V srdcích Pripjať

Vánoce

Děti obléknou do svátečního a taky sebe. A stoly do krajek něžných jak samo nebe. A bude to vonět trochu po jehličí a trochu tesknotou prastarých zvěstí. A tichá hudba rozechvěje plameny svíček a všichni si budou přát docela prostě - štěstí. A mezitím za okny ve světlech lamp nekonečné hemžení, to padavé bílo. A na zacinkání slétají se ke stromečkům andělé, a v duších milo.

První sníh

Kdo z nás si pamatuje zimu, kdy prvně viděl padat sníh.. Nejspíš to mohlo být ráno, otevřeným oknem šlo prudké světlo a tisíc jehliček v ostrém vánku. A snad jsme i slyšeli tiché usedání vloček, jako když děťátka šeptají v spánku. A venku šli jsme pak po stopách ptáků, co končívají a pak jen nebe; podobně i paměť má své tajemné místo, za kterým nenajdeme už ani sebe. A bylo to ráno a prvně byl sníh.

A ještě jednou Vánoce

Babičky vytáhnou z kredencí žlutý likér a proti pravidlům jím počastují i děti. Vždyť budou Vánoce. Maminky vyzdobí pokoje chvojím a stoly vyšívanými ubrusy, na oknech rozhoupou dřevěné vločky. A nejednu půlnoc obětují cukroví; rumu, kokosu a hladové troubě. Děti možná prvně zakusí zrychlený tlukot svědomí: hledat, nebo nehledat? A tatínkům padnou na ramena stromečky, ještě nahé, bez baněk.

V srdcích Pripjať

Vzalo to listí ze stromů. Holé větve trčí jako dráty rozbořené továrny (na kdovíco) proti olověnému nebi. Pusto, mokrý asfalt a studené kaluže. Tváře stažené křečí jako v minutě před katastrofou. Advent v době globálního oteplení: v srdcích Pripjať.

Noční proluky

Je toho tolik, co nás budí. Někdo musí čůrat a někoho jen nohy studí, někdo má žízeň a další hlad, že po tmě projedl by celý plat. A někdy děsí sny a jindy resty. A někoho budí naběhlý vykřičník touhy a jiného řada otazníků: co je za vesmírem?kdo zas počmáral dům?bude na konci století dost vody?kam se poděl všechen rum? A děti tuhle noc budívá zvědavost, co jim Mikuláš nechal za oknem.
.