Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Horymírka 28

29. 01. 2019
6
22
1946
Autor
revírník

 

Na jednu z podzemních prolízaček nemůžu zapomenout. Vybavuji si ji krok za krokem, s naléhavou pravdivostí.

Po kluzkém žebříku skoro svisle postaveném, se žerděmi z nastavených smrkových kmínků ve spojích rezavými hřeby sbitých a „pro jistotu“ drátem svázaných, jsme se vraceli z dlouhého průzkumu podzemí a já šel poslední. Kluci už byli nahoře a chodbou postupovali dál, slyšel jsem doznívání jejich hlasů.

Asi uprostřed mi zhasla karbidka. Aha, došel acetylen, to bude tím ucpaným přívodem vody. Smůla, zrovna teď!

Stát na chatrném žebříku po celodenní únavě v úplné tmě a nevědět, zda se mi podaří znovu rozsvítit, nebylo moc veselé. Měl jsem obě ruce zaměstnané přidržováním se žerdí téměř svislého žebře, dole nezaklíněného, nahoře jen lehce opřeného – a­ teď jsem byl nucen jednu žerď obejmout paží a uvolněnýma rukama popaměti manipulovat se zhaslou svítilnou.

Konečně se mi podařilo znovu pustit vodu. Vznikající plyn zasyčel a já si částečně oddechl.

Teď vyjmout z kapsy krabičku sirek. Nic těžkého, ale při tomto postoji… Jen ji z těch roztřesených rukou neupustit!

Při škrtnutí jsem nesměl zacloumat žebříkem, a tak jedna sirka za druhou odpadávala, další se lámaly. Až po několika pokusech s­e mi podařilo vykouzlit plamínek a přiložit jej na správné místo.

Toho světla najednou! A té úlevy!

Stoupal jsem dál, chyběly mi už jen dvě či tři příčky – a tu jsem se nemohl hnout z místa, něco mě drželo v pase. Nesl jsem jedno lano stočené ve smyčkách přes rameno, druhé – slabší a delší šňůru – kolem pasu. Ta šňůra se při zdlouhavé práci s karbidkou nebo při škrtání sirkami musela uvolnit, její konec sklouzl až do tamté hloubky – určitě deset metrů to bylo – a­ tam se zachytil mezi první příčku a žerď. To jsem při opakovaném natáčení svítilny viděl až odtud.

Zkoušel jsem ten zapeklitý konec uvolnit, ale žádné popouštění ani pocukávání, jaké jsem si v tom vratkém postavení mohl dovolit, nepomáhalo. Bylo to hloupé. Cítil jsem, jak mi nohy z dlouhého stání na jedné příčce slábnou.

Kluci už byli kdoví kde, dávno jsem je neslyšel.

Co teď? Taková únava, a já mám znovu podniknout celý ten sestup a výstup?!

Mohl bych odmotat zbytek šňůry z pasu a jednoduše ji upustit do tmy.

Tak co? Rozhodni se, rychle!

Je to dobrý provaz, toho je přece škoda.

V duchu jsem se pokřižoval a začal sestupovat.

Mezitím se kluci vrátili a strašně nadávali. Neměl jsem chuť ani sílu jim odpovídat. Každou chvíli jsem se zastavil a znovu zkoušel pocukáváním lano uvolnit. Nešlo to. Musel jsem slézt až na tvrdé dno jeskyně, úplně nadoraz, stoupnout si zas tam, kam jsem v životě už nechtěl, pustit se žebříku, zatnout zuby a tr-pě-li-vě vyprošťovat konec.

Trpělivě? To se řekne, v mé situaci! Takové slovo se ke mně nehodí ani za běžných okolností.

Držel tam jak helvitská víra.

Konečně!

Znova jsem provaz omotal kolem pasu a konec uvázal, tentokrát mnohem pečlivěji.

Podíval jsem se vzhůru. Vršek žebříku v dálce mihotavě osvětlovaly karbidky kluků. Málem se mi udělalo mdlo.

Lézt jsem však musel.

Už nenadávali, už mě jen povzbuzovali. Vůbec se mi nechtělo otvírat pusu, co bych vysvětloval, sami vidí.

Pomalu jsem stoupal a na každé příčce musel odpočívat. Proč jen se mi ty nohy tak třesou?

Konečně poslední příčka. Teď bylo nutné se na horní plošinu dostat krátkým skokem, jinak to nešlo.

Nohy se mi přestaly třást až v momentě, kdy jsem se odrážel.

Skok vyšel, ale v komíhavě osvětlené chodbě, plné pohybujících se stínů, přehlédl jsem jakýsi výstupek a hlavou do něj bolestivě vrazil, jen to zadunělo. Mirek viděl mé zakolísání, chytil mě kolem ramen a strhl k sobě.

Ztupělou hlavou mi prolétla legrační myšlenka, že jsem tam m­álem spadl… a opouštělo mě vědomí.

„Co děláš, nespi!“ slyšel jsem zdálky a hned nato zblízka cítil, jak mě někdo fackuje. Který to asi je? Počkej, to ti vrátím…

Věděl jsem, že mě Mirek táhne od propasti, cítil jsem jeho tvrdé sevření, ale v podivné bezmoci mi chyběla chuť mu pomáhat, aspoň trochu se nohama o tu zem opřít. Všeho, co se dělo, jsem sice účasten byl, ale jen jaksi z povzdálí. V hlavě mi hučelo, cinkalo, rámusilo. Zdálo se mi, že je noc, ležím na mokré dlažbě, tramvaj se řítí rovnou na mě, šíleně hřmotí a komíhá dvěma šilhavými reflektory. J­ak to, má mít přece jeden! Obloukem mě objíždí a já se zas divím: Copak ona nejede po kolejích?!

Nové facky na tvářích.

„Stávé, zbuď se! Jarku! Slyšíš? Prober se!“

„Co je, dyť su zhůru, co chceš?“ blekotám a dívám se do dvou rozhoupaných světýlek.

„No to je dosť, musíme jit, staň a poť,“ hartusí Mirek.

Teď jsem se probral a zašátral po své karbidce. Ležela vedle zhaslá.

„Eště že mám tu hlavu tak tvrdó,“ sípal jsem a chtěl se zasmát, jenže to, potvora, dost bolelo. Ohmatával jsem si narůstající bouli na čele, byla pořádná. A dál rostla.

„To se musí zastavit,“ mrmlal jsem.

„Co?“

„Tá hrča. Furt roste.“

„Aha, fakt.“ Něčím tvrdým na ni bolestivě zatlačil a já jen sykal a zatínal zuby.

„Nemotá se ti tá gebula moc?“

„Už ne-é. Už je mně fajn.“ Ale fajn mi nebylo.

„Fakt?“

„Vo hodně lepčí než ležet rozpláclé tam důle,“ zašklebil jsem se při matné vzpomínce na to, jak se mi zdálo srandovní, že jsem tam mohl sletět.

„Můžem teda jit?“

„Pánové, nechte téch řečí, valíme, než nám donde šťáva,“ hartusil Eda.

Skutečně bylo třeba spěchat, lampy měly namále, dlouho svítit nevydrží. Ani jsem svou nerozsvěcel, nechám ji v záloze.

Právě jsme se vydávali na cestu, když Edova karbidka zhasla. Zapálil jsem tedy tu svou. A teď už opravdu fofrem!

Spěchal jsem, jak jen mé otřesené tělo stačilo. Nemohl jsem se dočkat, kdy se venku nadechnu svěžího povětří. Až na motolici v hlavě mi vlastně nic nebylo. Hlavně už mít to dnešní dobrodružství za sebou.

Vždycky jsem při našich jeskynních prolízačkách cítil největší úlevu v té vrcholné chvilce, kdy konečně do vlhkého příšeří studené tmy pronikl odněkud zpředu za ohybem chodby první náznak zelenkavého světla, to bývala m­oje spása.

Tento dnešní návrat do říše zeleného světla mi byl vstupem do ráje.

 


22 názorů

lastgasp
04. 02. 2019
Dát tip

Překvapení. Kniha Horymírka existuje. Výborně. Škoda, že jsem o tom nevěděl dříve.Chtěl bych ji porovnat s mojí obdobnou, psanou opravdu jen pro rodinu. Možná by stálo za to tu moji přepracovat trochu civilněji a zkusit najít nakladatele. K domku se dvěma okny asi máš svoje vzpomínky nejbližší.


revírník
04. 02. 2019
Dát tip

Myslíte to dobře, přátelé Jene a Přemku, akorát ještě nevíte, že Horymírka vyšla v takovém doporučovaném nakladatelství už v roce 2012, a to včetně ISBN a je tam v prodeji. Ale to není podstatné. Mně hlavně těší, že si ji po troškách čtete právě tady, kde vás mám jako čtenáře tak říkaje z první ruky.


lastgasp
04. 02. 2019
Dát tip

Jaroslave, díky. Jsi stále lepší a lepší. Tentokrát jsme to s tebou na tom žebříku prožíval s napětím. Přimmlouvám se také k vydání knihy. Popřemýšlej. Nemusí mít ISBN, já už také vydal několik knih, pro své přátela a rodinu.


zeleda
03. 02. 2019
Dát tip

Tohle povídání by chtělo vydat knižně. Jsou vydavatelství, které dělají i malé náklady a třeba i bez registračního ISBN. Já už jsem takhle vydal pět knih. A budu vydávat další. Pořád existují lidé, kteří by si tvé vzpomínky rádi přečetli. Já určitě. 

Já jsem zde už svůj profil smáznul. Někteří lidé zde chtěli za každou cenu prezentovat svou "vysokou " inteligenci a to mě docela otrávilo. Jsem už pouze na serveru Pište povídky.


revírník
03. 02. 2019
Dát tip

Koukám, že Malá s tebou vytrvale čte a čtené prožívá. Děti takto příběhů chtivé mi dělají radost.

Karbid a hořlavý plyn acetylen z něj sloučením s vodou vznikající jsi jí, doufám, vysvětlila. A že si přijdeš dílek mé skládačky ještě jednou prožít, to mě převelice těší.

Z překlepů, svých či něčích radost taky nemám, ale dávám ti zapravdu, že raději se jich dopouštět, než vůbec nepsat.


Silene
03. 02. 2019
Dát tip

Jardo, Malá se o tebe také strachovala. A gabi kouzelně popsala.

Co Ireniných slov se týče, podepisuji je s dovětkem, že ani Horymírku nemusíš pro děti příběhů chtivé přepisovat. 

Sama si přijdu myslím dílek tvé skládačky ještě jednou potichu prožít...

Jo, a probíráme karbidku a kapání na karbid!

-------------------

K překlepání minulé překlepové tematiky - upřímně mě mrzí, pokud se jich dopouštím, ale v zásadě je daleko raději toleruji, nežli žít ve věčném  či věcném tichu nikdy nesepsaných slov. Život letí příliš rychle.

Konfrontace s nevšedním intelektem a dys- zatížením také člověku protře oči.


revírník
29. 01. 2019
Dát tip

Dobrý nápad. Už to tam máš. Čau


Kočkodan
29. 01. 2019
Dát tip
Tak já bych tě, Jardo, výjimečně poprosil, jestli bys mi nemohl textík frknout do zprávy. Nemusíš mi ho psát znova, stačí ty šikovné chmaty známé po celém světě pod mongolským označením „copy and paste“. Přece jen by mě zajímalo, jak ses s kamarády dostal pod zem. Díky předem.

revírník
29. 01. 2019
Dát tip

To mě mrzí, Luboši. I mně vadí, že se to tak zobrazilo. Když jsem to dal tak jako vždycky, bylo to natažené do šířky snad několika metrů, podle velikosti odstavců. Fakt, nekecám, každý odstavec vyšel na jeden dlouhatánský řádek. Tak to uznej, že se nedalo strpět. Musel jsem zkusit jiné písmo a vyšlo to. No a dneska zas to šlo normálně. Teď teda nevím, jak to bude příště.


Kočkodan
29. 01. 2019
Dát tip
Já tě za dílko fackovat určitě nebudu. Tak moc mi na karbid ještě nekape. ;-) U předchozího dílu se můj komentář nevyskytuje, protože jsi ho vyvěsil trochu jinak než ostatní a on se stal pro můj speciální software pro nevidomé vlastně neviditelným.

revírník
29. 01. 2019
Dát tip

Máš pravdu... Žije ještě teď, po nějakých skoro sedmdesáti letech!


teda napísal si to tak...že som sa musela uisťovať - čo sa bojíš, ty sprostá, veď žije!*


revírník
29. 01. 2019
Dát tip

Já jsem se nechtěl hádat ani přít, to jistě víš, a tak ti už jen moc děkuju za tak pěknou řeč, dobře se to čte, i na má stará kolena.


Gora
29. 01. 2019
Dát tip

Vúbec ne, je osobité...a to další je pochvala, ne jen porovnání. Tak kultivovaně píšeš... myslím, že i třeba chlapecký román by ti slušel...


revírník
29. 01. 2019
Dát tip

Doufám, Ireno, že to husovické nářečí není na závadu. Jinak děkuju za porovnání.


revírník
29. 01. 2019
Dát tip

Jsi pozorná, Jano, děkuju.


Gora
29. 01. 2019
Dát tip

Jardo, nebýt nářečí, mám pocit, že čtu nějakou napínavou foglarovku /které samozřejmě zbožňuji/...klobouk dolů před tvým psaním!


vesuvanka
29. 01. 2019
Dát tip

Pěkně a poutavě napsané, četla jsem jedním dechem, a měla jsem také o Tebe strach. TIP


revírník
29. 01. 2019
Dát tip

Určitě.


bixley
29. 01. 2019
Dát tip

Na to má člověk kamarády, ne? :-)


revírník
29. 01. 2019
Dát tip

No, nakonec bych si byl v té jeskyni neporadil, to Mirek mě zachránil.


bixley
29. 01. 2019
Dát tip

Tentokrát hodně napínavé! Měla jsem o tebe strach. Ale je vidět, že si umíšporadit v jeskyni i v životě. Hezky napsané. T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru