Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Malý střevíček
datum / id26.11.2018 / 492181Vytisknout |
autorlastgasp
kategorieSmíšené verše
zobrazeno305x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Vyhrabáno z šuplíku náhodou.

Malý střevíček

Malý střevíček

Malý střevíček jsem zahlédl kdesi,

nikdo ho již nenosil,

ležel tam opuštěn ode všech

a přece jsem se k němu sklonil,

což kdyby proň někdo slzy ronil.

 

Kde ležel? Na zemi, na zemi,

která v rozkvětu stavěna všemi,

v novinách a na plakátech

křiklavými tóny křičí:

„Osidlujte naše pohraničí!“

 

                  - - -

 

Lesem pěšina, za ní potůček

a hned vedle na krůček

silnice bílá objímá les.

Stoupáš vzhůru lesní tiší,

piješ vůni lesních říší,

nadýmáš své zblácené plíce

a myslíš, že snad již více

krásné prostoty velebnosti

nikde nenajdeš.

 

Odkryl jsem šerého lesa stín

a vešel v dlouhý paseky klín,

která ověšena je kvítky,

provoněna vonných bylin snítky.

 

Co zarostlou pasekou je dnes,

tam kde roste vonící vřes,

to údolí bylo kdysi rušné dost,

jak na divadle připadám si host.

Tam vzadu kulisy domů stojí,

člověk se až dýchat bojí.

 

Stará tabule jako hlídač hrozí,

svým prstem, jímž červotoč lozí,

jak poslední prorok zkázy jakési.

Již tedy vesnička na svahu,

nemá sílu ani odvahu,

aby žila, tepala, pila a objímala,

jak kdysi, když písněmi dojímala

své mladé i starší.

Divné ticho, vše jak ve spánku,

jen závěs v okně pohnul se ve vánku,

jakoby na pozdrav.

 

Břevniště, čtu stěží, ale přec,

na mapě je to taková malá věc

a zde nemnoho větší.

 

Honosný dům, snad hostince,

stružky plné žabince,

rozrostlá tráva na návsi

a vysoká je na cestách všude,

kde ono tajemství zkázy bude.

 

Kolik vody zde přeteklo,

štíty domů a chalup holé,

žalují, němě tu stoje,

své prsty kamenné

vzhůru k nebi zdvihajíc.

 

Já prošel návsí až k rybníčku,

u studny postál chviličku,

zpola shnilá byla.

Tak čistá jsi vodo, mluvíš pravdu,

jsi česká, však dno máš v bahnu,

staré, ještě po původu.

Šedé licousy mechu tě pokryly

a koryto ve starý vrás ti ukryly.

Však napil jsem se

a dobrá byla.

Trámy z chalupy čněly i s omítkou,

snad to bylo pobídkou,

abych vešel.

 

Zdi pevné kdys, pobořeny

a krovy deštěm znetvořeny,

ani ne časem.

K potřebě bere se zde jen

a odváží odtud ven,

co lidem sloužilo k příbytku

co za úkryt patřilo dobytku.

Malá pec dohořela,

vyhaslá již dávno zcela.

 

Schody, po kterých jsem kráčel,

déšť již svými slzami smáčel,

vedly jen do nebe,

patro již zbořeno.

Tam v jedné komůrce,

co byla na hůrce

jsem malý sešit našel.

 

Anna Hoderich, čtu stěží,

písmo neurovnané tu leží,

i číslice z dětské ruky,

německé děvčátko svá písmenka

lepilo zde v linek okénka.

Čtu dál v roce války.

 

Anno, kde jsi dnes,

kam tě osud vnes?

Jaký ješita zvědavý zdám se,

když luštím stránky a ptám se

zda žena jsi se rty,

či hrob zdobí ti květ myrty

a jestli líbáš a vášeň dáváš,

tak komu.

 

Zamyšlen sešit jsem odložil

a na naříkající prkna položil

nohu těžkou, jak sešitu čas.

Vyšel jsem z polozbořeného domu,

komu jen položit otázku, komu.

 

Nadýchl jsem se letního vzduchu,

bzukot včel slyšel jsem v uchu,

na zápraží jsem se postavil,

ruce v bok jak selka založil.

Haraburdí mysli mne tížilo,

zde pluh nasycen rezem,

stará almara porostlá bezem,

puklý sud.

 

Vesnice kdysi hrdá, pracovitá,

dnes jakoby trucovitá z nudy.

Přestaly zpěvy a práce,

začalo se vše kácet.

Nepřišli noví  lidé v hory,

v ty naše krásné bory,

zpychli v městech

a tak se vše suje,

vítr v skulinách duje

a boří.

 

Chtíc již odejít ve smutku,

že vesnice mrtvá v živůtku,

ohlédl jsem se po domu,

po jeho uplakaných očí oken,

a tu mě malý střevíček prosil.

Nikdo ho již nenosil,

ležel tam opuštěn ode všech,

abych se k němu sklonil,

což kdyby proň někdo slzy ronil.

 

Ty opuštěný střevíčku,

sečkej jen chviličku,

přijdou lidé

a ty zas dětskou nožičku

budeš chránit, snad holčičku.

Vždyť takových střevíčků a vesnic

u nás najdeš víc jak tisíc.

 

                                              Podvoří, srpen 1954

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.06.2019 16:55:10dát kritice tiplastgasp

Jano je to osobní zážitek z doby, kdy jsem tam sloužil. Díky za zastavení. Já jsem kdysi také básnil a vydal jsem si knihu "Zapomenuté verše". Dnes už jsou doopravdy zapomenuté.

 

23.06.2019 14:09:20dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsaná, velmi působivá smutná báseň... TIP

27.11.2018 07:10:36dát kritice tiprevírník

Chápu tvé zaujetí. Ano, taková zamyšlení a podobné pocity jsem v těch dávných dobách sdílel taky. Ta území se dodnes úplně nevzpamatovala z onoho vykořenění. Naštěstí se jich aspoň milosrdná příroda ujala, to někdy taky není špatné. Horší je to ovšem s lidskými osudy. O těch to tady u tebe je.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.