Smějící se bestie

Kdo ví...?

 

Drobně mrholilo. Přelom září a října nebyl ještě nepříjemně chladný, letní teplo bylo toho roku ale přece jen už nenávratně pryč. Vláha padala na hřejivě červené pražské střechy tak jako roky, desetiletí, staletí předtím. Ty střechy, to nekonečné červené moře, bylo cosi, v čemž spočívala konejšivá neměnnost. Stačilo vyjít si na vršky kolem města a dívat se na ty dálavy krovů, pod nimiž už po celé generace žijí lidé, Pražané, Češi...

Žijí.

Teď spíš živoří, aby bylo pravdě učiněno zadost.

Od léta se situace zhoršila velmi zásadní měrou. Dvaačtyřicátý rok se stal krvavým milníkem Českého národa. Tehdy převzal otěže vlády do svých rukou v rukavicích z nejlepší černé kůže netvor s dlouhou tváří. Zastupující říšský protektor Reinhard Tristan Eugen Heydrich. Člověk, vzbuzující na první pohled nepříjemnou nejistotu. Štěrbiny přimhouřených očí, dlouhý rovný nos, vysoké čelo - na první pohled bylo jasné, že jde o velmi inteligentního člověka, který ale svou inteligencí slouží ďáblu. Míval často zkoumavý, hloubavý výraz dítěte, které zjistilo, že je možné broukovi trhat nožičky, jednu po druhé, a dívat se, jak se i zmrzačený stejně snaží plahočit dál, přičemž má ještě mnoho dalších součástek, u nichž je třeba zjistit zda a nakolik je skutečně potřebuje.

Ovšem RH vypadal, že by bez váhání po jedné trhal nožičky celému světu, aby viděl, jak efektivně a jak dlouho se dokáže plazit dál. Místo nožiček by vyrval světu celé národy, jen aby viděl, co to udělá. A na rozdíl od dětské zvídavosti, tu jeho už neměl kdo zastavit tím, že ho vyplísní za krutost a pošle ho klečet na hrách.

Brzo se mezi lidmi začalo potajmu šuškat, že i jeho vlastní, Fritzové, pro něho mají jednu přezdívku, naznačující, že i oni z něho mají v jistém nezanedbatelném smyslu "vítr". Prý se mu v německých kruzích říkávalo Plavovlasá bestie...

Otec František, rodák ze Žižkova a Pražan Vltavou křtěný, nastavoval tvář drobnému dešti. Když rozjímal, měl pocit, že za jemným dotykem vzdušné vláhy cítí boží ruku, nesoucí vnuknutí a prozření, které mu uleví v jeho starostech. Jako kaplana žižkovské farnosti, ho tu znal každý jako své boty. Byl "jejich". Obecně známá figurka, která k Žižkovu zcela neodmyslitelně patří, a na kterou už zdálky pokřikovali své "Brýden!" ti nejmenší a s úsměvem a pozdravem ji míjely žižkovské dívky na vdávání a žižkovští mládenci, za které by se eventuálně mohly vdávat. A kněz je také všechny velmi dobře znal, protože, jak říkával, Bůh mu nadělil dar dobré paměti na jména, což je pro kněze neocenitelná věc. Znal a pamatoval si je tak už od dětství, kdy k němu mnoho z nich chodívalo na nedělní rozpravy na faře. A otec František, ač byl římskokatolický kněz, tedy osoba dodržující celibát, to cítil tak, že má rodinu tak obrovskou, jak se nikomu nemůže ani zdát. Jen od začátku války pociťoval onen známý a nepříjemný fakt, že čím více je těch, na kterých nám záleží, tím větší je naše obava o ně. Míval teď často strach o "své", strach hluboký a mrazivý.

Po obsazení Čech a Moravy, kdy slavně, ve vítězných formacích, vpochodovali Němčouři do už tak okleštěné země, stavějíce ji do pozice Protektorátu, to vypadalo opravdu zle. Jako by se zhroutil pořádek starého dobrého světa a všechno najednou zešílelo. Perzekuce, zatýkání, útlak, likvidace inteligence, odboje a politicky nepohodlných, byl to kolotoč smrti, v němž nikdo nevěděl, nezamotá-li hlavu i jemu samotnému. Ale když prvotní vlna šílenství opadla a lidé mohli vydechnout ze šoku, situace se velice pozvolna trochu uklidnila.

I hladina zbrocená krví může totiž být olejovitě nehybnou...

Za nějakou dobu, když si vynalézavá lidská letora trochu zvykla, se jednomu zdálo, že se dá i trochu dýchat a dokonce nabrat do plic tolik dechu, aby se člověk mohl od srdce zasmát. Rozkvetlo tehdy bohatě podloudničení, kšeftíčky a šmelina všeho druhu, která zajišťovala lidem alespoň trochu standard předválečných potřeb, byť se to dělo Němcům za zadky a hrozily za to všelijaké těžké tresty. Německá přesnost a důkladnost ale byla a je dosti prkenná a místy těžkopádná, přičemž duše českého človíčka byla a je chytrá, ba mazaná, lstivá a přizpůsobivá. Takže to vypadávalo jako kdybyste se snažili hejno vrabců rozsekat lopatkami větrného mlýna.

Tedy aspoň takový dojem to dělávalo na otce Františka. Jako by viděl malé ptáčky proletující otvory v těžkopádně se otáčejících lopatkách, hřadují na nich a každou chvilku ukradnou zrníčko, které se kolem povaluje, aby s ním mezi máchajícími lopatkami zmizeli hezky do křoví.

Protektorát - Protentokrát!

To se říkávalo, když bylo lidem zle, aby si dodali odvahy odvážným vtipem na adresu nabubřelého uchvatitelského panstva. Vtip, to je ostatně zbraň Čechů už od doby kdy se pod perem Jaroslava Haška zrodil Josef Švejk. Šibeniční legrácky byly taky to, co Čechům vždy dodalo mysli a umožňovalo jim si alespoň trochu uchovat zdání vlastní svébytnosti.

A bylo to odvážné, když zavládla krátká doba Protentokrátu, ale od chvíle, kdy byla Plavovlasá bestie uvedena na pražský trůn, aby zaťala té zatracené slovanské pakáži jednou provždy tipec, už i vtipkování hraničilo se sebevražedným hrdinstvím.

To s tou zatracenou slovanskou pakáží říkal s oblibou Fritz Konrád Neumann. Pražský Němec, který si poklidně žil v Srdci Evropy v dobách míru jako jeden z davu. Ale jakmile se u hranic zformovala zase docela jiná pakáž - ta Henleinova, která začala s terorem, a jakmile se Německo nenažraně zakouslo do těla maličkého Československa, najednou vám z toho všedního obyčejného davu vypučel a vyrostl tak, že se naň mohl dívat hezky povýšeně, s patra. A jakožto zkušená kancelářská krysa se po nástupu nového pána začal hezky prokousávat štosy žlutých lejster a tlustými deskami plesnivých fasciklů neomylně vzhůru. Pomalu šplhal, jištěn svým neposkvrněným němectvím a snaživou, upocenou loajalitou, až by se dalo očekávat, že ho po té daleké a klopotné cestě na temeni hlavy polechtá Führerův knírek, tak moc a tak hluboko a usilovně lezl do velkopanského velkoněmeckého zadku.

Dříve býval jedním z místních lidí, které otec František zdravil. Občas s ním prohodil pár přívětivých slov, jak to bývalo, když šel na procházku, nebo prostě byl v ulicích a měl zrovna trošku času. Dělával to tak s kdekým, měl rád lidi, ale právě Herr Fritz Neumann si to vysvětloval nějak jinak, nějak špatně, protože ho posedl pocit, že otec František je díky těm občasným rozmluvám při špacíru jeho blízký přítel. A opět - dříve by se tomu otec František ve svém usměvavém dobráctví příliš nebránil, třebaže pana Neumanna příliš neznal, ale i tak odjakživa věřil, že dobří lidé mohou být přátelé, ať už se znají se roky, nebo se vidí poprvé v životě. Jenže po tom, co Herr Neumannovi na rukávu vyrašil hákenkreuz, jenž ho povýšil do stavu hnedle nadlidského, byl s těmito úvahami nadobro konec.

Ovšem ne tak u Herr Neumanna. Ten si pořád připadal jako knězův starý přítel a otec František sám sobě často v duchu lával, že mu nedokáže říci hezky od plic, jak se věci mají. Takový ale prostě nebyl, neuměl to. Proto trpně snášel Němcovy promluvy, se kterými ho stále častěji navštěvoval. Snad i proto, že ostatní staří sousedé se Neumanna stranili a opovrhovali jím. Nadto byli jen tvorové podřadné rasy, se kterou se čistokrevný Němec nemá zahazovat, pokud jí zrovna nediktuje pokyny jakožto svému služebnictvu.

Příslušnost ke kléru jako by však očišťovala od zátěže mrzké slovanské rasy. A katolický kněz tak byl vzat na milost, jakožto osoba, která je rovna dokonce i Němci!

Jako by o to otec František byl jakkoliv stál.

V poslední době kolem sebe Herr Neumann často šířil jakési náznaky, kdy tajemně mluvil o tom, že ho čeká velká věc, kolem které byl ale tajnosnubný jako zlaté kapradí. Zatím jen významně povytahoval obočí, uculoval se a ujišťoval otce Františka o tom, že mu ta věc určitě pomůže v další kariéře. Na což otec František jen neúčastně pokyvoval hlavou, uvažujíc v duchu, jestli nemá tento konfident spadeno na nějakého souseda, kterého hodlá udat. Vyvolávalo to v jeho veskrze kněžské duši, kněžské v tom správném slova smyslu, proti kterému by nemohl snad namítat nic ani sám Jan Hus, velice nekněžské myšlenky. Připouštěl, že by v takovou chvíli vylepil Neumannovi na ty jeho německé rozesmáté líce a uhlazenou patku hezky po česku pár facek přes celou hubu, až by ta jeho blahobytná papula zářila jako opruzená zadnice v jarním osení.

Což jsou myšlenky, které by kněz mít neměl.

Otec František znovu přivřel oči a vystavil tvář mrholení. Chodíval rozjímat ke svatému Rochu roky a roky. Vlastně už jako malý kluk chodíval na Olšany. Ale tehdy ještě cítíval strach v mlčenlivých hájích, plných kostlivců, jak si představoval. Až s přibývajícím věkem a jistou moudrostí zjistil, že není čeho se bát, naopak. Hřbitov je místo klidu a míru, věčného snění, smíření a smutných, ale hezkých vzpomínek. Místo tklivého rozjímání a těch nejlidštějších myšlenek a emocí, jako je láska a stesk.

Od začátku války sem kněz chodil prosit i za to, aby brzo skončila, aby Bůh neopouštěl lid jeho země. Ale samotné kněžství hořklo jako pelyněk a kolárek začínal otce Františka tížit více než mlýnský kámen, když pomyslel na tu věc... na to... To rouhání!!!

Ale ne, dnes ne, dnes není čas na myšlenky zášti a obviňování. Dnes je v dešti Bůh. Ten pravý Bůh - Otec, který miluje všechny své děti, ať už jsou jakékoliv...

 

Neuplynul snad ani týden, otec František si vykračoval ulicí, vracejíc se ze skromného nákupu, když se k němu přitočil jeho dobrý známý, místní všeuměl a záruka fungování čehokoliv, nač si jen v kvartýru vzpomenete, pan Bárta. Statný muž s mocným knírem, ve kterém mu už svítily stříbrné nitky. Ve své odřené kožené bundě a šedém svetru, s placatou čepicí se štítkem na hlavě, byl známým žižkovským atributem. Kdo potřeboval pomoci, ať už to bylo se stavbou, elektřinou, vodou nebo čímkoliv jiným, mohl se na něho s důvěrou obrátit, protože se vším si tento nadaný člověk doslova tykal a dokázal mnoho věcí "splašit" i v těchto nejistých a na mnohé věci zchudlých dobách.

"Dobrej den, otče," pravil a dotkl se štítku čepice.

"Zdravím vás, pane Bárto. Jakpak se dneska máte?"

"No, víte, otče, musim říct, že už to bylo i lepčí," podrbal se vousáč na čele.

"Copak? Stalo se něco?"

"Mno, otče, asi se to tak dá říct... Já nevim, je to takový zašmodrchaný. Jak to začít...? A... kde to jako bysme mohli... tento..." ošíval se Bárta, z něhož touha vyřknout své tajemství sálala jako horko z kovářské výhně.

Než otec mohl cokoliv říct, popadl ho za paži a dosti nesmlouvavě vtáhl do jednoho z průjezdů do domovního dvora. V tom gestu byla taková naléhavost, že další možností by snad bylo, že asi exploduje kvůli vnitřnímu přetlaku toho záhadného tajemství. Kněz se nechal vést až do stinného kouta budovy, kde stály vyrovnané popelnice. Až za nimi, ve stínu nároží, se Bárta zastavil a nabral zhluboka dech, jako by se chtěl zpovídat přinejmenším z upsání čertu.

Otec přejel očima krásy místa, kde se ocitli, ale nedal na sobě nic znát, protože cítil, že to, co mu chce muž říci je pro něho nanejvýš důležité. Navíc, v dobách protektorátních bylo záhodno všechno raději tajit, probírat skrytě a nenápadně, protože podezíravé oči Němců či německých špiclů by mohla zaujmout i živě rozprávějící dvojice na ulici.

"Poslouchám vás," pousmál se na vousáče.

"Vy to ale nikomu nepovíte, že ne, otče?" ujistil se ještě Bárta zajíkavě.

"Vždyť už se známe tak dlouho, pane Bárto. Nikdo se nic nedozví, máte mé slovo jakožto kněze, i jakožto přítele, buďte bez obav."

Bártovi po obličeji přeletěl krátký záblesk ulehčení trpícího, přetřel si dlaní mohutný knír, znovu se zhluboka nadechl a započal:

"Vy víte, otče, že pracuju jako údržbář a dělám fušky nejmíň po deseti ulicích. No, a včéra jsem dělal vopravy na jedný půdě. Nějak to tam popraskalo nebo co, po tom větru se to nějak kazí, začíná zatejkat, a to je teďkon, když se nám blíží zima, vopravdu špatná věc."

"Aha, a to jste se mnou chtěl mluvit o popraskané krytině na střeše?" popostrčil kněz nenápadně vousáče k věci, kterou s ním chtěl v těch příjemných prostorách tak stůj co stůj řešit.

"Ne, to vůbec ne, vo žádný krytině. Ale to bylo zrovna až v Pospíšilovce, a zrovínka v baráku, kde bydlí ten váš známej... Ten... Neměc."

"Myslíte Neumanna?"

"Jo, přesně toho myslím."

"Já bych ho asi neoznačil za známého, ale nevím, jak to vidí on," povzdechl si otec František.

"No, tak právě tendle tam má teďka byt v nejvyšším poschodí, žejo? Takovou tu rezidenci, ksakru, to má aspoň šest cimer, koupelnu a kuchyň nepočítaje, eh, pardon, otče, kleju, já vím. No, a vejš už je právě jenom ta půda."

"Ano...?"

"Tak já tam tak jako jsem a pracuju, vopravuju si, co je třeba... Plech jsem si tam nastříhal, připravoval dehťák, protože to chtělo položit tu a tam záplatu a taky trošku barvy tu a tam..."

Otec František naslouchal panu Bártovi trpělivě, ale vypadalo to, jako by ani on sám, třebaže měl na srdci onen kámen poznání, které potřeboval knězi sdělit, k věci pokročit nechtěl. Jako by vousáč odbíhal, protože nechtěl ke kadlubu věci pustit sám sebe.

"Myslím, že jste po Žižkově známý jako hotový všeuměl, pane Bárto," pousmál se tedy kněz, "ale pochybuji, že jste mě zatáhl na toto libé a ukryté místo jen proto, abyste mi vysvětlil, jak provádíte opravy, že?"

"No, to né, to máte recht, otče, vo vopravování vám tu povídat vlastně nechci..."

"Tak ven s tím, co vás tíží, bez váhání a bez obav."

"Ale já mám pocit, že si asi budete myslet, že jsem nějakej tentonc... blázen."

"Nebojte se, povídejte, uleví se vám."

Vousáč se rozhlédl kolem, jako by i ve stínu u popelnic či pod zprohýbaným plechovým deklem mohl číhat nějaký konfident, podrbal se ve vlasech pod čepicí, mlaskl si, pokrčil rameny a dal se do vykládání.

"Já si tak prostě pracuju, hledím si svýho, nešpehuju, to nikdá, ale nemoh jsem neslyšet, co se děje dole v tom bytě u Neumanna, to prostě nešlo. Byl ten den nějakej podivně hlasitej. Já si myslel, že tam bání ňáký havana nebo něco, protože na půdu pomalu lezlo, že něco hoří, taková jakoby vůně, no, moh to bejt tabák, ale s něčím přimíchaným, čistej určitě ne. No nic, to by mně bylo fuk, ať si vykuřuje, co má, ale on tam ten Neumann nějak divně vykřikoval. Jako by se učil na recitaci do dívadla, tak tam něco vykládal a deklamoval. Já slyšel, že mluví nějak cize, nebylo tomu rozumět, ale nebyla to němčina, jediný, co jsem zaslech, tak že zmiňoval nějakou barvu, chvilku tam vykřikoval, že prej "šedým!" a několikrát dokola. A potom to možná mohla zase už bejt němčina, páč tam vopakoval cosi jako "sitzna", tak asi něco se sezením...?"

"Zní to velice divně, to je pravda. Ale asi to ještě není všechno, jak se tak na vás dívám, že?"

"Vůbec né, todle byl teprvá začátek, otče," vyvalil Bárta oči. "Potom přišlo něco docela jinýho. Protože v těchdle litaniích se začalo vozývat něco dalšího. Nejdřív vrčení, jako by vrčel nějakej velikej pes, ale aspoň přes vokapovou rouru! Byl to nějak strašidelnej hlas, to vám povim. Ale pak tendle hlas zařval v nějakým taky cizím jazyce a na to Neumann začal mlít ty svoje litanie furt rychlejc a rychlejc, jako kulomet. Potom dole břinklo sklo a uslyšel jsem škrábání, jako by se kočka škrábala na střechu, ale to by muselo bejt kočičí hovado jako tele! Něco skřípalo po plechu kolem a potom se to dostalo přímo nade mě, střecha zapraskala, a pak bylo už ticho, teda kromě toho Neumanna, ten dole vyváděl, že hanba povídat. Kvílel tam a ječel něco v těch cizích slovech jako by zešílel. A řeknu vám, otče, tam na střeše jsou takový malý boční vokýnka, kterýma se dá vyhlídnout ven, ale jak se to něco soukalo kolem a škrábalo se to na střechu, tak já... já bych se do toho vokýnka nepodíval ani za živej svět. Přimáčknul jsem se  mezi ně a ani nedutal. Když to na střeše utichlo, kleknul jsem si na kolena a plížil se po půdě, aby ani prkýnko nezavrzalo, aby mě třeba ten blázen dole neslyšel... Měl jsem nahnáno jako nikdy."

"To je velice pozoruhodný příběh, pane Bárto," pronesl tiše kněz.

"Já mám strach, jestli vono to nebylo něco... jako divnýho, víte? To zavrčení, to byste musel slyšet, mně vstávaly vlasy na hlavě. Divnej hlas, kterej se potom vrhne voknem ven a škrábe se na střechu, tfujtajbl, děkuju pěkně!"

"Já si myslím, že to byla jen nějaká souhra náhod," dotkl se otec František jeho ramene s přívětivým úsměvem na rtech. "A to škrábání, třeba to skutečně byla kočka, která se něčeho v jeho bytě polekala a zmizela do království všech koček, které se tam jen dokáží dostat - na střechy."

"Dejme tomu, ale co ten hlas? To vrčení bylo co?"

"A jste si úplně jistý, že to nevydával přímo sám Neumann? Třeba má nějakou nutkavou duševní poruchu, kterou skrývá, pokud není sám a nemůže si náležitě ulevit. Nebo nemohlo se stát, že zrovna skutečně nenacvičoval nějakou hru, třeba nějaký divadelní monolog?"

"Divadelní monolog?" vyvalil vousáč oči. "Vopravdu si myslíte, že by to mohlo bejt něco takovýho?"

"A proč ne? Vykřikovat v cizích jazycích a hrát si na zvíře, to není trestné. Tím musel k smrti vyděsit tu kočku, která shodila na zem něco skleněného, což ji poděsilo ještě víc, a skrz okno vyletěla na střechu. A strach má vždycky velké oči. Ostatně, sám jste říkal, že jste se tehdy bál, že?"

"Kdyby hodinu pižlal, krve by se ve mně nedořezal," souhlasil Bárta.

"Takže vy vopravdu myslíte...?" nakousl potom ještě jednou.

"Myslím, že je to celé nedorozumění. Buďte klidný, všechno v životě má nějaké logické vysvětlení, které většinou ukáže, že sebevětší záhada nemusí být zase tak záhadná, jak se na první pohled jeví."

"Když to říkáte vy, otče... Je mi hned líp. Myslíte teda, že už to můžu pustit z hlavy?"

"Naprosto, naprosto. Nezatěžujte se tím, všechno je jistě v nejlepším pořádku a jen byste si zbytečně ničil nervy nějakými domněnkami a strachy," pokýval kněz hlavou s povzbudivým úsměvem na rtech.

Vousáč si oddechl a očividně pookřál, pod mohutným knírem se mu uhnízdil úsměv. Když opouštěli to místo podivné zpovědi, byl skutečně obrazem člověka, jemuž právě spadl notný kámen ze srdce.

Jenže ten kámen, který jemu spadl ze srdce, se svalil přímo doprostřed duše otce Františka. Kněz by neměl nikdy lhát a klamat, a on sám teď před sebou usilovně mával bílým praporem, kterak se snažil uklidnit tu část svého já, která s jeho slovy nejen že nesouhlasila, ale byla jimi byla velmi rozzlobena.

Ono to totiž bylo všechno trošku jinak, než řekl panu Bártovi. Ta dvě slova zřejmě nezaslechl dobře a určitě je dobře neinterpretoval. Ta slova si otec František pamatoval dosti dobře ještě ze semináře. Tam je při studiu zaznamenal a vtiskla se mu do paměti, stejně jako tolika aspirantům na kněze před ním i po něm.

Sitna bylo aramejské slovo. Slovo označující ďábla.

A slovo Šedim pocházelo z Hebrejštiny. Byli tak zváni falešní bohové, které uctívali dávní Židé, když se odklonili od Boha pravého...

 

V těžkých časech se lidé mají semknout, aby vše přečkali. A většina lidí se o to v Protektorátu opravdu snažila, tedy v době, když bylo zle. Jenže teď bylo ještě hůř, už nebylo jen do "ouvé", už to bylo tak, že to "ouvé" by už ani nevydalo hrdlo, které dusí zadrhnutá konopná oprátka. S novým vládcem R.H. přišly nové a mnohem krutější pořádky.

Byla to doba zaslíbená pro Němce a konfidenty, kteří se stávali bez zásluh a pasování skutečnou šlechtou pro das tschechische Gesindel - pro českou lůzu. Protektorátní špičky, důvěrníci a práskači skopčáků jen zářili blahem, přičemž České obyvatelstvo jen bezmocně skřípalo zuby. Ale jako vždycky v historii, když bylo zle, oprášil Český národ postavu svého oblíbeného knižného hrdiny Josefa Švejka. A bojoval humorem, mnohdy skutečně doslova šibeničním. Málokterý národ na světě se dokáže tak bavit pod katovskou sekerou jako právě ten, který obývá malou zemi v srdci Evropy. Co by také mohl jiného dělat, co jim zbývalo?

Právě - co by taky mohl jiného dělat?

Cožpak ani to nemělo být lidem ponecháno? Alespoň hlt čerstvého vzduchu do plic tam, kde to čpí německou protektorátní zatuchlinou, nad kterou krouží ten hákošský smrtihlav s koňskou hlavou?

Otec František měl vztek. Nechtěl si to přiznat, ale lomcovala jím hluboká zášť, která rozpaluje doběla. Kolárek mu doslova plápolal jeho nekněžskými pocity a emocemi. Jenže pro kněze jako by se předpokládalo, že snad odloží i otázky svého původu, své národnosti, svého lidu, a to otec František nemohl nikdy dokázat. V duši byl vždycky hrdým Čechem. A to v míru, a o to víc za války!

Dožral ho zase ten zatracený Neumann. Jako by nestačilo, že děsí poklidné Žižkováky nějakými svými excesy snad okultního charakteru, ještě si prostě ke knězi přišel na kus řeči, jako by se nechumelilo, a servíroval mu další porci německé nadřazenosti. Dnes to bylo ze soudku, co velikého řekl jeho páníček a hlavní vládce R.H. Když o něm Neumann mluvil, vypadal jako panna při prvním přijímání, taková zbožnost z něho vycházela, až by ho jeden postavil někam na podstavec jako špatně vyřezaného svatého. A slova svatého Heydricha jej uváděla v servilní úžas a přinášela mu tolik radosti a smíchu, že se otci Františkovi hnusil stále víc a víc.

Lachende Bestien - Smějící se bestie.

Tak prosím korunní princ říše kníratého hákenkreuzu pojmenoval obyvatele Čech. Tímto názvem si dovolil  znectít národ, po kterém šlape a nejradši by mu rovnou i stáhl oprátku kolem krku, aby si nemohl ani ulevit zasmáním! A otec František, protože sám byl Čech jako poleno, jak si rád říkával, se tím cítil zasažen přímo do srdce. Zrovna tak, jak by to mělo zasáhnout každého Čehoslováka, který má rád svou malou krásnou zemičku v srdci staré Evropy.

Nebýt svázán posvátným poutem kněžství, tak by snad...!

Co by snad, aha?

Nic by!

A ne snad, ale zcela určitě. Kdo by dnes proti těm neřádům cokoliv zmohl? Najde se někdo, kdo by snad mohl rozbít Heydrichovi ten jeho povýšený nadčlověčí kontrfekt? Dát mu hezky po česku pár facek přes tu velkopanskou hubu, jak se to dělává? Když už tedy pomineme hezkou tradici defenestrací, které se táhnou od husitských dob.

Vždyť dneska se nikdo nemůže ani špatně podrbat, natož veřejně křivě podívat na Skopčáka. Podrobené Čechy má strašit už vlastně - špiclové, represálie i stanné právo, které zavedl právě R.H. ve vlastní vzácné osobě, jedním ze svých prvních ještě vzácnějších výnosů.

Ano, zlá je doba, opravdu, ale ani ta jistě nikdy nezadusí v hrudích lidí, kteří mají hrdost, ten poslední plamínek, jenž tam plápolá. Je možná malý, vypadá bezvýznamně, ale je silný a odolný. Přežije každou bouři, která se kolem prožene, každý liják a krupobití, a znovu se rozžehne, zaplane a s ním i duch národa, který se obrodí jako Fénix, povstávající z vlastního popela.

"Já mu dám smějící se bestie, lumpovi," bručel si pro sebe otec František odbojně toho dne, když seděl na lavičce u sv. Rocha, kde měl původně v úmyslu tiše rozjímat a uklidnit tak své rozjitřené nervstvo, které rozčeřila právě přátelská promluva pana Fritze Konráda Neumanna.

"Aby tak na Němce nějaká vyšší spravedlnost padla! Boží ruka a boží prst! Bože můj, nezkoušej prosím svého nehodného služebníka tolik pokušením vzteku. Je přece jenom člověk, chybující a slabý... Jinak se zalkne, nebo pukne jako přetopený kotel!"

A jako by v ten den bylo zaseto slovíčko do dlaní větru, jenž ho skutečně zanesl až k uchu Stvořitele...

 

Ve zlých dobách se lidé mají semknout, držet spolu a bránit se zbraní obracení těžkostí v žert, to ano. Ale ani to někdy nestačí. Jsou-li doby těžké - přetěžké, je potřeba ještě jedna přísada, jeden důležitý prvek, jenž dokáže to strašné procesem jisté společenské neutralizace převést zpět na pouhopouhé zlé. V takových dobách lidé vyhlížejí ochránce a hrdiny, statečné mstitele bezpráví na těch, kteří je nedokáží pomstít sami.

A v Praze se krátce poté skutečně zjevila osoba, která mohla být bez zaváhání pasována na lidového hrdinu. Tajemná osoba, která bez rozpaků rozbila německou nadřazenou nedotknutelnost napadrť. Říkalo se mezi lidmi, a šeptanda bývá v podobných případech dosti uvěřitelná, zejména, pokud lidé uvěřit potřebují, že má jakési zvláštní schopnosti nebo podivné vybavení. Zkrátka cosi, co mu umožňuje přemisťovat se fantastickými, obrovskými skoky, jimiž hravě z ulice vyskočí na střechy domů a dokáže po nich zmizet jako pára nad hrncem. A co víc! On, ten tajemný člověk, šel po Skopčácích a že se s nimi nepáral! Oficiální zprávy nikdy neuváděly nic o obětech, ale ti, co se krčili za okny svých zatemněných bytů a opatrně vyhlíželi škvírami kolem deky, zachycené na rámu okna, věděli své. Viděli světla baterek a noční manévry před svými domy i ve dvorech, viděli náklaďáky, které přivážely celé jednotky psovodů, kteří pročesávali okolní ulice metr po metru. A viděli několikrát na vlastní oči i bílé plachty, ležící přes bezvládná těla na ulici, kterými prosakovala krev. A poblíž se válela skopčácká helma, puška nebo samopal.

Tyhle informace byly smrtonosné, na to dohlížely veškeré protektorátní páky velice důkladně. Kdyby byl někdo usvědčen ze šíření pravdy, byl by bez soudu zastřelen, zřejmě i s celou rodinou. Nikdo to nesměl vidět, nikdo nesměl v paměti držet, že podobnou situaci zažil. Ale šeptanda je jako vítr v klíčové dírce. Zpívá, šumí, tichounce proplouvá sem a zase tam, a nikdo neví, kde vzala svůj počátek. Jestli rostla po slovech nebo jen po písmenech, než dorostla podoby informace, která se šíří skutečně jako vítr - o své vůli a nečekanými cestami.

Ale tajemný mstitel a hrdina tu byl. O tom se vědět smělo, třebaže německé prostředky o něm informovaly často jako o jakémsi narušiteli pořádku, buřici či osobě duševně choré.

Češi mu začali díky jeho nevídaným skokům, které se mu měly dařit díky ohromným pružinám na botách, říkat Pérák.

 

Ten den nevypadal, že by přinesl něco významného. Tedy kromě snídaně, kdy měl otec František tři čerstvá vajíčka naměkko. Ta mu přinesla paní Podrábková, která i v době okupace pěstovala tajně na dvorku, ve staré kůlně, pár slepic. Černý trh a vůbec snaha si přilepšit vlastními potraviny živočišného původu byly od nástupu Heydricha ještě větším zločinem než dříve. Hrozily za ně těžké postihy, deportace do koncentráku nebo dokonce poparava. A přesto mu tato velice vitální stařenka, která prohlásila, že jí může "celej ten slavnej Hajtrych políbit..." přinesla něco, aby měl lepší den.

Ta chuť nebyla teď každodenním jevem, byl to takový malý zázrak, a otec František si vajíčka starostlivě vařil s hodinkami v ruce, aby neminul chvilku, kdy budou opravdu správně naměkko. S krajícem chleba si poté připadal jako král.

Ale jinak to byl šedý, podzimní protektorátní den jako každý jiný. Do chvíle, než ho na cestě ke svatému Prokopu zastavila Anička Lísková. Dnes devatenáctiletá slečna, která skutečně vyrostla do krásy, ale otec František ji znal ještě jako čtyřletého špunta, který chodil na jeho nedělní sedánky s mladými na faře, na šípkový čaj a bábovku, kterou pekla slečna Klotylda, tehdejší farářova hospodyně, dej jí Pán Bůh věčnou slávu.

Potřebovala s otcem mluvit. Soukromě a důvěrně, přičemž se musel i jako kněz zavázat slibem, že to nikomu neřekne. Už to samo o sobě bylo podivné, stejně jako její očividná roztržitost a vůbec psychická nepohoda, která sálala na všechny strany z jejích roztěkaných očích. Posadili se tedy u svatého Prokopa do zadní lavice, dál od všech, a kněz nastavil ucho dívčinu šepotu. Anička překotně vyprávěla a přitom neudržela slzy.

"Víte, otče, včera jsem se vracela k večeru z práce. A zkrátila jsem si cestu jako obvykle kolem Olšan. Nikdo tam nechodí, je tam klid. Lidi se asi bojí hřbitova. Ani vojáci se tam často neukážou. Byla už tma, lampy svítily, a najednou slyším, jako by za mnou něco tiše žuchlo. Otočím se, a tam stál... Tam stál nějaký člověk. Popadl mě, měl hroznou sílu."

"Ublížil ti, dítě?!"

"Ne, nevím, co chtěl. Nekroutil mi ruce, nesnažil se mi zacpat pusu, ale sevřel mě zezadu, jako by mě chtěl snad obejmout nebo co. Já se dokázala pootočit, abych na něj viděla. A snad bych ani nedokázala vykřiknout, protože by se ve mně krve nedořezal."

"Co jsi viděla?"

"On měl na obličeji nějakou strašidelnou masku. Jako kluci na Mikuláše, když dělají čerta, ale tenhle čert byl příšerný. A jak mě držel a já se snažila vymanit, tak mi..." dívčinu tvář zalil ruměnec, "stáhl kabát a uletěly mi knoflíčky na blůze. A potom asi uviděl tohle."

Anička sáhla za límec své blůzičky a vytáhla řetízek, na kterém visel stříbrný křížek.

"Zaváhal, něco řekl, ale já mu nerozuměla. Navíc, v tom strachu bych si nebyla schopna zapamatovat, co to vůbec bylo. Jen vím, že promluvil. A potom mě pustil a zmizel. Ale jak zmizel! On prostě skočil, vyletěl do vzduchu, a zmizel za zdí hřbitova jako nějaký přízrak... Měla jsem takový strach, otče. Netušíte, jak hrozně jsem se bála, že... že..."

Dívka položila otci hlavu na rameno a zatímco její slzy napájely jeho černé kněžské sukno, hladil ji po plavých vlasech. Asi by to někdo mohl považovat za zvláštní u kněze, chovat se k mladé, pohledné slečně takto familierně, ale on v ní stále viděl toho malého špačka, který se mu vždycky natahoval po kolárku a zajímal se, jestli je to z marcipánu.

"Hlásila jsi to četníkům?" zeptal se otec František po chvilce mlčení.

"Ne, nehlásila, otče. Ani tam nechci jít... A prosím, nenuťte mě k tomu. Nechci přijít do řečí, víte? On mi... vlastně nic neudělal, jen mě hrozně vyděsil. Určitě by mě dokázal shodit na zem, měl hroznou sílu, jak mě držel, měla jsem pocit, že by mi mohl zpřelámat každou kostičku v těle..."

"Dobře, nebudu tě nutit k něčemu, co sama nechceš, dítě. Ale slib mi, že už nebudeš po večerech chodit sama, ano? Nebo si vybírej lepší cesty, kde potkáš víc lidí."

"Ano, otče. Budu chodit s holkami z práce, nebo si zajdu tam, kde je dost lamp a lidí. Ale co si o tom celém myslíte vy?"

"Asi to bude, jak říkáš. Pokud měl takovou sílu, ale nepoužil ji k tomu, aby tě přemohl, snad ti nechtěl ublížit... Nebo ne tak, jak bychom se mohli domnívat. A třeba se v něm probudilo svědomí, když uviděl křížek."

"Ten mám od vás. Pamatujete?"

"Když ti bylo deset, viď?" pousmál se otec. Křížek jí daroval v době, kdy byla její maminka vážně nemocná, jako vzpruhu a upomínku na to, že Pán stále bdí nad všemi svými dětmi bez rozdílu.

"Od té doby, co se máma uzdravila, věřím, že to bylo díky němu. Nosím ho každý den a nedala bych ho ani za nic."

"Ať ti pomáhá i dál, Aničko."

"Víte co, otče? Mám vás hrozně ráda," usmála se dívka s uslzenýma očima a znovu otce Františka objala.

"A já mám rád tebe, dítě. Neboj se, všechno se jistě v dobré obrátí."

Když otec František vypouštěl z úst povzbudivá slova, tak jim věřil zejména proto, že v hloubi duše mu uzrálo nezlomné rozhodnutí, že on sám se vynasnaží ze všech sil, aby se to doopravdy v dobré obrátilo. Bůh pomáhá těm, kteří sami si pomáhají, a basta!

Pozdvižení v ulicích

V pozdních hodinách včerejšího večera nastalo v Lucemburské ulici na Žižkově pozdvižení, jež narušilo klid spořádaných občanů a vytrhlo je z jejich zaslouženého odpočinku. Jakýsi pomatený buřič zde bezdůvodně a surově zaútočil na procházející hlídku německých vojáků, z nichž dva lehce zranil. Stateční vojáci, nechtějíc proti pomatenci ze soucitu stříleti, snažili se jej přemoci bez užití zbraní, aby jej mohli předati do péče příslušného nemocničního zařízení. Pomatenec se jim ale v divém zápase vyškubl a podařilo se mu utéci, když v krkolomném úprku vyšplhal po průčelí domu a okapových potrubích na střechy, kde se mu podařilo svým pronásledovatelům zmizeti. Bylo však již vyhlášeno pátrání a za pomoci četnictva bude tento buřič nočního klidu a dobréhou soužití se spřátelenými vojsky jistě brzo polapen a předán do ošetřování příslušného zdravotnického zařízení.

 

Národní politika 25.října 1942

 

Olšany jsou v létě zelené moře klidu a pokoje. Ty, kteří se nenechají stísnit pocitem hřbitova, odmění skutečným balzámem na duši ve zpěvu ptáků a jemných tónech zeleně, kterou prosvítá slunce. Ve starých hrobech a hrobkách je možné pro vnímavou duši, prostou předstudků, najít jistou poetičnost. Omšelý kámen, místy pokrytý mechem, sochy, jejichž vzhled mění zub času v neurčité mátohy, to všechno vyvolává zádumčivou náladu.

V říjnu byla zeleň už ta tam, stromy pomalu shazovaly listí a připravovaly se na zimu. Zelená zůstávala jen síť břečtanu, který se držel na mnoha místech a šplhal po starých zdech i kmenech stromů.

Podzimní večer přicházel záhy a byl sychravý. Nenesl v sobě ještě pichlavost skutečné zimy, ale samotná nepříjemná vlhkost zalézala za límec, až se otec František otřásl, jak mu přeběhl mráz po zádech.

Procházel se po hřbitově už dobré dvě hodiny. V podvečeru už byl jedním z posledních návštěvníků. Studeně foukalo a otec František byl rád, že si pro jistotu vzal sebou šálu, kterou si obtočil kolem krku a ukryl v ní i bradu. Nápory mrazení mu přebíhaly po zádech a nedokázal říci, zda je to více chladem nebo nervozitou.

Dnes jako by známé sochy a pomníky nějak podivně ožívaly. Jako by  za ním andělé z náhrobků obraceli svou beztvarou, časem a deštěm omšelou tvář. Zkrátka jako by dnes každý kámen měl oči, které ho sledují. Byl to nepříjemný pocit, tak propastně rozdílný od klidu, pro který si sem přicházel doposud. V rozjímání vnímal všechny objekty, všechny povrchy a všechny tváře na hřbitově jako účastníky svého klidu, který s ním přívětivě sdílejí přes propast věků.

Dnes ale ne. Podobný pocit, který zakoušel, může mít stará bělice, když do její poklidné tůňky najde cestu hladová štika...

Kněz kráčel chodníčky pomalej a pomaleji. Šero se měnilo ve tmu, ze které dýchalo cosi, čehož podstatu se obával, že nedokáže blíže uchopit. Olšany, moře pietního klidu, byly blízko, až příliš blízko Pospíšilovy ulice, místa, kde se stalo to něco, co k smrti vyděsilo pana Bártu, kterého ale on sám uchlácholil vysvětlením o vyděšené kočce. Když právě i on sám, třebaže kněz, cítil zděšení nad tím, co mu mohou přinést slova šedim a sitna...

Ďábel.

Sevřelo ho zamrazení, ve kterém mu trnul zátylek, až hluboko do vlasů, když za jeho zády zarachotil kus tašky ze střechy jedné z hrobek, jenž se roztřískl na chodníku. To byl skutečně okamžik, kdy by se v otci Františkovi krve nedořezal. Posilován sice boží útěchnou, ale přece jen se stále lidskými emocemi, se otočil.

Na střeše hrobky sedělo v kočičí póze nahrbené cosi, cosi vzhledu lidského, co k němu otočilo hlavu, která se ve svitu pouličních luceren zableskla. Díky tmě a nedostatečnému světlu to byl jen fantom, jen silueta. Silueta podobná člověku. Kéž by to byl člověk!

Otec František vší duševní silou přiměl své nohy udělat krok směrem k hrobce s neznámým. Chtěl promluvit, zavolat, ale v tu chvíli měl příliš strachem sešněrované hrdlo, takže  vydával cosi jako sípavé, přeskakující kokrhání. Krok za krokem pomalu ale tlačil své tělo přes vůli mysli k tomu, kterého přišel hledat. Usilovně polykal a ruce vrazil do kapes. Potřeboval je totiž zatnout v pěst, protože mu chladly do dvou kusů ledu. A přitom nechtěl, aby ho viděl ten na hrobce se zaťatými pěstmi.

"Ha-haló... vy! Vy t-tam!" zavolal konečně hlasem sice ne zcela běžným, ale přesto srozumitelným a jasným.

Netušil, co bude, až dojde svým šněčím tempem přímo pod hrobku, kdy se budou na sebe dívat tváří v tvář. Co nastane nebo nenastane. Byl rozhodnut to řešit, až ten okamžik přijde, ale situaci za něho vyřešil jeho neznámý protějšek.

V jediném okamžení totiž jako by vystřelil do vzduchu.

To nemohl být lidský skok. Vystartoval ve své podstatě bez odrazu, a přitom prudce jako šíp ze samostřílu.

A na otce Františka toho bylo ten večer už dost. Otočil se na patě a dal se na chvatný ústup ze hřbitova. Nikdy by sám sebe nepodezíral ze zbabělosti a bylo pravdou, že téměř v každé situaci si dokázal zachovat alespoň zdání klidu a jasné hlavy. Tentokrát ale sám sobě nezazlíval, že ho roztřesené nohy nesou k bráně hřbitova rychleji, než by se na důstojnost duchovního slušelo. Měl pocit, jako by se mu do zad zarýval něčí pohled jako nebozez.

Toho večera dorazil domů, do svého malého bytu, jako štvanec. Pečlivě zamkl dveře a zkontroloval i okna. Poté si zalezl do postele a přikryl se peřinou tak, jako by ho měla spasit před vším, co by ho mohlo ohrožovat. Protože venku prochladl, nadto mu byla dvojnásobná zima kvůli údům, odkrveným strachem, usnul ihned, jak se začal zahřívat. Byl to ale neklidný spánek plný živých snů, v nichž otec František někam jde, za svým úkolem, ale ty ulice jsou zvláštní, pokroucené a šedé, jako postavené z nezvhledného starého kamene či vykutané ve skále. Podivné křivolaké uličky, vyvolávající v něm pouze zmatení a pocit ztracenosti. Nadto v těch ulicích bylo cosi, co ho hledalo. Bylo to asi stejně zmatené labyrintem křivých uliček, ale i tak to po něm stále bažilo. A otec František čím dál více propadal zděšení, jak tušil svého pronásledovatele.

 

Dalo by se snad říci, že otec František utrpěl jakýsi nervový šok. Po něm se stáhl do sebe a snažil se nevšímat si ničeho, co se ho přímo netýká. Stáhl se jako šnečí tykadlo, do bezpečí ulity kažododenní rutiny. Dal-li se tak život v Protektorátu nazvat. Ale rutina to byla. Katoličtí kněží byli osoby relativně hájené, relativně v bezpečí, relativně tedy žijící normálními životy. Mohli by kráčet svou cestou a nevšímat si toho, co je kolem nich, a co by jim mohlo přinést neštěstí. 

Jenže kněz, který kráčí svou cestou a nerozhlíží se, nevnímá to, co je kolem zlého a špatného či nebezpečného, není kněz! To zlé a nebezpečné nečíhá jenom na něho, kdepak! To číhá především na jeho ovečky, na ty duše, pro které má žít, pokud je kněz, čili prodloužení boží ruky na zemi. Ruky Boha, jenž miluje své děti a chrání jejich životy...

Starou paní Podrábkovou zatkli a odvezli přímo na Pankrác, do Sekyrárny. Už se nevrátila. Otec František se to dozvěděl dnes, v neděli, když byl na faře.

Po tvářích mu stékaly slzy, když seděl u stolu ve své kuchyni. Jeho rty tiše modelovaly slova modlitby za tu dobrou duši, která si nic nedělala z toho "slavného Hajtrycha" a teď už je na onom světě, kam ji odeslala krvavá pracka kohosi na Sekyrárně. Proto, že porušila zákon tak strašlivou věcí, že si chovala slepice na přilepšenou, za tento hrůzný zločin byl zmařen lidský život, který měl cenu větší, než životy celé té zrůdné suity s Plavovlasou bestií v čele!

V slzách si kněz uvědomoval vlastní slabost a malost duše, se kterou prchal před svým předsevzetím. Jak mu připadal jeho strach z neznámého na hřbitově ubohý proti modle zbytečné a nevinné smrti. A slíbil sám sobě i Bohu, že už se nebude bát, že jeho duše bude už navždy silná a jako ocelový štít bude stát proti zlu, které míří k lidem, k jeho lidem.

Toho večera si vzal klobouk a vyrazil do ulic znovu. Znovu k Olšanům. V nitru cítil oheň, jako by ho stravovaly plameny odvahy, která hraničila snad až s fanatismem, s nímž se klidně podívá i do tváře ďábla. Protože nemůže být horší než tvář Plavovlasé bestie.

Nedělní večer byl klidný, ulice byly tiché, občas projel automobil, ale stanné právo zahánělo lidi do příbytků časně, aby nepadli do oka Fritzům a nebyli podezírání z čehokoliv. Protože cokoliv mohlo vyústit ve zkázu.

Vzduch byl chladný, podzimní. Už v něm nebyla cítit ani vzpomínka na léto a jeho zelené listy a trávu. Spíše občas zavanul ostrý pach uhelného kouře, jak začínaly domy chladnout a bylo třeba zatopit. Drobně mrholilo a ulice se začínaly lesknout ve světle pouličních lamp. A otec František kráčel, co noha nohu mine. Ani nevěděl, kam jde, nebyl rozhodnut pro nějaký cíl. Chtěl jen kráčet, procházet se a snad si pročistit hlavu od všeho, co mu ji ten den zatížilo jako olověná přilba. Měl pocit podobně chladný a šedivě nijaký, jako byl samotný ten večer. A přece měl tušení, že ten, jenž nic nehledá, může dojít k tomu, že nalezne.

Nebo bude nalezen.

Bezpochyby.

Jenže víra v duši kněze je silná a boží ruka s ním, ať už to má všechno skončit jakkoliv, jeho odhodlání nezlomí ani sám ďábel.

Snad adrenalinem zbystřené smysly umožnily otci Františkovi zaslechnout tichý zvuk za jeho zády. Jako když ze zdi hřbitova seskočí kočka. Když se pomalu otočil, uviděl přikrčenou postavu. Poprvé pohlédl té osobě do tváře zblízka. Uviděl jakousi podivnou, děsivou masku, která mohla být snad maskou čerta, ale čerta, jehož matka se musela spustit s... drakem či nějakým jiným úděsným plazem. 

Ale potom se koutky širokých úst, roubených výstupky a šupinami pohnuly, kočičí zraky se zúžily, a otec František si uvědomil, že to není maska, že se dívá do tváře... do tváře bytosti, která jako člověk pouze vypadá. Masivní rty odhalily špičaté zuby, jaké by mohla mít piraňa, kdyby dorostla stonásobné velikosti.

Kněz necouvl, i kdyby se díval do tváře samotné smrti, byl rozhodnut neustoupit ani o krok. Veškerou morální sílu vložil do svého přítomna. Proto se díval stvoření do tváře bez známek strachu, vyčkával na cokoliv, na náznak jakési lidskosti, vnímání, a nebo také naprosté absence lidskoti, a tedy snad příšernou reakci, která by mohla vyústit v jeho téměř mučednickou smrt. Ale ukázalo se, že příšerný konec jej zřejmě nečeká, nebo ne teď hned - tmavá ruka s dlouhými prsty, zakončenými drápy, se otočila dlaní vzhůru, v gestu jakési mírné pobídky, jak se otec František domníval. 

"Nemám z vás strach," řekl tiše, ale pevně s pohledem bez zachvění upřeným do velkých očí, což ho stálo nevídané množství duševních sil. "Chtěl bych ale vědět, kdo jste."

Natáhl vlastní ruku k drápaté v podobném gestu, ale tvor ucukl, jako by se lekl, což bylo komické, pokud se vzalo v úvahu jeho vzezření. Na hlavě měl skutečně jakousi přilbu, jak si otec František myslel už minule, podle odlesku pouliční lampy, ale ta přilba nesla hrozivý hřeben ze začernalých, olámaných hrotů. Na těle měl tvor také jakýsi oděv, či spíše něco na způsob skládaného pancíře, kde nebylo možné poznat, zda je z kovu či kůže, a vysoký byl přinejmenším stejně jako kněz, Ale ten si vzápětí s úžasem uvědomil, že je to pouze tím, že neznámý sedí na nohách, zalomených jako kočičí. Kdyby je natáhl, byl by o dobrý metr vyšší než člověk.

Nečekal by od takového stvoření gesto úleku či opatrnosti. Ale to ho ujistilo o lidskosti, kterou může v neznámém stvoření najít.

Drápatá ruka se ale sevřela na hrudi, škrábla o brnění, jako by si tvor chtěl vytrhnout srdce. Jeho ústa se zkroutila a skrze vyceněné děsivé zuby s přimhouřenýma očima vycedil dunivé, štěkavé slovo:

"Kurhane! Kurhane....!"

"Co znamená kurhane? Řekněte mi to, nebo naznačte, pokud mi to potřebujete říci."

"Kurhane..." to tvor jistě zaúpěl, v tom nelidském, strašidelném hlase by otec František přísahal, že zaslechl bolest, utrpení.

Snad vypadal jinak, než člověk, ale jistě měl nitro podobné, a podobné i pocity, podobnou i duši. Ano, duši, protože kněz ani na vteřinu nepocítil, že by se mělo jednat o jakéhosi zlovolného ducha či pekelného pokušitele, jenž přišel tu jeho duši stáhnout do pekelných hlubin.

Z postranní uličky zavítila světla automobilu, Pérák sebou škubl, jako by procitl ze sna, a vystřelil fantastickým skokem.

Ten skok, či spíše jeho provedení, připomnělo otci Františkovi dětská léta, kdy, jako každý kluk, běhal po louce s krabičkou od sirek a lovil do ní kobylky. Způsob, jakým ti malí tvorečkové skákali, přičemž energie jejich odrazu lupla i do samotného prstu, dnes viděl znovu, v nesrovnatelně větším provedení. Pérák se vznesl dobře deset metrů do vzduchu, přeplachtil ulici a dopadl na lampu, kterou rozhoupal, poté vystřelil dalším skokem ke střechám.

"Počkejte!" vykřikl kněz a rozběhl se za ním. Tady ještě mohl sledovat jeho skoky, ale uprosřed ulic už to nepůjde.

Pérák se na okraji první střechy zastavil a otočil, jako by čekal, až kněz přeběhne ulici. Jako by si skutečně přál, aby šel za ním, protože v něm poznal první bytost, která se s ním pokouší mluvit. A otec František byl odhodlaný udělat, co bude v jeho silách, proto teď poklusával ulicí s tváří zvednutou ke střechám, a pouze díky večernímu času nehrozilo, že bude vrážet do kolemjdoucích.

"Stůjte, počkejte! Chci vám pomoci, ale nerozumím co ří-...."

"Halt!!!" vyštěklo nepřátelsky stanné právo ústy mladého vojáka Wehrmachtu na noční pochůzce. Pozvedl pušku a namířil ji na otce Františka, jenž se přes bláznivou odvahu posledních chvil propadl do ledové náruče hrůzy.

Proboha! Stanné právo, Němci v pohotovosti kvůli Pérákovi, který jim uniká mezi prsty, naježení jako hejno sršňů. A dnes natrefí na kněze, který pobíhá po ulici ve večerním čase, chová se nanejvýš podezřele, a ještě něco volá... na střechy!!!

A díky tomu, že i za okupace, za Protektorátu, necítil tolik jho německé nadvlády jako jeho spoluobčané, se teď zachoval takto lehkovážně, takto hloupě. A proto ho teď čeká... oh, Bože...

"Já... eh, pane, vojáku, já jsem jen šel..." zakrákoral kněz v momentě okoralými rty.

"Vy mlcel! Pujdete se mnou! Los!" poctil ho Němec lámanou Češtinou, okradou o háčky i čárky, a kývl hlavou i hlavní pušky, která ale směřovala tak, že stačil jeden pohyb, stisk, a... A šlus.

"Prosím vás, já..." snažil se otec František zformulovat nějakou větu, kterou by mohl začít rozhovor s tou kamennou tváří pod vojenskou přilbou, a se vztažeými dlaněmi přistoupil blíže k vojákovi, jehož chtěl v tom okamžení povznést na člověka, s nímž bude možné mluvit, ale dočkal se jen toho, že kolba pušky se povznesla od pasu k rameni a voják o dva kroky couvl.

"Los!!!" zopakoval nepřátelsky a kývl hlavní, aby dodal slovům pádnosti.

Knězi hlavou proletěla myšlenka na útěk, protože bylo jasné, kam povede jeho zatčení. Pankrác, kde ho dostanou jistě do prádla veleškolení valchaři Gestapa, kteří z něho budou chtít vymlátit všechno, co ví. A zbytky poté hodí buď do transportu do koncentráku, nebo přímo skončí na Sekyrárně jako nebohá paní Podrábková. Jenže měl v tu chvíli kolena jako z gumy, na to, aby vystartoval ulicí v úprku o život nebylo ani pomyšlení. Cítil, že by po několika krocích buď zakopl, nebo by ho, bláznivého pajdajícího kněze, odpravil právě ten Skopčák.

Z průjezdu domu se ale v té chvíli, jako veden knězovým úpěnlivým voláním o spáse, odloupl stín, jenž se zezadu hbitě přitočil k vojákovi. Tím, že couvl, byla vzdálenost tak malá, že se nestačil ani otočit. Něco se zablesklo, a německý nadčlověk zhasl jako svíčka. Neznámý ho popadl a hbitě zatáhl do průjezdu, poté se otočil ke knězi. Přes nos a ústa měl vytaženou kostkovanou šálu.

"Ten kvér, otče, fofrem! Sem s ním!" přikázal. "Ježkovy zraky, berete to jako prase kost!" zhodnotil knězovu roztřesenost.

Otec František mu podal pušku, a neznámý ji položil vedle vojáka, jehož opřel ve zhrouceném sedu zády o zeď v průjezdu.

"On je... mrtvý...?" zeptal se váhavě kněz.

"Ale co vás nemá. Dostal jenom jednu skleněnou pusinku," zavrtěl neznámý hlavou a ukázal mu injekční stříkačku. 

Poté vytáhl z kapsy placatou lahev a začal vojáka polévat, zejména pod krkem a na hrudi.

"Vy ho chcete... vy ho chcete upálit?" nasál vzduch kněz.

"Otče! Kam vás vede slepá vášeň?" zakroutil hlavou zachránce. "Jen blbec by zabil vojáka na vobchůzce. Myslíte, že by se to neprofláklo? To sakra jo, a sakra rychle. Pak by přiškvařili naše. Já nejsem žádnej blbec, takže se nebojte, je v rychtiku. I když já sám bych mu nejradši urval palici a naplival do krku."

"A co v tom máte?"

"Chlast, otče, chlast. Tím Fricínka polejeme, tady mu přidám hezky na límeček ještě trošku tresti, ta vydrží dýl. Bude smrdět šnapsem na sto honů. A sázím na to, že až se probere, pokud ho nenajdou do té doby další z varty, tak se hezky potichoučku doplazí na kavalec, ze všeho se vychrápe, a bude dělat, že se nic nestalo. Pokud takhle voňavej přijde s hlášením, dostane ajnclík, Geršánek. Na jsou Skopčáci hákliví."

Poté, pravíc, že tohle je pro případné geršácké daktyloskopy, důkladně otřel placatou lahev kapesníkem, a položil ji k ruce schlíplého vojáka. Když dokonal své dílo k vlastní spokojenosti, neznámý se narovnal, protáhl si záda, a spokojeně mlaskl. Narazil si placatou čepici více do čela a pokynul rukou.

"Tak, otče, za mnou. Bude chrnět tak pět deset minut. Musíme se vypařit."

Otec František poslušně vykročil za svým zachráncem, který zvolnil krok až poté, co zahnuli do třetí ulice. Teď kráčeli už zvolna, aby nepřitahovali zbytečnou pozornost, protože prchající dvojice je jev taktéž podezřelý, zejména pokud při stanném právu.

"Nepozná mě potom... třeba na ulici? Myslím ten voják," ptal se otec František, ještě rozchvělý z přestalého zděšení.

"Ten? Byla tma, otče, a navíc, tahle pusinka často způsobuje takovou malou amnézii, já si myslím, že ani nebude vědět, jak se dostal do toho průjezdu, natož, co dělal předtím. Jen se nebojte, bude to dobré," broukl jeho zachránce.

"Ještě jsem vám ani nepoděkoval. Jsem vám neskonale vděčný, pane..."

"Můžete mi říkat třeba Gauner, to máte fuk, otče. Děkovat nemusíte, jen si příště dávejte větší pozor na to, co děláte, kapišto? Nemůžeme mít voči všude."

"Vy jste tam nebyl jen tak... náhodou?"

"Náhodou? Náhody se nedějou, otče. My nad váma už bdíme nějakou dobu."

"Proč?"

"No, lidi vo vás mají starost, protože vás tu mají rádi. Jste náš. A teď jste se začal rejpat v tý záležitosti, takže bylo nasnadě, že se něco vymrcasí," pokrčil rameny Gauner.

"Vy myslíte Péráka?" ztišil hlas kněz.

"Jo, přesně," souhlasil Gauner.

"To bylo kvůli tomu, co se stalo s tou dívkou..."

"My vo tom víme, otče. A nebyla jenom jedna. Ale vypadá to, že to neni žádnej dravec a násilník. Má nějaký jiný pohnutky, třeba jenom hledá někoho, kdo mu pohladí bebíčka."

"Nezlehčujte to, pane Gaunere. Víte... on... on je... Tedy, on není..."

"Jojo, i to víme, ale na tom nesejde. Jenže s tím souvisí jedna věc, vo kterou vás musím požádat, a vy mi musíte vyhovět."

"Ano?"

"Nesmíte to nikomu říct, jasno? Nikomu říct, co jste dneska viděl, koho jste viděl. Doba je už tak dost těžká, lidi potřebujou hrdinu, potřebujou Péráka, kterej se za ně mstí, a přitom to může bejt klidně švícko od vedle, chápete?"

"Asi ano. Symboly jsou vždycky důležité, zejména pokud spojují lidi."

"Mluvíme stejnou řečí, jak koukám, to je moc dobře," usmál se Gauner pod šálou. "Je fuk, odkud se vzal, to nikdo vědět nemusí. Hlavně, že je. A že má spadeno hlavně na Fritze."

"Potřebuju si už dneska lehnout, klepou se mi kolena," povzdechl si kněz. "Kéž bych byl o deset let mladší. Zvládl bych to líp."

"Dnešek by rozhodil kdekoho. Zvládnul jste to dobře, otče, všecka čest. Já vás teď opustím, ale jsme pořád kolem, nebojte. Jen nám to ulehčete tím, že budete vopatrnější."

"Slibuju, pane Gaunere."

"Tak dobrou noc, otče," mrkl Gauner, zimomřivě si zvedl límec kabátu a vyplul večerní ulicí, měníce se ze zachránce života v obyčejného člověka, který se vrací z práce či večerní návštěvy.

 

Praha žila svým obvyklým podzimním životem. Vše se připravovalo ke spánku, až se zem pokryje bílou nadílkou.

Praha a příroda ji obklopující i prorůstající si mohla žít ve svém obvyklém cyklu, ale ne tak Pražané.

Lidské mraveniště mělo nové pány, nové zákony, nové strachy. A jedním z podobných strachů se stala podivná trojice, která se začala nedávno zjevovat v ulicích. Museli to být Němci, nosili černé uniformy SS, které byly vždy jako ze škatulky a dlouhé černé kožené kabáty. Chodili vždy ve trojici, nikdy je nikdo neviděl ve dvou nebo o samotě. A nosili takové malé černé brejličky proti slunci, i když podzim už rozhodně slunečními paprsky neoplýval natolik, aby před nimi bylo třeba lidské oko chránit. Ale co bylo nejpodivnější a nejmrazivější byly jejich hladce vyholené tváře, bledé jako tvaroh, které byly většinu času tak bezvýrazné, jako by ani nepatřily lidské bytosti, ale spíše soše. Kráčejíc jako nesvatá trojice, vyvolávali v lidech nejen otázky, ale hlavně obavy, třebaže si nikdy lidí nevšimli, nezapředli s nimi hovor, ani je nikdo neviděl jít třeba do obchodu.

Aby se jich přestali tolik bát, tak si je lidé pojmenovali. Začali jim říkat Panáci.

A rovnou se také mezi lidmi rozkřiklo, proč se v Praze tito tři podivní lidé zjevili. No, samozřejmě to mělo důvod v tom, že Pérák si ze Skopčáků dělal stále dobrý den a nikdo se mu nedokázal dostat na kobylku. Byl jako duch, jako přízrak, který se snese z nicoty, aby trestal německé okupanty, a potom zase do nicoty zmizel. A proto přišli tři bledí strašáci s hákenkrojtzem, aby se Pérákovi dostali na kobylku, lapii ho živého či mrtvého, a potom s velkou slávou odvezli do Berlína, Hitlerovi k nohám.

Povědomí o této prazvláštní trojici samozřejmě dolétlo i k otci Františkovi. Měl tu čest je několikrát zahlédnout, zejména v blízkosti Olšan. I jemu samému, který měl sklony hledat na lidech to dobré, se na první pohled jako lidé ani nejevili. Byli jako tři plazi, sálal z nich chlad.

A kněz, dbalý pokynů páně Gaunerových, si dával větší pozor, jak slíbil. Což ovšem neznamenalo, že zapomněl, nebo opustil myšlenku na bytost, která není člověk, ale v jistém směru vypadá a jedná lidštěji než tři hákoši, kteři do Prahy zavítali, aby ji ulovili. Vrtalo mu hlavou slovo "kurhane", které mu Pérák opakoval. Neměl tušení, co znamená, ani do jakého jazyka ho vlastně zařadit. Udělal si tedy studijní cestu i do Klementina, kde doufal najít snad něco nazdařbůh. Jenže když předestřel svůj problém zřízenci, který se zajímal, zda mu může nějak pomoci, a ten přivolal ochotně dokonce i samotného ředitele, věc se jaksi zasekla.

Otec František totiž nadhodil, že by to snad mohl být nějaký starý jazyk, cosi jako Hebrejština.

Na to ovšem nebyla ta správná doba. A ředitel ho vlídně, ale důrazně upozornil, že není dobré otevřeně hledat cokoliv o hebrejštině, Židech a podobně. Že s tím mu nemůže pomoci, aby se tedy nezlobil.

Strach a protižidovské kroky zasáhly i kulturu a vědění, a to hlouběji, než by kněz očekával. Byl překvapen tím, jak hluboce je možné zaseknout sekeru cenzury, ale pochopil a raději se svého pátrání vzdal, aby nevyvolával zbytečnou pozornost, která by mohla být nebezpečná, zejména pokud se jednalo o zájem o cokoliv židovského.

Rozhodl se znovu soustředit hlavně na lidi, na své lidi, což by měl být pro kněze úkol  zcela prvořadý. Pérák, ať už je to kdokoliv, se o sebe očividně umí postarat, umí si poradit s Němci tak, že mu všichni mohou jenom závidět. Jsou tu slabší, kteří potřebují pomoc, posilu a snad i ochranu. V těch chvílích si otec František uvědomoval jisté privilegium svého stavu, římskokatoličtí kněží byli fašistickým Německem postaveni do lepší pozice, třebaže byli z oné špinavé slovanské rasy. Bylo to díky dobrým vztahům Svatého stolce a Třetí říše. K těm se ale sám otec František nechtěl znát, vnitřně kvůli tomuto povědomí prožíval každý den hluboké rozpolcení, v němž cítil, že církev by nikdy neměla podat ruku někomu jako je Hitler, nebo kdokoliv, kdo hodlá mařit lidské životy, ať už patří komukoliv, kterékoliv lidské bytosti, ať si je katolík, protestant, pravoslavný, buddhista či mohamedán. Bylo to stejně špatné jako krusady, kdy byla křesťanská víra šířena ohněm a mečem. Žádní víra by nikdy přece neměla být šířena zlem, ale jen dobrem. Žádná duše a žádné srdce přece nepřijme něco, co je mu vraženo krvavou dýkou! Co zabíjí jeho bratry a sestry, aby to poté k němu vztáhlo krvavý pařát, jímž ho chce pokřtít.

To není možné, to prostě nejde, vždyť je to proti samotné logice!

A proti Bohu, i proti lidem...

Má-li však otec František, jakožto římskokatolický kněz, lepší status než třeba kněží evangeličtí, které pronásledovali a deportovali do koncentráků, do oněch fabrik na smrt, je jeho svatou povinností jej použít pro dobro lidí. Je-li jakkoliv  zaštítěn proti německé zvůli víc než jeho spolubližní, tedy právě on musí být tím štítem, jenž stojí mezi nimi a uchvatitelskou rukou, která by jim chtěla škodit a ubližovat.

V této otázce byla pro otce Františka obrovským vzorem Střední Amerika, jmenovitě oblast Mexika a Kalifornie, kde byl katolický kněz vždy obyčejným člověkem, jenž žil mezi svými bližními a vždy byl jejich záštitou, jejich ochráncem, ač byl obyčejný mezi obyčejnými. Takoví se neváhali neohroženě postavit banditům či místním pánům, a chránit své ovečky i za cenu vlastního života. Přál si být také takovým obyčejným knězem mezi obyčejnými lidmi, který má ale čisté svědomí před Bohem i před sebou samým.

Jenže náhoda chtěla tomu, že v následujících dnech si k němu našel cestu znovu příběh, jenž teď oplétal celou Prahu, třebaže se tak stalo zcela z druhé strany.

To čtvrteční odpoledne, přecházející v podvečer, zařinčel zvonek v knězově předsíni, a když poté pootevřel dveře na řetízku, zjevil se mu vyjevený Neumannův obličej.

"Otče, prosím vás, musím s vámi mluvit!" zadrmolil bez pozdravu.

Když otec František zámek ze dveří sundaval, a měl tedy veřeje zavřené, proběhla mu hlavou myšlenka na to, že by bylo dobré už neotevřít, ale tu zapudil, protože Neumann, ten lump, vypadal příšerně. A kněz musí svádět boj i sám se sebou, pokud jeho myšlenky nejsou dostatečně kněžské.

Otevřel dveře a Němec do nich vpadl jako velká voda. Hned je za sebou pečlivě zavřel a sám dal řetízek zase do drážky. Vypadal vyděšeně, jako člověk, který zažil nějaký duševní otřes.

"Vypadáte příšerně, pane Neumanne. Nechtěl byste hrnek čaje? Udělá vám líp."

"C-co? Čaj? Ano, to by mohlo být dobré. Děkuji, otče. Jste tu sám?" vystřelil v závěru Neumann otázku, jíž se kněz musel pousmát.

"Já jsem tady vždycky sám, ale zároveň nejsem sám nikdy, protože s každým z nás je stále Bůh, pane Neumanne," pravil.

"A-ano... Bůh, samozřejmě..." zablekotal Němec a nechal se odvést do kuchyně, kde se ztěžka svalil na židli.

Když dostal na stůl kouřící hrnek s čajem, nepřítomně chvíli cinkal lžičkou o jeho stěny, přičemž se mu třásly ruce. Jeho oči se ani na chvilku nezastavily. Těkaly po stole, po ubruse, ze strany na stranu, jako by kdesi uvnitř jeho hlavy probíhal nějaký příšerný zápas, jenž bojuje se sebou samým. Kolem úst se mu zjevovala a mizela příkrá vráska. Vypadal jako člověk, který, řečeno mírně, ztrácí zdravý rozum.

"Chtěl jste se mnou mluvit," ozval se po chvilce toho těžkého mlčení kněz, "předpokládám, že proto jste přišel. Poslouchám vás."

"Musí to být jako zpověď, otče, chápete? Žádný našinec se od vás nikdy nesmí dozvědět, co vám teď chci říct, rozumíte?"

"Kněz je člověk, který tajemství dokáže unést," přikývl mírně otec František, kterého ale za ucho zatahalo Neumannovo prohlášení o tom, že se to nesmí dozvědět žádný našinec. Našinec, to tím tak vyzdvihuje jejich vyšší rasu? To i ve chvíli, kdy je očividně k smrti vyděšený, neztrácí to správné povědomí o důležitosti lidských bytostí? Ech, kdyby jen tahle nedůležitá bytost ty dveře neotevírala...

"Řekněte, že mi to slibujete..."

"Slibuji, že dodržím, co po mně žádáte," procedil kněz skrze zuby.

"Já... Já už nemůžu dál, otče. Už nemám místo, kde bych se mohl cítit v bezpečí, všude na mě číhají... Oni mě hledají a přijdou si pro mě. Bojím se smrti, proboha, já ještě nechci umřít!"

"Nerozumím vám, pane Neumanne, jaké nebezpečí? Máte přece konexe až k velení, pracujete na velitelství, kdo by vám mohl křížit cestu? Kdo si myslíte, že na vás číhá?"

"Ti... ti..." nadechl se Neumann několikrát prudce, jako by potlačoval vzlyky, "ti Panáci!"

"Cože? Příslušníci SS? Proč by oni měli jít po vás, po Němci?"

"Oni ještě neví, koho hledají, ale pátrají, čenichají a slídí... A pokud padnou na stopu, nepomůže mi, že jsem Němec, nepomůže mi už nic... Já... já jsem totiž udělal, asi trochu neprozřetelně, jednu věc. Pamatujete si, jak jsem říkal, že mám v plánu něco, co mi otevře dveře do vyšších kruhů?"

"Ano, to si vybavuji," přikývl kněz váhavě.

"Stačilo tak málo a mohl jsem to zvládnout, mohl jsem si získat jméno a uznání u samotného Reichsführera SS!"

"Himmlera?"

"Ano... On je veliký znalec a příznivec všech možných tajných věd. Je zasvěcený do tajných nauk, bádá na poli historie a mytologie, čarodějnictví a magie. Je to jeho posedlost, jeho vášeň, a kdo dokáže na tomto poli svou zdatnost, může pomýšlet na ta nejvyšší místa a ocenění! A já chtěl dosáhnout té cti!"

"Jak, smím-li se zeptat?"

"Už nějakou dobu, se i já sám zajímám o hermetiku a čarodějnictví, studuji spisy, rukověti, Šalamounovy klíčky. Nedávno se mi dostala do rukou pozoruhodná věc. Krabička, na první pohled obyčejná omšelá dřevěná šperkovnice, která zbyla po židovském transportu do lágru, po kontrole nějaké Židovky."

V knězi se při těch slovech vzdula žluč. Neumann mluvil o odsunu lidské bytosti do fašistických jam smrti s takovou samozřejmostí, jako by mluvil o pecnu chleba u pekaře! Polkl hořkost a zaťal zuby, třebaže měl v tu chvíli chuť jako lidská bytost Neumannovi vrazit hezky po česku a nekněžsky pěkných pár facek.

"Zůstala mi mezi prsty," pokračoval Neumann s očima horečnatě zahleděnýma do minulosti, "myslel jsem si, že tam bude pár šperků, možná i nějaké drahé kameny, protože Židi vždycky měli peníze. Něco v ní hrkalo, ale byla zvláštně zapečetěná. Uzavíral ji bílý a rudý vosk a bylo na ní pár znaků tím jejich písmem. Navíc, když na ni člověk sáhl, cítil chlad. Nechal jsem si přeložit, co ty jejich klikyháky znamenají. A zjistil jsem, že ta obyčejná škatulka je, což bych nevěřil, past nebo vězení, považte! Že do ní nějakými svými postupy uzavřeli bytost, nějakého ducha nebo démona. Ta bytost má být ochránce, ale jim to bylo bačkoru platné."

Ano, pár facek, popadnout za límec a nad schody ho kopnout do zadku, až by seběhl schody jako obruč, se kterou si hrávali malí kluci! Otec František se v nitru vařil ve vlastním vzteku, když poslouchal výklady toho konfidenta, té nabubřelé vši, která mu tu vypráví o svém bebíčku, přičemž ani tak nepřestane být nadřazená a povolaná soudit ty nízké, nehodné, postradatelné, ba obtížné!

"Já... já jsem, víte, provedl obřad, abych mohl tu skříňku otevřít. Chtěl jsem sílu Dybuka využít. Říká se tomu duchovi totiž právě Dybuk. A já ho chtěl spoutat, stát se jeho pánem."

"Pane Neumanne," pronesl zvolna kněz, "když pominu akt bezbožnosti, který celé tohle skrývá, proč byste, proboha, tohle měl chtít?"

"Jde o moc a sílu, otče. Ti silnější získají i moc, mohla to být má vstupenka do vyšších a snad i do těch nejvyšších kruhů! Ta věc, ten démon, ten Dybuk měl být můj majstrštyk, můj prubířský kámen. Měl to být symbol, vzácný dar samotnému Vůdci - zbraň, která byla vyrvána nepříteli a teď bude sloužit svou nadpřirozenou silou jeho vůli a velení."

Neumann vskutku nemohl otce Františka považovat za rovného "českému ksindlu", protože tenhle proslov by nemohl tak bezelstně, ba nablble, říct komukoliv, v kom by čekal jen kapku vzdorného Češství, a nepředpokládat, že mu učeše tu jeho ulízanou patku motykou.

A pro otce Františka byl tohle bezesporu také majstrštyk. Musel snést v srdci ostrý ledový hrot zhrozené nevole a potlačit instinkt, jenž mu kázal vyplivnout jej do tváře tomu nadutci vyšší rasy, tomu vředu ve tváři Prahy, tomu... Ne, musel ten řezající led chvatně rozpouštět, ale i to přinášelo knězi vnitřní bolest. Takovou, jako nese život proti vlastnímu přesvědčení.

Rozhostilo se dlouhé ticho, kdy na knězi lpěl Neumann zrakem téměř štěněcím, jenž ve své jisté bezelstnosti byl bezbřeze nejapným. Otec František byl pro něho osoba, vyjmutá ze stavu národnosti, již si on sám postavil kamsi do okruhu svých známých, ba snad i přátel. Jenže to bylo před válkou, v době kdy byl ještě obyčejným panem Neumannem, který pracoval jako... jakýsi cifršpion pro banku. Nebyl tehdy ještě nadčlověkem, hrdým na svě Němectví, konfidentem, před kterým si nebyl nikdo z jeho obyčejné minulosti jistý, kdy na něho vytáhne, co ho snad mohl zaslechnout říci, nebo zahlédnout provádět. Tehdy se ještě klidně mohl nazývat přítelem otce Františka, a ten by mu to blahosklonně odsouhlasil, protože to byl zkrátka jen pan Neumann z banky.

Ne tahle... tahle mrcha s hákovým křížem vylepeným přes celé své upocené čelo, ne tahle bestie, proti které byl Jidáš osobou hodnou blahoslavení!

"Pane Neumanne," porušil kněz ticho několika minut, kdy byl zahleděn kamsi na ubrus, jako by tam hledal ve vzoru kostek odpovědi na bolest světa, "to, co jste mi řekl je hluboce závažná věc. Budu ctít vaše přání, ale... Ale pomoci vám nedokážu. A nečekejte ani rozhřešení. Za prvé nejsme v kostele a za druhé, to, co jste konal, by vyžadovalo větší pokání než deset otčenášů..."

"Ale mohl jsem vám to říct. I to mi pomohlo," vypravil ze sebe Neumann.

"Od toho kněz je, aby snímal tíži z lidských ramen."

"Musím už jít, ale i tak vám... děkuju, otče. Snad se dožiju ve zdraví doby, až..."

Otec František cítil, co chtěl ten člověk říci, i když větu nedokončil. Ten vzor všeho německého nadšení, ta okrasa fašistické ideologie, chtěla říci, že snad se dožije ve zdraví konce války. V což dle vlastních slov nemohl doufat, pokud by zvítězily německé zbraně, to by ho vyhmátli jako prašivou ovci v ohradě, jakmile by se nějak provalilo, že to on vypustil na boží svět Péráka. Ale on, ta peruť z ocasu hrdé orlice na dubové větvi, snad začínal obracet a doufat, že druhá strana by mu mohla přinést přežití? To by kvůli strachu o své bytí byl ochotný zahodit hrdost, nadřazenost a svou vzácnou ráci?

A zdravý rozum, poslední jeho zbytky, přesněji řečeno.

Otec František si nedokázal ani představit, jak by tato štěnice chtěla přežít, pokud zvítězí Rusové, Češi, Slováci, všichni slovanští bratři, po kterých teď jeho nadřazená rasa šlape jako po obtížném hmyzu. A natolik dokázal vidět do budoucnosti, že se mu v duchu zjevil obraz, v němž se Herr Neumann, velké numero z pražského velitelství SS, odborník na hermetické vědy a nejodpornější udavač, houpe na prvním kandelábru a plazí na svět jazyk. Protože hodně bude takových, co mu sami s radostí smyčku na krku zatáhnou.

Když Neumann odešel, strávil otec František dobrou hodinu ve svém ušáku před knihovnou. Vzal si dokonce i knihu, ale ani ji neotevřel, jen jezdil palcem po hladké kůži jejích desek, jako by tím chtěl uhladit a uklidnit i své nervy. Cítil, že kněžství v něm slábne, že je oslabuje a užírá všudypřítomná válka, která na svět vyplivuje bytosti, jakou se stal Neumann, díky nimž je těžší a těžší věřit ve spravedlnost. Přesně tyhle zádumčivé chvíle, kdy se kolem přeléval pozdní večer, jenž se ruku v ruce vedl s přicházející nocí, v otci Františkovi vyvolávaly otázky, na něž by se kněz neměl ptát, a pochybnosti, které by si kněz neměl připouštět.

Jestli nebyli šťastnější velebníčci třeba ve středověku. Znali jen to, co do nich natloukli v semináři. A to opakovali lidem, věřili tomu a ani se neodvážili zapochybovat. Než přišel někdo jako Jan Hus, který se pochybovat odvážil. Přišla doba Husitství a války za svobodu víry, za dodržování božích přikázání, kterým se "papeženci" bezostyšně zpronevěřovali. Začalo to jako euforie se vším společným, s káděmi na náměstích, do nichž všichni odhazovali své peníze a cennosti, a skončilo to kališnickou šlechtou, měšťanstvem, ve své podstatě ta velká myšlenka nakonec také vyšuměla do ztracena. Počátek nových věků a věčné bratrství se nekonalo.

Války o víru bývají nejhorší, nejničivější. Když už se lidé musejí vraždit v boji, neměli by se zaštiťovat vírou a svým Bohem. Mělo by to být rouháním, smrtelným hříchem. Tím nejsmrtelnějším. Schovávat se při vraždění za Boha a boží záměr je ohavnost, zvrácenost. Což Bůh nemiluje všechny své děti stejně? Záleží mu na tom, kdo jsme? Je přece lhostejné, jestli jsme Čech, Polák, Němec, Rus, Číňan či Arab, všichni jsme jeho děti. A, ať je bohů kolik chce, stejně jako náboženství, není to přece jen o tom, že každý máme jiné pojmenování pro jednu bytost, jednoho stvořitele? Proč se potom musíme jako lidé rvát pro to, že nazýváme stejné různými jmény?

Války, v nichž je nucen vystupovat Bůh, zabíjejí víru, zabíjejí všechno svaté, všechno dobré a čisté, co v člověku je.

A já, pomyslel si otec František, jsem především také člověk. Člověk, který i jako kněz ztrácí svou víru.

Byly chvíle, jako ta onoho pozdního večera, kdy otec František nedokázal udržet na uzdě vůle jedno z nejčernějších poznání, které kdy mohl ve svém životě získat. Tyto ohavné myšlenky se snažil držet mimo vědomou mysl, co mu síly stačily. Snažil se vyhýbat byť i jen vzpomínce na den, který jej srazil do propasti bolestného zklamání tak hluboko, že věřil, že ho to snad zahubí. Pevně zavřel oči a nechal tu svatokrádežnou zrůdnost připlout z hloubi své mysli, kde ji držel zakutou v řetězech, dokud měl sílu. Občas ale netvor zlomil svá pouta, aby prověřil zbývající duševní sílu a víru svého věznitele.

Co mohlo otřást dobráckým člověkem, nadto knězem, jakým byl otec František, natolik, až se bál, že se žalem a zklamáním zalkne?

Byla to jediná zpráva, oficiální vatikánský výnos, který na počátku války vešel v povědomí a platnost po všech římskokatolických farnostech, klášterech a chrámech po celé Evropě. V hromadě vzletných superlativ, kudrlinek a povznášejících prohlášení se tam skvěla skutečná bomba té nejčernější hereze. Podstatou toho ediktu bylo stanovisko, provolání, že Adolf Hitler je dobrým synem římskokatolické církve a jeho zbraním a politickým krokům bylo požehnáno samotným Vatikánem, samotným Svatým stolcem a zástupcem božím na zemi papežem.

To bylo nepřípustné, nemyslitelné! To byla rána do zad.

Díky tomuto aktu kacířství si římskokatolická církev zachovala status nedotknutelnosti i tam, kde se kněží a faráři jiných církví stávali nepohodlnými, kde byli internováni a nebo rovnou deportováni do koncentračních táborů. Díky tomu mohl otec František volně chodit po ulicích Žižkova i nadále.

Jen už navždycky obtížen vědomím, že sám nese černý cejch, před nímž by se odtáhlo i samotné peklo s Luciferem v čele!

Byl příliš hrdý na to, aby někdy dokázal tento akt kacířství a zpronevěření se myšlence náboženství přenést přes srdce, ale příliš slabým na to, aby se tedy raději dobrovolně vrhl ve svou vlastní zkázu, kterou by mohl snadno najít za kdejaký přečin v německých rukou. Zasáhlo to jeho duši, v jejíž hloubce začínalo narůstat opovržení církví, která se sníží k posvěcení úmyslů a zbraní vraha milionů duší.

Toho večera usnul otec František ve svém křesle s knihou na klíně. Nespalo se mu dobře, protože celou noc se mu zdály sny, že ho pronásleduje Herr Neumann v oděvu papeže, jenž ho chce přinutit, aby byl jeho pomocníkem ve svěcení krvavého netvora, který se jako obrovský ohavný červ kroutil na pozadí rudých hor, které ozařoval ohnivý svit tekoucí lávy...

 

Jak se to jenom může zařídit, když člověk potřebuje kontaktovat kohosi z, řekněme, ilegality? Co je k tomu třeba udělat nebo naopak nedělat? Kde se ptát? A je vůbec možné a bezpečné se jen tak ptát?

Otec František nad tím přemýšlel velmi usilovně, ale v tomto směru mu chyběly jakékoliv zkušenosti. Ani jako malý se nesnažil kamarádům na plácku shrábnout kuličky, když došlo k rozsuzování hry a měl jasný pocit, ba jistotu, že on to vyhrál a jeho dávný kamarád Lojzek je vedle jak ta jedle, když říká, že ne. A pak, je přece knězem, nikdy vlastně nedělal nic zapovězeného. Ale zpátky k tomu důležitému... Jak se to jenom dá zařídit, aby velmi jasně určitelný někdo zjistil, že on s ním potřebuje nutně mluvit?

Aby mu mohl vyžvanit zpovědní tajemství, což je jedno z nejtěžších prohřešení, doplňovala jakási část svědomí, která ale knězi přišla zrádná a cizí. Co třeba Johánek z Pomuku, později zvaný Jan Nepomucký, ten zpovědní tajemství zachoval, i když ho to stálo život. Nevyžvanil ani v nouzi nejvyšší!

Ne, ne a ještě jednou ne! Já jsem knězem, jenž ctí slib, jímž byl zavázán! Tamto... nebyla zpověď podle regulí a ve svém rozklepaném stavu si to Neumann špatně promyslel, protože on přece nechtěl slib, že to neřekne žádnému člověku. On řekl doslova, a k tomu se otec František tedy zavázal slibem, že to nesmí říct žádnému "našinci", čili Němci! Ti mu přišli důležití a nebezpeční, protože Němci teď mají hlas, který je slyšet, a pouze Němce by mohl zajímat prospěch, který by plynul z této informace. Tedy, to si Neuman myslel, protože je to kolaborant a persóna zaprodaná.

Kněz musí vždy bez váhání pomáhat trpícím, to je zase teze otce Františka! Ano, kněz musí pomáhat trpícím, a nikde není psáno, že to musí být nutně jenom člověk tak, jak ho známe, to vůbec ne. Natož třeba Herr Neumann, který sice byl člověk, ale utrpení hlavně působící. Pérák proti němu byl tisíckrát výmluvnější a vyvolával i se svou ohyzdnou tváří více sympatií a soucitu. Gesto, jakým jako by si chtěl vytrhnout srdce, jestli to gesto trýzně nevyzařovalo lidskost, jak jen je možné si představit, tak by otec František poobědval své saturno.

Nevěděl, co lepšího zkusit, než se znovu ponořit do večerního šera. Bylo vlhko, ve vzduchu se vznášela ona lehká smutná vůně konce, který se ale na jaře zázrakem koloběhu přírody promění znovu v začátek. Poslední výdechy odumírajících rostlin, trávy a listů stromů, které budou na jaře znovu obrozeny v plné kráse a slávě. Nejhorší ze všeho bylo, že už ani v okolí Olšan nebyl takový klid, jako tomu bývalo, než přišel Pérák. Dusání vojenských bot se tu ozývalo pravidelně, z čehož bylo jasně patrné, že i Němci považují právě Olšany za důležitý bod. Jenže i kdyby se vnořili do spleti chodníčků a cestiček za omšelou zdí a hlídkovali s baterkami, tomu prazvláštnímu stvoření, které pronásledují, aniž zřejmě tuší jeho podstatu, stačí posadit se na hrobku a strnout. A snad by ho považovali za omšelou sochu nebo nějaký příšerný chrlič. Než by si, pokud tedy vůbec, uvědomili, že chrliče se málokdy umisťují na střechy hrobek.

Jak tak otec František kráčel pomalým krokem, ruce vražené v kapsách svého kabátu, míjejíc občasného kolemjdoucího, najednou zaslechl slabý zvuk škrábnutí o tašky či střešní plech nad svou hlavou. Když vzhlédl, uviděl na střeše činžáku známou a díky tomu již méně děsivou tvář, která na něho pátravě shlíží, přičemž drápatá ruka se drží okraje střechy. 

Než se ale rozhodl, co má dělat a zda má vůbec něco dělat, rozhodla to náhoda za něho. Ucítil někoho za svými zády a prudce se otočil.

"Ten vás ale nějak vočí, žejo, otče?"

"Dobrý večer."

"Dobrej, dobrej. Copak vy tady špacírujete s tímhle kontingentem?"

"Vlastně jsem hledal vás, pane Gaunere."

"Mě?"

"Ano, ale netušil jsem... jak vás vlastně kontaktovat. Sice jste říkal, že jste pořád kolem, ale já jsem vás nikdy... Víte, já neměl tušení, jak se to dělá, když potřebujete někoho z vašich..."

"Nojo, odboj, ilegalita, co?" zašeptal Gauner a uchechtl se. Znovu měl přes tvář kostkovanou šálu, takže otec František znal jen jeho oči, které byly ale velice živé a zdálo se, že jejich jiskru musí sám Gauner tlumit přivíráním víček.

"Jde vlastně o něho," kývl kněz hlavou směrem vzhůru, ale když vzhlédl, uviděl, že střecha je prázdná.

"Hm, jo?" broukl jeho protějšek a pokynul, aby pomalu pokračovali v procházce a nevyvolávali pozornost tím, že budou postávat uprostřed ulice, kterou už večer téměř vylidnil.

"Jo. Tedy ano. Já... já asi vím, odkud se vzal," šeptal otec František panu Gaunerovi. "Myslím, že to bude velice důležitá informace, která by mohla tomu stvoření pomoci. Já totiž cítím, víte, mám takový opravdu hluboký niterný pocit, že trpí, že potřebuje pomoc. Chtěl mi před prvním setkáním s vámi tam na ulici něco říct, ale já nerozuměl, co mi říká."

"On s vámi mluvil?" podivil se pan Gauner.

"Ano, mluvil. Sice jen jedno slovo, ale jeho gesta, jeho oči, to všechno vydalo za tisíc slov..."

"Jasně, otče, chápu. Heleďte, todle bude asi vopravdu horká zvěst. Na to já nejsem dost moudrej, ale... za dva dny, čili ve čtvrtek, když si vyrazíte v osum večer tak jako na procházku po večeři, tak bych vás v uličce vedle vašeho baráku vyzvednul, teda pokud byste byl ochotnej sdělit to svý poznání někomu, kdo si s tím podle mýho názoru bude vědět rady."

"Ano, dobře."

"Dobře, domluveno. Ve čtvrtek v osum večer. Jo, a čekejte mě vozmo. Pěšákem by to nešlo," sdělil ještě Gauner, kývl na pozdrav a vydal se pomalým, nenápadný krokem člověka, vracejícího se odněkud z večerní šichty, ulicí.

 

Staré Piccolo si stejnoměrně pobublávalo a otci Františkovi se dělalo poněkud nevolno, jak se občas houplo ve výmolech a nahnulo v zatáčkách. Nic totiž neviděl, to do značné míry umocňovalo nepříjemnost těchto vjemů. Pan Gauner ho totiž hned na začátku jejich cesty, jakmile jej usadil na zadní sedadlo, požádal, aby si nasadil černou pásku, což bylo na jednu stranu pochopitelné.

Podle doby, kterou už jeli, bylo buďto ono tajemné místo daleko, nebo ho pan Gauner chvíli vozil sem tam po Praze, aby ztratil směr. On ho tedy otec František neměl ani na začátku, nedokázal by popsat cestu ani v prvních třech minutách jízdy, ale jistota je jistota.

Když konečně auto zastavilo a kněz vystoupil, byl upozorněn, ať neklopýtne a pod nohama ucítil, že chybí dlažba nebo asfalt. Ve vzduchu se vznášel nádech hořícího dřeva a uhlí, celková atmosféra napovídala, že to snad bude předměstí nebo nějaká obec blízko Prahy. 

Podle pokynů a s pomocí pana Gaunera vstoupil do dveří, kde ho ovanul nepříjemný pach mořeného dřeva a lehký nádech plísně. Sestoupili po nízkých schodech kamsi do chladu a sklepního pachu. Poté znovu vrzly dveře. Ale nebylo to jen nějaké zaskřípnutí, bylo to bytelné, chlapácké vrznutí, které by nemohla vydat nějaká fórová sklepní dvířka z prkýnek a hřebíčků. Tohle byl očividně pořádný kus dřeva.

Vzhledem k tomu, že ani necvakl zámek, ani pan Gauner nijak neklepal, domníval se kněz, že musel dát signál svého příchodu snad nějakou strunou nebo táhlem, za které zatáhl, už někde cestou. Signál někomu, za kterým vážil cestu.

Z vlhkého, syrového chladu sklepa vstoupili těmi na první pohled nesklepními dveřmi do překvapivě příjemného prostředí jakési vyhřáté místnosti, kde bylo slyšet praskání hořícího dřeva a cítit vůni kouře. Až tady si otec František směl sejmout pásku z očí.

Byla to jakási dosti rozlehlá sklepní místnost. Měla jen dvě úzká okénka skoro u stropu, která byla pečlivě zatemněna hadry. U zadní stěny stála železná kamna, v nichž vesele praskalo dřevo. Podél stěn stálo několik kavalců, potažených hrubými dekami, ale i jakési nadité pytle, snad zásob nebo kdoví čeho jiného. Také nebylo možné nevšimnout si několika řádně bytelných prkenných beden, které stály jako strážní hned za dveřmi, podél zdi. Z těch byl cítit ostrý závan technického oleje. Knězi to připomnělo vůni "dvojky", kterou míval jeho děda, který bývall hajným na Šumavě.

Vprostřed místnosti, u širokého stolu, za hraničkou knih, seděl muž, jemuž obličej i tmavý plnovous zlatilo světlo petrolejky. Vzhlédl k příchozím a s přívětivým úsměvem kývl na pozdrav, přičemž pokynul rukou k židlím. Jeho hlava nesla znamení utrpení a smrti - jarmulku, kryjící temeno hlavy, jak Židům bylo nakázáno samotným Bohem všemohoucím, tím, jehož tajemné a zázračné jméno střeží tetragrammaton.

Otec František si s tichým pozdravem sedl, pan Gauner židli otočil po rytířském způsobu a, usednuvše, složil paže na jejím opěradle, upírajíc pohled na vousatého muže za stolem.

"Vítám vás, otče," pronesl vousatý příjemným hlubokým hlasem. "Říkají mi Rabín. Zjistil jsem, že jste prý obeznámen více než kdokoliv jiný s otázkou osoby takzvaného Péráka. Že máte nějaké vlastní poznatky, které by mohly být velice důležité."

"Ano, to mám. Prvním poznatkem bylo asi to, že Pérák není člověk, ale to jistě víte."

"Ano, o tom máme povědomí, otče, protože máme oči a uši všude. Jenže ani s tolika hlavami netušíme, kdo nebo co je."

"To je další poznatek, který jsem získal. Já vím, kým by mohl být. Počkejte, je to takový zvláštní výraz, který jsem slyšel poprvé. Jak to jen...? Ah, ano, Dybuk!"

"Dybuk?" zpozorněl Rabín. "Jak jste se dozvěděl, že by to měl být právě Dybuk?"

"Vy nejste Němec, Rabíne, že?"

"Němec?" podivil se Rabín. "Ne, to rozhodně nejsem, proč se na to ptáte?"

"Ale... to je jen otázka mého svědomí," pousmál se křivě kněz a poté vypověděl Rabínovi celou historii, kterou mu vyprávěl Neumann v jeho bytě, včetně toho, že nyní by měl být objektem zájmu trojice Panáků, která se objevuje v pražských ulicích. Rabín mu pozorně naslouchal a nepřerušoval ho, střídavě mu hleděl do tváře a poté klouzal očima na šrám na desce stolu. Když kněz umlkl, Rabín sevřel rty v grimase neveselého uvažování.

"Dybuk znamená v Hebrejštině cosi jako přilnutí, navázání. Má to být toulavý duch, jehož táhne zpět na svět nedokončený úkol, ale říká se i to, že to může být zlý duch nebo dokonce démon, který baží po těle, které by mohl ovládnout. Tento duch může být spoután a uvězněn. Snad mohl být využit i jako ochrana či zbraň ve smutném údělu mého lidu, jenž nese kletbu od chvíle, kdy vydal Ježíše Krista," řekl poté.

"Mně ale nepřijde jako duch ani trochu," zavrtěl hlavou kněz. "Je z masa a kostí, stejně jako my, ale jistě to není posedlá lidská bytost. Věřím, že i cítí jako my. A dokonce na mne promluvil!"

"Skutečně s vámi mluvil? A co vám řekl?"

"Jen jedno slovo, kterému nerozumím. Řekl: 'Kurhane'. A přitom dělal gesto jako by si chtěl rozdrtit srdce. A jeho tvář... Přísahal bych, že jsem tu bolest viděl i v jeho tváři a v jeho očích.."

"Podivné, otče... Já to slovo znám, protože jsem v mládí, když jsem měl ještě jasnou hlavu, studoval dávné jazyky. Toto slovo, je-li jeho interpretace správná, zní jako slovo ze staré Aramejštiny."

"A co znamená, Rabíne?"

"Tady je výklad dosti jednoznačný. Bolest."

Kněz sevřel čelisti a svraštil obočí. V tu chvíli se mu potvrdily všechny jeho domněnky, ale nepotěšilo ho to ani v nejmenším. Zamrazilo ho z toho, že Pérák opravdu trpí, že potřebuje pomoci a snad, i při vší své síle a schopnostech, zachránit.

"Nemůže to být duch, je to tvor jako vy a já. Snad je z nějakého jiného světa, který ale bude jistě podobný tomu našemu," řekl pomalu.

"Snad," souhlasil Rabín. "Může to být cestovatel mezi sférami, tvor ze světa podobného, ale přece jen odlišného, pro něhož jsou naše podmínky špatně snesitelné. Třeba jako kdybychom my museli najednou žít na světě, na kterém září ostré slunce celý den i noc, kde je příliš mrazivo nebo příliš horko. Snad v té krabičce vzniklo cosi jako brána nebo past, která jej lapila v jeho sféře bytí, aby ho poté ten Neumann vypustil do světa, který mu svědčí jako kaprovi horký pramen."

"Ubožák."

"Na každý pád, to o té tajemné krabičce, ať už v ní bylo lapeno cokoliv, to je životně důležitá informace, stejně jako ta o Herr Neumannovi. Pokud by se dostala nějakým nedopatřením do rukou Panáků, byl by s Dybukem rychle konec, dalo by jim to nad ním neomezenou moc, protože předpokládám, že to nebudou jen nějací chudokrevní vojáčci. Nosí mimo lebku a hákový kříž ještě jiné znamení, jak se mi doneslo. Skví se na nich černé slunce, což je symbol destrukce a zániku. Jistě to souvisí s Německou posedlostí tajnými vědami, do které se zapletl i Neumann.  Bude třeba, abychom zakročili. Můžete nám napsat adresu, kde bydlí ten váš domnělý známý? Myslím, že budeme potřebovat jisté povědomí o té jeho krabičce i o něm samém."

"Ano, jeho adresu vám dát mohu," pronesl otec František po delším váhání, kdy zaryl pohled do stolu, jako by tam ve změti čar a škrábanců hledal rozhřešení pro své kněžské prohřešení.

A Rabín jako by snad slyšel ozvěnu jeho myšlenek.

"Je to zvláštní, otče," pousmál se pod vousy, "že vy, jakožto kněz, se tolik snažíte pomoci stvoření, které byste měl považovat za démona, za nečistého zplozence pekel."

"Myslíte tak, že kvůli němu zrazuji i lidi?"

"Lidi? Hmm," zachmuřil se Rabín. "Ať mě Bůh ztrestá, ať mě považuje za slabého a nehodného, ale... já už se nedokážu dívat na Němce jako na lidi. Snad u těch, kteří jsou jen lapeni ve víru doby, ale nikdy ty, kteří ten nekonečný vír roztáčejí a živí. Já v tom nevidím zradu člověka. Nadto, otče, my mu přece nechceme ublížit, od toho tu jsou ty tři bledé mátohy. Tím, že nám poskytujete adresu Herr Neumanna, mu ve své podstatě  zachraňujete život, takže se svému kněžství nezpronevěřujete nijak."

"Stejně to vezme konec," povzdechl si kněz.

"Co tím myslíte?"

"Myslím tím fakt, že já už kdesi uvnitř nedokážu být knězem. Asi proto, že jím už být nechci. Ne v církvi, která se zpronevěřila sobě samé, která kropí svěcenou vodou německá děla a žehná jejich zbraním. Od chvíle, kdy se mi tohle usídlilo v hlavě, je to jako pomalý jed, který rozežírá mé kněžství. Snad vydržím do konce války, ano, do konce války, protože doufám, že to skončí podle boží spravedlnosti, ve kterou ještě chci věřit. Do konce války ponesku kolárek, třebaže mě každý den tíží jako mlýnský kámen, ale ne kvůli sobě, ale kvůli našim lidem. Jako kněz jim mohu alespoň trochu pomáhat a pokud bude třeba, klidně si stoupnout před ně a nastavit vlastní tělo namířené německé pušce. Do konce války budu ten, ke kterému se mohou utéci se svými boly, ale potom..."

"Víte, otče, svatost a kněžství nejsou v kolárku, v Bibli, ani v Tóře či Talmudu. Je to jen v nás, v našich duších se nachází ten poklad, z něhož když rozdává spravedlivý, je nekonečný a může jím podělit všechny dobré lidi, aniž je kdokoliv z nich ošizen. Vy máte z čeho rozdávat, ať už budete mít na krku kolárek nebo ne. Myslím si, že se nemusíte bát. Vy se nezpronevěříte sám sobě."

"Děkuji vám."

"Jděte v pokoji, otče. Bůh s vašimi kroky."

"I s vašimi, Rabíne."

Na zakončení rozhovoru zahrkala židle, ze které vstal pan Gauner, který celou dobu nepronesl ani slovo a jen se s přimhouřenýma očima díval před sebe, kamsi, kam nemohl nikdo jiný vidět.

Stejně tak mlčenlivý byl i na  zpáteční cestě, když znovu vezl kněze se zavázanýma očima.

"Škoda, že už nechcete být kněz, otče," řekl po chvíli. "Bez vás už Žižkov nebude takovej. Teda až válka skončí. Pak bude dobrejch lidí potřeba stejně jako za války. A kněz je podle mě dobrej symbol pro lidi, při kterejch stál i v časech zlejch, co?"

"To máte těžké, pane Gaunere. Ono se taky může stát, že po válce si to budou chtít lidé vyřídit i s kněžími, kteří se zapletli s Němci. Toho bych se ale bál nejmíň, protože mám čisté svědomí. Kdyby šlo jen o to, zůstal bych knězem bez váhání. Ale takhle...? No, nikdo není nenahraditelný, to je jedno z největších mouder, podle kterého se celý život řídím."

"Nó, to sice jo," souhlasil Gauner, "ale vás já pamatuju ještě zamlada. Těžko se mi na takovou myšlenku zvyká."

"Takže když sundáte tu šálu, tak bych vás poznal?"

"To asi ne. Já nejsem ze Žižkova, ale měl jsem tu kamarády. Vídal jsem vás a kluci o vás dycky mluvili hezky, což je podezřelý, páč v našem tehdejším věku tý úcty k autoritám zase tolik nebylo. Však to znáte - klackovský léta."

"Aby ne. Víte, to, že mi tohle říkáte mě těší a bolí zároveň. Jenže já... já už nemám sílu to nést. Věřím, že každý z našich lidí by si řekl: 'Co ten má za problémy? Náckové mu nedýchají na záda, má klid. Co by si přál víc?' Jenže svědomí, které chce zůstat čisté, umí taky trápit."

"Já vám rozumím otče," řekl Gauner a ještě přitom přikývl, což ale kněz neviděl, protože měl na očích černou pásku, "svědomí je takový systém pro naše vlastní zničení. Jen si tak říkám, proč ho, k sakru, nemají ty svině? Proč to dycky žere dobrý lidi?"

"Kdyby ho měli, budou i oni dobří. Kdyby měl Neumann tenhle druh svědomí, tak by nikdy nemohl být německým konfidentem a obrátit se k lidem, se kterými žil roky a roky v klidu, zády. Kdyby Hitler měl svědomí, nemohl by rozpoutat tohle peklo na zemi, protože by mu stačila jedna představa toho, jak se cítí matka, které vezmou dítě, nebo dítěte, které ztratí rukou nepřítele rodiče. A nedokázal by souhlasit s tím vším, nemohl by. Svědomí... Kéž by ho bylo mezi lidmi víc. Svět by byl lepším místem k životu."

"Jo, kéž by," povzdechl si pan Gauner smutně a znovu umlkl, přenechávajíc veškerou zvukovou kulisu motoru Piccola.

Když zastavili v postranní uličce nedaleko domu, kde otec František bydlel, a kněz si stáhl pásku z očí, otočil se k němu Gauner s vážným výrazem v očích. Stáhl si šálu z obličeje. Měl sympatický, mužný obličej s dělenou bradou.

"Víte, pane Gaunere, jste mi nějak povědomý," mlaskl si otec František, "ale máte pravdu, že nevím, kam vás zařadit. Ale vážím si toho, že jste mi ukázal svou tvář..."

"To, co vám chci říct, by se nemělo říkat se zakuklenou hubou," ušklíbl se Gauner.

"Ano?"

"Slibte mi, že to ještě zvážíte, jo? Svůj odchod z vašeho postavení myslím. Lidi vás mají rádi, na to nezapomeňte, hm?"

"Nebojte, na to nezapomínám nikdy. To je to, proč stále knězem jsem. A... dobře, promyslím si to. Je faktem, že tohle poněkud viklá moje přesvědčení. Ještě to zvážím, to vám slibuji, pane Gaunere."

"Víc nežádám, otče," usmál se Gauner upřímně. "Kdyby něco bylo, tak pamatujte na heslo, které si dáme, to bude znamení, že vosoba, která ho řekne, je vod nás. Heslo bude 'Dybuk'", řekl a otevřel knězi dvířka auta.

"Dobrou noc," kývl a  znovu nahodil motor.

"Dobrou, doufejme, že dobrou..."

Toho večera se otec František ukládal ke spánku po dlouhé době s pocitem, že vykonal něco, co pomůže nešťastné bytosti, která zřejmě i v té zimě je zalezlá kdesi na střechách nebo se krčí ve svém bezbřehém ztracení kdesi mezi hrobkami na Olšanech.

Když na to pomyslel, netušil, co vlastně ta bytost, ten tvor, Dybuk, jí. Čím se může živit? Loví zvířata? Lidi jistě ne, to by se provalilo, pokud tedy... pokud by se neomezoval na maso Němců. Ale ta myšlenka byla dosti hrozná, proto ji kněz rychle opustil. Je také možné, že nejí jako člověk, třeba se sytí nějakou energií jako rostlina slunečním svitem, když provádí fotosyntézu. To by bylo jistě zvláštní, podobně zvláštní jako jeho vlastní zaujetí onou tajemnou osobou. Cítil to jako určení osudu, jako by mu Péráka přivedl do cesty z nějakého důvodu. Zřejmě z důvodu, že otec František neutekl, ale snažil se mu pomoci. Snad, je-li ona krabička, ta podivná magická past, tak zásadní pro Pérákovu existenci, určitě je možné ji využít i k jeho propuštění. Rabín, se kterým mluvil, vypadal velmi moudře, třebaže nebyl šedivá hlava, a jeho hlas naplňoval důvěrou. A otec František věřil, věřil, že Pérákovi bude pomoženo od jha našeho světa, který je pro něho snad ještě horší, než vězení v krabičce.

S těmito myšlenkami se pomalu propadl do spánku, přičemž v prvotní fázi usínání, kdy se vidiny prolínají se skutečností, se mu na okamžik zdálo, že za oknem svého bytu ve čtvrtém poschodí, zahlédl mihnout se tvář, která jen nahlédla do okna, a poté zase  zmizela ve tmě. Ale byl to jen útržek přicházejícího snu...

 

Život se znovu, ale vcelku ochotně, vrátil do starých kolejí, na které byl otec František zvyklý.

Týden se ukázal být poslední vzpomínkou na babí léto, takže přes den Prahu zaléval podzimní sluneční svit, který občas hřeje, ale už nepálí. Otec František to viděl jako dobré znamení, když kráčel ulicemi a zdravil se se svými lidmi. Všechno bylo jako dřív, jak doma, tak v kostele či na faře. Večer se kněz už netoulal po ulicích a raději se věnoval četbě. Měl pocit, že jedna etapa jeho života se skončila, či spíše, že ji úspěšně zakončil.

V pátek k večeru, když se vrátil z procházky, kterou se vracel z kostela, a která mu jasně zvěstovala, že zima se blíží, protože chladný vítr ho už tahal za uši, mu hned za vraty vyšel naproti pan Hnízdo, domovník. Malý plešatý mužík, který vždy po domě nosil plátěné pracovní kalhoty a často mu z kapes trčel hasák či kladivo.

"Dobrý večer, otče."

"Dobrý večer, pane Hnízdo, potřebujete něco?"

"No, jak by ne. Před chviličkou mi volal felefónem pan farář, že prý potřebuje, abyste za ním ještě dneska zašel, nelíp prej co nejdřív. Měl jsem vám to vyřídit, hned jak se vrátíte."

"To je divné. Ale, co bych pro pana faráře neudělal. Jistě to bude něco kvůli přípravě nedělní mše a kroužku pro mladé. Děkuji vám, za předání zprávy, pane Hnízdo."

Když se tedy domovník odporoučel, vážil otec František ještě cestu nahoru do svého bytu, kde si lokl vody a vzal si do kapsy klapky na uši, protože bylo možné přepokládat, že vracet se bude tak za dvě tři hodiny, což už bude  kolem deváté večerní, a to už nebude vítr za uši jen tahat, ale možná i kousat. Klapky na uši sice nebyly předstateveným otce Františka vnímány k tradičnímu saturnu příliš libě, nicméně bylo faktem, že je třeba ochránit kněžské uši, potažmo kněžské zdraví.

Když se skřípnutím zavřel domovní vrata, aby vykonal vůli svého představeného, došel pouze k trafice na rohu ulice. Za ní se o sloup opíral jakýsi mladíček, výrostek s placatou čepicí na hlavě, zpod které se mu draly vlnité vlasy. Ten si otce Františka změřil pohledem a pak se k němu přidal, jako by se nechumelilo.

"Tak zase domů, otče?" řekl tlumeným, ale zřetelným hlasem.

"Co vás nemá," zavrtěl hlavou kněz, "právě že za povinnostmi," řekl a přinutil se k úsměvu, i když mu ten mladý byl divný.

"Já bych ale řekl, že byste radši měl domů, a to rychle," broukl mladík.

"Cože? Co to povídáte?"

"Že vás pozdravuje pan Dybuk. A říkal mi, že se máte hezky rychle zabalit na delší pobyt mimo Prahu, ihned."

"Ale já musím na faru, pan farář mě dal zavolat."

"Tam nesmíte, je to past. Mám vám říct, že Neumann zmizel, a oni hledají lidi, co vědí víc. Čeká tam na vás Gestapo."

"Proboha... co si jen počnu?"

"Jděte si zabalit, jak jsem vám říkal. Za půl hodiny před domem vás vyzvedne auto, a zmizíte, kapišto? Nemůžete tu zůstat, protože ohrožujete sebe i nás, rozumíte?"

"Rozumím."

"Tak běžte, a držte se," pokývl mladí hlavou a klátivou chůzí se vzdálil k výkladu, jako by ho otec vůbec nezajímal, jako by mu právě nepředal informace, které mu roztřásly svět pod nohama.

Když se kněz vracel do domu, cítil v srdci hluboký neklid, žal a zoufalství. Třásly se mu nohy, ale i ruce, když stoupal po schodech, po kterých se večer doufal vracet jako každý den, vnímal každý závan vůně starého domu jako úpěnlivé poslední sbohem. Po tvářích se mu koulely slzy, když odemykal důvěrně známé omšelé dveře, když ucítil vůni svého domova, na kterou byl zvyklý za roky, desetiletí.

Musel spěchat, měl si zabalit, ale nevěděl co vlastně balit. Nadto mu přišlo, že nedokáže efektivně nic, potřeboval by si sednout a vyrovnávat se s tou ranou osudu nejmíň půl hodiny, než by dokázal rozumně uvažovat, ale tolik času neměl. Jestli na něho čekají na faře, tak nebudou čekat věčně. Naštěstí nevědí, kdy se může vracet domů, kdy mu domovník předá vzkaz, takže nejdříve budou čekat, aby nedělali zbytečný rozruch. Přece jen jde o osobu kněze. A na faře by ho sebrali přeci jen s menším obecenstvem. Jen před farářem, který jej zaprodal, ale zřejmě také jen proto, že neměl na výběr.

Do ošoupaného černého kufru si sbalil několik kusů prádla, ponožek, čisté košile. Dále si tam přidal skrovnou zásobičku peněz, kterou měl schovanou v knihovně, ve výtisku Dvaceti tisíc mil pod mořem. Po chvilce uvažování vrátil peníze zpět do knihy a sbalil si ji celou. Přidal také několik kousků šperků, které mu zbyly po mamince a otci. Potom ještě cestovní šachovnici, kterou si vždycky umiňoval brát sebou, když někam pojede, ale většinou ji zapomněl. Ze šuplíku sekretáře vytáhl všechny doklady, na které si jen dokázal vzpomenout. Pečlivě je do kufru uložil, zabalené v hnědém papírovém sáčku, třebaže měl pocit, že ty doklady mu budou k ničemu, že bude muset zahodit své jméno a skrývat se v cizí indentitě. Ale teď a tady byl hnědý papírový sáček vyjádřením toho, kdo ještě teď je, kým byl celý svůj život.

Cítil se jako na okraji hluboké propasti, ze které už nemá naději nikdy uniknout. Jen krok, a všechno skončí, třebaže mu to nepřinese smrt. Ale na neznámou dobu bude muset ztratit sám sebe, do konce války přijme masku.

Vzal do rukou bibli, která mu ležívala na stolku v obývacím pokoji. Podíval se na ni, na její kožené desky se zlatým krucifixem. Potom ji opatrně, ale rezolutně položil zpět na stolek.

Když odcházel ze svého bytu, ze svého domova, jenž mu byl teplým a bezpečným hnízdem po posledních dvacet let, nejraději by si vzal sebou všechno, odnesl by jej celý, ale místo toho jen pohladil starou almaru v předsíni, stejně jako zárubeň dveří a kliku.

"Měl jsem tě vždycky rád, dal jsi mi domov," zašeptal tiše a cítil, jak se mu do očí znovu hrnou slzy. Mlčky tak postál v tiché, známě vonící předsíňce, v duchu doufajíc, že se snad ještě někdy vrátí tam, kde prožil tolik šťastných let.

"Sbohem..." vypravil ze sebe poté ztěžka, i když měl pocit, že ho to krátké slovo zadusí, a vykročil za dveře.

Nejdříve chtěl klíč úhledně pověsit zvenku na kliku, aby domácí neměl práci s páčením jeho dveří, které on s takovou péčí lakoval, a domácí je poničí, ale uvědomil si, že tím by dal důkaz, že odešel a počítá s tím, že se nevrátí. To by byla vítaná informace pro pronásledovatele, a těm se to ulehčovat nesmí. Proto s těžkým srdcem dveře zamkl a klíče schoval do kapsy, jak byl navyklý, na památku.

Každým váhavým krokem po starých schodech se s ním dům loučil. Kněz cítil v zádech jeho němý, překvapený pohled, kterým jako by se ptal, zda mu nedával dost? Nebyl k němu dost dobrý a vlídný? Neschoval ho ve svých zdech před letním horkem a zimními mrazy? Před deštěm i sněhem? Proč tedy odchází?

V duchu mu otec František odpověděl:

"Protože v době, která panuje, je člověk jen číslo, jen nahraditelná položka, která se sama musí starat o to, aby pro ni zítřek vůbec existoval. A jako taková musí počítat s tím, že ji proud náhody či osudu zažene bez předchozího varování kdovíkam. Člověk se jako tříska točí a veze na těch proudech, aniž má vůbec možnost jakkoliv cokoliv ovlivnit A potom může doplout do temných proudů a zlých vírů, kvůli kterým musí opustit svůj domov v tichém domě, svůj život a třeba i sebe sama."

Ve tmě přicházejícího večera ulice ožívala lidmi, kteří chvatně mířili ke svým domovům z práce a obvyklých denních pochůzek. Otec František zaznamenal i několik vojáků, kteří procházeli ulicí a polil ho mráz. Přemohl chuť schovat se znovu do domu, protože nechtěl vypadat nijak podezřele, třebaže mu připadalo, že jeho kufr křičí na všechny strany a že každý kolemjdoucí se na něj musí dívat a vědět, ano, vědět, že utíká.

Známé Piccolo zarazilo u chodníku a dvířka se otevřela. Za nimi zahlédl otec placatou čepici a šálu, která ale dnes kryla skutečně jen krk a ne obličej.

"Tak, otče, Dybuk, a šup, šup, nasedat!" kývl Gauner netrpělivě hlavou.

Kněz nasedl do auta a kufr si položil k nohám. Cítil se vnitřně zlomený, svět a všechno v něm zčernalo jako uhel. Otec zažíval pocit, který věřil, že zakouší ztracený pes, nebo kočka, kterou vyhodili z domova, jediné jistoty, která pro kočky je skutečně důležitá.

"Tak tedy jeďme, děj se vůle Boží," povzdechl si. "Odvezte mě z mého života, kam uznáte za vhodné."

"Já bych to nedělal, kdyby to nebylo nutný," konstatoval Gauner, vyjíždějící pomalou jízdou na silnici. "Jenže tohle už je vopravdu vo kejhák pro vás a potažmo i nás protože vo nás víte víc, než je bezpečný. A valchaři na Gestapu jsou, svině, setsakra přesvědčiví, to mi věřte. Nemůžeme je nechat, aby vás dostali a taky nenecháme!"

Otec jako by se při těch slovech srážel a zmenšoval, cítil že ho ta podivně těžká slova ujištění zbavují vlády nad vlastním tělem, jehož mozek začínají obestírat mrákoty, proměňujíc ho v hadrového panáka. Měl pocit, že se musí stůj co stůj zhroutit, protože toto je rozhodně TA chvíle, kdy lidé ztrácejí vědomí, omdlévají, protože nejsou zkrátka schopni unést její váhu.

Skoro by si byl přál být jako ti lidé, kteří se prostě svalí a mají vystaráno. Jenže i když se cítil ztracený a bez záblesku jediné naděje, tak neomdlel, jen měl ledové, roztřesené ruce, které raději schoval do rukávů.

"Jak moc je... nenecháte, aby mě dostali?" zeptal se nejistě, protože se mu po bližším rozumovém ohledání obsah sdělení páně Gaunerova přestával líbit tak, jako tomu bylo, když ho uslyšel. Nebyl tak naivní, dokázal si spočítat, že se ocitl ve víru, v němž jeden lidský život ustupuje zájmu životů mnoha. Ale  ani to neznamenalo, že ho možná blízkost jeho vlastní smrti poněkud nepostrašila.

"Jen klid, otče, jste v dobrejch rukách, nemalujte mi tu čerty na zeď. Když všechno pude dobře, budete hezky uklizenej na venkově jako něčí oficiální bratranec nebo strejc, než řeknete švec. A pak se uvidí, jak to zaonačit dál, aby všechno mohlo hezky šlapat."

"A co když to dobře nepůjde?"

"Pude, nejsem žádnej zelenáč, víme?"

Vyjeli, ale dnes otec František neměl pásku na očích a měl nutkavou potřebu získat odpovědi na své otázky. Protože nedlouho po tom, co dá odboji adresu Herr Neumanna, tak si jmenovaný zmizí. Už to je na začátek dosti podivné.

"Neumann? Něco mi to říká, Neumann, Neumann," obrátil to na jazyku Gauner.

"No jistě, že říká. Jen jeho zmizení je přece důvod toho, že po mně jde gestapo! Proto tu sedím s kufříkem a vy mě vezete na tenhle rozkošný výlet, ne?"

"Ale, otče, necejtím já z vás nějakou jízlivost nebo co?" podivil se Gauner a teatrálně protáhl tvář.

"Musel jsem utéci ze svého domova, ze svého života. Takže to může klidně být jízlivost, rozčarování, šok nebo zklamání, můžete si dokonce vybrat, pane Gaunere! " pravil kněz, a důrazu jeho slovům ubralo jemné povzdechnutí v závěru.

"Já to na jednu stranu chápu, ale nechápu, čím byste měl bejt zklamanej, otče. Je přece válka, která nám sedí za krkem den co den, Hitler nás škrtí  při každým nadechnutí, všechny, ne jenom nás, Čechoslováky, ale všechny naše brášky okolo. Ve válce je každej prostředek povolenej, jen když to přinese užitek naší věci, to musí mít každej z nás vždycky na paměti."

"Takže, předpokládám, je to vaše práce...?"

"A musim vám na to vůbec vodpovídat?"

"Nemusíte, to byla spíše řečnická otázka. Je mi to jasné! Vy jste ho podle mého udání adresy a všeho kolem našli a zlikvidovali!"

"Ale to se těžce mejlíte, otče" zavrtěl Gauner hlavou, "já myslím, že se těší existenci a dokonce dobrýmu zdraví, což by vobojí mělo potrvat nejmíň, no..."

"Jak dlouho?" skočil mu do řeči otec František.

"No, zhruba tak dlouho, dokud po nás Geršáci moc nepudou. Dokud zbude někdo, kdo mu dokáže donést koš s jídlem a flašku s vodou a přitom bude vědět, kam jít. Věštim mu, že do tý doby potrvá jeho bídná existence a snad i dobrý zdraví," usmál se Gauner poněkud nepříjemně, v čemž byl záblesk spravedlivé, leč zubaté krutosti.

"Vědět, kam jít? Co tím myslíte? Kde Neumann je?"

"Asi takhle, otče, já vám to nemůžu jen tak vyzvonit, ale naznačit jo. Nejen Paříž a Moskva má svoje podzemí, co? Praha ho má taky, kilometry a kilometry chodeb, které zná jen hrstka lidí, ale taky další, které nezná ve své podstatě nikdo. Jsou tam místnosti, jeskyně, kobky, na co vzpomenete. A je tam hezky tichoučko, kde si jeden třeba může vyřvat hlasivky, a bude mu to na pendrek."

"Ale určitě by pro vás bylo jednodušší vyřešit to... zásadněji, ne? Jenže tohle celé má nějaký důvod. Ta moc, to jakési propojení, jak říkal Rabín, že? Je to ono? Kdyby dokázali Neumanna najít Panáci a zlikvidovat ho sami, zbavili by se i Péráka?"

"No, otče, já bych vám nechtěl lhát."

"Tak nelžete, pane Gauner. Když už nesu svojí kůži na trh za vaši věc, ne, za naši věc, tak bych prosil pravdu!" řekl kněz tak pevným a rezolutním hlasem, jaký u sebe neslyšel roky. Jako by mu v prsou vzplál konečně ten správný oheň.

"Je to tak, jak říkáte. Tím, že by chcípnul ten vřed Neumann, by skončil i Pérák."

"A vy jste poslouchali moje hlupácké promluvy o tom, jak tomu stvoření chci pomoci, jak je podobné jako my. A přitom jste už věděli, že důležité není mu pomáhat, ale zajistit, aby se mu nedostal na kobylku nikdo další."

"Pérák je teď důležitější než co jinýho, je to teď symbol, o který naši lidi nesmí příjít, a vo to de, rozumíte? Otče dneska nemůžete kolem sebe mávat tou svojí naivitou, dneska pro ni nenajdete nic a nikoho. Je to milá věc, to jo, ale dyť realita je někde úplně jinde, kapišto? Každej den může bejt poslední pro mě, pro Rabína, pro Kudlu, Máčka, a vůbec pro všechny naše chlapy. A nejenom pro ně. Cožpak vy nevíte, jak titěrnou cenu má dneska lidskej život? Nadto život nějakýho slovanskýho ksindlu? My nemůžeme ustupovat a nemůžeme si dovolit přepych liknavosti, dobromyslnosti nebo přehlížení jakýkoliv příležitosti, jak tendle nepoměr aspoň trošku zvrátit, jak si pomoct, abysme přece jen dnešek a třeba i zejtřek měli pojištěnej na to mizerný přežití!"

"Rozumím," pronesl otec František pomalu, nevýrazným hlasem, "a cítím se jako hlupák."

"Víte, otče, "zazněl v Gaunerově hlase soucit, "někdo prostě nemá buňky na tydle hry a tajnosnubný záležitosti. Na to totiž musí bejt nátura, ale hlavně žaludek. Nebo si myslíte, že když tu na vás koukám, a vy se hrbíte jak hromádka neštěstí, že mi ze sebe samýho neni tak trochu na blití? Ale já udělal to, co jsem musel, pro nás, naše lidi, pro vás, i když to teď možná tak dobře nevidíte... Nic z toho neni ve zlym oumyslu, natož proti vám, na mou duši."

"Kéž by válka už brzo skončila, aby člověk nemusel být obklopený těmihle houštinami klamu a dvojích her. Na to skutečně nemám ty správné předpoklady. Nerozumím tomu, a navíc, už se na to všechno cítím být až moc starý a unavený..." povzdechl si kněz.

Pan Gauner chtěl, vraceje se ke svému famfarónskému tónu hlasu, povzbudivě pronést něco ve smyslu: "Starej, otče, vy? Není možná!"

Jenže v tu chvíli se za jejich vozem ozvala siréna. Už už měl Gauner naději, že opustí Prahu v pořádku a bez povšimnutí, a zatím mu za kufrem automobilou, jako smečka šakalů za nemocným kůzletem, zavyla hlídka tří motocyklů s kárami, na kterých výhrůženě trůnily kulomety.Voják dával znamení rukou, aby Gauner zastavil u krajnice.

"Jojo, to víš, že jo, už to šlajfuju," zabručel Gauner a opravdu s automobilem zpomaloval a stahoval se ke krajnici, přičemž za ním zpomalily i oba motocykly, připravujíc se také k zastavení.

V tu chvíli na to ale Gauner znovu šlápl, motor zavyl, a, jelikož měl dobře najeto ke krajnici, přes protisměr se otočil a vyrazil zpět k Praze. Dusil plyn až na podlaze, ale sirény se ozvaly téměř okamžitě znovu za nimi. Motorky se otočily mnohem snadněji a obratněji.

"Teď se držte, otče, teď jde fakt do tuhýho," poradil Gauner knězi, který se křečovitě držel sedadla.

"A hlavu radši dolu," doplnil. "Tady to za chvíli určitě začne lítat, tak ať mi nepřijdete k ouhoně."

"Jak můžete být pořád tak šíleně klidný?" zakvílel otec František.

"Klidnej? Já? Otče, jestli z tohodle vybruslíme, tak si budu muset vyměnit podvlíkačky," ušklíbl se Gauner. "Jenže to až potom, teď je třeba, abych se pořádně držel volantu a dostal nás z toho hnoje. Každopádně nám to líp vyjde v Praze, protože na silničkách mimo by nás honili jako čokl králíka. A tam by nebylo kde zmizet, leda někde u lesa, ale už nejni počasí na nějaký pobíhání po lese a listí ze stromů a keřů je dole. A navíc, co bych vopravdu nechtěl je to, aby na mě táhli skopčáci v rojnici jako na lišku, aby nás naháněli po lese jako zvěř, zmrzlý, unavený. V Praze máme větší šance, jsou tam uličky, průjezdy, pavlačáky ve dvorech, musíme na Starý město. Tam to někde našoupnem do dvorku, projedeme skrz, proletíme skrze pavlače a třeba i přes půdy do dalšího domu, a pak ať si nás shrabujou, inteligenti. Voni se tam zamotají, bude stačit minuta, dvě, a už mají po srandě, věřte mi, otče, já se tam vyznám!"

"Já ale nejsem stavu nějak pobíhat po střechách nebo lézt po zídkách, neumím to, nikdy jsem to neuměl a nedělal, a navíc mi určitě zdřevění nohy..." zděsil se kněz.

"Otče, jde nám vo kejhák, do slova a do písmene. Voni nás šanovat nebudou, budou střílet, aby nás krouhli, tomu můžete věřit. Až vás vytáhnu z auta, tak budete mít tak sevřený půlky, že si myslim, že mě na těch zídkách a pavlačích předběhnete. Adrenalin je věc, se kterou málokdo počítá, a přitom je to jako kouzlo. Kdo nezažil, netuší."

"Proboha...." polkl nasucho kněz u představ věcí následujících, ale víc už neřekl, jen se držel sesadla a hlavu se snažil krčit až na prsa.

V tu chvíli poprvé zaštěkal kulomet jednoho ze střelců. S hvízdáním, svištěním a třeskem skla několik kulek pocuchalo střechu a zničilo zadní okénko. Naštěstí, díky nerovnosti silnice a tedy i své dráhy vyletěly ven nad hlavami prchajících.

"Myslej to vážně, svině," vycedil Gauner skrze zuby. "Musíme do Prahy! Tam už střílet nebudou, na ulici si to nedovolí snad ani posranej hákoš. Jenom vydržet, vydržet!"

Jenže to už vysypal další dlouhou dávku druhý z kulometčíků. Otec František by byl přísahal, že cítil, jak mu ofouklo vlasy v týle po tom, co kolem proletěla jedna z kulek ze salvy.

"Tak todle né, hoši," vyštěkl Gauner, "to bysme nebyli kamarádi! Otče, lapněte volant, v tu ránu!"

Aniž čekal, až se kněz zmátoří, vytáhl pistoli a zčásti podél sedadla a zčásti přes ně se natáhl k zadnímu okénku. Otec František se chytil volantu jako spásné myšlenky, jak mu bylo nakázáno, třebaže nikdy auto neřídil, neuměl to a ani to umět nikdy nepotřeboval. Vedl ho strach, s jehož pomocí intuitivně držel vůz v rozmezí silnice, což se mu dařilo víceméně bez škubání. Leč, nutno poznamenat, že za to také vděčil absenci jakéhokoliv provozu v protisměru. A za hlavou mu bouchla trojice výstřelů z pistole. 

Zakvílení gum a potom ozvěna nárazu, kněz se ani nemusel otáčet, ani nepotřeboval čekat na Gaunerovo spokojené zabručení, bylo jasné, že jeden řidič dořídil a v šíleném oškolobrtu zarazil motocykl i se spolujezdcem do příkopu.

"Až mu sletěl blembáček, Fricínkovi," zabručel Gauner, když se svezl znovu na sedadlo a chopil se volantu.

"Kriste Ježíši, opravdu jste ho...?"

"Tak koukejte, otče, todle pro mě teď nejsou lidi, rozumíte?" zamračil se Gauner nelibě na kněze. "Kdybych jich zabil deset, sto, tisíc, nemusim mít vejčitky svědomí a vy nemusíte cejtit žal nad smrtí lidský bytosti, kapišto? Todle je náš nepřítel. Právě ty svině, co dokážou bez mrknutí voka zabíjet ženský a děti. Je válka, to znamená buď my, nebo voni. Tak to radši stokrát voni. Myslíte, že jestli nás dostanou, tak se s náma budou šmajchlovat?"

"Já... vím, já vím... Jen je to pro mě příliš čerstvé a těžké, nemůžete po mně chtít, abych se ihned oklepal, jako by nic, když celý život jsem v člověku viděl boží stvoření, jehož život je cenný nade vše. A vy prostě vytasíte pistoli a střílíte. I když velice přesně."

"Jo, v četnickejch službách se jednomu poštěstí, že se v tom vypiluje," pousmál se Gauner, zčásti nad knězovým uznáním, a zčásti kvůli tomu, že už vjížděli do okrajových pražských ulic.

Světla automobilu švenkovala po domovních zdech, přetínaná stíny kandelábrů, jak Gauner řezal zatáčky. Naštěstí byl večer a tedy ulice už poloprázdné. Automobilů míjeli jen pár, stejně jako chodců. To dělalo Gaunerovi starosti, protože při absenci kohokoliv kolem mohli zbylí pronásledovatelé spustit palbu a spolehnout se na to, že zbloudilé kullky pochytají staré zdi.

Když mrkl dozadu, uviděl jen jedno světlo. Měla tam ale být dvě!

"Jestli si dají echo rádiem, budeme to mít dobrý, asi jak ovečka s vlčí smečkou za zadkem. Do háje!"

Stará Praha, místo plné podloubí, úzkých průjezdů a dvorů, dělených starými, tlustými zdmi, to byla spása, tam se automobil prokousával, seč motoru síly stačily. Otec František zatínal prsty do sedadla tak silně, až se mu třásly ruce.

Už projeli Vršovicemi a směřovali na Vinohrady, odkud už by kolem Muzea snad dokázali dosáhnout místa, kde Gauner čekal spásu. Ale na Schwerin Strasse, jak si teď dovolili Němci prznit i názvy českých ulic, je už čekal kordon, hradba z namířených zbraní a zaparkovaných vozů.

Gauner zaklel strašlivou kletbou, která zasahovala až do prapraprakolena všech přitomných kobylích hlav, a strhl vůz vpravo.

"Jsme pěkně v hajzlíčku, otče! Dali si echo, a teď nám zbejvá akorát zkusit to přes Smetanovej park, jestli dokážeme někudy projet, tak snad přece jenom vyváznem. Pokud auto zdechne, musíme dál po svejch, takže se mě budete držet jako klíště, jasno?"

"Jasno..." přikývl kněz a těžce polkl.

V tu chvíli jim ale z křižující Mánesovky vjel přímo do cesty nablýskaný černý mercedes, takže Gauner se vzteklým zařváním strhl volant. Včas, to ano, nicméně už nestačil na úzké ulici vůz znovu vyrovnat, a narazil s ním do kamenného patníku, jenž vůz nadzvedl a s hrozným skřípěním a praskáním odhodil na bok, po kterém, za nervydrásajících zvuků dojel ještě několik metrů.

Otec František se prudce uhodil do hlavy. Když si sáhl na temeno, ucítil vlhkost. Na ruce i při skoupém světle pouličních lamp uviděl tmavou skvrnu. Byla to velká skvrna na někoho, kdo neviděl více krve než pár kapek při holení, nebo když se řízl nožem v kuchyni. Zvuky světa se proměnily v beztvarou hroudu hučení a dunění, jaké by vnímalo lidské ucho snad pod vodou. Šednoucí pavučiny, které začaly pokrývat knězovo zorné pole neklamně svědčily o přicházející mdlobě.

Tu přerušila rázná facka, která vše opět zaostřila. Otec František cítil, jak ho silné ruce táhnou z překoceného vozu předním vysypaným oknem. Gauner ztratil svou čepici a po obličeji se mu spouštěla stružka krve, nicméně on se neválel jako leklá ryba, ale se zaťatými zuby táhl svého pasažéra do bezpečí. To vzpružilo i kněze, takže se dokázal zvednout. Zapadli do hlubokého průjezdu, překocený vůz jim poskytl krytí.

Gauner několikrát nazdařbůh zpoza rohu vystřelil směrem k černému mercedesu, aby pronásledovatelé věděli, že si pro ně nemohou jen tak přijít jako pro kuřata do kurníku. Potom pohledem přejel zavřená věkovitá křídla těžkých domovních vrat. Zabušil na ně.

"Nikdo nám neotevře..." hlesl kněz, který seděl opřený o chladný vlhký kámen, který mu chladil zraněnou hlavu. "Přece dobře víte, co by se jim pak stalo."

"Jo, to vím... Svině skopčácký by byly schopný ten barák nechat zlikvidovat komplet," vydechl Gauner.

Potom vyhlédl zpoza rohu a tvář se mu zkřivila.

"Tyhlety ne...!"

"Kdo je tam?" zvedl k němu kněz překvapeně oči.

"Ti... Panáci," zavrčel Gauner. A za nima určitě dobrá stovka bigošů."

Otec František přitáhl k okraji a sám vyhlédl k Piccolu. Uviděl tři bledé tváře, jak vyhlížejí kolem, ještě mnohem děsivější v tomto večerním čase, než ve dne. Světlo lamp prohloubilo stíny v jejich tvářích, kouzlíc z nich umrlčí hlavy.

Ulici, která ztichla v šoku předchozích chvil, zaplnilo dunění vojenských bot, které se řítily ulicí, i hučením motorů.

Pan Gauner svěsil hlavu a poprvé, co ho znal, četl kněz v jeho tváři beznaděj a odevzdanost. Jeho jiskrné oči vyhasly, pevně sevřel rty. Mechanickým pohybem překontroloval zásobník ve zbrani a natáhl uzávěr.

"Tak tohle je, jak to vypadá, konečná, otče," řekl pomalu.

"Nedá se nic dělat? Skutečně?"

"A co byste myslel...? Jak vyrazíme, pokropí nás. Navíc tady není kam se schovat, do dvorů se bez auta nedostanem. Mít ho, zkusím prorazit vrata, jak jsem původně chtěl. Ze všech stran už se k nám sbíhaj skopci, aby nás dostali. Možná né hned zabili, ale dostali, chápete, co by to znamenalo? Umíte si to představit?"

"Ano..."

"Nesmí nás dostat, nenecháme se od nich mučit. Takže hezky po partyzánsku. Jednu vy a jednu já..."

Při pohledu do temného ústí hlavně pistole kněz zavřel oči a začal se tiše modlit. Memento mori, věz, žes pomíjívý a pamatuj na svou smrt, ta poučka křesťanského života právě vcházela ve svou působnost. Gauner by určitě byl řekl něco jako: "Nevíš dne, ani hodiny."

V tu chvíli zaznivší řízné "Achtung!" bylo vpravdě hnusným posledním slovem, které měl na tomto světě slyšet. V duchu prosil Boha, ať konec nebolí, ať je alespoň milosrdný a rychlý.

V rostoucí vřavě vojáků, uzavírajících obklíčení, neucítil strašlivý úder kulky, který čekal, ale teplou spršku ve tváři. 

Když otevřel oči, stál nad ním v děsivé póze Pérák, cenil zuby na sesypané tělo pana Gaunera, které mu leželo u nohou, a z jeho drápů odkapávala čerstvá krev. Poté natáhl ruku ke knězi, drápatou zakrvácenou pracku démona. A otec František ji přijal, sevřel tu velkou, drsnou dlaň a vstal. Pohled do Dybukových očí trval jen okamžik, ale kněz v nich spatřil cosi, co by snad mohl a jistě chtěl nazvat ozvěnout lidskosti, s níž ho tento démon chtěl ochránit, protože cítil pouto s člověkem, který jediný s ním mluvil, jediný se o něho zajímal. Ochránit tak, že zabil člověka, který ho chtěl vlastně také zachránit před nekonečnými mukami z rukou skutečných démonů, kteří obkličovali vchod domu.

A tehdy, jako mávnutím kouzelného proutku, vše utichlo. Jako když operní pěvec letmým gestem utiší aplaudující publikum, aby mohlo vychutnat další skvostnou árii.

Na protějším chodníku se zastavila temná trojice smrťáků v dlouhých pláštích. Kněz pochopil, že proto to byli oni, kteří se zapojili do jejich pronásledování, či spíše jeho pronásledování. Pověsili se na Neumanna, ale tím se zároveň pověsili i na něho, třebaže neměl ani tušení. A teď tam stáli s netečnými tvářemi proti své kořisti. Nebylo z nich možno vyčíst absolutně nic, ani záblesk spokojenosti s naplněním svého plánu, byli jako hadi. To oni byli skuteční démoni, netvoři v lidské kůži! Prostřední zpod koženého pláště vytasil zbraň, ale nebyla to puška, ani samopal, byl to podivný samostříl. Pohyb se udál rychle, plynule, dokonale, jako by jej vykonal stroj, a na jeho konci, v poslední fázi pohybu paže netvora s cejchem Černého slunce tětiva tiše zadrnčela.

Odporně vlhce to chrouplo, jak praskaly kosti, trhalo se maso.

Vzápětí se kněz skácel na Péráka, tonoucí v moři bolesti, které v jediném okamžení naplnilo jeho mozek a zalilo veškeré nervy hloubkou potopy světa. Dybukův spár ho zachytil, hrozivá tvář i nelidské oči se svislými zornicemi vyjadřovaly v tu chvíli hluboké překvapení.

Jen proto je kněz knězem, aby ulehčoval trpícím, aby vedl ztracené duše na správnou cestu a bez váhání se obětoval za bližní své...

Otec František pohlédl v pomalém okamžiku věčnosti na příšerně zubatý hrot, jenž mu prošel hrudníkem. Jeho hrudníkem, jeho vlastním hrudníkem... skutečně jeho vlastním...

Popadl Dybuka rozklepanou rukou za lem brnění tak pevně, jak jen dokázal, a zaryl mu vytřeštěný pohled do tváře. Nerozumí slovům, ale snad i on uvidí to, co je třeba v lidských očích.

"Běžte... utíkejte... Nenechte se zbytečně... zabít!" zašeptal ale stejně přes krev, která mu kanula na bradu.

Pak ucítil ohromné trhnutí, podobné spíše nárazu na stěnu, když ho Pérák, který nerozuměl, nebo neposlouchal, popadl do náruče a vyrazil jedním ze svých fantastických skoků do vzduchu. Ten pohyb vykřísl další vlnu bolesti, jak trhl šípem v ráně, ale i ta pomalu začala přecházet. Kdyby knězova hlava nebyla podepřená v ohybu Dybukova loktu, zlomil by si jistě vaz, což by ale byla ve své podstatě rychlá a milosrdná smrt. Takto mu mizel postupně cit v rukou a nohou, dech byl krátký a obtížný.

Ale i v ty hrozné chvíle kněz viděl své město z pohledu, který nikdy předtím nespatřil. Z výšky ohromných, plavných skoků nad spícím mořem světel, kde sní sny o svobodě jeho lidé, jeho ovečky, jeho rodina. Ten pohled byl nádherný, z výšky byla Praha pořád tou matičkou se stovkou věží, se stuhou Vltavy ve svých vlasech, na jejíž tváři není vidět německá špína, která, dá-li Bůh, brzo pomine, aby se mohli lidé znovu svobodně zhluboka nadechnout...

Když ho Pérák konečně jemně složil ze své náruče, zahlédl otec František světlem lamp ozářený omšelý kámen a památníky, jejichž tváře čas mění do masek bez výrazu, a teď si v nich hrají hluboké stíny, které jako by se snažily nahnat strach. 

Byl na Olšanech, na místě, kde tak často hovoříval s Bohem, kam ho nyní odnesl polapený démon, jenž mu chtěl zachránit život, jemuž chtěl zachránit život otec František. Bylo to až k smíchu, jak se věci nakonec vyvinuly. Zachráněný zachránce, který byl zachráněn před milosrdnou kulkou, aby mohl svobodně umřít v náruči starého chladného kamene.

Otce Františka už nic nebolelo, tělo bylo už jen necitlivou figurinou a svět se pomalu rozplýval v bělavé mlze, v níž viděl jen shrbené tělo Péráka, jenž nad ním seděl a díval mu do očí. A kněz se na něho usmíval, přál si umřít s úsměvem na rtech a přál si, aby mu úsměv ztuhl ve tváři. Aby, zbrocený krví a smrtí, jako věčné prokletí, pronásledoval v bdění i ve snách všechny zloděje svobody, vrahy a zaprodance, všechny utiskovatele, kteří vztáhli pazoury po jeho zemi. Přál si, aby poznali a už nikdy nezapomněli, co opravdu znamená Smějící se bestie...

 

 

 

---