Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tam za duhovým mostem

11. 11. 2018
3
3
457
Autor
Martatus
Zprvu neproniknutelná mlha se začala rozestupovat a mladík spatřil barvy. Od červené až po fialovou, duhový most se táhl zdánlivě do nekonečna. Přemosťoval nezměrnou propast a návštěvník nebeských sfér na něj vstoupil jistým krokem, protože tak to udělal už mnohokrát, třebaže si to nyní ještě plně neuvědomoval. Nevěděl, jestli šel minutu nebo rok, čas plynul jaksi neurčitě, ale především na jeho chodu vůbec nezáleželo. Na vše zde byla celá věčnost.
 
V dáli, za koncem mostu, začaly nabývat tvar stromy, krásné vysoké duby, celý les. Mladý muž do něj vešel jistým krokem, protože v něm sídlila jistota, že se mu nemůže stát nic zlého. Les byl prozářen jasným světlem a zpěv ptáků musel rozradostnit všechny hosty. Tu a tam zahlédl nějakou zvěř, zcela krotkou a mírumilovnou. Pokračoval po pěšině a bylo mu dobře. Nevěděl, kam vlastně míří, jen podvědomě tušil, že musí jít stále dál.
 
Nakonec z lesa vyšel ven a na obzoru za rozkvetlými loukami a pastvinami zářilo překrásné město. To byl cíl jeho cesty, teď už to věděl. Celá ta rajská scenérie ho naplnila euforií a vzpomněl si na to, co bylo. Měl pravdu, on a jeho přátelé, navzdory všem hlupákům. Malověrní ale nikdy nespatří nebeské město, postavené ze světla.
 
Když došel k jeho branám, rozezvučely se vysoké tóny andělských trub neviděných hudců. Ta fanfára oslavující veškeré Stvoření dokonale otevřela jeho srdce, mohl teď přijímat vše, co přicházelo. Uzřel ulice plné lidí, krásných, zdravých, usměvavých lidí a ti všichni se chtěli s nově příchozím uvítat, srdečně se s ním objímali a ten nebyl nikdy šťastnější. Znal je, všechny je přece poznával. Konečně byl zase doma.
 
Miloval všechny obyvatele toho města, přesto se však nejvíce těšil na jednu jedinou bytost. Čekala na něho až na konci těch zástupů, krásná dívka s dlouhými, kaštanovými vlasy, se kterou sdílel společnou minulost a s níž si měl tolik co říct. Přesto však při pohledu do jejích hlubokých očí nenalézal slova. Objali se a ten okamžik trval celou věčnost, jejich duše prolnuly, ti dva byli zase jedno a nic jiného už nebylo důležité.
 
"Slib mi, že už mě nikdy neopustíš," prosila ta dívka se slzami v očích.
 
"Už nikdy," hlesl mladý muž a usmál se.
 
Ruku v ruce šli do svého domu, jenž tam pro ně byl vystavěn odjakživa a který mladík tak dobře znal. Čím déle v tom světě pobýval, tím lépe si vybavoval svou minulost v něm. Nebyl zde poprvé. Proč musel tehdy odejít, ale nevěděl.
 
Byl to svět bez starostí. O veškerý jeho chod, do jehož mechanismu nikdo nepociťoval touhu proniknout, se staraly bytosti vyšší než příchozí lidé. Ti je nazývali anděli, protože taková byla obecná shoda, ačkoli jak by se pojmenovali oni sami, nikdo nevěděl. Působili na jemnější úrovni než lidští obyvatelé té země a byli vždy připraveni poskytnout pomoc a oporu tomu, kdo o ni požádal. Mluvili jen málo, projevovali se spíše hudbou nepozemských tónů.
 
Tak v tom bezstarostném ráji plynuly týdny a snad i roky, vrátili se zase do dětství plného her a snů. Mladíkovo srdce přijímalo lásku ze všech stran, vyzařovala ze všeho Stvoření, a nakonec se sám naučil rozdávat ji plnými hrstmi.
 
Jednoho líbezného dne se procházel se svou milovanou ruku v ruce rajskou zahradou. Všechno kvetlo a vonělo a svět byl přesně takový, jaký měl být. Mladý muž pocítil nezměrnou touhu dívku obdarovat. Hle, blažená země jako by vyslyšela nevyřčené přání a ze země povstal růžový keř, na němž vypučely přenádherné květy. Mladík natáhl ruku, aby pro dívku utrhl růži, která je všude na světě vyjádřením toho nejkrásnějšího citu. Avšak při snové bezstarostnosti zapomněl, že stonek hrozí příliš nepozorným uzurpovatelům cizí krásy svými ostny. Rukou mu projela pronikavá bolest. Vždyť uvěřil, že v této posvěcené zemi už není bolesti! Osten jako by projevil vlastní vůli a musel proniknout hluboko do tepny, protože po předloktí se mu rozlila krev stejně rudá jako květ, který padl k zemi z ochromených rukou. Něco se pokazilo. Země se začala kolébavě houpat, nikdy nekončící světlo povážlivě potemnělo a všechny ještě před chvílí tak hmatatelné věci v tom ráji ztratily tvar. Dívka zmizela a duše mladého muže vydala poslední, neslyšný výkřik zoufalství. Někam se propadl a v dalším okamžiku už nebylo vůbec nic.
 
Po chvíli nevědomí začal rozeznávat hlasy a jednotlivá slova, ale jejich význam prošel jen okolo.
 
"Tohle ho zase přivede do normálu," pronesl muž s injekční stříkačkou v ruce.
 
"Další záchvat, kolikátý už?" zeptala se starostlivě nějaká žena.
 
"Ani nevím."
 
"Vždyť to nemá smysl, je tu už tak dlouho a žádný viditelný pokrok. Ten už se neuzdraví," zapochybovala sestra.
 
"Ale uzdraví, chce to jen čas. Uděláme všechno pro to, abychom mu pomohli," řekl lékař odhodlaně. "Monitorujte pacienta, a kdyby se dělo cokoliv neobvyklého, hned mi to oznamte."
 
"Ano, pane doktore."
 
Lůžko v bílé místnosti by každému člověku připadalo pohodlné, ale mladíkovi v duši ještě doznívala hudba nebeských sfér, takže si teď připadal, jako by ležel na trní. Veškerá láska byla rázem pryč, přišel zmar, vztek a nenávist ke všemu kolem. Jeho duch se rozbouřil, tělo ale leželo bez jediného pohybu a oči zeširoka otevřené hleděly do stropu. Ty bezcitné bestie! Zase ho strhli zpět do pekla, opět byl od ní odloučen, jak jí to jen příště vysvětlí!
 
Znova bude muset nedobrovolně strávit nějaký čas na tomto prokletém světě. Ale už se to naučil jakž takž zvládat; prostě upne celou svou mysl na ty rajské kraje a bude chovat neotřesitelnou naději, že dřív nebo později se tam vrátí. Už ví, že to tak funguje, stokrát se již vrátil a ani teď nikdo nezlomí jeho odhodlání vystoupit ze zlého snu. A tak zase najde domov, ve kterém bude prožívat nekonečnou radost při bezstarostných hrátkách ve světelném městě a líbezné přírodě, tam za duhovým mostem.

3 názory

Lakrov
03. 12. 2018
Dát tip

Je to napsané kultivovaně, říkám si při čtení první stránky, jejíž nálada  mě baví a naplňuje jistým druhem kouzla. Druhá, epičtější stránka už je  trochu jiná, ale začíná mi docházet, že ten text je buďto určitou alegorií  na prozatím neodhadnutelné téma nebo je to... Ano je to sen a ošklivé  procitnutí z něj, procitnutí do obyčejného (a bolestného) života.  Kdo něco podobného zažil, ocení.  Tip.  


Prosecký
12. 11. 2018
Dát tip

Zrovna dnes jsem jel asi pět set kilometrů autem a napadlo mě, že až bude svět bez starostí, všichni budou msít dost jídla, teplo a vodu, co vlastně budou dělat. 

V takové situaci už jsou třeba bohaté "ropné národyů, jak Saúdové. Ti ale můžou dohánět vyspělé země a nějakou dobu jim to potrvá. Co ale potom: Plodit děti, užívat si života, debatovat po hospodách? Vždyť to bude konec!


Gora
12. 11. 2018
Dát tip

Líčení onoho "ráje" je snové, byla jsem zvědavá na pointu...ta vyznívá celkem dobře, ale předchozí část by mohla být kratší, aby se čtenář dřív dostal k meritu povídky...od odstavce s píchnutím trnu má větší spád...

některá spojení podle mne kazí dojem...duše mladého muže vydala poslední, neslyšný výkřik zoufalství.  je na mne dost patetické, mám raději civilnější projev...

zde zas pozor krom patosu i na množství přídav.jmen:

...najde domov, ve kterém bude prožívat nekonečnou radost při bezstarostných hrátkách ve světelném městě a líbezné přírodě, tam za duhovým mostem.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru