Listopad

Poledne

je pravý čas na to

   ztišit se

          ztratit hlas

    ztratit lži

        v nichž se ztrácíme

ztratit sebe

       v sadu ztraceného

                 naslouchání

a nevrátit se

      jako jinovatka

           vysvobozená sluncem

        jako stařec

               který se nesmířil se zimou     

   jako mladý člověk

       jehož všechen ten zakouřenej stesk

             teprve čeká

Večer

v omrzlinách silnic 

       vězní

            odlesky hvězd

  a v šedinách polí

          si schovává tmu

  po níž prahne

       jako po mlhavém

             rozpouštědle mdlých

                       myšlenek

   jen vítr co zbyl z dnů

               v něm odmyká

      unavenou lásku

             a hasí žal

    kdo by se v tom strachu bál?

Noc

sama sobě

         podlamuje kolena

   když vymáhá

               náš dluh samotě         

   jen skřípějící vítr

          jí obnažuje

                  kostnaté tělo

Ráno

uvězní pozůstalé noci

     ve svých pastech

s nikým nesmlouvá

   jen zarytě mlčí

       a křečovitě dáví stromy

než se mu svítání

      postaví do cesty

pak i ono poklekne

a zoufale tlačí slzy z omrzlin

Dopoledne

padáme v čase

    bez záchytných bodů

mezi stále stejnými vzory

    obžíváme stejné šablony

            předžitého žití

   a přitom ještě pořád dlužíme

            všechno to

                  co nám bylo vnuceno

zapomenutý strach

        a předplacená závist

třeba jsme špatně pochopili

   třeba

       jsme

           špatně

             pochopili