Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Kůra lípy pod rukama
datum / id21.11.2018 / 492089Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno651x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kůra lípy pod rukama

     Manažér papíren Adama tak vytočil, že úplně zapomněl natankovat a auto zdechlo na kraji vísky několik kilometrů před nájezdem na dálnici. Odtlačil ho mimo silnici a vydal se někam koupit benzín. S pumpou tady nemohl počítat a nechtěl otravovat žádného známého, aby pro něj přijel.
     Klika černě natřených vrátek v bělostné zdi povolila a on se ocitl na travnatém dvorku. Vyplašil hejno slepic a zaradoval se, neboť přímo před sebou uviděl v otevřené garáži auťák. Po dřevěném schodišti vyběhl na pavlač rozlehlé patrové budovy. Dveře ale nikdo neotevřel, tak sešel dolů a brankou v další zdi pronikl do ráje.
     Aspoň si tak nějak ráj kdysi představoval. Na mírné stráni pokryté téměř anglickým trávníkem rostly roztroušené jabloně a třešně. Blízko domu stál obrovský košatý dub jak z učebnice přírodopisu. V nejnižším koutě zahrady byl krb zabudovaný do zdi chránící kolem dokola usedlost od chaosu světa. Před krbem se nabízelo posezení na bílých zahradních křesílkách u dvou stolků pod slunečníky. A všude opojné ticho.
     Po jiskřivě bílém písku pěšinky se dostal kolem čtyř vzrostlých cypřišů a úhledných terasovitých záhonků se zeleninou na druhý konec zahrady a ohromeně zíral, že tam spatřil Evu. Skoro se nezměnila za těch bezmála dvacet let. Stejná dívčí postava, stejně dětsky naivní pohled, jen rysy v obličeji prozrazovaly, že už má na krku čtyřicítku, ale to spíš jen proto, že věděl, kolik jí je.
     Seděla v kraťasech na stoličce, mezi koleny svírala bílé tělo kachny, rukou jí tiskla zobák ke krku a krev proudící z rozšklebené rány na temeni kachní hlavy chytala do kameninové nádoby. Vedle mohutné lípy, která ležela nedaleko a smáčela obrovitou korunu v potůčku, vypadala Eva nicotná. Usmívala se na znamení, že Adama poznala.
     „Byla tu děsná vichřice průtrž mračen. Nevydržela to,“ kývla hlavou k lípě. „Vypadala zdravě, ale kmen měla už vyhnilej. Takovou bouřku jsem tady ještě nezažila. Víš, že jsem se i bála? A přece si vzpomínáš, že jsem měla déšť a bouřku vždycky ráda.“ 
     Rozpovídala se, jako by se viděli včera, jako by ji nepřekvapilo, že se tu objevil.
     „Ahoj, Evičko!“ pozdravil stále ještě překvapený.
     Pak se na sebe chvíli jen mlčky usmívali. Asi jí to přece jen vzalo, že mě najednou vidí před sebou, usoudil. Rozhlédl se po všech těch lískách, šeřících a malinících, jež rostly podél vysoké zdi a zase se podíval na skácenou mohutnou věkovitou lípu. Když Evu potkal poprvé, také se něco bortilo, lámalo a také šlo o krev, pomyslel si. Moc na to ale vzpomínat nechtěl, tak si radši v duchu zrekonstruoval pravděpodobný sled událostí při zhroucení stromu. Lípa podle všeho nejdřív dopadla na střechu příbytku pro kachny, zdemolovala ho a skulila se do potoka.
     „Kde se tu bereš?“ konečně zase promluvila.
     „Náhoda. Vlastně jsem přišel škemrat. Došel mi benzín, a tak hledám někoho, kdo by mi trochu prodal. Ale že tady najdu tebe, to by mě ani ve snu…“
     „Jo aha. Tak to musíš počkat, až se vrátí Olda, jako ten můj,“ nenechala ho dokončit větu. „S autama nechci mít nic společnýho. Tomu ale určitě rozumíš. Posaď se někam.“
     „Snad nejsi pověrčivá,“ díval se na ni stále ještě užasle.
     „Co ti na to mám říct,“ pokrčila rameny.
     „Ta vichřice musela bejt děsná, když sejmula takovýho obra,“ změnil radši téma.
     „A víš, že se zlomila jak párátko,“ odložila kachnu ke dvěma už zabitým. „Nejvíc mě štve, že roztřískala jejich boudu, takže to musíme všechno vyvraždit. Máme teď skoro celá vesnice úplný kachní orgie. Promiň,“ odběhla do ohrady.
     Ozvalo se zděšené kachní kejhání a za chvíli se Eva vrátila a v ruce držela za křídla dalšího zmítajícího se ptáka. Opět na stoličce odřízla velkým nožem kachně málem celou hlavu a nová rudá krev proudila do hrnce.
     „Když jich masakruješ víc najednou, tak se vyplatí krev chytat. Z jedný to nestojí za to,“ poučovala ho, jako by si nepamatovala, že jeho rodiče měli drůbeže plný dvůr, zatímco ona, holka z Prahy, tehdy pomalu nerozeznala kachnu od husy.
     Adam by si s ní tak chtěl povídat, na tolik věcí se zeptat, to by však musela přestat s tou vražednou činností a věnovat se jemu. Byla jí ale zaujatá, jen občas okomentovala, co právě dělala. Radši ji nechal, a přece jen zavzpomínal, jak to tenkrát bylo.
     
     Tehdy vyrazil z kasáren na vycházku na pivo. Ještě, než došel do hospody, ozvalo se na křižovatce skřípění brzd, výkřik přebíhající dívky a náraz jejího těla na kapotu. Štěstí, že byl na blízku, i když si už moc nevybavoval, jak se stalo, že již zanedlouho proudila jeho krev z žíly přímo do žíly zraněné dívky. Potom omdlel.
     Nejdřív měl radost jenom z toho, že si ho kvůli tomu nechali v nemocnici a on se mohl na dva dny vymanit z odporného vojenského života. Teprve později mu naplno došlo, že komusi pomohl zachránit život. Její rodiče ho zasypali sprškou díků a on je i Evu pak navštěvoval v jejich pražském bytě při opušťácích. Za Evou jezdil dál, i když se vrátil do civilu. Začal s ní chodit. A když nastoupil do jedné z pražských papíren, zalíbil se mu i život ve velkém městě, přestože duší byl stále venkovským klukem.
     Brzy se rozešli, neboť Eva chtěla muže, který bude dělat kariéru, půjde si tvrdě za svým, vydělávat peníze, aby mohli jezdit po světě, protože po tom toužila nejvíc. Na to on ale v těch časech moc nebyl. Zhlédl se sice v městském životě, ale stačilo by mu mít práci, ženu, děti, zázemí, nikam se nehnat. Neprahl po úspěších, kvůli kterým by se asi musel i zaplést s tehdejším režimem víc, než bylo nezbytné.
     Kromě toho byl pod vlivem zemité filozofie svého dědy, který říkával, že je jako strom, co když jednou zapustí kořeny, nelze ho už přesadit, a že poroste, jak mu země dovolí a až přijde jeho čas, na tu zemi padne. Opakoval tohle jako papoušek Evě, když se přeli o společné budoucnosti. Bylo ironií, jak opačně vedly nakonec jejich skutečné cesty, jak teď poznal. Možná by se tomu nyní i zasmál, ale větrem sražená lípa v něm vyvolala nepříjemnou asociaci.
     „To už je dávno,“ řekl zničehonic nahlas. „Nikdy bych si nepomyslel, že tě jednou potkám na statku, jak morduješ drůbež. Z vesnice jsem přece já, a pokud vím, tak jsi určitě netoužila žít na venkově.“
     „No jo, ale to jsem ještě neznala Oldu. A věříš, že bych už neměnila?“
     „Věřím,“ rozhlédl se po zahradě. „Jak se ti podařilo sehnat takový panství?“
     „Olda to zdědil po babičce. Původně to byl zájezdní hostinec s hospodářstvím. Ale jeho babička po pětačtyřicátým zrušila živnost a tohle všechno jí zůstalo. Tam vepředu za tím dubem byl ještě taneční sál, ale už byl napůl rozbořenej, a tak ho Olda shodil úplně. Než se dal barák a zahrada dohromady, nadřel se jako kůň. Já mu samozřejmě pomáhala, ale ze začátku mi to moc nešlo. Pražská slečinka, jak bys tenkrát řekl. Ale pak mě to nějak chytlo a už jsme tady zůstali. A jak říkám, neměnila bych. Po sametové revoluci se Olda stal předsedou družstva vlastníků, které vzniklo z původního jézetdé.“
     V jejím hlase bylo tolik nadšení, až se jeho skeptická a k nedůvěře trénovaná mysl měla na pozoru. Nezdálo se mu však, že by Eva něco hrála. Proč taky. Nejspíš si jenom nedokázal ještě zkorigovat své vzpomínky na ni podle nového dojmu, který v něm právě vyvolávala.
     „A co ty, Adame, jak se ti vede?“ zeptala se, když stále jen mlčel.
     „Řeknu to takhle, stěžovat si nemá smysl a chválit nelze.“
     „Jen nevykládej. Co vůbec děláš?“
     „Z papíren jsem se dostal na Generální ředitelství průmyslu papíru a celulózy, a teď dělám pro Asociaci českého papírenského průmyslu a jezdím po jednáních v papírnách u nás i po světě.“
     „Nééé!“ vykřikla Eva. „A kde všude po světě? Povídej!?“
     „To je různý. Hlavně tedy Německo, pak Itálie, Švédsko, Francie, tady Amerika, Indie a tak podobně…“
     „No páni,“ vydechla obdivně.
     Koukl na korunu lípy. Sledoval, jak se listy zmítají v proudu potoka, který tekl přes Evinu zahradu.
     „Ale toho stromu je škoda,“ řekl.
     „Co se dá dělat. Ale Olda to během tejdne pořeže. Už to má domluvený tady se sousedem,“ hodila hlavou směrem ke stavení někde za jejich zdí, „že si z toho udělají desky a hranoly. Oni se teď baví tím, že vyřezávají ze dřeva všelijaký sošky a reliéfy. Je to docela pěkný. Já ti to pak ukážu,“ slibovala.
     Adam vycítil z jejího hlasu něhu, ale než stačil něco říct, pokračovala.
     „Vidíš. Vždycky jsem toužila cestovat, ale byla jsem ještě před devětaosmdesátým jen dvakrát v Drážďanech a jednou v Budapešti, a pak už nikde. „Tys ale udělal kariéru. A to bylo pořád řečí o stromu, kořenech a přesazování.“
     „Kariéru,“ smutně se usmál.
     „Na co ta skromnost? Ale nemysli si, já jsem cestování tak úplně nezatratila. Jednou bych ráda podívala aspoň do Paříže. Musí to bejt zážitek.“
     „Napoprvé je. Když jsi ale věčně v luftě, už ti to ani nepřijde. Já navíc nejezdím na výlety. Nedovedeš si představit, jaký jsou to nervy jednat s těmi dravci. Navenek jsou sice uhlazený, ale musíš bejt furt ve střehu a nevěřit nikomu a ničemu. Když něco vidíš na vlastní oči, musíš si šáhnout, a když si šáhneš, musíš si znovu všechno prověřit. A život zatím utíká mezi prsty.“
     „Prosím tě, mluvíš jako nějakej dědek.“
     Červencové slunce zatím dorazilo do bodu, kdy se ještě nedá mluvit o západu, ale už také nebylo odpoledne, a jeho paprsky se pronikavě blyštěly v oknech a omítkách domků na stráni pod lesem, jako by chtělo dodat krajině ještě trochu jasu, než ozáří druhou polokouli. Doléhal sem i šum lesa a vzdálené hlasy od řeky a zde na zahradě dýchal ze všeho klid.

     Přesunuli se s mrtvými kachnami ke krbu. Eva odešla do domu a vrátila se s vařící vodou. Spařila jednoho ptáka a mezi řečí ho škubala. Šeredné peří padalo do škopku a Adamovi připomnělo marné vzpomínky na dětství a domov. Marné, neboť neznamenaly skoro nic, jak si náhle uvědomil. Z pod peří vykouklo holé kachní tělo jako přítomnost.
     Evin manžel Olda odpovídal přesně představě, kterou si o něm z jejích poznámek udělal. Vrazil do vrátek, vysoký a hranatý, v montérkách, se širokým úsměvem. Za ním přiběhl asi desetiletý kluk.
     „Mami, můžu ti pomoct?“ žadonil.
     „Neumíš pozdravit,“ napomenul ho otec a kluk řekl dobrý den.
     „Tak to je můj muž a tohle náš Oldík,“ představila je Adamovi. „Máme ještě staršího Petra, ale ten chytá někde u řeky návnadu. Chystaj se ráno s Oldou na candáta.“
     „Šikovnej kluk,“ pochválil Adam syna a pocítil při pohledu na něj stesk.
     „Adam, že jo,“ napřáhl k němu Olda pravici. „Promiň, že ti tykám, ale Eva mi o tobě tolik vyprávěla a pořád mi ukazovala fotky, že mi připadá, jako bych tě znal už dávno.“
     „To tě ale muselo děsně štvát,“ řekl Adam.
     Oldík mu věnoval zvědavý pohled a vzdor k přání, že chce pomáhat se škubáním kachen, někam zmizel.
     „Proč by mě to mělo štvát? A teď konečně vidím naživo chlapa, kterej zachránil mojí ženě život.“
     „To už je dávno,“ tlumil Adam jeho nadšení. Oldovi nevěřil, protože jeho by na Oldově místě pořádně prudilo, kdyby mu manželka stále předhazovala jiného muže.
     Olda odběhl za barák a vrátil se s tlustou dřevěnou deskou, sekáčkem a nožem.
     „Já to jen vykuchám a potom si dáme slivovici,“ oznámil Olda.
     „Nechci otravovat,“ řekl Adam. „Jel jsem kolem jen náhodou a zrovna tady mi došel benzín. Chtěl jsem někde poprosit, jestli by mi trochu neprodali a vůbec jsem netušil, že hned v prvním baráku najdu Evu.“
     „Jaký otravování? To by tak hrálo, abych tebe nechal jen tak odjet. Dáme slivku, Eva upeče kachnu, pokecáme, ráno ti načepuju benzín a můžeš frčet.“
     Adam už nic nenamítal. Představa zbytku dne stráveného s Evou se mu koneckonců zamlouvala. Jen Olda by u toho nemusel být. Něčím mu vadil, i když netušil přesně čím. Sledoval ho, jak mistrně zbavuje kachny vnitřností, pozoroval Evu, jak škube posledního ptáka přivázaného za nohy k opěradlu židle a začal jim závidět.
     A možná to vůbec není tak, jak se to jeví. Třeba jí Olda zahýbá, nebo chlastá, nebo obojí, nebo ona podvádí jeho, nebo se z ní stala hádavá nesnesitelná ženská. Vzápětí se otřásl odporem, že za vším hledá to špatné, že všechno vidí černě.
     Od branky se blížil patrně jejich syn Petr s udicí a konvičkou. Olda si ho hned vzal stranou, Eva odešla péct kachnu a Adam u krbu osaměl s vyvrženými vnitřnostmi vodních ptáků. Brzy se ale objevil Olda se slivovicí a skleničkami a oběma nalil.
     „Já alkohol nemůžu a kachnu taky ne,“ odmítl Adam.
     „To je blbost. A co jíš a piješ?“
     „Jogurty, zeleninu, vodu, mlíko.“
     „Kecy. Každá nemoc je zanedbanej chlast,“ řekl Olda a podal mu skleničku.
     Děsně silný alkohol pálil Adama v krku, otřásl jeho útrobami a do očí mu vehnal slzy.
     „Ta píše, co,“ kasal se Olda. „Švestky mám od souseda, ale kvas si dělám sám.“
     Večeřeli venku u krbu. Kluci se cpali, až měli boule za ušima. Dokonce i Adam si do kachního masíčka párkrát kousl, aby neurazil, i když věděl, že se brzy dostaví známý tlak, který vždy signalizoval přicházející pekelnou bolest. Na to ale nechtěl teď myslet. Po dlouhé době cítil přítomnost něčeho, pro co nenašel jiné pojmenování než domov. Spokojenost, radost a klid tady dýchaly ze všeho, na co jen pohlédl.
     Když všichni dojedli, kluci někam odešli. Olda chtěl ještě nalít slivovici, ale Eva mu řekla, ať ji nechá s Adamem a jde si třeba vyřezávat. Poslechl, ale při odchodu koukl na Adama tak zle, že kdyby pohled mohl vraždit, byl by už po smrti.

     „Tak to vybal, Adame. Proč jsi tady?“ spustila potom Eva, sotva osaměli.
     „Vždyť jsem to vysvětloval…“
     „Přestaň s těmi pohádkami, že jsi jel náhodou kolem a došel ti benzín.“
     „Fakticky.“
     „Adame, nech toho.“
     „Tak dobře. Mockrát jsem si říkal, že tě najdu a odvedu si tě k sobě, A teď se mi to konečně podařilo,“ lhal, když to chtěla slyšet.
     „Nekecej!“
     „A co mám tedy říkat, když nechceš slyšet pravdu ani lež?“
     „Nejde o to, co chci slyšet, Adame. Chci znát pravdu.“
     „Pravdu jsem ti řekl hned na začátku. Ale taky se tě na něco zeptám. Vysyp, co je za touhle tvou idylou? Předstíráš, že si tady žijete jako v ráji a ono to fakt jako ráj vypadá, ale je jasný, že Oldu nemiluješ, že nejsi šťastná.“
     „Měla bych ti teď říct, abys vypadl, ale musím se dovědět, proč jsi tady.“
     „Máš to tady moc pěkný. Pojď se projít a já ti to povím.“
     Souhlasila a vyšli do zahrady. Hustý trávník měl ve světle měsíce nafialovělou barvu. Došli ke kachní ohradě a opřeli se zadky o kmen padlé lípy. Položil svou dlaň na hřbet její ruky. Okamžitě ruku schovala.
     „Nech toho a povídej,“ přikázala.
     „Tak dobře,“ řekl už podruhé za sebou. „Víš, že jsem si vždycky přál mít jen ženu a děti, práci, která by mě bavila a obyčejně žít. Krátce na to, co jsme se rozešli, jsem poznal holku a vzali jsme se. Brzy se ale ukázalo, že nemůže mít děti. Namlouval jsem si, že mi to nevadí a začal dělat kariéru. Dařilo se mi a po revoluci ještě víc, ale s ženou jsme se odcizovali, až jsme se rozvedli. Jezdil jsem po světě, a potom už najednou bylo na všechno pozdě…“
     „Na co bylo pozdě? Vždyť seš pořád ještě mladej chlap. Nevyšlo ti manželství. To je toho. Najdeš si jinou ženu. Budeš mít i ty děti.“
     „Myslím, že ne.“
     „Co jsou to sakra za řeči? Něco ti teď povím, ale nesmíš se smát. Oldovi bych to nikdy vyprávět nemohla.“
     „A mně ano?“
     „Neptej se, nebo ti to neřeknu.“
     „Tak mluv, nebudu se ptát ani smát,“ slíbil.
     „Žiju tu jako v ráji, jak říkáš, ale to neznamená, že o věcech nepřemýšlím. Tady je na přemýšlení čas, a tak se mi občas zdá, že jsem pochopila, co je důležité a co ne.“ 
     Podívala se na něj, co on na to, ale mlčel, a tak pokračovala.
     „Loni na podzim jsem totiž zažila chvíli, která na mě strašně silně zapůsobila a jak jsem na ni pak vzpomínala, napadly mě zvláštní myšlenky. Samotnou mě překvapilo, že se takový můžou urodit zrovna v mý hlavě. Byla jsem z toho vedle, a tak jsem si to všechno dokonce zapsala a vždycky, když byl čas, jsem to četla, dumala nad tím, až jsem si to zapamatovala.“
     „Ty mě napínáš.“
     „Tak mě nepřerušuj a poslouchej,“ napomenula ho Eva. „Dozrávaly jabka, až se pod nimi skláněly větve stromů. Utrhla jsem si jedno červený a sedla si do trávy. Vedle mě rudě hořel šípkový keř. Podzimní slunce plálo a já si přála žít v době, kdy nebude záležet na tom, kdo to říká, ale co říká. Káně dlouho kroužila oblohou a mě napadlo, že jenom pták ví, proč opouští klec, chce-li vzlétnout, a proč se do ní vrací, když je ohrožen. Svět čistých idejí sice dávno umřel, ale s ním neumřela touha. Jde o to už v příběhu vyhnání z ráje, aby to, co mnozí pohřbili, vstalo z mrtvých. Je čas vášní a je čas provinění. Nastala doba, kdy už není možné utíkat a schovávat se za keř, Bůh nepotřebuje kumpána, chce mít partnera.“
     Adam užasle zíral do tmy, co to Eva povídá, ale chtěl to slyšet do konce.
     „Život je především starost a každý máme svůj příběh a utváříme ho také tím, jak mu rozumíme. Dějiny se dějí a my jsme při tom a nezávisle na nich se rozhodujeme. Na první pohled se zdá, že všichni zůstávají stejní, ale ve skutečnosti se všechno mění. Po silvestru nastane nové tisíciletí a my čekáme, co nám přinese. Nemá cenu se ohlížet zpátky, ale žít přítomností a s nadějí čekat, co přijde.“
     Eva zmlkla a Adam náhle nevěděl, jestli je to tatáž dívka, které kdysi pustil svou krev do žil, a tatáž žena, co ještě před nedávnem chladně podřezávala kachny.
     „A tohle, co jsi mi teď řekla, je to důležité, Evičko?“ zeptal se.
     „Já nevím. Je mi ale jasný, že Olda by něčemu takovému nerozuměl a nechápali by to ani moji kluci. Takovou mě neznaj.“
     „Proto si myslím, že Oldu nemiluješ a že tady nejsi šťastná.“
     „Nech toho!“ sekla po něm zlým pohledem. „Olda a kluci jsou to nejdůležitější v mým životě. Nikdy bych se jich nevzala. Nemohla bych jim sice vyprávět, co před chvílí tobě, ale na tom nezáleží. Důležití jsou ty tři mý chlapi. Právě teď mi to došlo definitivně.“
     Adam věděl, že Eva právě říká, co doopravdy cítí. Ať Oldu miluje nebo ne, ať je šťastná nebo ne, on není tím, kdo by jí mohl lásku a štěstí do života přinést. Bolest v jeho útrobách sílila a Adam tušil, že vzhledem ke své diagnóze nemůže spoléhat na naději ani na to, co přinese nové tisíciletí. Cítil pod rukama kůru lípy, o jejíž kmen se opíral a věděl dobře, že se rychle blíží doba, kdy se naplní přirovnání jeho života ke stromu, jenž padne na zem, ze které vyrůstá, až přijde jeho čas.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.03.2019 15:50:46dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Aha, tak na to už jsem zapomněl.

07.03.2019 14:57:47dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Tušim, že jsme se dohodli, že se vrátím; jen mi to dlouho trvalo...

07.03.2019 14:33:11dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To jsem rád. Poněkud mě překvapuje, že ses k povídce vracel.

07.03.2019 13:41:56dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

S odstupem času mi to teď při druhém čtení připadá dává větší smysl,  než napoprvé. Výhrady k  úvodu (úvodní zhruba stránce) přetrvávají.  

13.12.2018 17:21:44dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky moc za vlídná slova. Povídka nebyla napsána kvůli filozofickému projevu Evy v závěru, nicméně jsem chtěl docílit zvratu v dojmu, jakým Eva většinu povídky působila.

13.12.2018 17:19:14dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, Lakrove. Beru tvé vyjádření jako tvůj osobní dojem, protože coby hodnocení se mi zdá, že je v dost velkém rozporu s jinými redaktorskými hodnoceními.

13.12.2018 17:14:10dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Jsem rád, Oskare, že ses nakonec začetl. Ono Adamovi nakonec šlo o holý život, ale jiným způsobem. Díky.

13.12.2018 14:34:19dát kritice tipStargazer

Myšlenkově to na mě působí propracovaným dojmem. Je znát, že si na tom dal autor hodně záležet. Paralely vraždění kachen / trasfuze krve nebo vyhnilá lípa / strom života jsou skvělé a svědčí o literární hodnotě textu. Rámec biblického ráje v příběhu taktéž určitě ničemu nevadí.

Jedinou výtku mám k tomu fiozofickému projevu Evy. Je mi jasné, že právě kvůli němu byla povídka napsána, ale takto čítankově přednesený působí strašně uměle. Možná bych ho ještě více rozmělnil do dialogů...

JInak určitě TIP a pro mě jeden z kandidátů na nejlepší průzu měsíce.  

13.12.2018 13:25:31dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Úvodní věta je dost těžkopádná. Brzdí "rozjezd" nadbytečnými informacemi.  I dál je to pak na můj vkus poněkud zdlouhavé vyprávění, jehož smysl mi  po dočtení nedochází -- mám dojem, že toho autor chtěl tím banálním příběhem  sdělit víc, než kolik toho tak krátký text pojme. Shledávám jakési biblické (?)  symboly, jejichž užití mi však připadá násilné a plané.  Účinek povídky mě tudíž míjí a vyvstává jen otázka, získal-li Adam benzín  a jak po tom panáku odjel.  

11.12.2018 12:46:28dát kritice tipOskar Koblížek

Tak zpočátku jsem si nebyl jist, zda komorně vyhlížející povídání dočtu, ovšem s přibývajícími literami jsem se dostal do stavu napětí a u konce se přistihl, že chci číst dál. Škoda, že už nebylo co.

Čekal jsem v jednom okamžiku, že se z „rajské“ rodinky vyklube třeba banda podivínských psychopatů a půjde Adamovi o holý život. :o)) No, snad příště.

08.12.2018 23:44:32dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To jsem rád.

07.12.2018 16:41:49dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Po opravách v závěru je to o dost lepší. :-)

07.12.2018 10:16:53dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Na tvém dojmu vyjádřeném v druhém odstavečku něco je. Máš pravdu, že ty poetické obrazy jsou napsány moc literátsky, tedy uměle. Díky.

07.12.2018 09:40:37dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To je pravda, já maso upřímně řečeno moc nejím. Ale stačila jedna kachna s naturalistickým popisem, ne tři.

Eva mluví tak, jako by to napsala a naučila se to nazpaměť. Takové obrazy člověka hned a v takovém sledu nenapadnou, musí o nich přemýšlet. Tedy napsat. Možná se tyto poetické obrazy mohly prolínat s autorskou řečí. Jako že to v myšlenkách mohl domýšlet za ni.

Ale jsou to jen moje dojmy.

07.12.2018 09:32:43dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Syrovost či drsnou stránku reality lze jistě vyjádřit stovkami způsobů. A že ti vadila je správně. Nedal jsem jí do povídky proto, aby hladila po duši. Zabíjení kachen jsem pak zvolil jednak kvůli tomu, že jsem ho opravdu zažil a mohl přesně popsat, a jednak kvůli tomu, abych ukázal, že na venkově vedle sebe koexistuje rudě hořící šípkový keř i rudá krev právě zabité kachny, tedy poetická krása vedle kruté skutečnosti. Ve městech, kde si kupujeme kachny v marketech už zabité, zabalené, vykuchané a oškubané, je ona podstata, že jde o zabíjení živých tvorů, zastřena. 

Myslíš, že v jednom člověku nemůže sídlit praktičnost i poetičnost?

07.12.2018 07:21:24dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Chápu, že ta syrovost funguje jako protiklad, ale vadila mi. Možná toho šlo docílit i jinak, ne vybíjením kachen. Eva celou dobu působí jako praktická žena, takže její příliš potické vyprávění v závěru mi příliš nesedlo. Možná kdyby některé věci byly rozvedeny, by mě to zaujalo víc.

26.11.2018 21:00:05dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi PM

25.11.2018 10:14:09dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Sebezpytná vzpomínka to určitě není. Tohle je klasicky fabulovaná povídka. Reálný je pouze ten bývalý hostinec se zahradou, který se ovšem jako kulisa objevuje v mých povídkách víckrát, a pak to vraždění kachen. Celý příběh kolem i postavy jsou však vymyšleny. Samozřejmě, že když člověk vytváří nějaké postavy, pomáhá si v tom střípky charakterových vlastností a rysů skutečných lidí, které zná.

Děkuji.

25.11.2018 10:06:57dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Sám dobře víš, Karle, že to není o snaze, ta je jen jednou složkou povídky a dá se její pomocí dosáhnout pouze technického zlepšení. Pilovat jistě lze, ale na celkovém vyznění to mnoho nezmění. Povídka se buď povede nebo ne. Případně lze povídku po čase vzít a přepracovat, pokud má člověk nějaký nosný nápad.

Každopádně ti děkuji, že se ti povídka líbí.

24.11.2018 22:33:43dát kritice tiplastgasp

Myslím, že jsem přečetl sebezpytnou vzpomínku zakončenou filozofickou úvahou o poztrácených možnostech a naději přítomnosti.

 

23.11.2018 20:37:44dát kritice tipK3
redaktor prózy

Tak jsem to myslel. Méně a víc do nich dát. Vím, lehce se to říká, ale méně někdy znamená více. Přesto se mi tvá povídka líbí.

23.11.2018 19:20:00dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Myslíš vyhnání z ráje? V případě Adama snad proběhlo. Ti kluci jsou tam kvůli kontrastu s tím, že Adam žádné děti nemá, tedy Eva má všechno, i když se jí nenaplnil sen o cestování, zatímco Adam nemá nic, ač udělal kariéru, a brzy nejspíš nebude mít ani život. Rozvinout téma kluků by ale určitě šlo.

Zpomalit - myslíš psát méně textů?

Jinak děkuji.

23.11.2018 18:46:23dát kritice tipK3
redaktor prózy

Vidím, že to tu docela chrlíš, určitě by stálo za to, zpomalit a propracovat.

23.11.2018 18:41:19dát kritice tipK3
redaktor prózy

Možná by se hodilo takové nenápadné vyhnání... ale to už by nebylo ono, takhle zůstává to malé tajemno. Čekal jsem také, že se tam objeví znovu jejich kluci. V nějaké akci nebo samostatné odbočce, takhle tam jsou víceméně zbyteční. Určitě by stálo za to, rozvinout to:).

23.11.2018 18:31:11dát kritice tipK3
redaktor prózy

Člověče, docela bych četl dál... Zprvu mě to uspalo, pak jsem se do toho zakous a nepustil se. Má to určitý náboj a filozofie na konci se mi líbila. Mám ale dojem, že je to nedotažené na sto procent, ale asi na osmdesát. Místy drobné chybky, někde horší slovosled. Ale tak ty už píšeš, trochu "nedbale." Tady je to, myslím, škoda, protože to je poutavé, dobře vyprávěné a má to hodně co do sebe.

Na tip to ale pro mě dosáhlo.

23.11.2018 09:04:17dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Yane. Dovysvětlení - když jsem to psal, měl jsem pocit, že vysvětluji až moc. Je ale fakt, že na konci mě zase napadlo, jestli by nebylo dobré popsat, jak to bylo dál. Nevím.

23.11.2018 08:39:29dát kritice tipYan73

Mně se to též líbilo. Taky bych uvítal určité dovysvětlení. Ahoj Y.

21.11.2018 22:20:12dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Také jsem si říkal, jestli to s tím rájem nepřeháním, ale vzhledem k tomu, jak se Eva nakonec projeví jako básník a filozof, jsem to nechal v rajské zahradě fantazie. Kontrast syrovosti a idyličnosti je tam záměrný. S tím Oldou - dokud měl Evu "pod kontrolou", byl téměř bohorovný, ale ona se mu vymkla, když si řekla o to, aby mohla být s Adamem sama.

Závěr je smutný, ale nedokázal jsem se tomu vyhnout, protože zůstat jen u náhodného setkání po dvaceti letech by nezakládalo důvod, abych o tom psal. Fantasknost jako lék na banalitu. Děkuji.

21.11.2018 22:13:44dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

A víš, že jsem chtěl ještě psát dál. Napadlo mě několik pokračování, jak vysvětlit, co bylo dál, ale všechna mi přišla blbá. A tak jsem to nakonec zanechal ve chvíli, kdy tam bylo ještě jakési napětí. Děkuji.

21.11.2018 21:45:23dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Symbolika je fajn, i když toho "ráje" ještě i v podobě jmen je celkem dost:-), paralela dvojité "výměny krve" s naturalismem vybíjení kachen trochu šokuje, ale kampak na nás, vesničany:-).Další překvapení čeká v podobě Oldova  náhle - nepřátelského pohledu - není si snad Evou tak jistý, jak to vypadá?

Trochu přemrštěné mi připadá Evino vyprávění, vysvětlování při procházce ve dvou - ale říkám si - Eva je asi v podstatě básník, že tak umí formulovat pocity a děje do metafor.

Závěr je smutný - pointa také...zaujalo, přes celkovou fantasknost povídky...nebo právě kvůli ní:-)

21.11.2018 21:24:18dát kritice tipDagmaram
To je konec? Chtěla jsem se toho ještě aspoň krapet dozvědět. Ale o tom to asi je, že? Tip


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.