Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Horymírka 21
datum / id26.12.2018 / 492839Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno483x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 21

 

Jožova rodina se po válce odstěhovala „osídlovat pohraničí“ po odsunutých Němcích. V Křidlůvkách na Znojemsku si pan Bureš našel malou rolnickou usedlost s necelým hektarem pole.

My s Jožou jsme se těžko loučili, ale jedna útěcha nám zbyla: přijedu k nim o prázdninách. Jeho i moji rodiče s tím souhlasili.

Hned ve čtyřicátém šestém, rok po válce, jsem se tam vypravil.

V Božicích u vlaku na mě Joža čekal se dvěma koly. Cestou na nádraží chvílemi na jednom jel a druhé za řidítko vedl, ale bylo to nepohodlné, větší část cesty šlapal pěšky a vedl kola obě. Přes Hrádek sedm kilometrů.

Skoro bezlesá krajina, jen samá pole, na mě neudělala dobrý dojem. Hlavně, že jsme zase spolu.

Brzy začaly žně.

Zkusil jsem každou práci, aspoň trochu vhodnou pro třináctiletého kluka. Vyspělejší Joža byl jako nejstarší synek na práci všeho druhu zvyklý. Snažil jsem se mu vyrovnat, něčemu se přiučil a u Burešů tak bez pocitu, že překážím, mohl zůstat až do konce prázdnin.

Tehdy žně byly opravdové žně, kterým se ostatní zájmy musely naprosto podřídit.

Pan Bureš byl zdatný hospodář. Obilí kosil dlouhou kosou opatřenou hrabicemi. Žito se před ním šustivě pokládalo do úhledných rovných řádků, radost pohledět. Vzadu za pasem se mu houpal pozinkovaný krbek, v něm voda a brousek. Co chvíli se zastavil, hrábl dozadu, tím namočeným brouskem několika dlouhými tahy shora a zdola přejel ostří kosy – a­ zas se polem nesl čisťounký zpěvavý křupot hladce podřezávaných stébel.

Voda je pro správné broušení důležitá, proto hlídal, aby bylo stále do půli krbku, brousek jí musel být nasáklý. Jelikož se však dost vycákalo, taky se ve žňovém horku odpařovala a vodou se na poli muselo šetřit, tak nás chlapy poučil, když půjde do tuhého, jak se dá krbek doplnit – a otočil se a úkon provedl. Podívali jsme se s Jožou na sebe a vyprskli smíchem.

„A co zbytek?“ provokoval Joža.

„Zbytek vypustit,“ dostalo se mu klidné odpovědi s názorným zvukovým doprovodem.

Pak si hospodář zapnul kalhoty, zvedl odloženou kosu, konec kosiště opřel o zem, druhý, ten s nasazenou kosou, vmáčkl kosiříkem do levého ramene, levou paží shora objal ten zvonivý ocelový oblouk, až kam dosáhl, skoro ke špičce, pravou vyňal z čerstvě doplněného krbku brousek a třemi čtyřmi dlouhými tahy syčivě přetáhl tenké ostří. Zpívalo stejně jako pod brouskem vykoupaným ve vodě, nebyl v tom rozdíl.

Potom se pohodlně rozkročil na konci posečeného řádku – a­ už to zase sykalo a zvonilo, jedna radost.

Paní Burešová, Joža a já jsme měli druhý, stejně důležitý úkol. Chystat povřísla, vázat snopy a stavět panáky.

Povřísla se dělala tak, že jste vzali hrst obilí z řádku, rozdělili na dvě hrstky poloviční a klasy proti sobě svázali jednoduchým uzlem. Další postup: natažené „obříslo“ položit na zem, na ně kolmo správné množství, to znamená pořádnou náruč o­bilí, konce uchopit, na budoucí snop kleknout oběma koleny, pootočit jím ještě, to pro zajištění válcovitého tvaru, povříslo velkou silou zatáhnout, konce překřížit a zastrčit. To stačilo. Hotový snop se mohl přidat do panáku. Kladlo se do kříže, klasy do středu. Tři nebo čtyři vrstvy. Posledními dvěma snopy se panák „svázal“ – a­ už se zakládal další. Měly po čtrnácti nebo osmnácti snopech. Podle bohatství úrody pak stály panáky v řadě dál nebo blíž od sebe.

Od zastrkování pod utažené povříslo musely být prsty bolestivě odřené, jinak – s­labota: snop se při nakládání na žebřiňák zaručeně rozpadne.

Práce mě bavila, třebaže bylo horko a pot ze mě jen lil. Využívali jsme toho s Jožou k pořádnému opalování, hlavně já, Joža se někdy svléct zapomněl, já nikdy. Domů jsem po prázdninách přijel jako mouřenín s vlasy dožluta vypálenými slunkem.

 

Koně Burešovi neměli, tažnou práci musely zastat krávy.

Ta větší, skoro celá bílá, se jmenovala Mína, menší, červenostrakatá, Stará. Od těchto ubohých kravek jsme chtěli jak mléko, tak aby o žních svážely obilí. Skloubit to moc nešlo, takže mléka dávaly jen taktak na denní potřebu.

Ty dvě krávy také oraly, sely a vláčely. Ale při tom už jsem já většinou nebýval. O žních šlo hlavně o svážení.

Burešových pole leželo snad tři kilometry od vesnice. Při kravském tempu se cesta zdála nekonečná. Vstávalo se za svítání. Ráno jsme mohli sedět všichni na žebřiňáku, ale zpátky v těch žňových vedřinách směla jet na fůře jen paní Burešová s miminkem, my ostatní jsme šlapali pěkně po svých.

Dětí u Burešů utěšeně přibývalo. Nevím, kolik jich tenkrát bylo, jen si trochu pamatuju nejstaršího brášku a sestru po Jožovi, Slávka a Zdenku. Když jsme jeli na pole, ostatní děcka zůstávala doma pod dohledem těch dvou, jen miminko muselo s námi. Po nakojení je paní Burešová uložila pod primitivní plátěný přístřešek, strom nebyl široko daleko žádný. Tak tam sparťansky přežívalo s námi a kravami, daleko od domova.

Byla to pokaždé celodenní výprava. Oběd pro sebe a vodu pro krávy v mlékárenských konvích jsme vezli s sebou. „Futra“ jsme kravám nasekli trochu zeleného na mezi nebo je nechali pást, ale to jenom při obědě, kdy jsme je mohli hlídat, aby nešly do pole, při práci na hlídání čas nebyl, to musely být uvázané. Napít dostaly do otlučeného kbelíku. Odpoledne už jen ležely a přežvykovaly.

Sami jsme pili vodu s trochou přimíchaného vína. Byl to osvěžující nápoj.

Jednou jsme si v konvičce vezli z domu mléko. Po příjezdu na pole nás překvapená paní Burešová svolávala.

„Pote sem, podivéte se!“

V mléku p­laval pěkný žlutý kousek másla, sám se cestou utloukl. Tak pohodlná to byla jízda po křidlůveckých polňačkách. Však šlo na žebřiňáku při každém slově o překousnutí jazyka.

Obilí se mlátilo postaru, cepy. Sousedé si vzájemně pomáhali. Po svozu se celé dny ozývalo uhrančivé rytmické klepání cepů na mlatech, střídavě u nás nebo u jedněch či druhých sousedů. Chlapi mlátili, my kluci odklízeli vymlácenou slámu, shrabovali zrní a nosili ženským, které je na velkých „řičicích“ vyhazováním do vzduchu čistily od lehkých plev. To se ale, panečku, muselo umět! Taky jsem zkusil, ale kdepak, ženské se jen smály. Ani Jožu k tomu nepustily.

Po práci, jak to jen šlo, chodili jsme se my mladí koupat. K Dyji nebylo daleko. Někdy se šel vykoupat i pan Bureš. Vzácně paní Burešová, ale ta jenom s manželem až skoro za tmy. Kde by tehdy venkovská ženská vzala odvahu pořídit si plavky, musela by si připadat jak nějaká městská povalečka.

Náš společný sen o Africe dosud nevyprchal, ještě stále dával smysl všemu, co jsme dělali, čím jsme procházeli, co jsme se učili. Pro nás všechno právě prožívané bylo jenom přípravou na život, na ten pravý – ž­ivot v divočině. Román o životě Tarzana uprostřed divoké přírody, o jeho odchodu k lidem, zklamání a opětovném návratu do džungle, jejíchž zákonů si cenil nad zákony civilizace, měli jsme přečtený podruhé, já pasáže, jež mě zvlášť zaujaly, četl jsem několikrát.

A přece se občas v pozadí rozžal podivný záblesk střízlivého uvědomění, že je to jenom sen, nereálný, že už nejsme malí a jednou přijde čas, kdy bude nutné se snem se rozloučit.

Ale ještě ne, ještě prosím ne!

Před Jožou jsem ani stín své pochybnosti, té zmije růžkaté, neprozradil. Do jeho hlavy jsem neviděl, jen mi přišlo divné, že o Africe už nějak moc dlouho nemluvíme. Začít po takové době sám, k tomu jsem, snad z té rodící se jedovaté nejistoty – nebo studu (?) – nenacházel odvahu.

Tak jsem pořád nevěděl, jak jsme na tom.

Naštěstí jsme náhradně žili také romány a povídkami Karla Maye.

Jako kamarádi na život a na smrt uzavřeli jsme podle Vinnetoua a Old Shatterhanda pokrevní bratrství. Ne úplně po vzoru popsaném v románu (kdepak byl tehdy nějaký film, o tom se doposud ani filmařům nesnilo), pít se nám ani těch pár kapek rozptýlených ve vodě, jak to oni udělali, nechtělo. Jenom jsme si ostrým nožem opatrně nařízli každý vlastní zápěstí a ty rudě orosené ranky přitiskli na chvíli k sobě, čímž jakoby nechali svou krev navzájem promísit. (Po letech tedy filmaři okopírovali nás dva.)

Byla to jen symbolika, ale chvíle pro nás posvátná. Uzavřeli jsme ji po indiánsku slavnostním prohlášením: „Odteď jsme pokrevní bratři. Hau.“

Cítili jsme se rozhodně líp, i když se navenek nic nezměnilo.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.01.2019 16:26:34dát kritice tiprevírník

Tak tě dáme vázat snopy, tam nikomu neublížíš.

07.01.2019 15:50:00dát kritice tipKočkodan
Jardo, svým dílkem sis na Písmáku – podobně jako chlapi na poli – neusekl ostudu.
Já bych se při práci s kosou stal asi spíš než sekáčem amputářem. ;-)
03.01.2019 09:14:38dát kritice tiprevírník

Děláte mi velikánskou radost, děvčátka. Zvlášť ty Malá, a to tím, že tě takové, chvílemi spíš dospělácké povídání už teď baví.

03.01.2019 08:46:03dát kritice tipSilene

(Jen hlásím, že i tento díl byl zpětně poptán k hlasitému přednesu. Dnes potom padla otázka: "To už vyšla nová Horymírka? A přečteš mi ji taky?"

Jardo, jsi žádaný jako Čtyřlístek!)

29.12.2018 10:48:43dát kritice tiprevírník

Na polích ses jistě jako mladá přírodovědkyně s kytičkama pořádně vydováděla. Díky, že ses ozvala, taky za tip.

28.12.2018 22:08:52dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, děkuji za další krásné vzpomínky. Obzvláště mě zaujal popis žní, jaké bývaly v dřívějších dobách - sekání obilí kosou a mlácení cepy. Já pamatuji žně už s koňmi, sekačkou a mlátičkou (začátkem padesátých let).  Pro mě byla pole také učebnicí botaniky. TIP

27.12.2018 13:28:18dát kritice tiprevírník

Děkuji vám, přátelé, za čtení a hlavně připomenutí zkušeností z vlastního života. To mě moc těší.

26.12.2018 18:07:28dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásně věrně popsané. Bohužel tyto zážitky z pole nemám, tak nemohu porovnat, dědeček ale taky mistrně kosil trávu. Dědeček s babičkou bydleli v Tovačově, malém městě kousek od Přerova na Hané, dodnes si pamatuju, jak to bylo bezva, když jsme po sobě na půdě alias hůře s bratrem házeli seno...

Umíš vykouzlit přesnou představu života takového hospodáře.

Mimochodem, děda mi taky vyprávěl, jak cepem v jeho dětství mlátili obilí a na každý počet pracovníků byla do rytmu básnička. Když byli tři, prý se říkalo: ten třetí do ŘÍTÍ a oni jako kluci volali: Ten třetí do řiti... :-)

Tip

 

26.12.2018 17:57:51dát kritice tiplastgasp

Připojuji se ke Goře, čtení, které potěší. Připomíná mi Hálka a spisovatele selského baroka. Také jsem prožíval ve třinácti podobné prázdniny a když jsem svážel žebřiňákem obilí a obrovský náklad se mi na polní cestě nebezpečně naklonil až hrozilo převržení, strachy jsem se málem počural. Dopadlo to dobře a koně zajeli do stodoly přesně. Nikdy jsem se vesnickým.kamarádům nevyrovnal, ale mnoho od nich naučil.

26.12.2018 14:49:38dát kritice tiprevírník

Jo, sekáči jdou - o tom zpívávala i Eva Pilarovic. Jsem rád, že se ti líbí.

26.12.2018 13:45:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, když sekáči umí, jsou to opravdu sekáči, radost pohledět...zažila jsem jednou pět sekáčů v řadě na louce a to svištění kos taky slyším...

Máš dobrou paměť - ten popis skládání panáka je precizní:-)

Čtení, které potěší.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.