Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Tu lampu jsem tenkrát viděla naposled
datum / id09.02.2019 / 493945Vytisknout |
autorEternitas
kategoriePovídky
zobrazeno236x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

https://www.youtube.com/watch?v=6XHkidtWx8U

Tu lampu jsem tenkrát viděla naposled

Tu lampu jsem tenkrát viděla naposled. Jo, bylo to asi to pondělí, co jsem odjížděla do Paříže. Nechala sem tu všechno, i tu lampu. Nechtěla jsem nic tahat, už tak jsem byla utahaná a svět mi taky moc nepřidával. Všichni ti moji drazí přátelé mi jen lhali a mysleli si, že v té jejich lži se snad utopím. Ne, plavky jsem taky nechala ležet někde u té lampy. Světlo bylo to co jsem potřebovala, ale tohle bylo jiné. Snažila jsem se dát svému pokoji řád a tak jsem pořád něco vymýšlela. Byla jsem neukojená a prázdná zároveň. Poslední dopis co jsem psala, byl tobě. 


„Mami, já už se nevrátím, já sem nepatřím, jsem už jiná, proměněná, krásná. Oni mi svým slibem rmoutili a já se oblékala do černé. Ano, snad jsem i ušetřila, sebe jsem prodávala výhodně. Vím to všechno, teď když mi je třicet a ty jsi taky jiná. Tenhle byt už nemůžu mít, ale tu lampu si najdi, kdybys ji potřebovala. Já nevím, kdo sem po mě přijde. A nebo kdyby si jí někdo vzal a ty bys ji už nenašla, tak se nezlob. No, chtěla jsem ti ještě napsat. Je to divné, ale tohle je poslední světlo v tomhle bytě, které mi pomáhá napsat tenhle dopis na rozloučenou. Ale já se nechci loučit definitivně. Nemysli si, že jsem nějak rozčilená na tebe, nebo na tátu. Je to jinak a nemůžu ti všechno říct, protože už jsem dospělá a až si budeš číst tenhle dopis, tak já už budu tam, kam sem vždycky patřila. Pamatuješ si, jak jsem snila o Eiffelovce? Já jsem si hodně přála už jako malá holka, když náš strejda Matyáš přinesl ten ušmudlaný, poničený kalendář, do kterého jsem se bláznivě zamilovala. Moje srdce mě tam tak táhne, že se to nedá ani slovy popsat. Teď trochu pláču, mami. Vydrž to ještě chvíli. Já ti chci ještě napsat, chci tě obejmout a přiznat se k tobě. Mámo, já jsem tvoje dcera! Ne, nechci, abys plakala v této chvíli. Chci jen, abys dočetla tyhle řádky, protože patří jen tobě, moje milovaná maminko. Pamatuješ si, jak jsme spolu chodívaly do cukrárny na levém břehu. A teď už si vůbec nepamatuji, jestli sem se těšila víc než ty, nebo to bylo naopak? Takových vzpomínek. A pak, když mi bylo třináct a byl déšť, a my jsme spěchali na tramvaj a všude kaluže hluboko vryté do asfaltu. A ty si byla krásná, i když jsi měla zmáčené kudrny. Když jsme nastoupily, tvůj parfém se smíchal s dešťovou vodou co se vmísila do tvé kůže a tys najednou byla jako nějaká víla, která právě stvořila nový svět. Dívala jsem se na tebe a ty se usmála, že už bude dobře. Už jsem nebyla malá holka a taky jsem si všimla, že se na tebe usmál ten pán v klobouku co si něco psal do notýsku. Bylo to tak roztomilé a zábavné. A jiskřilo to tam. Začala jsem myslet jako žena. A teď už si jenom nemyslím, že jsem žena, já jí opravdu jsem. Přestala jsem totiž svítit na všechny kolem, a začala se věnovat sobě. Uvědomila jsem si, že nejsem žádná spasitelka, průchoďák nebo charita. Já vím, že jsi mě učila být dobrou žačkou Sokratovou, ale já na to nemám definitivně se obětovat pro druhé a rozplynout se v čase v prostoru. Teď vím, že v tomhle bytě nemusím být, že nejsem strom, že můžu obětovat tuhle lampu. Já teda vůbec netuším, jestli ji tu ještě najdeš. Teda, pokud se rozhodneš sem vstoupit. Nechala jsem to tady tak jak to bylo. V dopise máš klíč od bytu. Doufám, že budeš první kdo do něj vstoupí, snad tě někdo nepředběhne. Není tam nic cenného, to už tam stejně nebude až budeš číst tento dopis. Ano, svým přátelům tímto odnímám poklad, který jsem jim rozdávala ve velkém. Já už budu končit, drahá maminko. Rozhodla jsem se odejít do Francie. Mám pocit, že to bude dobré a já budu šťastná. Tebe žádám o jediné. Modli se za svou jedinou dceru, která pochopila mnohé. Už nemusím mlčet o dospělých věcech, chci je naplno prožívat. Jo, a prosím tě. Byla jsem objednaná k paní doktorce Wurstové, ale to už teď nestihnu…že se omlouvám, ale moje srdce si bude muset ještě chvíli počkat. Mami, já už teda končím, no a pak ti zavolám, nebo pošlu telegram. Ne, telegram už vlastně ne, to jsem si jen tak vzpomněla, když jsme ho posílali tátovi, když byl na vojenském cvičení. Teď je jiná doba a mně táhne na čtyřicet. Já už jdu a ty se opatruj, a až přijdeš do mého bytu, tak zhasni tu lampu ať už bude kdekoliv v pokoji, který já jen tak nenajdu. S láskou, tvá dcera Karolína.“


Když jsem všechno opustila, abych něco nového v Paříži přivítala, matka už nebyla. Později jsem se dozvěděla, že byt někdo vykradl, ale tu podivnou starou lampu tam nechal. Mám se pro ni vrátit? Až se jednou zblázním, možná to udělám. Snad mi pomůžeš, můj drahý příteli.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.04.2019 13:58:13dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Připadá mi to natolik patetické, až mám víc než do poloviny strach,  že snad chce z té věže skočit. Ne, že by to tak, jako to dopadne,  dopadlo o moc líp, ale aspoň v tom není ta (tušená) zbytečná smrt.  

16.03.2019 19:17:43dát kritice tipEternitas

Děkuju všem! Vaše Krasavice :) 

10.02.2019 17:50:04dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně se líbily narážky typu "mysleli si, že se v jejich lži utopím" - "ne, plavky jsem nechala taky u té lampy". Kdyby to bylo psáno celé v tomto stylu, bylo by to zajímavější. Nápad s lampou je zajímavý, ale zdá se mi nedotažený.

09.02.2019 22:43:00dát kritice tipK3
redaktor prózy

Pro mě je to taky až přehnaně bolestné. Nerozumím větě: Oni mi svým slibem rmoutili a já se oblékala do černé. Je to hodně osobní, až se mi zdálo, že čtu něco, co bych neměl. Opustila mámu a to se mi nelíbí.

09.02.2019 20:53:42dát kritice tipEvženie Brambůrková

To je velmi krásné. /T

09.02.2019 14:34:04dát kritice tipysslandia

Celkom zaujímavý počin- bavil ma nápad, takisto aj odkrývanie zákulisia, vzťahov a miestami ,charakterizované autorkiným monológom v dopise, s efektným motívom "tajomna " v podobe lampy,  s vetami, ktoré disponovali aj poetickým nádychom.Písať vieš, text je "konštrukčne " čistý, premyslený, má silný emocionálny kontext

Mne osobne však  pasáž s rozlúčkovým listom, prišla v  niektorých momentoch až príliš tlačiaca na pílu,na city. , najmä niekedy kvôli takémuto spojeniu, výrazu :

Mámo, já jsem tvoje dcera!  / mámo, jsem tvoje dcera../

prípadne s tým opakovaním výrazu,mami,dcera. To bolo asi tak jediné, čo som v texte vnímala ako malú prekážku.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.