Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jsem trpaslík

01. 02. 2019
12
32
2376
Autor
bixley

Jsem trpaslík. V osmé třídě základní školy jsem přestala růst a byla jsem nejmenší ze třídy. V patnácti mi vystavili pas a měla jsem tam uvedenou výšku 148 centimetrů.

            Postupně jsem se na všechny dívala nahoru, menší byly pouze děti do dvanácti let. Časem jsem se s tím smířila. Ve své minigarsonce jsem si pořídila postel dlouhou 160 centimetrů. Zbožňovala jsem všechno malé. V říši ptactva vrabce a sýkorky, v říši rostlin bonsaje, z pejsků pinče, čivavy, yorkšíry. Nakonec jsem ve své garsonce ubytovala i malinkého pražského krysaříka.Nicméně mi to nedalo a toužila jsem najít někoho stejně malého.

            Jednou jsem se svým pejskem vyrazila za Prahu na výlet. Vyšli jsme od vláčku po značené cestě. Bylo hezké počasí, takže procházka byla příjemná. Postupně se ale začalo čím dál tím víc zatahovat, nebe se pokrylo bouřkovými mračny a chvíli na to zahřmělo a spustil se prudký liják. Neměla jsem s sebou ani deštník ani pláštěnku a zoufale jsem hledala úkryt. Vtom jsem si všimla jakéhosi skalního převisu a za ním jsem objevila malou jeskyňku, kde jsem se s pejskem ukryla. Bouřilo dost dlouho, pejsek kňučel, že chce ven, ale nakonec jsme se přece jen dočkali. Déšť ustal a objevily se opět sluneční paprsky.

            Rozhodla jsem se pokračovat v našem výletu. Předpokládala jsem, že po takovém lijavci bude na cestě mokro a spousta bahna, ale k mému překvapení byla cesta suchá, jakoby nespadla ani kapka. Když jsem narazila na rozcestí, hledala jsem turistickou značku, ale značka nikde. No jo, pomyslela jsem si, když to člověk nepotřebuje, tak namalují dvě, ale když neví, kam odbočit, tak tu pochopitelně není nic. Prozkoumala jsem tedy mapu a usoudila, že bych měla jít doleva.

            Najednou jsem za sebou uslyšela dusot kopyt a kolem mě prosvištěl nějaký jezdec. Pokud jsem si ho stačila problédnout, měl na sobě jakousi dlouhou halenu s volnými rukávy a něco jako kamaše nebo legíny. Trochu mě to u chlapa překvapilo. Ještě jsem si stihla všimnout jeho mohutného vousu, ale brzy mi zmizel v dálce. Můj pejsek na něj zaštěkal, ale jezdec se ani neohlédl.

            Asi po čtvrt hodině chůze jsem pod sebou uviděla vesnici a před ní pole. Na poli se pohybovalo několik žen v dlouhých přepásaných šatech. K mému údivu byly všechny drobné a malé jako já. Vzhledem k tomu, že po dešti nebylo ani památky a bylo dost horko, překvapilo mě, že jsou tak navlečené. Nejprve se trochu lekly mého pejska. přišla jsem k nim blíž a uklidňovala je. Prohlédla jsem si jejich oblečení zblízka. Aha, zřejmě se tu točí nějaký historický film, došlo mi. Kameramana ani režiséra jsem ovšem neviděla, tak jsem je pozdravila:

            „Dobrý den, jdeme tady prosím vás dobře na nádraží?“

            Všechny ženy otevřely pusu dokořán a civěly na mě jak na zjevení.

            „Co? Nádra, co?“ vykoktala jedna z nich.

            Další žena si mě prohlížela od hlavy k patě, jakoby ještě neviděla džíny.

            Tak je tu asi ústav pro choromyslné, došla jsem k závěru. No nic, najdu si to na mobilu. Chtěla jsem si vyhledat Pubtran se spojeními vlaků, ale mobil se najednou zbláznil, začal blikat, zvonit a když se dostal zase do normálu, ukázal, že je rok 1428. Tak nakonec se mi ještě ke všemu porouchá mobil, naštvala jsem se.

            Došla jsem k vesnici. Byly tu domy s doškovými střechami, mezi nimi pobíhaly slepice, husy, kozy, krávy, a hlavně jacísi pro mě neuvěřitelně namaškaření lidé, kteří si mě udiveně prohlíželi. Asi opravdu budu v tom patnáctém století!

            S potěšením jsem zjistila, že vesničané nejsou o moc vyšší než já. Přestala jsem být trpaslíkem. Vida, patnácté století má své výhody. Moje oblečení je ovšem pobavilo. Podle kalhot si nejprve mysleli, že jsem muž. Hned mi nabízeli ty svoje ženské upnuté šaty. Vybrala jsem si modré. Padly mi jak ulité, zřejmě číslo 38. Jedna hospodyně mě zavedla do sednice a ukázala mi stejně velkou postel, jakou jsem měla ve své garsonce. Začínalo se mi to líbit.

Můj pejsek byl také ve svém živlu, honil všechna ta zvířecí stvoření, co všude pobíhala.

            K jídlu mi nabídli lososa. Podivila jsem se. To je lahůdka, kterou si dopřávám jen občas. Svůj údiv jsem dala hlasitě najevo.

            „A proč?“ nechápala hospodyně. „Rybníky sú plné vodních tvorů a lososa je hojnosť.“

            A tak jsem přešla na středověkou biostravu - zelenina, ovoce, ryby, čerstvě nadojené mléko. Středověk není k zahození. A hlavně pořád nikdo nekomentoval, že jsem malá.

            Za nějaký čas jsem si na středověk zvykla. Práce na poli byla pochopitelně pro člověka 21. století dost těžká. Když jste zvyklí celý den sedět u počítače a pak se najednou celé dny ohýbáte nad řádky zeleniny, tak vás pěkně bolí záda. Ale i moje tělo si zvykalo.

            Problém byl jen v tom, že na podzim začaly plískanice, často pršelo, bylo chladno a ve středověku neznali gumu, tudíž ani gumáky. Nohy v primitivních botách jsem měla často promočené a začala jsem kašlat. Vesničané mi vařili odvary z podbělu a dalších léčivých rostlin a pomohlo to.

            Přestože jsem z historie věděla, že je období husitských válek, vesničané se o nějakého Žižku pranic nestarali. Nejvíc je trápila úroda, zda bude pršet, zda bude mráz a jak bude tuhá zima. S úrodou byli celkem spokojeni. V zimě přišly velké mrazy a napadla spousta sněhu. Chodili jsme všichni zachumlaní v houních. Za zimních večerů vesničanky doma předly. Taky jsem se to trochu naučila, ale moc mne k tomu nepouštěly, protože jsem jim to párkrát přetrhla. Bez počítače a internetu byla hrozná nuda a říkala jsem si, že to snad nepřežiju.

            Když se blížilo jaro, zase se všichni báli, že sníh roztaje a budou záplavy. Já jsem však začala mít úplně jiné starosti. Rozbolel mě zub. Bolel čím dál víc, tvář jsem měla celou oteklou a různé lektvary vesničanek nezabíraly. Bolestí už jsem nemohla ani spát. Hospodář se tedy rozhodl zajet do vedlejší vesnice pro jakéhosi ranhojiče. Ranhojič přijel. Byl to taky vcelku malý podsasitý chlapík a povídal něco o „truňku“. Pochopila jsem, že mě chce opít nějakým alkoholem, zřejmě medovinou a potom mi zub vytrhne. Neobyčejně mě to vyděsilo.

            „Nééé!“ zařvala jsem jako šílená, popadla svého pejska a utíkala z vesnice. Kde je ta zázračná jeskyně, kterou jsem se sem dostala? Honem do jednadvacátého století! Radši budu trpaslík!

 

 

 


32 názorů

bixley
16. 03. 2021
Dát tip

No to by teprve bylo! Díky.


Jamardi
16. 03. 2021
Dát tip

Ještě že nepřijel ten Žižka :)


bixley
08. 03. 2019
Dát tip

Díky, lakrove, za kritiku i za námět na pokračování. :-)


Lakrov
08. 03. 2019
Dát tip

Od začátku mám dojem, že už tu tahle povídka (pohádka?) někdy byla.  Zpočátku je to takové obyčejné, pak to přechází do sci-fi polohy  a na konci z toho vyplývá nečekáné (a nepohádkové) ponaučení.  Mělo-li by to mít (podobně jako Výlety pana Broučka) pokračování,  mohla by cesta příště vést do některé asijské či jihoamerické země,  kde se lidé také nevyznačují velkým vzrůstem :-)  Tip.  


bixley
16. 02. 2019
Dát tip

:-)


srozumeni
16. 02. 2019
Dát tip
***

bixley
02. 02. 2019
Dát tip

Ano, mohla jsem se dostat do roku 1370,kdy se nic nedělo. Ale ta povídka je postavená mimo jiné na překvapení, že se mělo dít a nedělo. :-)


bixley
02. 02. 2019
Dát tip

Nevím, jestli byl za středověku vůbec klid. Samozřejmě že mrtvol si lidi všimli. Ale tenkrát se i tyhle věci braly jinak. Řádil mor, spousta dětí umírala v útlém věku. 


bixley
02. 02. 2019
Dát tip

To asi jo, ale jen pokud to bylo v okruhu nějaké vesnice. Lidi tenkrát asi moc necestovali. Je možné, že to ústním podáním věděli, ale myslím, že život se tenkrát točil kolem obživy. U nás za socialismu taky lidi furt neseděli na schůzích a na marxisticko-leninských školeních apod.


bixley
02. 02. 2019
Dát tip

Díky. Bohužel mám skutečně někdy s turistickými značkami problém. :-)

Uvědom si, že v roce 1428 ještě nebyl ani knihtisk, tak informace k lidem dorážely jen pomocí nějakého posla, který to někde vybubnoval. Takže kdo nežil s husity přímo na Táboře, ani nemusel o Žižkovi vědět. Přece jen vzdálenosti byly dost velké a jezdilo se jen na koni nebo povozem. Atd...


bixley
02. 02. 2019
Dát tip

:-)))


fialka...
02. 02. 2019
Dát tip

Pěkně napsaná, málokdy si tolik přeji, aby ještě nebyl konec. :-)


bixley
01. 02. 2019
Dát tip

Děkuji, Leraku.


Lerak12
01. 02. 2019
Dát tip

Pěkné, pohodové čtení. Máš vypsanou ruku a textem znamenitě vládneš.

Pozdravuji Tvoji fantazii.  


K3
01. 02. 2019
Dát tip

Tak to máš pravdu, každý měl svých starostí určitě dost:).


bixley
01. 02. 2019
Dát tip

Karle, díky. Nešlo mi ani tak o to popsat nějaký konflikt, ale to, že máme toto období spojené s husitskými válkami a představujeme si, jaký to mělo na obyvtelstvo vliv. Určitě nemělo, pokud se nějaká bitva neodehrávala v jejich blízkosti. :-)


K3
01. 02. 2019
Dát tip

Zpočátku jsem myslel, že nastane nějaká šikana nebo skutečné trampoty. Upřimě, takhle mě to moc nechytlo:).


bixley
01. 02. 2019
Dát tip

Díky, Čudli To jsem ráda. :-)


Čudla
01. 02. 2019
Dát tip
Mě se povídka líbí./*

bixley
01. 02. 2019
Dát tip

Díky, Kočkodane. Aby z Tebe nebyl obr! :-)


Kočkodan
01. 02. 2019
Dát tip
Na rozdíl od Gory - pri ctení jsem z tebe rostl... ;-)

bixley
01. 02. 2019
Dát tip

Díky, já jsem s tím počítala, že to bude čtenář tušit. Je to napůl parodie. :-)


ysslandia
01. 02. 2019
Dát tip

O tom, že s textom dokážeš narábať veľmi zručne a precízne, sa vôbec nemusíme baviť. Potvrdila si to aj tuná. Ni sú tam žiadne písateľské prehrešky, je to plynulé, dynamické.

Momentálne budem zasa za suchára, nakoľko mňa tá "fantasy " vsuvka nijako neprekvapila, asi aj tým, že tento motív, nápad je pomerne dosť často produkovaný,ako vo filmoch, tak v poviedkach. Už pri náznakoch skalný previs- po búrke ani stopy, som tušila, kam to bude smerovať- takže obsahovo ma to nijako viac neoslovilo.

Ale samozrejme, je to iba vec vkusu čitateľa. Textu samotnému v podstate nie je čo vytknúť.


bixley
01. 02. 2019
Dát tip

Díky, prostě legrácka. :-)


Gora
01. 02. 2019
Dát tip

Renato, ty rosteš:-)))))))

Dlouho jsem se tak nepobavila... parádní...


bixley
01. 02. 2019
Dát tip

Tak to bylo myšleno. :-)


revírník
01. 02. 2019
Dát tip

Pobavil jsem se.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru