Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+4 neviditelných
Horymírka 15
datum / id24.11.2018 / 492133Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno395x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 15

 

Vyrazil jsem z domu a utíkal Brandlovkou k maloměřickému mostu, jenom tudy můžou přijet, od Obřan.

Tam jsem ho potkal. Bylo to kousek před mostem, přijížděl na motorce a byl strašlivě zaprášený.

Tak ty to jsi, náš osvoboditeli, na tebe tak dlouho čekáme? Na hlavě měl brigadýrku, přes záda křížem samopal.

Zamával jsem a on zastavil. Postavil motorku na stojan.

„Zdrávstvuj!“ pozdravil jsem směle, jak nás to učil tatínek.

Nadhodil si zbraň na zádech, zamířil ke mně a napřahoval ruku. V jeho šedivém, před chvilkou unaveném a podmračeném obličeji se objevil bílý úsměv.

Trochu v rozpacích, ale zároveň s nesmírně blaženým pocitem něco česky blábolím, on mi tiskne ruku jako dospělému, levou paží mě objímá a plácá po zádech. A já, výškou mu po ramena, snažím se o objetí jeho širokých zad, kde mi překáží to tvrdé železo.

Ale ten pocit! A kolem nikdo, jen liduprázdná ulice, zatímco by měly znít fanfáry. Vždyť já tady sám, dvanáctiletý kluk, vítám ruského vojáka, prvního, který kdy vkročil do Husovic! A třeba prvního do Brna! Kde jste kdo, lidi?!

„Zdrávstvuj, málčik,“ vrátil mi pozdrav a pátravě poodstoupil: „A ty, čéšskij?“

Kýval jsem: „Ano, ano, já su Čech.“

„Nu, maladěc,“ zasmál se.

Sáhl do náprsní kapsy: „Papirósu chóčeš?“

Já, toseví, zavrtěl hlavou, kdepak! On si zručně ubalil jakousi nevzhlednou roztřepenou cigaretu a zatím co se ji snažil v zákrytu dlaní zapálit, já slovy i posunky, plný nedočkavosti vyzvídal, kdeže jsou ostatní, pačemu prijéchal sám. A on s tím svým širokánským úsměvem – božínku, tak krásným po všech těch uniformovaných, co jsem doteď vídal – mi vysvětlil, že on „nět adín, náda tolka padažďať,“ a výmluvně píchal palcem za sebe.

Moc jsem nechápal. Brnkl si na ucho: „Nu vot, slušaj,“ a zas se věnoval své papirose.

Teprve jsem si všiml, že se tam odtud nese pravidelný hukot silných motorů.

Jedou! Už jedou! Tak je to pravda! Uchvátil mě pocit, jako by mi rostla křídla.

Nechal jsem ho stát na chodníku s tou jeho nezapálenou papirosou a utíkal přes most a dál prostředkem liduprázdné ulice těm motorům naproti. Letěl jsem, co mi křídla stačila, vyhýbal se vytrhaným kostkám a dírám po bombách, a hukot byl stále silnější.

Vtom se vpředu zpoza zatáčky vyvalila krásná obluda, na první pohled úplně jiná než známé německé tygry. Krásná? Překrásná! Pod pásy se zajiskřilo, jak srovnala směr – a­ za ní už na dláždění vybíral zatáčku druhý tank, a třetí, a další... Ach, toho osvobozujícího rachotu, lidi, proč tu taky nejste!

Nezaváhal jsem ani na vteřinu a běžel dál. Ničeho jsem se nebál. Jak bych se měl bát ruského tanku!?

Vtom ta železná nádhera zastavila a já doběhl až k ní. Stála přede mnou jako hora. Celá řada tanků zastavila, byla jich plná ulice. Na tom prvním sedělo několik vojáků ve stejných uniformách, jako měl ten průzkumník, s odstínem dožluta, úplně jiným než ten tvrdě zelenošedý, co jsem okolo sebe doposud vídal. Na hlavách jim šikmo seděly lodičky, na jedné přilba, na jedné brigadýrka, a co bylo nejhezčí – všichni se na mě smáli.

Ten s brigadýrkou se sklonil a natáhl ruku: „Pajdi suda, málčik!“ Bez rozmýšlení jsem se chytil a on mě vytáhl nahoru. Jen jsem si vedle něho sedl, trochu v rozpacích, ale na vrcholu blaha, tank znovu zaburácel a rozjel se.

Můj voják mě jednou paží objal, snad abych se neskulil. Na něco se ptal, ale rozumět v tom řevu motorů a drhnutí železných pásů po dláždění vůbec ničemu nebylo, ani kdybych rusky uměl. Vůbec to nevadilo, radoval jsem se, že se vezu na tanku, na prvním tanku Rudé armády, který teď za mostem vjede do Husovic a bude to první tank osvoboditelů, co vjíždí touto naší Brandlovou ulicí do Brna.

Škoda, že mě nevidí Joža! Dal bych za to nevím co, kdyby tady byl se mnou – a­ on zatím tráví s rodinou tyto vzrušující dny kdesi v tunelu daleko odtud.

Za ohlušujícího hukotu jsme vjeli na maloměřický most. Zdálky se mi zdálo nemožné, aby ten širokánský kolos projel mezi betonovými oblouky, kde i pro tramvaj se mi někdy zdá být málo místa.

Velké oči. Projel. A ještě kousek zbývalo.

Hned za mostem však musel zastavit. Lidé, co se dozvěděli, že Rusi jedou, hrnuli se k Tyršovu parčíku, první z nich nám zatarasili cestu, další a další se vynořovali zpoza rohu ulice, všichni mávali, smáli se, křičeli, někteří nesli kytice šeříků, brali z nich jednotlivé halouzky s hrozny květů a házeli je na tank, jiní se natahovali vzhůru a stahovali vojáky k sobě na zem. Kdo se nevešel k našemu tanku, běžel k těm, co zůstaly stát před mostem.

Blaženě jsem se krčil pod ochranným křídlem toho „svého“.

Vtom se mezi lidmi zjevil tatínek. Uviděl mě a jen údivem zamrkal. Podával mému ochránci otevřenou tabatěrku s cigaretami, které asi šetřil pro tuto příležitost, nikdy jsem ho samotného cigarety kouřit neviděl.

„Spasiba,“ odmítl obdarovávaný. Tatínek s úsměvem nabízel dál a na mě se už nepodíval.

Přicházela maminka. Jak mě uviděla, spráskla ruce: „Jarku! Co tady děláš? Já myslela, že seš doma ve sklepě!“

„Ale mami, co bych dělal ve sklepě, když přijeli naši?“

Můj voják ji konejšil: „Éta ničevó, máma, ničevó! Tvoj málčik maladěc, on prijéchal s námi.“ Mě pak pobídl: „Idi za mámoj.“ Když jsem se k tomu neměl, usmál se omluvně na maminku a pak ještě jednou na mě: „Nu, što ty, brat moj? Davaj.“ Moc se mi nechtělo. Rozesmátý pan Vaďura (taky přišel vítat, vojáci přece za tu prokletou stalinskou politiku u nich nemůžou, oni nesou největší tíhu války) mi chtěl pomoct, ale já jsem raději seskočil sám. Maminka chvíli hudrovala, musela se napřed vzpamatovat, ale potom se také vrhla do všeobecného a naprosto neodolatelného zdravení a objímání. A co ho tu bylo! V davu jsem postupně zahlédl i všechny tři své velké brášky.

Na každém tanku jeden voják zůstal, ostatní se dole taktak bránili umačkání. Lidé si je podávali z náruče do náruče, a já, v sedmém nebi štěstím, jen postával opodál. Svůj nevšední zážitek jsem teprve musel vstřebat.

Byl to slavný podvečer. Všechno napětí posledních dnů se v lidech uvolnilo. Objevila se láhev s čirou tekutinou. Šla od úst k ústům, až v ní nic nezbylo.

Vtom padl hlasitý povel a já jsem si s pýchou všiml, že ho vydal ten můj. Vida, velitel je to! Zamával jsem mu a on mi zpět kývl hlavou. Pak vysoko zvedl pravici, motory se rozeřvaly a tanky se daly do pohybu. Druhý tank za „tím mým“ přejel most, po chvíli další a pak už v řadě za sebou hřměly Brandlovkou. Nepočítal jsem je, nenapadlo mě to, jen jsem za nimi okouzlen hleděl, dokud poslední nemizel za zatáčkou směrem do města.

Tak slavně v tu středu pětadvacátého dubna pětačtyřicátého roku vstoupila armáda maršála Malinovského od severovýchodu do Brna.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.11.2018 18:36:59dát kritice tiprevírník

Přál bych ti to, ty tuctový dvanáctiletý kluku.

24.11.2018 15:41:59dát kritice tipKočkodan
No, tohle je právě jeden z těch zážitků, který ti (jako také bývalý dvanáctiletý, tedy „tuctový“ kluk) závidím.
24.11.2018 12:07:15dát kritice tiprevírník

Je to tak, Jano, takové okamžiky se do paměti zaryjí navždycky.

24.11.2018 11:11:10dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, děkuji za další poutavé vyprávění, věřím, že to byl jeden z nejhezčích a nejsilnějších zážitků z dětství. TIP

Přemku, ráda jsem si přečetla i Tvé vzpomínky, díky.

24.11.2018 09:29:52dát kritice tiprevírník

Je to fajn, Ireno, že se přidal. Co se týká tvé maminky a jejích ne tak pěkných zážitků, může to být tím, že mladá děvčata se tenkrát nikde moc nevyskytovala a ničeho se nezúčastňovala. Mou o pět roků starší sestru od toho dne pro jistotu schovávali u sebe bezdětní sousedé Vaďurovi. Takže si chudák tolik radosti jako já z vojáků neužila.

24.11.2018 08:58:53dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak jsem se také dočkala, díky za vyprávění...ovšem tvá maminka musela být hrůzou bez sebe...

Přemek se přidal - to je fajn:-)

Ze Šitbořic, odkud pochází moje maminka, takhle pěkné zážitky nevyprávěla...

24.11.2018 08:19:18dát kritice tiprevírník

Děkuji, bixley. Ano, o těch negativách se trošku taky zmíním, ani na ty se nesmí zapomenout.

24.11.2018 08:08:43dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky za toto pěkné vylíčení zážitků, které znám jen z filnů a fotek. Lidi z toho tenktát opravdu museli být nadšení a dovedu si představit, co to muselo být pro dvanáctiletého kluka, když jel na tanku. 

Bohužel z vyprávění své babičky tak radostné líčení konce války neznám, mělo to i svá negativa.

Jako vždy tip.

24.11.2018 07:48:00dát kritice tiprevírník

Naopak, Přemku, jsem strašně rád za tento výňatek z tvé knihy. Jsem ti vděčný za tak pravdivé doplnění mých zážitků. Je potřeba, aby si lidi pokud možno víc uvědomovali, že je obrovský rozdíl mezi OSVOBOZENÍM a po třiadvaceti letech OKUPACÍ toutéž armádou. Na to se trochu zapomíná. Takže - děkuju srdečně.

24.11.2018 07:32:16dát kritice tiplastgasp

Škoda, že vděčnost za osvobození od fašismu překryl čas mrakem nenávisti. Já prožil svou Horymírku v Litomyšli. Snad nebudu příliš vtíravý, když sem vsunu výňatek ze své knihy. Konečně, když, tak je možné příspěvek smazat. 

Noc proběhla již v klidu a slunečné ráno podnítilo zvědavost, co je ve městě nového. Byl takový divný klid, ticho, ulice bez lidí. Kolem poledne se od náměstí ozýval hluk a jásot davu. To jsem již nevydržel a utíkal na náměstí. Přijeli tankisté Rudé armády a lidé šíleli radostí nad koncem války, konečně svoboda. Potkal jsem skupinu dětí ze školy s naším učitelem a ten nám řekl, děti volejte spasibo, spasibo. Tak jsme z radosti volali - spasibo, spasibo. Přitom jsme nevěděli, co to slovo znamená, ale nakonec jsme to doslova řvali a lidé se k nám přidávali. Teprve později jsem se dozvěděl, co to slovo znamenalo. Hlavně, že pro nás ta strašná válka skončila. Vzpomínám, že jsem se ocitl na tanku a od upoceného, špinavého tankisty jsem dostal tabulku čokolády. Na jeho objetí jsem nikdy nezapomněl. Odpoledne pak před věží na náměstí na rychle zbudované tribuně promluvil k lidem ruský důstojník. Nerozuměli jsme mu, ale tleskali a provolávali slávu Rudé armádě. Tak jsem prožil osvobození Litomyšle. Naši tankisté odjeli večer za ustupujícími vojsky Wehrmachtu a za nimi přijela velká spousta dalších vojáků, většinou na autech i na vozech s koňskými potahy.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.