Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Horymírka 20
datum / id19.12.2018 / 492695Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno400x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 20

 

Součástí křesťanského života naší rodiny bývala účast na poutích. Nejbližší poutní místa, kam se opravdu putovalo (!), byla tři: Vranov, Křtiny a Tuřany. Všechna dost vzdálená. Jak to bylo daleko do Tuřan už nevím, tam jsem byl jen jednou, ale na Vranov se šlo od nás deset, do Křtin dvanáct kilometrů.

Na tato dvě místa jsem s procesím chodil i já, když jsem byl v době pouti doma, a chodilo se, dokud církevní oslavy a veřejná shromáždění věřících vládnoucí strana trpěla.

Z Tuřan si nepamatuji nic, co by odpovídalo pravému smyslu pouti. Jen mi v paměti utkvělo, ž­e na dlouhé zpáteční cestě, kde jsme nenašli ani kousek stínu, pražilo do nás zleva bez ustání slunce, které se klonilo k západu. Doma jsem zjistil, že mám legračně a nezvykle silně opálenou levou tvář, levou paži a levý bok. To jak jsem si cestou svlékl napřed sako a potom i košili. Tak daleko to bylo z těch Tuřan do Husovic.

Na pouti vranovské ani křtinské se to stát nemohlo, tam jde cesta z velké části lesem a ještě se klikatí.

Ráno o poutní neděli vranovské jsme čekali na rohu u Musilových, než se ozval zpěv procesí, které už vyšlo z kostela. Lidé se k němu cestou přidávali, natahovalo se do délky. Ve chvíli, kdy nás míjelo a my se spořádaně řadili na konec, zpěv právě umlkl. Teď se šlo Soběšickou ulicí do kopce a starší poutníci měli s dechem co dělat i bez zpívání.

Nahoře, kde se sklon Sabandy mírnil a přicházela rovina, čekali poslední husovičtí a znovu se rozezněl zpěv nábožné písně.

Vpředu se dva či tři starší kluci střídali v nesení pentlemi zdobeného křížku, za křížkem šel kněz s ministranty a potom hrobník a kostelník v jedné osobě, pan Cikrdle.

Ten pan Cikrdle měl brunátný obličej a ponurý pohled, který nikdy, co jsem ho znal, ani na vteřinku nezměnil. Teď v tom procesí se kterýsi soused nahnul k tatínkovi: „Podivéte se, jak ten jeho ksicht k temu kostelničení aji k temu hrobničení pasuje. Má ho takové, jak bych to… takové, no, pietní bych řekl.“

Tatínek se ani neusmál: „To má z té kořalky,“ řekl vážně. A víc se nedal rušit ve zbožném rozjímání.

Tento pietní kostelník „předzpěvoval“. Hlubokým patetickým hlasem vykřikl celý verš a my ho po něm na daný nápěv sborem opakovali.

Ale ten zpěv, to nebylo jenom tak. Mě kupříkladu hrozně rozčilovalo, že nasazení prvního tónu nikdy nenastalo včas ani naráz, lidé se přidávali postupně, tón se rozplizal a natahoval, druhý po něm přišel pozdě a taky se natahoval a byl to děs. Ten, kdo dobře počítal, nemohl zanic prosadit správné tempo, hlasy opozdilců byly v přesile. Docházelo k ustavičnému zpožďování.

Takový sborový zpěv mi nerval uši jenom na pouti, taky v kostele. Pan Bretfeld, varhaník, by zřejmě rád správné tempo dodržoval, pokaždé udeřil na začátku sloky do kláves v pravý čas, ale to mu nebylo nic platné. Notoričtí opozdilci měli navrch, všechny ostatní hlasy převálcovali, o dobu až dvě se opozdili a menšina se jim musela přizpůsobit. V těch úderech pana Bretfelda jsem cítil, jak se mu vaří krev, znal jsem jeho prudkou povahu. A já jsem na tom nebyl líp, ani jsem si nemohl prožít nábožný zpěv, zaobíral jsem se víc tím, jak mi vadí toto podřizování se chybující většině. A podřídit se bylo nutné. Anebo zmlknout.

Tady v procesí se nábožná píseň poutníků, jíž chybělo pravidelné tempo, zvláště táhla. To její tempo netempo určovaly kroky nejpomalejších babek a dědků. Čím delší průvod, tím protáhlejší zpěv.

Ale nakonec co, jdeme na pouť a času máme celý den. Dospěl jsem k závěru, že to tak musí být, že je to jeden z nutných znaků pouti na svaté místo.

Šli jsme otevřenou krajinou podél execíráku, té naší prérie klukovských her a divošských bojů. Ještě se tam nekopaly ani základy věžáků brněnské části Lesná, dosud patřila celá stepnímu rostlinstvu, zajícům, syslům a koroptvím.

Šoupavým pouťovým krokem jsme táhli podél brněnského vodojemu, kde v hloubce pod zemí, když člověk s tlukoucím srdcem přeleze vysoký drátěný plot a na jedné nebo druhé mohyle přiloží ucho k drnu, zaslechne tajemné šplouchání živé vody, přiváděné sem až z Březové-Brněnce, z toho prý nevyčerpatelného podzemního jezera.

Vlekli jsme se na můj vkus nekonečně pomalu a­ Soběšice byly daleko.

Ze začátku nám nějakou chvíli poskytovala stín alej starých lip, javorů a jírovců. Teď už nic. Bylo ráno, ale slunko stoupalo a už hřálo, stín by se hodil.

Bylo třeba vydržet až do soběšických lesů. Tam už se šlo stínem, ale do kopce, proto zpěv znova utichl a procesí šumělo jen modlitbami.

V Soběšicích nás posílil čekající dav čerstvých poutníků.

Za myslivnou se šlo opět lesem. Nevadilo, že je to zas do kopce, věděli jsme, že větší stoupání už nás nečeká.

Blízko za myslivnou vyvěral takřka uprostřed silnice pramen. Tatínek se podivil, proč ho silničáři neodvedou pod zemí do příkopu, nabourává jim dílo. Voda z toho nevítaného pramínku tam sice směřovala, ale napřed podélně vyryla ve vozovce dlouhou stružku až do štěrkového podkladu.

Poutníci se tekoucí vodě bezmyšlenkovitě vyhýbali, mysleli na to, že máme nejhorší za sebou, teď už půjdeme lesním stínem až do Útěchova.

Na konci stoupání všecko ožilo. Byla před námi dlouhá cesta po rovině, místy i z kopce.

Hrobník Cikrdle hlaholivě přednesl další verš nábožné písně a procesí se dalo do zpěvu.

Zastávka nás čekala v krásném prostředí lesního paloučku „U buku“. Travnatá planinka, půlkruhem obklíčená silnicí, se svažuje ke kamenné kašně, zbudované v příkrém bočním srázu. Voda přepadá do umělé rýžky, z té odtéká do přirozeného korýtka – a už je z ní potůček, co po pár krocích vniká do lesa a dál uhání jeho stínem.

Poutníci se rozložili do trávy podél silnice a vybalovali zásoby. Kdo chtěl, mohl se osvěžit pramenitou vodou z kašny. Tam jsem utíkal prvně.

Jak bych jen mohl tušit, že jednou, už jako posluchač lesnické fakulty, budu tady – a­ v mnoha podobných, stejně utěšených zákoutích školního lesního podniku – v­střebávat pod vlivem svých učitelů první vědomosti o budoucím povolání a teprve prostřednictvím nich znenáhla dorůstat k tomu pravému vztahu k lesu.

Celý palouček byl ještě holý. Dnes tu ve skupince rostou jehličnaté exoty kryptomerie japonské a na nenápadném prameništi, kde noha po zhoupnutí polekaně uskočí, listnaté ořechovce vejčité.

Nic z toho jsem netušil, vnímal jsem jen dnešní putování na Vranov a tento odpočinek.

Natáhl jsem se přes pichlavé šlahouny a sebral první předčasně zrající ostružinu. Chutná ještě moc nebyla. Jiné se teprve růžově zapalovaly.

Zastávka skončila. Znovu vztyčený křížek se zvolna sunul kupředu a nás tak popoháněl, abychom se zvedli a následovali jej.

Už jen posledních pár lidí v Útěchově se k nám přidalo. Cíl pouti byl blízko.

Na Vranově mě víc než bohoslužba a modlení zajímaly krámky před kostelem. Utrácet jsem nesměl, ale nějaký pamlsek, píšťalku či jinou drobnost mi maminka koupit dovolila.

Odpolední cesta domů nebývala tak spořádaná. Rodiny a přátelé se po skupinkách vraceli na vlastní pěst.

Domů jsme přicházeli skoro za tmy. Ó, to se to po pořádném umytí v čistém lůžku spalo na nedávno čerstvě nacpaných strožocích!

Dnes se sem vracím. Celý můj život se od jisté doby skládá z návratů. Také na poutní místa dětství.

Ještě silněji než na Vranov mě to táhne na to druhé místo, do Křtin a jejich okolí, do samého středu Moravského krasu. Odjakživa a neustále: jako malého kluka, jako dospělého studenta, jako otce s dětmi –­ a teď s Janou, když ji na její přání provázím po ztracených a znovu nalézaných stopách dětství a mládí. Vracím se do těch bukových lesů na stráních, kde v bouřlivém jarním aspektu před vyrašením listů hýří bohaté koberce sasanek a podléšek, lechy, dymnivky, petrklíče… sem, do stinných inverzních údolí, kde dole vládne chlad i za parného léta, na což posvém odpovídají byliny i stromy, sem se vracím, k zurčícím potokům, co náhle mizí v zemi a jinde nečekaně vyvěrají a člověk si jen matně představí, kudy se tam v té tmoucí tmě probojovávaly, než se znovu jejich voda směla zalesknout v pohlazení světla tady u nás na povrchu...

Pro tyto divy přírody, a také pro vzpomínky, jež i stesk leckdy vyvolají a samy hned zaženou, protože tenkrát bylo šťastné mládí, a to se smutkům nepoddává, pro tohle všechno se sem vracet nepřestanu, dokud to půjde.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.12.2018 09:15:29dát kritice tiprevírník

Potěšils mě, Přemku, že i když jsem ti uhnul ze vzpomínek, přece sis to se zájmem přečetl. Díky ti za přízeň.

23.12.2018 16:41:37dát kritice tiplastgasp

Přečetl jsem s velkým zaujetím, některé odstavce vícekrát, protože tady si mně trochu uhnul z mých vzpomínek. Procesí jsem nezažil, ale dobře pamatuji poutě u kostela sv. Vojtěcha v Libni, i za války. Obdivuji tvoje líčení přírody i zážitky z pochodu se zpěvy. 

22.12.2018 18:41:56dát kritice tiprevírník

Jo, to už je osud všech nás zamlada. Ani já jsem se nezajímal, proto vím tak málo o tom, co by mě až dneska zajímalo.

22.12.2018 16:47:28dát kritice tipKočkodan
Jardo, poctivě jsem šlapal s vámi. A při tom zpěvu mě také brali všichni čerti.

Bože, to je škoda, že něco podobného nesepisoval nikdo z rodičů nebo prarodičů. Já blb se na nic neptal, teď by mě tyhle věci moc zajímaly...
19.12.2018 15:33:46dát kritice tiprevírník

Ano, Ireno, křtinský barokní kostel je opravdová perla Moravského krasu. Však ho stavěl slavný Santini.

Jano, když ono je tam v těch lesích tak krásně!

19.12.2018 13:56:06dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, se zájmem jsem si přečetla Tvůj popis pouti a vžila se do ní (nikdy jsem na žádné nebyla, viděla jse ji jen na fotkách nebo částečně v některém filmu). Věřím, že zpěv, kdy každý začal zpívat v jinou dobu, byl nepříjemný. Velice mě zaujal závěr vyprávění s působivým popisem mista včetně květeny v jarní bučině,  z něhož vyzařuje Tvoje láska k přírodě :-))). TIP

19.12.2018 13:37:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ty časy, kdy se chodívalo procesí...jsou asi nenávratně pryč. Jednou jsem jako dítě šla procesí někam k Protivanovu s tetou...jak píšeš i ty, pro děti dost náročné:-)

Křtinský kostel a vesnici znám, mám tam příbuzné...je to krása, ten kostel.

19.12.2018 09:17:03dát kritice tiprevírník

Tak tos měla z Krpole přes les skoro stejně daleko jako my z Husovic, ty má skororodačko. Jsem rád, že to teď vím. A děkuju.

19.12.2018 08:38:43dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Na Vranově to znám. Chodila jsem tam s kamarádkou lesem z Králova Pole. Také si dovedu představit utrpení, když každý začne zpívat jindy. :-)

Opět jsi mě zaujal, jednak dojmy ze samého procesí, jednak hezkým závěrem, který přímo dýchá Tvou láskou k přírodě. Vracet se ke všemu dobrému a krásnému je nutné. Tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.