Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

fake news

Výběr: egil, Zbora, a2a2a, atkij, Gora
29. 11. 2018
16
19
1844
Autor
jolana.

podzimní kolekce

 

špinavý hledáček
čistí se v klišé

 

exo-ego před deštěm

nic než já mi není
opakuj do vytržení jazyka

když máš pocit, že se díváš málo, dívej se míň

popisem zabij pohled
zabij pro druhého
říká ti já

hledání komunikace rozechvívá touhu i strach. připadám si nenasytně: ani ti dva mi nestačí. kdo mluví příliš, kdo cokoli příliš, nakazí prostor jednostranností, násilím. musím být střídmější.

 

 


dům, strašlivě dlouhý mnohapodlažní dezert s náplněmi důvěrně neznámých vnitřností a nudně druhých stran, výstavní exot house přijímající a vysílající počasí, úsporně rozladěný, bez viditelného výtahu, v temném pouťovém nasvícení, se strženým datem spotřeby

1
stopuju
světlo
– modrý pomeranč

jsou lidé, kteří mají strach z klaunů
jsou lidé, kteří neujdou most

lidé jsou, nesví a ti druzí
zhruba se podobají trávicím systémem
nestíhají se nebo neopouštějí
vytopené příběhy, vidiny domova

chceš na ně myslet, cítit je víc
než chtěně, víc než sám
židle
co unese slabost všech šatů a jejich druhů

 


2
zaznělo: mezi autoironií a autobolí není střih ani měkká zebra

stejně chodci do sebe vrážejí deštníky
semafor se přepíná příliš
rychle, vyhořelý

zdály se mi dveře – (měly prostorný, skoro neviditelný rám)
„jdi dovnitř obrazu, ne dovnitř
příběhu,“ řekly, „ale očím nevěř, buď se nedrží
zpátky, nebo ani to druhé.“
to už tady bylo, pomyslela jsem a vyrazila

cestou zpátky na druhou stranu jsem v nich zavadila o síť
děsivě se rozkmitala, i s ním – (s ním, s kým si patříš)
zachytil mě strach, že to neunese

jaký asi je ten jeho

křečovitě se drží nohama
okraje – (dávno tíhne k okrajům a rubům, přivíráním se zaostřuje)
těžiště sebou hází ze strany na stranu

jakou rychlost a jaký strach
lze ustát

moc se mi líbil, když byl zdravý

nelze dodat nic horšího

 


3
ještě ho přitahují pavoučí trendy
houpat se, napínat
na sítnici, v mezeře, v tlumeném pokoji
(vnitřnosti přeskočím)

„ode zdi ke zdi se pokaždé začíná
protože skutečnost je základna
fikce, na ní záleží, jak pevně se chvěje
je třeba tu bydlet – jinak padne každá,“ řekl

úhledně se na ni zavěsil
skoro neviditelný

bojovník

 


4
líbíš se mi jako sen, který se mi nezdál

ale sny jsou příliš křehké, příliš potměšilé
bojím se, co udělají s tvými slunečními brýlemi

tichý muž probouzí v ženě naivní husu
je ideální projekční plochou

žena touží po muži, kterého nikdy nepozná
zatímco jeho přítomnost nic nenaruší

přišel večer, přitáhl k sobě noc
s pachutí očekávání

„víš, ale
já s tebou nechci spát
s kým se vyspím, ten mě přestane zajímat.“

 


5
zamilovala jsem se do jeho dívky
půl hodiny visím na jejích čtyřech stejných tvářích

je hrozivě nalíčená
past s jemným úsměvem nebo pláčem, nedokážu to rozlišit

není to jeho dívka, je to jen modelka
což je totéž

jsou to lži

opojné žvýkačky na zdi

 


6
moc se mi líbíš, když jsi nemocný

moje tělo se plní převahou, tedy jejím nezapojením
mateřský instinkt není nic jiného
než sebestřednost vyhrocená k toužebnému seberozdání

nemám co říkat, děti mít nebudu

v janově jsem nedokázala rozlišit, jestli dům přestali stavět, nebo bourat
cizinec tam přespával s nožem pod hlavou
vzpomněla jsem na to, když jsem u nás poslouchala zásuvky

přes plochost, většina obrazů má potenciál utopení – a klíč
nemusí patřit k dírce, možná je a drží sám
vědomí, které mi uniká

prostor mezi námi
kam se nevejde stín

jen měkce mě znervózňuje, že ti roste

jméno

 


7
opakování je touha po jemnosti

vím, co potřebuju
víš, co potřebuješ
nikdy tě nenechám jít
vlastně tě hned zabiju

řekl duchovní bleše na dlani

spřízněni s ní se držíme
života a jeho strašidelných dýní, tchýní, alibi
stavíme na oči, vodu na oheň, na linku

děti otřesně rostou
třes stoupá jako smích v nebezpečí

 


8
děsí mě jediné
je na něj falešný kurz

přihlášky jsou k dispozici na studijním oddělení

jediné nevěcně existuje a stejně se nepřipravíš
na možnost, že tě nechá naživu
jako cizince bez minulosti – beze všeho, panáčku, beze všeho
kromě paralyzovaného těla

zatímco píšeš, snažíš se dostihnout
okamžik – konstantní, nenasytitelný, nestlačitelný
jako se nemůžeš rozhodnout, jestli se přidat
k rybářům, nebo zůstat sám s břehem a obzorem
tisknout se do země

zatímco píšu, už nikam nejdu

 


9
(libovolně dlouhý zvuk deště)

 

 

 

 

exo-ego po dešti

celou ves nyní zachvátil trademark neboj
černobílé líčení, křiklavé sluneční brýle, plovací vesty a tváře
s pozitivními výrazy
v nadživotních velikostech vznáší se mezi domy
nemálo genderově neutrálních lidí se nastěhovalo do dutin
stromů hraničících s výpadovkou
a začalo se tam potmě psát
někteří myslí, že čekají na vichřici – že nelze nečekat
taky myslí, že se pletou – že se nelze neplést:

tohle je akvárium, žádná záchranka
jen prostřednictvím naší marnosti nastavujeme vodu
té vaší
vody ubývá
je těžké nesklouznout na tenké sklo
přirovnání, morálek nebo přitažlivého blouznění

„jednou jsem se vracel z práce a ves nebyla v plamenech
ves nebyla
ani v mlze
nevisel ještěd na ramínku nečíhala puma
ani má fotopast
se nezasekla, nemyslel jsem na tebe
to snad není pravda
tohle není pravda, pomyslel jsem a neprobudil se – vidíš
ves mě dohání – to myšlení:
všechno je špatně, sousedka má větší kozy, nestihnu akci v lidlu
víš, co myslím
ještě jsem se nezamyslel, neprobudil

budeš se mnou, až se probudím? jak hrozný to bude pohled

přesto si přeju
ale nechci se probudit cizí já xenofobie
co se nezná, tohle všechno jsem odjakživa ne-

hlavně neříkej neboj, neříkej
moje jméno – bože, co jsem
to za člověka – tohle všechno

běží ze záznamu
to nejsem já ty.“

 

 


maybelline

krásní pavouci stvořili kolem dívčího těla síťovinu a táhli ho k nebi. pokaždé se něco přetrhlo a estike spadla na zem – na místo, kde vina má tíhu. jako by její těžiště bylo stále živé. proces se zobrazil jako mlha, která se střídavě rozestupuje a houstne.

poslala mu mailem dlouhý déšť
ale nepovedlo se jí porušit zákon

začátek podléhá neurčitelnosti
a jeho v průběhu přepadla touha předpovídat
konec je odedávna

nejprve nepostřehnutelný, aby se najednou vyjevil v plnosti
spíš než novorozeněti se podobá ženě
která zjistí těhotenství a celou škálu
prožije v okamžiku, v tichu a na záchodě

nothing is predicted and my life is
licked away like a fucking lipstick

nevzpomínám, kdy jsem se vydala na poušť
je to týden? dva? tři roky?
jenže je tu pořád signál – v uších
zalehne máma
přichází ze žaludku nebo z dělohy
kabel se táhne od jednoho k druhému
orgánu, z té dálky nepoznám míru napětí

proletí strašidelný růžový motýl a cvrliká
to abych věděla

„tohle se mi nedávno stalo za ledničkou, když jsem uklízela
ležel tam, mrtvý, a ještě z něj lezl tón.“

„kdo?“ řekla jsem bezmyšlenkovitě
„jaký?“ opravila jsem se
ona jen nevěřícně zakroutila hlavou a měla pravdu

v projekční buňce běží satanské tango, dlouhý déšť
přidávám protažené zvonění klíčů
publikum vlažně prchá do deštníků a ven
a je to potměšile uklidňující

ještě jsem se nenaučila odstřihávat
nepokoje, které mě okouzlují – ani je pronajímat

má se to jako s igelitkami na stromech

estike zabalená v mastném filmu
zatím sype do mléka jed na krysy a potom se dívá
a pohled ji tlačí ke zdi

estike vidí pohled jako nutnost
přípravy, která má v zásobníku rovnováhu

snad jen nízký věk ji zbavuje koktejlu
směšnosti s bolestí v upatlané sklenici
ani tma, pracovitý hmyz
na ni nedosáhne

 

 


xanax

postupně se měnit v zahradu
znamená přijímat chaos
nepoddajnost vůní, prchavost jezírka

nebo jinak

něco tě okouše ze všech stran
nepoznáš mezi sebou a vzduchem rozdíl
a moje něha bude jen dušené světlo

ale jistě
jako každá odvážná žena se občas vydám
na pouť do strašidelného hradu

v okně číhá máma v tygřím svetru
dávno mě vyhlíží
místo zahrady vidí kovošrot
sestra vidí hromady neshrabaného listí a bratr má hrůzu ze všeho neviditelného
které je všude

jsi se mnou jako plot, neseš svou mantru na triku
které sestru okouzluje

zanedlouho bratr zmizí k rozpařenému mobilu
sestra tě obemkne jako vodu hyperaktivní varná konvice
máma si obleče rozpažená ústa
jaká mívá s lékaři, plynaři, sousedy
když ji vytrhnou z náruče televizní zoo

tygří zub je měkký a úzkostně vlaje

dívám se, jak se sklovina mění v polštář – především polštář bez proleženin
tak potřebuje být přijímána
dokud cizinci nezapadnou za dozorem
v dětském pokoji

jak dlouho zůstaneme ve vzduchu
vtíraví, neskousnutelní
pro zub, který nám poskytne lůžko
– teplo s domácí paradentózou?

můj pohled má zásadní díry

musím vstoupit jinak – přímo, opatrně a pozorně
– trojjedinost nelidského oka

z okna se dívám, jak zahrada vchází do okna
beze strachu ze zranění

 

 


vetřelec (implantát)

modelka natáhla náruč plnou masa:
ten obraz, jazyk, se mi převracel a rozkládal

probudila jsem se hrůzou, že jsem někoho nebo něco zabila
přejela jsem jazykem po zubech – byly tam

sundala jsem si hlavu s krkem a dívala se do hrudního koše
který vypadal, jako by nebyl
od prvního žebra svítil zubatý zip
mnohonásobně větší, než se dalo čekat

po rozepnutí mě udivilo, že vnitřnosti se vůbec nehýbou

byla jsem někdo třetí – zřejmě kurátor
tvé výstavy, kam kromě párku
turistů a bezdomovců nikdo nezabloudil, což ti vyhovuje

moje hlava mě nezajímala
zřejmě skončila ve výlevce

moje zuby sahaly do plic
byly z omšelého, bledého plastu, ale okolní tkáně se podobaly něčemu
procítěnému pitevnou

jako se podobá nepojízdné auto a strom, který jím prorůstá

ve větvích jsem se zauzlila
překvapilo mě uvědomění, že se dívám
dovnitř – dovnitř
přišlo tak prudce, že mě skoro probudilo, skoro zabilo

zpátky do své poloviny, svého zdání

 

 


skutečnost v uvozovkách

znovu tě nakreslit, znovu se střetnout
s rizikem schématu, s rizikem projekce
živý rukopis ani citlivá linka a podobně nic neznamená
portrét se stává, jen když zachycuje

„ale je otázka, co na to vnitřnosti,“ řekneš
„vždycky se nějak vzpírají stojanu, nechtějí na hrot

a třeba momenty, které se ti dočasně zdají výstižné
druhému zůstanou skryté nebo vzdálené
– nebo se nenajdete podruhé
když se jeden ocitne tam, skoro tam
kde druhý byl předtím, než dočasně
pominulo

ale to nic neznamená, kromě nutnosti

setkání jsou způsoby míjení
cítím klid, dokud se na něj nezaměřím
a on ztratí převahu stejně jako já.“
_________________

„pro tuhle chvíli nemám žádné východisko

mohl bych se nakreslit jako brokolice
nepoznal by se rozdíl, přesto to budu já – takže co s tím.“

„a myslíš, že se znáte
nebo tě spíš fascinuje, jak vypadá

to slovo?

taky proto, že tu bylo dřív než ty
a nenechalo se otevřít
zatímco oko se přisálo skoro hned, skoroslepé

ale vím – taky mě přitahuje mlha
těžká k zachycení druhé strany
věty, proto průchozí.“

„ale vidíš – nevíš – proto jsi tady

myslím, že podoba se ráda zabaluje a zase prorývá do vrstev
proto je nejtěžší bez nich
se surovostí, s jakou se nechce

a ji vůbec neznám, nevím jak obráceně

ale ze své výšky mě přehlédne, obsáhne
aniž by věděla, aniž by ztratila vědomí
všechno je přirozené

všechno, co ztrácím – protože neumím neztrácet jako neumím nepatřit
vědomí
– bojím se jasně

ale pravda:
jako dítě jsem ji nesnášel – vždycky na sobě
měla polívku, prořvanou
jídelnu, autoritativní sýr

jednou jsem zjistil, že může být i čerstvá zelená.“

 


19 názorů

jolana.
31. 12. 2018
Dát tip

ahoj, jaro! to je fajn, žes přišlo


Fruhling
28. 12. 2018
Dát tip

Já chtěl jenom říct ahoj a dát tip.


jolana.
23. 12. 2018
Dát tip

rendle, jo, každý může cokoli vidět, jak může.

jinak, mně to jako velká slova nepřipadá. zabydlování se v obrazu (v prostoru) beru jako přirozenou věc. je to jako vstoupit do krajiny, která si mě postupně podmaňuje a vzbuzuje přání tam zůstat. a "stávat se tím viděným / nebo procesem mezi sebou a viděným" taky znamená subjektivitu, pro každého je "to viděné" - ten stejný obraz - něco jiného. podstatné pro mě je, že mezi divákem a obrazem vzniká nějaká třetí entita. že vytváření i pozorování obrazu je dlouhý proces, při kterém se, zjednodušeně řečeno, člověk někam "přepne" - ale není v tom nic násilného. je to zpětnovazebná reakce mezi intuicí (nebo spontaneitou) a racionálním vědomím, které to usměrňuje a reflektuje. vladimír kokolia kdysi učil i jak stát před stojanem (postoj a pohyb mění viděné, na těžišti záleží..), říkal, že abychom mohli obraz uvidět, je nutné překonat fázi nekonečné nudy, a teprve potom se nám obraz může "otevřít" a to mnohem později, než si myslíme. pokud kolem obrazů chodíme, je něco špatně. prakticky je něco špatně vždycky. předpokládám, že každý přichází k obrazu s nějakou osobní vnímavostí nebo prostě s nějakým "osobním balíkem", ale zase není dobré tím obraz zanášet, vkládat do něj něco vykonstruovanýho. podle mě teda "stávat se procesem mezi sebou a viděným" znamená v podstatě nutnost udržovat si základní naivitu a důvěru, snažit se mít nezakalenej filtr vnímání.. což zní dost pateticky, ale nevím teď, jak jinak to říct. každopádně pokud rezignuju na to, že můžu něco vidět, a budu si myslet, že mi do všeho lezou zrcadla, rezignuju na nějakou přirozenou zvídavost. pak můžou vznikat myšlenky typu "svět je iluze, kde každý vidí jen vlastní odraz".. a to není moc nosná situace.. teda pro mě. myslím ale, že je to téma, které je dobré si uvědomovat a nějak s ním případně pracovat.

v psaní se ta subjektivita asi objevuje zřetelně, jak věci svazujem verbálním jazykem, se kterým je zase spjatá nějaká jiná emotivita a hudebnost a významotvornost než kdyby to byl třeba vizuální jazyk. nechat věci mluvit, to je asi možné jen pomocí úspornosti (co nejmíň je zanášet nějakým jazykem - nicméně i to je výrazný jazyk) nebo prostě skrze věci samotné. a divák/čtenář by pak zase viděl množství svých projekcí - ale stejně, i s jejich pomocí, i jim navzdory, by mohl vidět i něco jiného, dohlédnout "za sebe" (nebo se dá říct, že to v něm bylo, jen to nebylo vědomé, a pomocí textu/obrazu se "něco" probudilo, zpřítomnilo). předpokládám, že každej text je hlavně způsob autorova vidění - vidění samo je "obsah" a má potenciál mluvit ke čtenáři - ale to, jak k němu mluví, zase záleží na čtenářově filtru.


jolana.
23. 12. 2018
Dát tip

nejspíš si něco namlouváš, orane.


egil
21. 12. 2018
Dát tip

Ale ne, nepíšeš "ten samý text" - nemyslím si, že by z mé formulace něco takového - byť třeba jen okrajově - vysvítalo. Mluvil jsem o určitém tematickém rámci: tedy o motivech a tématech, k nimž se vracíš - a v různých etapách svého tvůrčího zrání je uchopuješ odlišně. Což je pro mě zajímavé - sledovat to v čase, už na ploše nějakých osmi let. Zpočátku to bylo takové invenční chrlení s velkým potenciálem, ve kterém ale nebyla moc patrná tvůrčí sebereflexe. Jako by jazyk sotva stíhal to, cos chtěla lapit (přičemž zrovna ta nejednoznačnost lyrického mluvčího, rozpíjení subjekto-objektů i pochyby o vyslovitelnosti světa - to všechno se Tvou tvorbou táhne od těch dob až po současnost). Teď je znát, že víc reflektuješ; psaní je uvědomělejší. ale zas ne moc - tak nějak akorát (dobře pro tebe - poslední dobou mám pocit, že při přílišné uvědomělosti může nastoupit jakýsi hranatý esejistický jed, který může svobodné psaní zabít). Hoj!


oran
20. 12. 2018
Dát tip

on ti to pak vysvetli.


jolana.
20. 12. 2018
Dát tip

st. rendl.. já nevím, pro mě je to asi, řekněme, klidnější. "díváme se do zrcadla" - to je otázka. psaním (i čtením) může každý překročit vlastní odraz. není všechno "jen" zrcadlo", jakkoli se to člověku nabízí. bylo v jedné básni "vždyť to je okno, ne zrcadlo". (ostatně i zrcadlo "je tvor", můžu se na něj dívat jinak, ale to sem nepatří). takže, dívám se na něco, a to, že zachytávám jen jakési stíny něčeho.. je asi nutné. to, že se do pozorovaného "něčeho" může jakoby vkrást zrcadlo, se stává - možná je to pohodlné, možná nevyhnutelné.. je to riziko, a taky to není riziko, protože mi to něco sděluje. když místo textu budu mluvit o obrazu (protože je mi to pevnější) - uvažuju, že dlouhým pohledem (postupným zabydlením se v obrazu) vcházím do viděného, stávám se tím viděným (nebo, stávám se procesem mezi sebou a viděným, existuju, ale přesto jinak). čtení by mohlo zprostředkovat něco podobného. pokud tyhle texty vedou k dojmu panoptikálních zrůdností v zrcadle, je to možná jedna strana. nerada bych, aby to v ní uvízlo. nemyslím si ani, že v nich je nějaká neměnná esence - ani obludnost odrazu ani moralizování skrz "odraz světa" ani něco jiného, každý má pro mě jiné struktury, jinou dynamiku, "barevnost" atd.

spíš mě zajímá druhá strana. jakože - to, co se může zdát jako něco nepříjemného může v jiném nasvícení (v jiném pohledu, prostředí..) být mírné, blízké nebo běžné. ale počítám s tím, že jakákoli výzva (třeba "neboj") je i otázkou po svém opaku, škále, tónu (který může být ironizující, ale přesto nějak intimní a trapný a skutečný)


jolana.
20. 12. 2018
Dát tip

orane, aha. a proč?

agáto, spíš jenom něco stopuju (včetně sebe, jasně). bejt dobrá (poctivá ke všemu) může být dobrej cíl, protože prakticky nedosažitelnej, podobně jako se nedá nikdy dost dívat/vnímat. důležitý je rozpor mezi skutečností a z ní vznikajícím artefaktem a unikavost všeho. může to být krásná marnost.

a2a2a, sice mi do toho nic není, ale přece jen by mě zajímalo, jestli ty texty působí dojmem nějak překotného sledu. nebo jestli jde spíš o to, že to množství vede čtenáře k zrychlování a k nesoustředění. nevím. (pro mě to existuje pomalu, někde se to skoro nepohne. větší rychlost vidím asi jenom v "exoego po dešti", u většiny ostatních vidím přinejmenším riziko utahanosti - někde víc, někde míň)

ale jasně - každé čtení je pravdivé a nedotknutelné, protože čtenářovo.

egile (hoj), jo, jsou tam nějaké momenty ze starých cyklů, pak nějaké odkazy na cizí práce.. ale taky je možné, že píšu několik let stále stejný text, to už by bylo horší. nebo nebylo, těžko říct.

(díky všem za čtení a za poznámky)


Danny
13. 12. 2018
Dát tip
geniální, tip.

oran
30. 11. 2018
Dát tip

ty vole, to je uz na doktora.


Čudla
30. 11. 2018
Dát tip

Nevím, co ještě dodat. Předřečníci to řekli za mě. /*


ysslandia
30. 11. 2018
Dát tip

toto čítať, nepotrebujem jesť, Poklona,


agáta5
30. 11. 2018
Dát tip

jsi prostě dobrá, co víc ti napsat...


lawenderr
30. 11. 2018
Dát tip

Jsou verše, nad kterými mě snad ani nebaví žít, jak moc mě to baví :-)

Jako kdybych si zálibně doleštila svou vytuněnou R110 a vedle mě zaparkovala Veyron.

Super.


a2a2a
30. 11. 2018
Dát tip

Rentgenové snímání ve věčném zápase skutěcností, vnímání, přání a pocitů v tak překotném sledu jako je život sám. Je to čtení na více chvil a ačkoliv se mi místy nedostává chtěné hudby slova, jsem příliš obnažen, než bych se vůbec pokoušel uniknout.


Norsko 1
30. 11. 2018
Dát tip

Opravdu zaujalo. Netušil jsem, že Bůh by mohl být i ženská. A to jsem přečetl jenom dvě,  najednou příliš dlouhé

*


egil
29. 11. 2018
Dát tip

Opět kolekce krystalické invence. A v dobrém - jako by ten tematický rámec (výslovnost výslovného a lapání po barvách nevýslovného), jako by se tohl evšechno přelévalo z Tvých cyklů, a platí to i o těch úplně raných, až po současnost. Jako "Fake news" tady vnímám vše to, co si člověk říká a nalhává - čím se/si omlouvá (a je jedno, jak jsi to myslela ty).

Některá místa jsou skvělými, chytrými postřehy, jinde se reflexe a provazy asociací tříští s až sadistickou radostí vodopádu. Líbí se mi, jak do textu vkládáš banality (v tom správném nasvícení mají své místo).

Báseň exo-ego po dešti je celá skvělá celá.

Rád jsem četl. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru