětského bloku, když v prvním období, v 50. letech, se u nás socialismus etabloval a také karikatura se zde stala nástrojem v rukou komunistické moci, který jí měl pomoci nový společenský systém upevnit.

O tom ale až později. Nyní, po stručném vhledu do historie karikatury obecně a ve světě, který měl za cíl objasnit souvislosti, se můžeme věnovat dějinám karikatury u nás.

Dějiny české karikatury

Také v českých zemích má karikatura dlouhou tradici, která sahá až do středověku. Tehdy se ale nacházela v iluminovaných rukopisech a starých tiscích. Komickou karikaturní podobu měly často i chrliče dešťové vody na střechách a humorné výjevy či obludné postavy se objevovaly rovněž na hlavicích sloupů. Větší dynamiku získala karikatura vlivem učení Mistra Jana Husa a potom v časech husitských válek, kdy se staly jejím terčem neřesti rozmařilých a zpustlých mnichů, pokrytečtí duchovní a církevní hodnostáři vůbec, včetně těch vyšších.

Ústup veškerého kritického žánru obecně a samozřejmě i karikatury přinesla pobělohorská doba. Vedle protireformační kampaně, která útočila proti evangelíkům, stejně již zatlačeným do ústraní, se v českých zemích až na výjimky satirické texty a karikatury prakticky nevyskytovaly. Toto dlouhé období skončilo vlastně až v 19. století, kdy se mohly výrazněji prosadit kritické názory. Česká karikatura měla ale pro svůj rozvoj zcela odlišné podmínky oproti karikatuře v Anglii, Francii nebo Německu. Zatímco v těchto zemích karikatura zažívala rozkvět, u nás se vyskytují první nesmělé pokusy o satirickou kresbu.

V českých zemích se stal prvním humoristickým časopisem „Paleček“, založený Františkem Rubešem v roce 1841. Jeho karikatury však tvořili anonymní autoři, když umělecké kvality těchto kreseb nebyly většinou vysoké. Značný význam měla pro karikaturu kniha německého portrétisty a historika malířství Engelberta Seibertze, sestavena z karikatur umělců a intelektuálů, jež se scházeli na neformálních setkáních v sídle hraběte Františka Thuna v letech 1842-1843.

Politicko-satirické časopisy přinášející zprávy o aktuálním dění v politice a společnosti, kde se pochopitelně vyskytovaly i humorné kresby, začaly u nás vznikat pod vlivem revolučního roku 1848 v rakouské monarchii a vzor nacházely v obdobných zahraničních periodikách.

Tuto revoluci za liberalizaci života, podnítila velká nespokojenost obyvatelstva s panujícím absolutistickým feudálním režimem. Povstání v Praze ale potlačil rakouský polní maršál Alfred kníže Windischgrätz se svým vojskem, čímž byla naděje na větší svobodu v budoucnosti na dlouhý čas zmařena. Následné utužení režimu, který provázely politické represe vůči odpůrcům monarchie, zpřísněná opatření vůči tisku a politickým projevům, zostřený policejní dozor, perzekuce autorů vystupujících proti státní politice a jejich odesílání do vyhnanství, vešlo ve známost jako Bachův absolutismus; podle rakouského ministra spravedlnosti a pak ministra vnitra Alexandra von Bacha.

Tyto události se podepsaly na vývoji periodik obecně a satirických tím spíš. Postihly i satirické časopisy „Šotek“, „Brejle“ a „Žihadlo“. Šotek byl obsahově i umělecky zajímavější následovník zaniklého Palečeka. Založil ho roku 1849 vynikající novinář Karel Havlíček Borovský, který byl nejen jeho vydavatelem, ale také píšícím redaktorem. Jako kreslíře získal mladého a nadějného studenta práv Hippolyta Soběslava Pinkase. Ten po absolvování práv navštěvoval pražskou malířskou akademii a později přesídlil do Mnichova a Paříže, kde svůj talent zdokonaloval. Brejle a Žihadlo byly oblíbené humoristické časopisy, které vydával roku 1849 český humorista, redaktor a vydavatel Bedřich Moser. Rozvoji všech těchto listů zabránilo jejich úřední zastavení.

Jiným satirickým časopisem, který měl na českém území nejdelší trvání, byly Humoristické listy, jež začaly vycházet roku 1859 v pražském nakladatelství Josefa Richarda Vilímka, otce pozdějšího známého vydavatele Josefa Richarda Vilímka. Humoristické listy získaly oblibu zejména kvůli svému širokému zaměření – hudební přílohy, překlady zahraničních humoresek, básně, a především kresby a karikatury na aktuální události. Náměty karikatur v Humoristických listech odpovídaly v kontextu dobových událostí představám české společnosti coby váženého národa existujícího uprostřed mezi velmocemi. Přítomen v nich byl nezřídka český národní patos, ale zobrazovaly i podoby politiků, třeba Otty von Bismarcka, Antona von Schmerlinga. Ke karikaturistům časopisu se řadili Emanuel S. Friedberg-Mírohorský a František Karel Kolár a na počátku 20. století zde působili Josef Lada, Viktor Oliva a Karel Rélink.

Politicky angažované listy začaly vznikat až po pádu Bachova absolutismu roku 1859 po bitvě u Solferina, kterou Rakousko prohrálo válku se Sardinským královstvím. Objevily se satirické časopisy jako mladočeské „Šípy“, staročeské „České kopřivy“ a „Břitva“. Karikatury se v těchto listech sice zabývaly rozpory mezi dobrem a zlem a motivy nacházely v Bibli či antické mytologii, nicméně jejich smyslem byla hlavně podpora stranických cílů a zesměšnění politických protivníků. Antagonistické vztahy dělníků s jejich zaměstnavateli z řad feudálů a buržoazie se promítaly do karikatur, které přinášel sociálnědemokratický levicově zaměřený satirický časopis Rašple, který kritizoval tehdejší společnost. Od roku 1890 v něm působil jako kreslíř Mikoláš Aleš.

„Šibeničky“ byl název českého ilustrovaného literárního satirického časopisu, který řídil básník Stanislav Kostka Neumann. Šibeničky byly anarchisticky orientované a přinášely protiklerikální a protiměšťáckou satiru, literární příspěvky původní i překladové (A. France, E. Zola), literární parodie a kulturně historické anekdoty. Literární i výtvarný projev časopisu byl vyrovnaný, na rozdíl od řady periodik té doby, kde pokulhával. Do Šibeniček přispívali karikaturisté jako byli Zdeněk Kratochvíl, Vratislav Hugo Brunner, a hlavně František Gellner.

Ve vztahu k časopisu Šibečničky je nutné připomenout průkopnickou úlohu českého básníka, prozaika, satirika, publicisty a politika, spoluautora Manifestu České moderny Josefa Svatopluka Machara. Zejména jeho společenské a politické lyriky ve sbírkách Confiteor (Vyznávám se), v nichž upřímně a na existující poměry odvážně dokázal vyjádřit sám sebe i své pocity jako subjekt. K další Macharově básnické sbírce Golgatha vytvořil obálku jeho přítel malíř František Kupka, a odtud vzal inspiraci satirický list Šibeničky. Jeho mottem se stala jedna z nenávistných básníkových invektiv, sahající na hranice hořkého, cynicky ironického humoru: „Půl milionu dobrých šibeniček / do našich vísek, měst, / půl miliónu dobrých pevných kliček / a do nich půl milionu vlasteneckých hrdel – / těch řvoucích vlasteneckých hrdel..."

Nový stupeň „šibeničního“ humoru a nenávistných výpadů vůči měšťácké průměrnosti představuje právě básník a karikaturista František Gellner. Jeho anarchistická autostylizace do bohéma a tuláka mu pomohla rázně se rozejít s dekorativní symbolistickou stylizací, čerpat inspirace v drsném ovzduší hospod, vináren a kaváren čili v prostředí „všedního dne“. Gellnerův výraz je provokativní a nekultivovaný, a to zcela záměrně a připomíná dětskou kresbu. 

Teprve později se v gestu „životní marnosti“ a v pozici „zhýralého jinocha“ naplnila u Gellnera moderní ironie, jako výraz zraněné něhy, zmarněné touhy. Gellner kreslil silnou čáru tuší, která se místy rozlila do náhodné kaňky. Její obrysy jsou vědomě nedotvořené, zdánlivě nepropracované, tvrdé. Silná čára zastupuje svět plochy, která už nebyla vyznačena jako v kresbě obtahováním a šrafováním. Za zdánlivě primitivní jednoduchostí je skryta snaha dospět k absolutní prostotě, je zárodkem nového výrazu. Gellner se vyznačuje, jako zakladatelská osobnost, prolnutím karikatury a poezie i spojením karikatury a žurnalismu.

Gellnerovi nejblíže byl jeho vrstevník Vratislav Hugo Brunner, všeuměl, který karikaturně zachytil všední každodennost kresbami v Knize dobré nálady v Unionce, kde byl denním i nočním hostem, a pokusil se dokonce sestavit vlastní životopis kresebnými a karikaturními náměty. Avšak Brunnerův nápad, zachytit chvějivou čarou kresby chvějivou atmosféru lidské existence, až po banální chvíle, který se svou invencí blíží až k současné karikatuře, zůstal nedoceněn. 

V Šibeničkách působil také, a to nikoli náhodou, malíř, grafik a karikaturista Zdeněk Kratochvíl. Oplýval pronikavostí pohledu a pílí a jako takový vyznačil celou epochu ve vývoji české karikatury. Jeho karikatury, které publikoval pod svým jménem i pod různými pseudonymy (nejčastější jako T. R. Chvojka), navázaly na tradici časopisu Simplicissimus a jeho čelného kreslíře Th.Th. Heina. Zatímco u předchůdců byla hlavním efektem linie, její síla a rozvedení, pro Kratochvílovy kresby bylo typické odvážné řešení plochy a vyvážená kompozice. Tím vlastně vyšel naproti přicházejícímu kubismu.

Vraťme se ale ze začátku 20. století ještě do 60. let 19. století, kdy v obnoveném časopisu Brejle výrazně prosadil český karikaturista, malíř Karel Purkyně. Šedesátá léta 19. století odstartovala totiž druhou vlnu českých snah o vyrovnání se zahraničním vzorům v oblasti karikatury v satirických a humoristických časopisech. Souviselo to s emancipací české politické reprezentace, která začala více prosazovat a hájit národní zájmy v rámci habsburské monarchie a vymezovat se proti Němcům v Čechách. 

Tehdy začali kreslit karikatury Mikoláš Aleš, František Karel Kolár a Karel Václav Klíč, jež publikovali svá díla v obnoveném Palečku, v Arbesových „Humoristických listech“, či Herrmannově „Švandovi dudákovi“. V jejich kresbách se už projevily náznaky karikaturních „deformací“, ty se však týkaly většinou jen fyziologických detailů. Kolár a Klíč kreslili například zveličené hlavy, detailně prokreslené, a tyto portréty vsazovali na drobná, trpasličí tělíčka.

František Karel Kolár byl český herec, režisér a výtvarník. Mikoláš Aleš byl zase malíř, dekoratér, kreslíř a ilustrátor a jednou z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. Karel Václav Klíč byl pak český malíř, fotograf a grafický technik. Proslul také v roce 1878 vynálezem heliogravury, kterou při pobytu v Anglii v roce 1890 zdokonalil. V zásadě se dá říct, že jeho objev heliogravury umožnil tisk fotografických (polotónových) předloh hlubotiskem. Klíč tak stál u zrodu moderního hlubotisku a v roce 1892 sestrojil první hlubotiskovou rotačku. Jeho vynález je srovnatelný s Gutenbergovým knihtiskem nebo s vynálezem litografie pražským rakouským hercem, dramatikem a právníkem Aloisem Janem Františkem Senefelderem.

V osmdesátých letech 19. století měla už česká karikatura dobrou pověst a ve středoevropském regionu patřila k lepším, takže se již mohla rovnat svými náměty i technikou se zahraničními vzory. Nejvýraznější tuzemští autoři publikovali svou tvorbu i v zahraniční. Kolárovy kresby vycházely v záhřebském listu „Naše gore list“ či v budapešťském „Zmaji“. Do vídeňského „Wiener Caricaturen“ přispíval Karel Krejčík. 

Také Karel Klíč spolupracoval s cizími časopisy, jako byly třeba budapešťský „Borzsem Janko“ či vídeňský „Der Froh“ a stal se velkou osobností české karikatury.  Po studiích na pražské malířské akademii se tento rodák z Hostinného přestěhoval do Brna, kde začal vydávat časopis „Veselé listy“, v nichž publikoval své i cizí karikatury. Svou prací si získal respekt i v zahraničí. Později Klíč přesídlil do Vídně, kde vydával humoristický časopis „Die humoristische Blätter“.

V 80. letech 19. století dosáhl vysoké úrovně již zmíněný humoristický list „Švanda dudák“, kde působil jako redaktor Ignát Herrmann a ke spolupráci získal i mladého Luďka Marolda. Ten přešel po vyloučení z pražské akademie do mnichovské akademie, kde si vydobyl velkého uznání a později mu dokonce slavný časopis vydal celé album jeho příspěvků.

Z jiného úhlu pohledu lze říct, že se česká karikatura dostala do evropských souvislostí v období symbolismu a výtvarné secese. Umělá stylizace zdůraznila kresebnou linii dekorativností a výraz našla kresba v opracování přírodních tvarů, zvláště rostlinných, inspiruje se tvary umění lidového, ale v dekorativnosti se brzy rozplynula. Symbolismus pak vnikl do říše snů, symbolů a mýtů a odvrátil se od všedního světa. Tento módní zájem odsunul karikaturu na vedlejší kolej jen jako žánr humoristický. Tím vznikla mezera, kterou však opět zaplnila moderní karikatura. Výtvarní umělci, kteří karikaturou začínali, se jí nyní živili jako vedlejší činností. Třeba Artuš Scheiner, autor secesních pohádkových ilustrací, byl dlouhá léta výtvarným redaktorem humoristického Švandy dudáka.

Ve stejném období, kdy české výtvarné umění získávalo evropský ohlas jmény malířů Vojtěch Hynais (autor opony v Národním divadle) a Václav Brožík, přežívala karikatura jenom na okraji v Humoristických listech, a právě ve Švandovi dudákovi. Výtvarně čerpala z takzvaného vídeňského žánru, jako například malíř a ilustrátor Luděk Marold (vytvořil panorama Bitva u Lipan). Pouze Emil Holárek, malíř, grafik a kreslíř byl výjimkou a svými monumentálními sociálními symboly v Reflexích z katechismu překročil dobový kolorit. V Paříži pak dělal čest české moderní karikatuře František Kupka, český malíř a grafik, jenž dosáhl světového významu a byl jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství. Ve svém cyklu kreseb pro časopis „L´Assiette au beurre“ v drastických konturách odhaluje mýtus peněz a moderního vykořisťování.

Obrodnou roli v duchu političnosti a sociální kritičnosti satiry sehrál mnichovský satirický Simplicissimus a jeho čelní kreslíř Thomas Theodor Heine, německo-švédský malíř, grafik, kreslíř a spisovatel, jenž se stal inspirací pro mnoho českých kreslířů. Th. Th. Heine byl typickým „dítětem“ konce 19. století, jeho karikaturní tvorba pro Simplicissimus byla bohatá, pestrá a inspirativní pro jiné kreslíře. A právě konec století Heinemu umožnil, podle některých historiků karikatury, tvořit tak krvavě skeptickou a těžkomyslnou satiru. Ke karikaturám Th. Th. Heineho se vyjádřil český malíř, výtvarný kritik, literát a překladatel Miloš Jiránek mimo jiné těmito slovy: „Ptám se při pohledu na jeho kresby: je ten člověk cynik, nebo filozof, bolí ho to také, nebo chce jen nenávistně pozorovat?“

Nové 20. století přineslo do české karikatury to, co předznamenal Th. Th. Heine, a sice politickou průbojnost, ačkoli řada našich kreslířů působila v zahraničí kvůli cenzurním zásahům. Kritika jejich kreseb se obracela proti militarismu, mezinárodnímu kapitalismu a klerikalismu. Ve vývoji politické karikatury byl mezníkem rok 1907, kdy bylo v Předlitavsku, v rakouské části Rakouska-Uherska, kam spadaly také české země, zavedeno všeobecné a rovné hlasovací právo.

O vlivu trendů mnichovského satirického listu Simplicisimus s jeho kreslířem Th. Th. Heinem na prostředí české karikatury jsme se již zmiňovali. Ve výtvarném výrazu to znamená, že do karikatury proniká barva, liniová karikatura 19. století ustupuje a dřívější složité alegorické výjevy nahrazuje jednodušší výtvarné sdělení. Také tematické zaměření karikatur se mění, projevuje se v nich drsný výraz a do popředí se dostává sociální otázka, v karikatuře předkládaná až brutální formou.

Je to právě doba, již dříve uvedených kreslířů Zdeňka Kratochvíla a Františka Gellnera, kteří se v národně sociálním satirickém listu „Karikatury“ sešli s malířem Josefem Ladou, jenž zde působil jako redaktor. Karikatura v té době hledala svou řeč, která by prezentovala skutečnost, jaká byla, v opozici k oficiální lži a polopravdě. K jejich zesměšnění a tím odhalení oné lživosti potřebovala ale novou techniku. Hyperbola a zveličení ustupovaly a namísto nich přišla „komika nechtěného“. 

Za jednoho z nejpilnějších, a tedy i nejvýraznější karikaturistů tohoto období je považován právě slavný český malíř, ale rovněž ilustrátor, scénograf a spisovatel Josef Lada. Tento autodidakt přetavil ve svých „zlomených nohách“ a geometricky formovaných tvarech pronikající prvky kubismu, kterým dal ovšem vlastní výraz a naplnil je poetikou české krajiny a žánrovými rysy vesnických a periferních postaviček. Jakýsi „trojlístek“ Gellner – Kratochvíl – Lada dodal české karikatuře v první dekádě 20. století nové výtvarné podněty a hodnoty, které vyplývaly z abstrahování a odklonu od zobrazované reality, aby dosáhli autonomizace kresby.  Specifičností tvorby Josefa Lady byl lidový veselý humor, i když v raném období ještě nedokázal svůj výraz maximalizovat. U Kratochvíla pak byly patrné, v kontrastu ke Gellnerovu přímému tahu na motiv, složité spekulace nad různými vlivy, které pro něj byly příznačné.

Karikatura jako politická kritika byla však jen jednou stránkou tohoto období. V prvním desetiletí 20. století k nám totiž pronikaly nové avantgardní umělecké směry, jejichž prvky se do karikatury promítly rovněž. Stále jde o ono spojení karikatury jako výtvarné publicistiky i jako svébytného výtvarného žánru. Po výstavě slavného norského expresionistického malíře Edvarda Muncha v roce 1905 se u nás pod jejím vlivem a po dvou výstavách v letech 1907 a 1908 zformovalo seskupení malířů „Osma“, kterou zejména Munchův expresionismus ovlivnil. Osmu tvořili malíři Emil Fila, Bedřich Faigl, Max Horb, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Willi Nowak, Emil Artur Pittermann a Antonín Procházka. 

Jenže neovlivnil pouze malíře, ale i karikaturisty, pro které byl expresionismus jako stvořený. O spojitosti karikatury a exprese píše Ernst Hans Gombrich ve svém díle Příběh umění: „Karikatura byla vždy expresionistická, protože karikaturista si pohrává s podobou své oběti a zkresluje ji tak, aby přesně vyjádřila jeho pocity vůči ní.“ 

Ačkoli karikaturního zkreslení užíval i Emil Fila při svých fyziognomických studiích a Antonín Procházka vytvořil přímo díla karikaturního charakteru, tak hlavně v karikaturách Zdeňka Kratochvíla se promítaly deformace, abstrakce, tendence k destrukcím a syntézám. V karikaturní tvorbě byly něčím zcela specifickým, ale zároveň byly velice politicky útočné. Expresionismus se promítl i do díla Františka Gellnera, patrně zakladatele české karikatury, jak už řečeno, a asi nejvýznamnějšího karikaturisty té doby. Gellnerova tvorba by možná získala větší věhlas, kdyby nepadl v první světové válce. Období, které lze nazvat zlatým věkem české karikatury, a to etapu první Československé republiky, se už muselo obejít bez něho. Do dějin české karikatury se ale zapsal nesmazatelně a byl zdrojem inspirace dalších generací karikaturistů.

Rok 1918, kdy vznikla Československá republika, přinesl českému tisku nevídanou volnost. V novém státě panovalo po skončené světové válce nadšení z nově získané svobody. Lidé se snažili s entuziasmem realizovat ve všech oblastech. Bouřlivý rozvoj nastal i v žurnalistice a ve výtvarném umění. Čeští výtvarníci vstřebávali nově vznikající umělecké směry ze zahraničí a experimentovali. Nové tvůrčí postupy a náměty, které pro české prostředí objevovala avantgarda, našly odezvu také v karikatuře. Za této situace se avantgarda dostala do povědomí širší veřejnosti a karikatura, která nabízela obrovské možnosti pro experimentování, se ocitla v centru zájmu výtvarníků. Jelikož se v novém státě vznikal také nepřehledný počet nových periodik, vytvořil se i prostor k prezentaci těchto experimentů na poli karikatury.

Československo se díky takovým příznivým podmínkám záhy stalo ve středoevropském kontextu nositelem kulturního vývoje regionu. V karikatuře se začala uplatňovat vedle autorů z Gellnerovy doby – Lady, Kratochvíla nebo Brunnera, také nová jména, například bratři Josef a Karel Čapkové, Otakar Mrkvička a Franta Bidlo. Tato nastupující generace karikaturistů tíhla k levicové avantgardě. K proletářskému umění se hlásili karikaturisté Antonín Pelc, František Muzika, Leo Haas či Adolf Hoffmeister, ve sportovní karikatuře pak Ondřej Sekora.

Novou skutečností, která znamenala pro karikaturu posun vpřed, bylo, že získala stálé místo v řadě všeobecných novin a časopisů a stala se jejich integrální součástí. Před válkou mohli totiž karikaturisté vinou cenzurních zásahů publikovat víceméně jen ve specializovaných humoristických časopisech. Pozitivní změnu způsobilo nejen uvolnění poměrů, ale i konkurenční bojem o čtenáře.

Průkopníkem stabilního umisťování karikatury na stránky deníků se stal šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich. Od roku 1920 zveřejňovaly Lidové noviny pravidelně a na stejném místě, denně v ranním i odpoledním vydání, původní českou karikaturu. Stála za tím Heindrichova snaha o zvýšení výtvarné úrovně novin, a proto za kvalitní karikatury také dobře platil. Následkem toho se v Lidových novinách pravidelně tiskly karikatury předních výtvarných umělců, jako byli Ondřej Sekora, Adolf Hoffmeister, bratři Čapkové, Otakar Mrkvička. Vzor Lidových novin následovaly brzy další tituly, jako „Moravská Orlice“, „Národní listy“ a „Prager Presse“. „Národní osvobození“ publikovalo karikatury Václava Špály a „České slovo“ satirické obrázky Antonína Pelce a Josefa Lady.

V Československé republice byla příležitost i pro obnovení humoristických periodik, která byla za války zastavena a vznikaly i nové časopisy a noviny toho druhu, v nichž se politické strany snažily ovlivňovat svými názory a myšlenkami veřejnost i pomocí kresleného humoru a karikatury. Mezi satirické listy patřily „Sršatec“, „Smích republiky“, „Rarach“, „Šibeničky“. Lehké společenské karikatury přinášela pak politicky nezávislá periodika, například „Rozpravy Aventina“, „Měsíc“, „Studentský časopis“. Karikatury v nich komentovaly sportovní, umělecké a každodenní dění, časté však byly i protižidovské karikatury a ty, které se vysmívaly ženám.

Jak postupovala 20. léta 20. století, měnila zejména politická karikatura charakter. Nejednalo se už o umírněnou kritiku poměrů, ale karikatura se stala útočnější. Vliv na to měly zostřující se vztahy mezi různými politickými a společenskými silami a také korupční skandály. Zejména ty zbavily řadu tvůrců iluzí a nadšení, které vyvolal konec války a vznik svobodné republiky. 

Především s nástupem nacismu v Německu se ale ostří karikaturní satiry obrátilo hlavně směrem do zahraničí i vůči zahraniční politice ČSR. Jak ve 30. letech začal v Německu nabývat nacismus na síle, rostl strach z jeho postupu a rovněž z možné války. Z karikatury se prakticky vytratil humor, ale vzrostla její útočnost a jízlivost. Jako taková se stala jedním z nejvýznamnějších nástrojů boje proti nacistické a fašistické ideologii a proti hrozbě války, když v tomto směru sehrála karikatura roli vizionáře. 

Karikatura v té době získala výjimečné postavení pro svou pohotovost, s níž reagovala na události ve světě. Právě tehdy přestala být pouhým doplňkem psaného textu, ale stala se skutečně svébytným výtvarným žánrem, čímž se přiřadila k „vysokému umění“. Témata karikatur se týkala prakticky výhradně politického dění, takže zobrazovala státníky, představitelé nepřátelských států, ironizovala jejich slova a napadala jejich počínání v lokálních válkách v Evropě, zejména ve španělské občanské válce. Každý karikaturista se chápal těchto námětů po svém a vlastní metodou, ale všechny spojoval kritický pohled na to, co páchal nacismus a fašismus.

Roku 1933 založili kreslíři, kteří uprchli před nacisty z Německa týdeník „Simplicus“, jenž navázal a reagoval na proslulý mnichovský Simplicissimus, který byl tou dobou sužován nacistickou cenzurou. Jeho redaktorem byl František Bidlo a časopis se profiloval ostře protinacisticky a protihitlerovsky. Na jeho vydávání se podílela řada českých autorů, vedle F. Bidla například Antonín Pelc a Bedřich Taussig. Vyšlo sice pouze třicet tři čísel tohoto časopisu, ale po umělecké stránce znamenal unikátní počin, hlavně zásluhou vysoké úrovně kreseb.

Literáti a výtvarníci vyjadřovali své znepokojení nad politickým vývojem také pomocí petic a manifestů. V roce 1934 se konala v pražském Mánesu „Mezinárodní výstava karikatur a humoru“, která se stala manifestem kreslířů proti nacismu a fašismu. Mezi karikaturisty protiválečného charakteru patřili Adolf Hoffmeister, František Bidlo, Josef Čapek, Josef Novák a Antonín Plec.

Následně řada předních karikaturistů musela sice v zájmu záchrany svých životů emigrovat, ale publikovali v zahraničních listech a odtud se na začátku 40. let pokoušeli posilovat naděje českých lidí i duch národa. Jejich karikatury implikovaly víru, že spravedlnosti bude učiněno zadost a že nacističtí zločinci budou potrestáni. Karikatura tak začala směrem k vlastnímu národu šířit zprávu o nové lepší budoucnosti.

Za takzvané druhé republiky, která existovala od 1. října 1938 do 15. prosince 1939 a potom za protektorátu karikatura z pochopitelných důvodů obsahově upadla. Na svědomí to měla hlavně tvrdá cenzura, která se ještě přiostřila s nástupem Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora. Za takové situace se úpadek nevyhnul žádné z kulturních a uměleckých oblastí.

Na jaře roku 1940 se v pražském Mánesu konala výstava nazvaná „Politická karikatura – vedoucí němečtí kreslíři současnosti vystavují“, která představila tvorbu německých karikaturistů, kteří se nedostali do rozporu s nacistickým režimem a stali se tudíž předními. Vyskytlo se mezi nimi i několik bývalých přispěvatelů Simplicissimu, kteří včas ukončili s tímto časopisem spolupráci. Katalog k výstavě vysvětlil roli politické karikatury v „Nové Evropě“ a tisk se při prezentaci této výstavy na svých stránkách zásadně distancoval od karikatury za první republiky a vymezil se vůči ní.

Několik českých kreslířů využilo „nové situace“ a vstoupilo do služeb protektorátních orgánů, čímž přitakali zhoubné nacistické ideologii. Nejznámější z nich byl Karel Rélink. Výstava jeho tvorby, která se uskutečnila na jaře roku 1942, se stala zřejmě největší přehlídkou antisemitské propagandy v protektorátu za dobu jeho trvání. Karikatury s protižidovskými a později protibolševickými náměty byly běžnou součástí legálního tisku. V jejich publikaci samozřejmě vynikaly pronacistické listy, jako byly „Arijský boj“, „Vlajka“ a „Štít národa“. Kromě Rélinka byl znám takovými kresbami třeba i Jan Tulla a někteří další. Důvodem, proč se těchto několik autorů dalo do služeb nacismu, bylo, že se za demokratických poměrů prosazovali poměrně obtížně, takže v podpoře nacistického režimu spatřovali jedinou možnost, jak si dodat významu a kvůli tomu se zřekli své morálky.

Karikaturisté z období mezi válkami byli vesměs spojeni s levicí, tudíž s příchodem nacistů a za protektorátu v lepším případě nemohli publikovat, nebo byli perzekvováni a stíháni. Někteří stihli zavčas emigrovat a ti, kterým se to nepodařilo, skončili v nacistickém vězení nebo koncentračních táborech. K nejvýznamnějším karikaturistům, kteří za svou činnost zaplatili životem, patřili Josef Čapek a František Bidlo. Vězněni byli Ondřej Sekora a Leo Haas. Česká karikatura pokračovala za druhé světové války ve svém vývoji hlavně v zahraničí, ve Velké Británii a zejména pak v USA. 

Ve Velké Británii tvořil karikatury pro armádní deník Naše noviny Zdeněk Kolařík. V Anglii kreslili Štěpán Roth pod pseudonymem Stephen a také Waltr Trier. Do emigrace ve Spojených státech odešli i Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister. Jejich protinacistické letáky z nich učinily nejvýznamnější tvůrce československé válečné karikatury. Dokonce se prosadili v tvrdé konkurenci amerických kreslířů a uveřejňovali své karikatury nejen v krajanských novinách, ale také v renomovaných periodikách, jakými byli The Nation nebo New York Times. Adolf Hoffmeister napsal v USA i knihu „Sto let české karikatury“, čímž pronikl rovněž do oblasti teorie karikaturního žánru.

V období po válce se karikaturisté pokoušeli navázat na vysokou úroveň meziválečné karikatury. „Hlad“ po tvorbě způsobený lety strávenými v protektorátní izolaci a radost z nově nabyté svobody se promítly do všech oblastí umění, a tedy i v karikatuře.

Karikaturisté se profilovali opět především silně levicově. Příčinou byly tentokrát hlavně vděčnosti Sovětskému svazu a trauma z mnichovské zrady. Co se týká stylů, karikatuře nebyly kladeny překážky, avšak náměty a obsahové zaměření karikatur limitovaly dohody politických stran Národní fronty. Tisk mohly totiž vydávat jen strany a organizace sdružené v NF, tak se karikaturní kritika a satira věnovala jen některým jevům a tématům, zatímco jiné záměrně abstrahovala. V jednotlivých listech byla karikatura nucena se podřídit jejich politickým zaměřením listů, tudíž představa, že bude karikatura sloužit obnově protektorátem a válkou zpustošené republiky nebyla v podstatě realizována.

Komunistický puč v únoru roku 1948 způsobil v následujícím čase zcela zásadní změny podmínek pro působení karikatury a v důsledku toho se také radikálně proměnil její obsah. Směrem k podpoře socialismu se karikatura však začala orientovat ještě před únorovými událostmi. Výstava nazvaná „Obrazy národních umělců Sovětského svazu“ se uskutečnila na Slovanském ostrově už roku 1947, kde se prezentovala díla hlavních tvůrců sovětského stalinského angažovaného „socialistického realismu“ Alexandra Gerasimova (maloval třeba obrazy J. V. Stalina), Sergeje Gerasimova či Arkady Plastova. Rok nato už strůjci nové československé kulturní politiky podřídili veškeré umění, a tedy i karikaturu snaze o dosažení vítezství socialismu, jako jeden z prostředků naplnění tohoto cíle.

Pro umělce obecně a karikaturisty rovněž to znamenalo tvořit v duchu socialistického realismu, který byl nástrojem komunistické ideologie a spojoval tak v sobě propagandu a umění. Inspiraci čerpal ze sovětských vzorů, zatímco levicové směry, které se rozvíjely v předválečném Československu, buď zcela opomíjel, nebo se proti některým přímo vymezoval. To se stalo například avantgardě, neboť ji komunističtí kulturní ideologové považovali za dekadentní a málo angažovanou.

V časopise „Výtvarné umění“ byl dokonce zveřejněn jistý návod, jak v karikatuře nárokům socialistického realismu vyhovět. Časopis Výtvarné umění programově a pravidelně tiskl statě sovětských teoretiků umění, které se zabývaly i karikaturou. Aplikace těchto většinou vágně formulovaných postulátů do praxe tvůrčí práce karikaturistů byla ale obtížná a komplikovaná.

Tribunou pro angažovanou karikaturu byl deník Komunistické strany Československa Rudé právo a satirický týdeník Dikobraz, založený už v roce 1945 a pak vydávaný v konglomerátu vydavatelství Rudé právo. Dikobraz byl jediným satirickým časopisem u nás, takže se na jeho stránkách soustředil hlavní proud vývoje karikatury. V Dikobrazu se prezentovala karikaturami a kresleným humorem špička tehdejší tuzemské karikatury. Patřili do ní určitě Adolf Hoffmeister, Ondřej Sekora, Antonín Pelc, Otakar Mrkvička a Leo Haas, z nových autorů Evžen Seyček, Arnošt Paderlík či Kamil Lhoták.

Za socialismu měla karikatura jistou výhodu proti jiným oborům výtvarného umění vzhledem k tomu, že se mezi válkami angažovala většinou levicově. Nicméně své tvůrčí postupy byli nuceni i karikaturisté přehodnotit. Požadavkům na angažovanost v duchu socialismu se přizpůsobil zřejmě nejlépe Leo Haas. Vliv na to měly jeho hrůzné zkušenosti z terezínského ghetta a koncentračních táborů. 

Haas vstoupil do KSČ, v níž viděl jedinou účinnou hráz proti nacismu. Kreslil pak prokomunistické agitační plakáty, propagandistické karikatury a vtipy pro Rudé právo a další komunistické tiskoviny a za nejtvrdšího stalinismu byl jedním z kmenových ideologických kreslířů Dikobrazu. K tomu, aby se stal prominentní propagandistický kreslíř konce čtyřicátých a začátku padesátých let, mu pomohl také jeho neopakovatelný kreslířský styl se stal jedním. V roce 1953 Haas vyzdobil svými kresbami smutně proslulou propagandistickou knihu „Američané v západních Čechách v roce 1945“. Potřeby „nové doby“ akceptovali i starší autoři, jako Zdeněk Kratochvíl, Adolf Hoffmeister či Antonín Pelc.

V době takzvaného politického „tání“ v 60. letech se karikatura mohla vymanit z ideologického pojetí a tehdy se objevují noví autoři, jako například Vladimír Renčín, Vladimír Jiránek či autorská dvojice (Miloslav) Švandrlík – Neprakta (vlastním jménem Jiří Winter).

Názory na situaci současné karikatury se různí. Jedni tvrdí, že dnes pro ni paradoxně nejsou zlaté časy, jak by mohly být vzhledem k demokratickým poměrům a neexistenci cenzury, analogicky k situaci v první Československé republice. U čtenářů je kreslený humor také stále v oblibě. Důvod, proč se karikatura netěší většímu rozkvětu, spatřují zastánci tohoto názoru v tom, že mnozí čeští politici jsou svými vlastními karikaturami. Každopádně je však populární nekonečný seriál „Zelený Raul“ v časopisu Reflex, jehož autorem je karikaturista Štepán Mareš. Rovněž kreslíři Josef Blecha a Pavel Reisenauer z Respektu poutají pozornost publika.

Odlišný názor uvádí, že v dnešní době je karikatura živý obor, kterému prospívá zkratkovitost současných médií a že se karikatura vyvinula v respektovaný obor jako výtvarné umění i jako součást žurnalistiky. Na podporu tohoto postoje argumentují zastánci tím, že prakticky všechny významnější deníky a časopisy mají na svých stránkách prostor, kde karikatura pravidelně ostře glosuje současné dění a tím dotváří celkový charakter konkrétního listu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.11.2018 11:00:25dát kritice tipProsecký

Zdravím tě, milý kvaji!

Píšeš: Popsal jsi jeden exces a teď tvrdíš, že se týkal třetiny území. Vznik Československa byl a jeho hranice vymezily mírové smlouvy a z nich vycházející rozhodnutí v rámci versailleského mírového systému.

Odpovídám: Mýlíš se! Mírové dohody byly podepsány až na jaře 1919. V listopadu 1918 ještě nikdo žádné hranice nestanovil. České vojsko prostě potřebovalo území obsadit, aby vytvořilo status quo. Popsal jsem vývoj v jednom místě. Ale můžu ho klidně popsat na stovkách míst.

Čekal jsem serióznější diskusi, než citace ze starých a tendenčních učebnic dějepisu pro střední školy. Byl jsi vůbec někdy v pohraničí?

Ano, Zdendovu ironii jsem pochopil, proto jsem se také z Písmáka neodhlásil.

13.11.2018 10:50:48dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Mícháš jablka s hruškami a přitom si meleš stále svou. Popsal jsi jeden exces a teď tvrdíš, že se týkal třetiny území. Vznik Československa byl a jeho hranice vymezily mírové smlouvy a z nich vycházející rozhodnutí v rámci versailleského mírového systému. Je tedy jen logické, že nový stát si musel zajistit kontrolu nad svým územím. Nejednalo se tedy o žádné svévolné zabrání území. Je velmi nefér svádět násilnosti jen na čs. armádu. To, jak se chovali mnozí Němci, Poláci a Maďaři, čs. orgánům ani jiné řešení neumožnilo.

Pokud jde o ty souvislosti, tak jsem je připomněl, protože tys je opomenul a vykládáš věci zkresleně.

Zmínil jsem skutečnost, že se ony události odehrály dlouho před tvým narozením jen proto, že jsi psal, že se to stalo v tvém rodném městě. Když se to stalo, tak tvým rodným městem přece ještě nebylo. Co k tomu dále píšeš, je demagogie. V mém rodném městě se toho odehrálo - došlo třeba ke dvě defenestracím, k bitvě na Vítkově atd.

Už ale rozhovor s tebou končím, protože se točíš v kruhu. Piš si, co chceš.

A momochodem - od Zdendy to byla ironie. Je tedy spíš na tvé straně. Tos nepochopil.

 

 

13.11.2018 10:18:41dát kritice tipProsecký

Tak budeš muset nenávidět i mě, Zdendo. Užij si to!

13.11.2018 08:38:05dát kritice tipZdenda
Nasilim zabirat uzemi je zakladni funkce statu, Prosecky, nechapu, co se ti na tom nezda. Stejne tak je zcela normalni obcas nekoho zastřelit.
A nenavist k nemcum bychom si meli hyckat, nikoli ji zpochybnovat, je to pouto, ktere vede nas dal.
12.11.2018 14:49:48dát kritice tipProsecký

Vrátil jsem se z cest a vítám, že se diskuse přesouvá do obecné roviny. Píšeš?

"Popisuješ určitý exces a interpretuješ ho tendenčně, aby to podporovalo tvůj názor, a je otázka, zda je to přesné."

Odpovídám: Ty tomu říkáš exces, ale ten se týkal třetiny území Československa - ta musela být připojena násilně a za příslib kantonizace. Nešlo jen o místní Němce, ale i o hlučínsko, těšínské Slezsko a maďarské oblasti. Já nic neinterpretuji. Násilné obsazení těchto území je fakt. Stejně ostatní mnou zmiňované události.

Píšeš:

Navíc i tyto události měly své souvislosti.

Odpovídám: Všechny události mají své souvislosti. S touto větou se často setkávám, když se třeba obnovují pomníky Hanse Kudlicha. Obecní úřad často chce, aby na pomníku byla yvsvětlující věta, že odstranění pomníku předcházely jiné události (které to odstranění vlastně omlouvají). Ano, můžeme vysvětlovat různé věci, ale potom důsledně a vždy i na těch ostatních pomnících. Nejne na těch, které se nám nehodí do krámu.

Píšeš:

Kromě toho se toto v tvém rodném městě odehrálo dlouho před tvým narozením.

Odpovídám:

Dlouho před mým narozením se odehrálo mnoho věcí. I to, o čem píšeš ve svém článku, se odehrálo dlouho před tvým narozením,, a v životě by mě nanapadlo ti to "vytýkat". Vždyť i to stoleté výročí oslavuje události, které se odhrály dlouho před narozením nám všech. Podle tvé logiky bychom to proto vůbec neměli slavit.

Zkrátka, měli jsme letos nejen oslavovat a říkat si, jací jsme chlapíci, ale i kriticky vyvodit, jakých chyb jsme se dopustili a o co jsme přišli. Ztratili jsme Židy, ztratili jsme Němce, přišli jsme o celou samostatnou střední třídu. Z košatého bohatého stromu naděje podzimu 1918 zbyl v podstatě jenom jeden životaschopný pahýl.

 

11.11.2018 00:42:17dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

A tím mi sděluješ co? Popisuješ určitý exces a interpretuješ ho tendenčně, aby to podporovalo tvůj názor, a je otázka, zda je to přesné. Navíc i tyto události měly své souvislosti. Kromě toho se toto v tvém rodném městě odehrálo dlouho před tvým narozením.

10.11.2018 21:06:37dát kritice tipProsecký
Já jsem ze Sudet. České vojsko obsadilo mohe rodné město násilím až v prosinci 1918.Byl sesaten starosta, propuštění želežničáři. Mého pradedecka omylem zastřelili na hranici. Zridili ceskou skolu, zabrali velkostatky a rozdělili je ale jen Čechům.
10.11.2018 19:29:11dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Hm, ale myslíš si, že o té historické lži, jak tvrdíš, máš dostatek znalostí a zkušeností? Kolik jsi třeba prostudoval kronik, které jsou cenným zdrojem poměrně autentických informací o té době? Já celkem dost a tudíž i proto vím, že tehdejší radost lidí ze svobody byla obrovská a že se rozběhla velká spousta aktivit včetně toho, že se objevilo spousta novinových titulů. Je tedy fakt, že po I. WW byla velká bída, zdražovalo se, byly mzdové restrikce, bojovalo se v Maďarsku i v Německu, v Rakousku byl hlad, bojovalo se mezi Poláky a Ukrajinci na jedné straně a ruskými bolševiky na straně druhé, mezi bolševiky a bílými, Kuhnovi maďarští bolševici napadali Slovensko, Poláci řádili v čs. Slezsku, ale Československo bylo relativním ostrůvkem klidu a poměrně brzy nastal rozvoj.

10.11.2018 17:51:13dát kritice tipProsecký

Ostatnímu nerozumím, tj. nemám dostatek znalostí, ani zkušeností, abych to posoudil.

10.11.2018 14:47:29dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Tobě taky. Ale ještě jedna věc. To, co jsi rozporoval, bylo v mém dlouhém textu marginální. Tebe zaujalo akorát tohle, jinak nic?

10.11.2018 13:53:38dát kritice tipProsecký

Tak se nedá nic dělat. Neshodneme se. Přeji hezký zbytek víkendu!

10.11.2018 12:02:05dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, Přemku. Snad se ti to bude líbit.

10.11.2018 12:01:11dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Samozřejmě měl být letopočet 1848.

10.11.2018 12:00:22dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

O vývoji českých zemích od roku 1948, pak v Předlitavsku. následně v první a druhé československé republice a zejména o situaci v tisku toho vím dost. Napsal jsem řadu studií s různými tématy. Haška a humoristické časopisy té doby znám. Nevidím tedy důvod něco měnit jen kvůli tomu, že trpíš nějakou obsesí a tvrdíš, že jde o historickou lež.  

10.11.2018 08:32:27dát kritice tiplastgasp

Začetl jsem se lehce, ale pro hlubší poznání jsem si stať stáhul, vytiskl a teď si v tom plavu. Díky, ještě se k tomu vrátím. 

10.11.2018 08:11:11dát kritice tipProsecký

Ne, kvaji, čtu. Projdi si všechny povídky od Haška, humoristické časopisy od rou 1900 do roku 1925.

Celá ta zkreslená euforie, tvrdící, že demokracie a svoboda začaly 28: října 1918, se mi příčí. Je to historická lež. Jak lehké je obalamutit ty, do nic nevědí!

09.11.2018 23:18:03dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. Než jsem se o karikaturu začal zajímat jako o fenomén, měl jsem na ni podobný pohled. A pak, když jsem se dostal k literatuře o různých tvůrcích karikatur, byl jsem překvapený, kolik skvělých maalířů a grafiků se jí zabývalo.

09.11.2018 21:57:06dát kritice tipLerak12

Hodné téměř maturitní práce. Dosti vyčerpávajíci studie. To zasluhuje uznání! Pročetl jsem se zájmem. Osobně jsem vždy vnímal karikaturu jako praktický doplněk žurnalistiky. 

09.11.2018 18:22:25dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, Irenko. Hlavně za přečtení.

09.11.2018 18:04:11dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dal sis s tím článkem práci  -  a dobře napsal, nějakou tu poznámku jsem odeslala ve zprávě...díky, podobné věci ti sednou.

09.11.2018 17:12:02dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Prosecký - tapetuješ?

09.11.2018 17:11:29dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Máš pravdu, Zdendo, a to v obou případech. Napadá tě, kam bych to měl zařadit? No a obrázky se mi nedaří sem vložit.

09.11.2018 15:02:00dát kritice tipZdenda
Ja to cele dukladne prostudoval a dospel jsem k zaveru, ze dejiny vytvarne karikatury nepatri do literarni teorie. A taky tomu chybi obrazky.
09.11.2018 14:19:12dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Na druhé straně, když nesouhlasíš jen s tímto v celém textu, tak mi to žíly netrhá.

09.11.2018 14:18:13dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Moc nechápu, proč jsi mi to napsal dvakrát. S tím nic nenadělám, když s tím nemůžeš souhlasit. Ale neber si to tak, já zase nesouhlasím s tvým tvrzením.

09.11.2018 14:00:18dát kritice tipProsecký

Nemůžu souhlasit s tvrzením, že:

"Rok 1918, kdy vznikla Československá republika, přinesl českému tisku nevídanou volnost".

naopak: Vrcholem tvůrčí volnosti byla doba 1907-1913.

Nový národní stát Československo se vyznačoval nekriticýmkkým českým nacionalismem a pžřehnaným paosemt



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.