Mezi liniemi budov

v omítce červených zdí

a v zákoutích dutých stínů střech

tam všude můžeš vidět prosvítat cosi

nezvyklou proluku

jíž se k nám do života dere hrůzný vzdech.

A až někdo zažehne jiskru

až zas Drážďany lehnou popelem

až už více nepoznáš svou nataženou dlaň

z tvého světa zbydou jenom matice a šroubky

z tvých lásek atomy a molekuly

a z tvé tváře jen do kaluže spadlý bezetvarý odraz…

Shlédneš naň?