Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Horymírka 32
datum / id19.02.2019 / 494192Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno356x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 32

 

Do rána se udělalo špatně Mirkovi.

Já už jsem byl úplně ve své kůži. Půjdu tedy sám. Na Rysy ne, ty odložím, až na to budeme dva. Půjdu na Patriu, je sice „jen“ dva tisíce dvě stě pět metrů vysoká, ale je dost blízko a vypadá odtud oble a krotce.

S krajícem v chlebníku, mapou s dalekohledem na krku a nožem na opasku, jsem vyrazil.

„Tak ahoj!“

Počkat, ještě cukr, včera mi přišel vhod. Vrátil jsem se, vzal hrst kostek, ale už se mi nechtělo otvírat chlebník, strčil jsem je tedy do kapsy u kalhot.

Vydal jsem se rovnou k vrcholu smrkovým pralesem plným vývratů. Přelézal jsem je, překračoval, větší obcházel a snažil se udržovat vytyčený směr. Šlo to obtížně, z lesa nebyl pořádný výhled. Ale bylo brzy ráno, s časem jsem si nedělal velké starosti.

Na vzdálenost pěti kroků jsem vyplašil tři pestře vybarvené jeřábky. Hřmotně poodletěli kousek ode mě a tam si pokojně pokračovali ve vyhrabávání snídaně.

Potkalo mě štěstí zblízka zahlédnout vzácného raroha velkého; mihl se nad korunami, zřetelně jsem ho v letu poznal. Byl to pro začátečníka, jenž právě letos složil myslivecké zkoušky, poučný zážitek.

Vyšel jsem z lesa do kosodřeviny a chtěl jako dosud pokračovat přímo k vrcholu. Nepropustná houšť propletených, vzhůru prohnutých větví kladla mému úmyslu nečekaný odpor. Vztekal jsem se nad jejich pružností, jednu odstrčil, druhá mě švihla přes obličej, hned se připletla třetí a za ní neviděná čtvrtá, a všechny dohromady mě odrazily zpět… Nedalo se to. Po třech metrech jsem se vrátil.

Táhla se tudy jakási cesta, šel jsem po ní, ale vedla mě úplně jiným směrem.

No co, zajdu na Popradské pleso, dám si v hospodě sodovku a promyslím si, co podniknu dál.

U plesa před chatou jsem čtvrt hodiny poseděl a potom se vracel po hlavní cestě dolů s úmyslem, že jestli to půjde, obejdu Patriu po úpatí a pokusím se vystoupit na ni z druhé strany.

Asi po půl kilometru mě zaujaly rozeklané skály vpravo, přímo nade mnou. Strmě se tyčily do výšky a mezi několika ostře zašpičatělými vrcholky tam pluly něžné obláčky, zdály se na dosah.

„To je nádhera!“ sípal jsem s hlavou vyvrácenou.

Podrobně jsem si prohlédl mapu. Satan – d­va tisíce čtyři sta dvaatřicet metrů. Až nahoru bych samozřejmě nelezl, ale aspoň o tento jeden z toho množství jeho bočních vrcholků se pokusit by neškodilo.

Rozhodnuto. Patria byla rázem zapomenuta.

Odměřil jsem si v mapě, kde přesně stojím, a navzdory tomu, že ani na mapě, ani v terénu jsem neviděl žádnou stopu po nějakém chodníčku, rozhlédl jsem se po hlavní trase nahoru a dolů a že nebyl nikdo v dohledu a já nemusel nikomu nic vysvětlovat, vešel jsem do borůvčí mezi řídké trsy nízké kosodřeviny a vydal se vzhůru širokým pásem probouraným v lese, kde laviny nedají vyrůst stromům; téměř holý pás byl z jedné a druhé strany ohraničený starými i letošními torzy zlámaných smrků.

Všiml jsem si světlé čáry kamení, jak v zeleni stoupá středem té široké lavinové „ulice“.

Budu se držet tohoto, jak se zdá, napůl vyschlého potůčku, tudy se mi půjde snadněji než borůvčím.

Už po padesáti krocích však se začalo kamenité koryto prudce zvedat a nad sporadicky viditelnými tůňkami mezi balvany probleskovaly malé peřeje.

Tady už jsem si musel pomáhat rukama a od potůčku občas i odbočit.

Obcházel jsem trsy nedorostlé kleče a na jejich okrajích nacházel nory svišťů. Tu a tam některý někde vypískl, ale neukázal se mi žádný.

Stoupal jsem a zalesněné údolí se mi vzdalovalo. Borůvčí mizelo, keříky kleče řídly. Úbočí nad tajnosnubným potůčkem porůstala nízká tráva, jakoby hřebenem dolů sčesaná, plná drobných kvítků, jaké jsem jakživ neviděl. Tudy budu muset stoupat, abych se dostal k tamtomu svítícímu vrcholku. Je ostrý jako jehla, a tak lákavý! Kéž se mi to podaří!

Podcházel jsem pod jakýmsi skalním převisem, když jsem zaslechl divný hukot. Snad nevychází přímo z této skály? Jak by mohl?!

Kdepak! Musí to být ozvěna říčních peřejí zdola.

Zastavil jsem se a poslouchal pozorněji: ne, žádná ozvěna, tady ze skály to slyším! Můžu si o tom myslet co chci, vychází to odtud!

Z podélné trhliny ve stropě stékalo několik tenkých nitek a na dolním konci se z nich oddělovaly četné kapičky.

Je to vůbec myslitelné? Kde by se tam uvnitř vzala dutina a v ní proudící voda? A nejen proudící, podle toho hřmotu se tam valí snad vodopád. Jak to, nejsme přece v krasu a toto není vápenec, ale žula!

Nechal jsem si odkapávající pramínek stékat do úst. Chutnal hořce. Tekl mi po bradě, zatékal pod košili, chladil rozpumpované tepny.

Vysvětlení jsem nenašel a má představivost byla příliš divoká. Ne, toto nerozluštím, zůstane to pro mě záhada. Musím jít dál.

O nic moudřejší jsem pokračoval v náročném stoupání, a jak jsem se od hořce plačící skály vzdaloval, hukot podzemního vodopádu se vzdaloval s ní.

V jednom útulném závětrném koutě jsem si dopřál odpočinek a přitom si také vzpomněl, že je třeba zkontrolovat čas: když jsem odbočoval z cesty, bylo deset minut po jedenácté, teď je poledne a jsem možná uprostřed vzdálenosti k té své jehle. Časově ovšem nevím, jak to bude dál, pravé stoupání teprve přijde, toto ještě žádné nebylo.

Nahoře za mou jehlou se prostíralo široké sedlo; stoupalo k neviditelnému dalšímu vrcholu. Poněkud stranou vlevo se tyčila rozeklaná skála podobná ruce se čtyřmi vztyčenými prsty.

Podle srovnání s Ostrvou na protější straně doliny jsem poznal, že již nemám daleko do devatenácti set metrů. Jestli to půjde dobře, brzy shora uvidím její vrchol.

Kam až jsem dohlédl, nikde již žádný mrak, ba ani obláček. A vše se mi jevilo tak blízké!

Dole na cestě, odkud jsem před necelou hodinou odešel, procházeli teď nahoru i dolů maličcí lidičkové. Abych rozeznal, co jsou zač, musel jsem vzít na pomoc dalekohled.

Po pěti minutách, právě jsem se chystal pokračovat, z­aujal mě pohyb pod tou skálou podobnou ruce. Tmavý předmět se rychle šinul zprava doleva, šikmo dolů. Pomyslel jsem na kamzíka, ale jen na zlomek vteřiny, na tu dálku by nemohl být tak velký a jeho pohyb tak plynulý. Hladce to plulo vzduchem daleko před skálou.

V dalekohledu jsem uviděl široká, na koncích roztřepená křídla. Na každém zespodu svítila bílá skvrna!

Tak! Tady jsi! Mám tě. Jako na dlani.

Nemohl jsem od ladného orlího letu oči odtrhnout. Naše první setkání!

Orel náhle obrátil klesavý let ve stoupavý, s nehybnými křídly zamířil prudce do výšky, vystoupal možná dvě stě metrů – a­ tam usedl na špičku druhého prstu „ruky“ zleva. Při usedání poprvé mávl křídly.

Opravdový král. Důstojnost sama.

Dolehlo ke mně hladové pištění mláděte. Co mu rodič přinesl, jsem neviděl. Ale možná jen přispěchal zblízka se podívat na mě, nezvyklého vetřelce ve svém království. Chvilku seděl a pak, opět jedním mávnutím, se spustil na druhou stranu skály. Už jsem ho neviděl.

Je deset minut po dvanácté, přesně hodina od začátku výstupu. Na jídlo je brzy. Nechám tady chlebník a bundu, překáží mi, teď budu potřebovat obě ruce volné.

Teprve nyní přišla námaha: plazit se po čtyřech, rukama se chytat hustších trsů trávy a být vděčný za každý dobytý metr.

Z trávy se na mě smály barevné květy. Drobné mušky a vosičky je obletovaly a krmily se na nich.

Pomalu jsem stoupal. Už za mnou zůstal poslední zakrslý trs kosodřeviny, pak ubylo kvetoucích bylinek a zůstávala jen ta tráva.

V té by se válelo! Musela by ale růst úplně jinde, někde na přívětivé rovince. Tady jsem rád, že se jí držím dost pevně. Pustit se, kdoví kde bych se zastavil… Bezděky mi tam sklouzl pohled a – málem se mi zatočila hlava. To bylo naposled. Přísně jsem si zakázal znovu se ohlédnout.

Plazil jsem se už jen po břichu a rozpaženýma rukama šmátral po nejpevnějších drnech. Dva tři pohyby koleny a vnitřní hranou chodidel, kousek popolézt – a­ dlaněmi hledat další vhodné chomáčky trávy.

Jako těžkopádná ještěrka jsem pomalu vlnivě stoupal a po každých deseti dvaceti metrech zůstával ležet, abych si dopřál oddech, dá-li se tak nazvat chvilka bez pohybu, ale plná nejistoty, jak dlouho se ještě udržím. Ve své upřímné zbožnosti jsem věřil, že Bůh nedopustí, abych se zřítil. Prosil jsem o odpuštění, neboť hazardování se životem je těžký hřích. Namlouval jsem si, že toto není hazard, vždyť se jen chci dostat tam na tu skálu, abych viděl, jestli ten Jeho svět je také shora tak nádherný, jak jsem jej zatím poznal ze své žabí perspektivy.

 

Čím výš jsem stoupal, tím víc jsem toužil si sednout a odpočinout si.

Ta myšlenka mi připomněla, že mám hlad. A cíl ještě daleko. Škoda, že jsem se tam dole nenajedl. Vydržím to?

Vydržels už horší věci než hlad. Buď za něj rád, vzpomeň si na včerejšek.

Mám v žaludku po včerejšku úplně vymeteno, ani jsem nesnídal. Nevím, jak dlouho to můžu při této námaze vydržet.

Tu má pravá kapsa zavadila o kámen v trávě. Ucítil jsem něco ostrého, přetočil se na bok, sáhl tam a – chvála Bohu, že se mi v táboře nechtělo znovu otvírat chlebník! Tady je ta záchrana proti vyhladovění.

Kostka cukru pomáhá okamžitě. Vím, že si to namlouvám, přesto jsem klidnější.

Rozhlédnu se d­o dálky – pozor, jen n­e za sebe, jenom tam ne! – a­ vidím velkou změnu: na „ruku“ s ukrytým orlím hnízdem s­e již dívám shora! Sláva! A vrchol Ostrvy za údolím Popradu? I ten je níž než já, a o hezký kus. To znamená, že už teď jsem překonal dva tisíce metrů!

Bože, pomoz mi ještě těch sto či kolik je to metrů v postupu do výšky vydržet, modlil jsem se.

 

Konečně! V půl druhé jsem se zachytil ostrého hřebínku a s námahou se vytáhl nahoru. Myslel jsem, že melu z posledního.

Pod sebou jsem ucítil místo klouzavé trávy pevný vrchol.

To blaho!

Obkročmo jsem se posadil na osamocenou skálu v prostoru, po níž jsem tak toužil, pravou nohou k jihu, levou k severu.

Zaposlouchal jsem se: prudce tepající krev hučela a bila do spánků; chvíli jsem nic jiného nebyl schopen vnímat.

Několik kostek cukru mi pozvolna vracelo sílu a s ní jistotu.

Pak jsem pevně zakotvil nohy do skalních výstupků, opatrně se postavil čelem k východu, k té dutě hlučící dolině Popradu pod sebou, sepjal ruce a děkoval Bohu, že mi až doteď zachoval přízeň. A prosil, ať mi ji ještě zachová.

Chtělo se mi křičet, jásat. Ale ve svatyni přece nekřičíme. Ani v této, tak nedozírné, tak ohromující.

Vítr rozehnal a slunce vysušilo poslední obláčky kolem tohoto mého vrcholku. Bělostné kupy se vznášely pořídku jen v dálce mezi nejvyššími štíty. Nad nimi celé nebe modré a­ž k zalknutí.

Děkoval jsem Bohu za štěstí, že námahu dvouapůlhodinového výstupu jsem nepodstoupil pronic zanic, že je mi dopřáno vidět a prožívat, o čem jsem dosud mohl jen snít.

Zajímalo mě, jak vysoko jsem se dostal. Porovnával jsem s mapou nadmořské výšky vrcholků horských štítů a hledal, který aspoň přibližně odpovídá té mé.

Možná jsem to viděl zkresleně, ale zdálo se mi, že by asi tak ve stejné úrovni mohl být vrchol Kôpek se svými dvěma tisíci třemi sty šedesáti metry. To není o moc níž, než kam se vypíná nejvyšší z řady ostrých vrcholů Satanu tady za mnou, k nimž teď bez překážek dohlédnu, přičemž tomu prvnímu jsem tak blízko!

Ne, jenom tam už ne! Na další postup nesmíš ani pomyslet! To už by hazard byl. Ke štěstí ti musí stačit, čeho jsi dosáhl.

Nade mnou se do ztracena propadalo temněmodré nekonečno, čiré, hluboké a syté tak, jak jsem za plného dne při tomto vysokém letním slunci nikdy neviděl.

Na východě za Ostrvou, Tupou a Končistou se doširoka klenul mohutný Gerlach, nejvyšší hora Tater a celých Karpat.

Na sever až k hradbě Mengusovských štítů jsem pohledem obsáhl celou dolinu. Šikmo pode mnou se leskla hladina Popradského plesa, poněkud výš plesa Žabího, tam jsme předevčírem končili svou krátkou výpravu, a ještě výš jsem shora viděl širokou hladinu nejvyššího plesa této doliny, Velkého Hincova.

Řídký vzduch mi nedovoloval úplně se vydýchat. Zůstal jsem na dobyté špici čtvrt hodiny a stále dýchal dvojnásobnou rychlostí a cítil překotný tlukot srdce. Všiml jsem si také, že to není jen můj tep, co tak zřetelně slyším, že to ke mně jako z obrovské hlásné trouby doléhá hřmot vody, řítící se v sotva viditelných provazcích z okolních štítů a posléze vpadajících do stříbrné stuhy na dně doliny.

 

Než jsem se rozhodl sestoupit, vzal jsem si kamínek porostlý houževnatým lišejníkem. Jako památku na tuto horu, na toto hluboké nebe. Na ohromné vítězství nad sebou.

„Jen jednou jsem to dokázal,“ budu si po letech připomínat, „tenkrát, na prahu dospělosti.“ A pozastavím se nad svou lehkomyslností, že jsem se tam vydal tak úplně sám. Protože takoví už ti pokročile dospělí, ti dávno rozumní, jsou.

Teď však se ze svého vítězství jen klukovsky raduji. A pro tu budoucnost mám kamínek.

Ach té kořenné vůně lišejníku!

Naposled jsem se rozhlédl a pustil se do sestupu. Klouzal jsem opatrně, sjížděl po zadku a roztaženýma rukama brzdil. Kde byl svah nejprudší, obrátil jsem se a spouštěl se po břichu, abych si nevykloubil ramena.

Závrať mě ani teď nedostihla, byl jsem příliš zaměstnán nejbližším okolím a nemohl hledět do hloubky pod sebou.

Za tři čtvrtě hodiny jsem přistál u odložených věcí.

S chutí jsem snědl svačinu, zavěsil chlebník na rameno, bundu složil přes paži a pokračoval v sestupu již bez pomoci rukou. U potůčku jsem se napil a pak nemohl odolat záplavě zralých borůvek. Půl hodiny jsem se zdržel, jen se otáčel na místě a plnými hrstmi se cpal, až jsem víc nezvládl.

Do tábora jsem dorazil po páté. Eda, když mě uviděl fialově zmalovaného, nevěřil, že to bylo jen tak mimochodem, jak jim chci namluvit, byl si jistý, že jsem se pásl na borůvkách půl dne a celý slavný výstup na Satan si vymyslel.

Nepřesvědčoval jsem ho. Jestli věří nebo ne, nebylo důležité. Když však poznal, že Mirek o mém překotném hlášení ani trochu nepochybuje, zhodnotil vše posvém. Prohodil jakoby k němu, ale hlavně to bylo určeno mně:

„No co, blbé je na to dosť.“

Bral jsem to jako vyznamenání.

Ještě jednoho uznání se mi dostalo. Byl to povzdech našeho blízkého souseda, starého pána, který dnes vystoupil na Rysy. Povídali jsme si večer u potoka při mytí nádobí. Řekl, že vůbec nevadí, že jsem nevystoupil až nahoru, prý dostat se jen tak bez výstroje na kterýkoliv z okrajových výsep Satanu je záviděníhodný výkon.

Končil povzdechem:

„Já jsem se tam zamlada neodvážil. Teď je pozdě.“

 

Mirkovi se ještě dobře neudělalo, nemůže ani zítra nikam jít.

Tím padla naděje na ty dvakrát odložené Rysy, kam jsem se tak těšil. Ledaže bych šel zase sám.

Navrhl jsem to.

Eda jen zakňoural, že ho už tady nic nebaví a chce radši domů. Mirek ve svém neutěšeném stavu se jím asi už předtím nechal nakazit a přitakával mu.

Co jsem mohl dělat? Tím bylo rozhodnuto. Jsme na sebe příliš vázaní vším, oč se dělíme, co kdo má na starosti.

Ráno při balení stanu nám pan soused řekl na rozloučenou:

„Doufám, chlapci, že nejste v Tatrách naposledy.“

Mrkl jsem na Mirka, a ten se přes svou pobledlost bez rozmýšlení přidal ke mně: To je přece jasné.

Eda neřekl nic.

Vypadlo to z něho až večer doma v Brně, když jsme se rozcházeli na horním rohu Horymírky:

„V životě už mě do téch blbéch Tater nigdo nedostane.“

 

Vnucuje se otázka, komu stála za to tak daleká výprava na pouhé čtyři dny.

Mně ano.

I kdyby jen pro ten jediný den, ten včerejšek, čtvrtek druhého srpna devatenáct set padesát jedna.

A to jsem ještě netušil, že po dvaceti letech, v době pro mě tak těžké, si štěstí onoho dne znovu prožiju při zrodu své první knihy Zelená mříž, v Pohádce o lese, vodě, skále a chlapci, a že tam dám všechno, jenom nic o víře v Boha a o svém modlení, to by kniha nikdy nevyšla – budou v plném proudu nesvobodná sedmdesátá léta dvacátého století.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.02.2019 09:14:37dát kritice tiprevírník

Ohromné vyznamenání pro mě, Přemku! Díky.

27.02.2019 07:11:58dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, díky po přečtení jsem ještě musel hodinu odpočívat. Píšeš to tak, že jsem byl stebou..

19.02.2019 15:35:00dát kritice tipgabi tá istá

Jarko je skromný človek, nechváli sa, sama som si vyhľadala a objednala cez internet, je to väčší pôžitok listovať si v knihe, ako čítať po častiach na monitore

19.02.2019 15:23:43dát kritice tiprevírník

Honzo, těší mě, že jsem i tebe vtáhl. Moc děkuju za uznání.

19.02.2019 15:02:24dát kritice tipzeleda

Gabi, s tím se Jarda vůbec nepochlubil. Ale je mu to přáno. Píše moc pěkně, že člověka přímo vtáhne do děje.

19.02.2019 14:48:14dát kritice tiprevírník

Ireno, to se ti nedivím, je to zážitek k nezapomenutí.

Gabika, to už tak u mladíčků bývá, že cítí síly nazbyt a musí si kvůli tomu něco dokazovat. Tak jsem ani nedomyslel, o co bych mohl přijít, kdybych se kvůli jakémusi výstupu nedožil adopce své milé cérenky. Tož promiň mou nezralou nerozvážnost.

19.02.2019 14:34:20dát kritice tiprevírník

Neboj, Luboši, za pár měsíců zas budou hafery zrát. Ale mně zatím stačí tvůj povýšený úsměv.

19.02.2019 14:24:24dát kritice tipgabi tá istá

bláááázon, si ty Jarko, toľko Čechov a Poliakov prišlo o život v našich Tatrách a ty si takto riskoval, skôr, než som sa narodila...kto by si ma potom adoptoval?!

zeleda, Jarkova Horymírka knižne vyšla už dávno, spolu s ostatnými jeho dielami tróni u mňa na poličke v knižnici

19.02.2019 13:57:27dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Krásný díl, Jardo... toho orla bych také ráda viděla takhle "zblízka"... 

19.02.2019 11:53:54dát kritice tipKočkodan
Dostal jsem chut na cucorietky.

Nebud smutný, na triatricítku samozrejme take. (úsmev z výse tretího patra)
19.02.2019 11:37:12dát kritice tiprevírník

Jano, Renátko, Honzo, díky vám za příjemné komentáře, pohladily kmeta.

19.02.2019 10:27:07dát kritice tipzeleda

Jardo, nevím, co víc obdivovat. Jestli obsah, či formu. Obojí je ve skvělém souladu. Ty člověka přímo nutíš, aby tam lezl s tebou. A jako kulisa tohoto příběhu nenásilný popis přírody. Máš úžasný dar drobnokresby a přenášíš čtenáře přímo doprostřed děje. Zřejmě vycházíš z nějakých starších zápisků. Tvoje Horymírka by si zasloužila po určitých úpravách knižní vydání.

Tento 32 díl je, Jardo, skvělý.

19.02.2019 09:23:53dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásně poeticky popsanápříroda, je vidět, že ji máš opravdu rád, prožívala jsem to s Tebou. T.

19.02.2019 08:57:27dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, jako vždy velmi pěkně a poutavě napsané. Klobouk dolů před Tvým výstupem v tak náročném  terénu - navíc o hladu (kostky cukru Ti dodaly jen trochu energie, ale nezasytily).  Těším se na další vyprávění :-))) TIP



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.