Živý svět

Probuzení

 

2. listopadu, tři roky po Dni Života

 

Budík mi ten den připadal hlasitější, než obvykle. Měl bych si ho změnit na nějakou melodii, místo toho monotónního pípání. Nevypnul jsem ho. S každým tónem jsem ještě víc přivřel oči a snažil se ho myšlenkami umlčet. Neúspěšně. Asi po minutě jsem to vzdal a poslepu nahmatal mobil na nočním stolku a táhlým gestem ho vypnul. Převalil jsem se na záda a hlasitě vydechnul.

            „Ještě chvilku“, řekl jsem sám sobě.

Jako dítě, které má jít do školy. Úplně jsem nad sebou viděl mámu, jak mi přísným pohledem říká, že mám vylézt z postele. A já ji vždycky poslechl. Za odměnu jsem dostal sladkou snídani, místo výprasku. Chyběla mi. Byly to už tři roky, co s námi nebyla, ale nikdy jsem si nezvykl, že se na ni nemůžu obrátit s kdejakou otázkou.

            Rychle jsem zaklepal hlavou a otevřel oči. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že jsem ležel déle, než jsem myslel. Rychle jsem vyskočil z postele a ještě nahý jsem běžel do koupelny. Pravidelná ranní sprcha, čištění zubů a výběr spodního prádla. Rutina mi vyhovovala, uklidňovala mě. Pro ten den jsem vybral spodní prádlo s obrázkem kačera Donalda. Pracoval jsem jako pomocník v ústavu pro zvláštní péči, a vždycky mě bavilo mít pod oblečením něco divného. Jako bych byl pacientům blíž.

 

***

 

Do práce jsem dorazil o pět minut později, ale naštěstí si nikdo nevšimnul. Nenápadně jsem došel do místnosti pro výpomoc. Klasická malá cimra s pár monitory a spoustou dokumentů. Bylo šest hodin ráno a noční směna ještě dohrávala partičku karet.

            „Vy dneska neplánujete jít domů?“ popíchnul jsem je.

            „Rád bych, ale vsadil jsem sto dolarů a neodejdu, dokud nevyhraju!“ procedil skrz zuby jeden z nich, kterého jsem ještě neznal. Pracoval jsem tam už rok a většina pomocníků přišla na pár měsíců a pak to vzdala. Starat se o lidi, kteří už nevnímají, co je za den je asi nebavilo tolik, jako si mysleli. Ale mě to vyhovovalo. Plat byl dostačující a od malička jsem chtěl pomáhat ostatním.

            Z myšlenek mě vytrhlo bzučení jednoho ze zvonků.

            „Já už mám po šichtě, takže je to na tobě, Dave,“ řekl mi ten novej.

‚Ten tu dlouho nevydrží‘, říkal jsem si.

Pokrčil jsem rameny a podíval se na stůl s mnoha světýlky. Každé patřilo jednomu pokoji. A jen jediné zrovna blikalo. Pokoj 13. Něco se ve mně nepříjemně sevřelo. Vzal jsem z police disk s nápisem ‚Na ráno‘ a vyšel z místnosti.

 

***

 

V ústavu bylo jen dvacet pokojů, každý po dvou pacientech. Většina byli staří lidé, kteří se o sebe nedokázali postarat. Bylo tu ale pár zvláštních případů. Ti, kteří neměli všech pět pohromadě a nikam jinam je nechtěli vzít. Většinou mi nevadili, uměl jsem s nimi pracovat. Ale tenhle byl jiný. Pokud jsem mohl, tak jsem se tomu pokoji vyhýbal. Pokoj 13.

            Když jsem k němu přicházel, tak před ním na chodbě seděl muž v bílém oblečení. Držel se za hlavu a něco si mumlal. Rychle jsem k němu přispěchal a poklekl.

            „Pane Rodrigez, je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se.

Když jsem viděl, jak mu po vrásčitých tvářích stékají slzy, tak jsem dodal – „To vy jste na mě pípnul?“

Pomalu se na mě podíval. Bylo mu asi osmdesát let, a trpěl nádorem na mozku. Normálně by už asi před rokem zemřel, nebo podstoupil operaci, ale teď… Teď bylo vše jinak. Stařík se celý klepal a pořád jen ukazoval na dveře pokoje. Přitom pořád povídal: „Je tam s ním! Zase je tam s ním!“

            „Nebojte se. Zůstaňte tady a já se tam zajdu podívat, dobře?“

Odpovědí bylo jen pomalé kývnutí. Pořád se celý klepal. Pokoj 13. Bydlel tam už tři roky a žádný pacient s ním nevydržel víc než tři měsíce. Když sem přišel, tak si vůbec nic nepamatoval, a tvrdil, že s ním v jeho hlavě mluví nějaká žena. A vždy, když se ráno probudí, tak ztratí vzpomínky.

            Postavil jsem se, zhluboka nadechnul a otevřel dveře. Uvnitř byla tma a otevřeným oknem dovnitř proudil studený podzimní vítr. Pod ním seděl schoulený do klubíčka asi třicetiletý muž s černým plnovousem a s dohladka oholenou hlavou. Pomalu jsem se k němu vydal a cestou minul jeho postel. Cedulka se zkratkou P.Q. ležela na zemi. Co tu proboha zase vyváděl?

            „Jste v pořádku?“ zeptal jsem se a dál se pomalu přibližoval.

            „Kdo jste? Kde to jsem?“ zeptal se.

Jeho hlas zněl výhružně, ale zmateně.

            „Jmenuji se David Zycra. Jste v bezpečí, v pečovatelském ústavu. Pamatujete si něco?“

            „Vždyť nevypadá zle,“ odpověděl.

Na chvíli jsem se zarazil, než mi došlo, že ta odpověď nepatřila mě. Patřila jí.

            „S kým to mluvíte?“ zkusil jsem se zeptat.

Vždy, když ztratil paměť, tak jsem se k němu musel chovat opatrně. Vím, s kým mluvil, ale nechtěl jsem ho vyděsit.

„Vy ji neslyšíte? Ten hlas?“

„Žádný hlas tu není.“

„Říká mi, že lžete.“

„A já říkám, že lže ona. Komu budete věřit? Tajemnému hlasu, nebo člověku, co stojí přímo před vámi?“

To na něj zabralo. Konečně se mi podíval do očí a bylo vidět, že mě poslouchá. Klekl jsem si k němu a chytil ho za ruku.

            „Já teď zajdu támhle do skříně a dám vám něco, po čem ten hlas zmizí, ano?“ řekl jsem, tím nejklidnějším tónem, který jsem dokázal. I když mi uvnitř všechno řvalo na poplach. On jen tiše kývnul. Zvedl jsem se a rychle došel ke skříňce a odemknul ji svým klíčem. Začal jsem hledat prášky a snažil se zakrýt, jak se mi třesou ruce. Ten hlas měl v hlavě už od chvíle, co sem přišel. Podle něj to byl hlas ženy, co mu šeptala ty nejtemnější nápady. Podle doktorů to byla jeho potlačená temnota. Zlo, co se více či méně skrývá v každém člověku. Většinou ji naštěstí dokázaly léky utlumit. Podíval jsem se na hlubokou jizvu na své pravé ruce. Většinou.

            Vrátil jsem se k němu s léky v ruce. Klekl jsem si k němu a podával jsem mu je se sklenicí vody. Rychleji, než jsem stihl postřehnout, mě chytil za ruku.

            „Říká, že jestli ji ještě jednou uspíte, tak vás příště zabije,“ vyhrkl na mě.

V očích měl vyděšenou jistotu. Polkl jsem naprázdno a na chvíli se zarazil. Pak jsem mu strčil prášky do pusy, zalil je vodou a poodstoupil. Během chvilky celé jeho tělo zvláčnělo a on se znaveně opřel o zeď. Já zatím zavřel okno a odsunul závěs z televize připevněné na zeď.

 

***

 

Seděl jsem na posteli a prohlížel si jizvu na ruce. Nikdy jsem o ní nikomu neřekl. Nemělo by to být možné. Už tři roky nic na světě nedokázalo porušit lidskou kůži. Ani lidskému tělu jakkoliv uškodit. Až na pár oblbovacích léků. Nemělo by to být možné. Ale tenhle chlap mě nějakým způsobem říznul. Možná jsem výjimka. Možná jsem smrtelný.

            Z myšlenek mě vyrušil pohyb. Otočil jsem se a viděl, jak vstává ze země a zmateně se dívá kolem.

            „Pořád si nic nepamatujete?“ zeptal jsem se klidně.

Vypadá to, že už je sám. Jen zakroutil hlavou. Už to byl on. Uklidněně jsem se usmál a ukázal na televizi. Z kapsy pláště jsem vytáhl disk a strčil ho do přehrávače. Naznačil jsem, ať se posadí. Došel před televizi a jako poslušné dítě se posadil.

            „Tohle vám pouštíme každé ráno. To vám probudí vzpomínky. Hlavně zůstaňte v klidu.“

Zmateně se na mě podíval, ale neříkal nic. Na dálkovém ovladači jsem zmáčknul ‚Play‘ a sedl si na vedlejší postel.

 

***

 

Prvně se objevil nápis. 12. 9. 2023. Pak nastal na obrazovce chaos. Spousta lidí pobíhala ze strany na stranu a před nimi stála novinářka se zděšeným výrazem v obličeji. Neustále křičela do mikrofonu, ale přes hluk okolí ji nebylo rozumět. Až v chaosu utkvělo jen šest slov.

„Prezident Spojených států Amerických byl zastřelen!“

Poté se na obrazovce objevil další novinář, tentokrát ve studiu.

„Hrozivé zprávy o atentátu prezidenta byly potvrzeny naší vládou. Jeho dočasný zástupce vyhrožuje jadernou odpovědí.“

Další střih.

„Americká vláda právě vystřelila dvě jaderné hlavice na Afghánistán.“

Pak se objevil další nápis. 2. 11. 2023 / Den Života

Na obrazovce se objevil žena v bílém plášti. Chvíli tiše zírala do kamery, než promluvila.

„Ano, Afghánistán byl zasažen zbraněmi hromadného ničení. A ano…,“ odmlčela se.

Záběr přešel na tiskovou síň, ve které seděla. Tisíce novinářů tam stáli namačkaní jeden na druhého, všichni tiše vyčkávali odpověď.

            „Nevíme jak je to možné,“ pokračovala, „ale při útoku nezahynul ani jeden člověk. Vlastně nikde, na celé Zemi nezemřel jediný člověk. Ač to zní absurdně, tak to vypadá, že jsou lidé z nějakého důvodu nezranitelní. Pokud byste kdokoliv viděli jakýkoliv případ zranění, tak prosím kontaktujte místní úřady.“

Potom se na obrazovce objevil záběr z nějakého dokumentu.

            „Poslední zaznamenanou smrtí se oficiálně stala Karin Katjova. Zemřela 2. listopadu na následky pádu z výšky.“

Na obrazovce se objevil obrázek mladé zrzky s brýlemi a vytetovaným smajlíkem na pravé tváři.

            „Ten den byl Americkou vládou zaznamenán jako takzvaný Den Života, a stal se tak často používaným časovým pojmem, že se od ledna dalšího roku začal letopočet oficiálně počítat jako Rok 1, po Dni života.“

Střih a započal chaos. Záběr na ulici, kde dav lidí střílí po všem okolo. V pozadí dva mládenci znásilňovali nějakou dívku, která se pokusila jednomu z nich bodnout nůž do ramene, ale ten se o něj pouze zohnul. O chvíli později dopadl na zem nějaký chlapec, který skočil z blízké budovy. Po dopadu se opět zvedl a utekl pryč. A tím vším se prolíná hlas nedalekého kněze.

            „Lidé, nebuďte slepí! Bůh vás trestá za naši válku věčným životem v tomto pekle! Brány ráje jsou pro nás zavřeny!“

Potom střih o dva měsíce později. Na obrazovce se objevil graf populace, která jde pomalu vzhůru. V ulicích zavládl klid. Život se vrátil do starých kolejí.

 

***

 

Video utichlo a chvíli jsme zůstali tiše sedět. Muži vedle mě se klepaly ruce. Chytil jsem ho za ruku a zeptal se.

            „Jsou to přesně tři roky ode Dne Života. Už si vzpomínáte?“

Podíval se na mě a třes v jeho rukou ustál. Jeho tvář byla nehybně klidná.

            „Ano. Už si vzpomínám. Na všechno.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tam kde končí rozum, začíná pravda.

---