Povídka napsaná na motivy stejnojmenné povídky jiné autorky - která vystopila na včerejším "Šuplíku"  - obrazová svodka z večera zde: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.345331572738601&type=1&l=112e06464c

Odpočívala ve svém meditačním křesle. Byť je podzimní odpoledne, slunce stále prohřívalo malý pokoj v jednom starobylém městském bytě.

Ten den byl hodně „Down“. A ještě k tomu rámusí pračka. Proč jí vůbec zapínala. Pokoj – byt – svět. Kuchyňský kout – pracovní kout – jídelní kout – odpočinkový kout.

Monotóní zvuk pračky náhle ruší nějaký asynchronní zvuk. Že by uvolněný šroubek? Ještě tak shánět opraváře. A i kdyby se ho se značným úsilím podařilo sehnat – pračku opraví za nehoráznou cenu.

Vlastně má pocit, že neklepe pračka, ale klepe někdo na dveře. A klepání je stále naléhavější. Poněkud rozmrzele opouští své milované křeslo.

Za dveřmi spíše mužská postava v šedém plášti, vlasy neurčité barvy. Dveře teď dělí můj svět na pokoj na nepokoj. Představí se, srozumitelné je mi ale pouze první jméno – Jan! Nepochopila jsem, o co mu přesně jde, ale vší silou se snažím ubránit svůj pokoj, svůj byt, svůj svět. Má snaha je vcelku úspěšná – návštěva rozpačitě odchází dolů po schodech. Jako by se chtěla ještě otočit – zvolat „Odcházím, nezavoláte mě zpátky?“

Pračka konečně dopředla svou píseň narušenou snad jen tím uvolněným šroubkem.

Volný stůl v cukrárně s výhledem do ulice. Ale žádná ze spřízněných tužkařek zde není. Směnu má Simonka. Je léto – tak na sobě tričko, kalhoty musej být černý v létě krátký, ale černý, nebo suknička černá no a zástěrky...