V pokoji

Noc je černé peří v křídlech havranů
a svítá kometami
teď naše slova míří vzhůru a stejně se vracejí jako vržené kameny s obličeji
přesně do středu kruhů běžících hladinou zrcadel   
zatímco podobni Perseidám hoříme v atmosféře svých blízkostí
a černé slzy, které pláčou vypnuté televize pak spolu navlečeme do drátů mlčení jdoucích až za obzor
abychom je sepnuli na šíji světa
jako řetízek s amulety 
a přemohli tmu, která smísena se světlem prosincových dnů 
připomíná šedí ulice 
když vítr tančí s plameny hřbitovních svic jako my dva spolu 
a s polibky na rty naší pomíjivosti se nazí rozhodujeme, zda přijmeme dar dalšího dne 
nebo necháme duše splynout s hejnem holubů  
i když v mnohém to je totéž
ale přijmeme tak všechny kříže 
které jsme nakreslili na čela i jen tak hvězdám na kůži 
a s každým úderem srdce se budeme blížit smrti 
i tehdy když vrháme své stíny 
i tehdy když splácíme bankám  
i tehdy když zabijeme rybu
i tehdy když se spálíme a dáváme tak ochutnat ohni 
tep za tepem, kterým se ve spáncích a v zápěstí dotýkáme krví prostoru
a nějací pitomí hvězdáři nám říkají, že stejně se srazíme s Andromedou
a přitom v mých hodinkách již tolikrát došel čas 
že s hodináři sbírali jsme týdny z podlahy
jako jantar, ve kterém jsme ty a já zaliti touto věčností 
ač probodáni objetím a s jazyky, které vypustili jsme jako psy jeden na druhého 
zanecháváme v písku svém kroky vět, které bolí do příštího přílivu 
a než rozsvítí se v tramvajích 
a zhasne v pokoji