Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Horymírka 33
datum / id23.02.2019 / 494298Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno358x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 33

 

Za rok jsem se chystal jet sám, nechtělo se mi nikoho přesvědčovat. Kluci to věděli. Proto mě mile překvapilo, když se mě někdy uprostřed června Mirek zeptal:

„Vemeš mě sebó?“

„To víš, že vemu!“ okřál jsem, „budu rád.“

To už bylo lepší. Vypravovali jsme se spolu. Mirek si chystal usárnu a foťák, já své osvědčené tele a dalekohled. Měl jsem už dlouho vlastní, menší než byl ten Edův „smolný“. Nákup zásob jsme dobře promýšleli. Pojedeme lehčí o pár zbytečností, bez Edy nebudeme nikde trvale tábořit ani vařit.

Rychlík jsme naplánovali zas ten noční.

Deset dní před odjezdem se Mirek v práci zranil na noze, marodil a musel chodit na převazy.

„Tak pojedu sám, co se dá dělat,“ vzdychl jsem, navyklý již myšlence, že budeme dva.

Ničím se nedám o vytoužené Rysy připravit, jsem blázen do výšek, musím aspoň jednou v životě vystoupit do dvou a půl tisíce metrů.

V sobotu, den před odjezdem, vytáhla závodní lékařka Mirkovi stehy z dobře zhojené rány. Od pondělí mohl nastoupit dovolenou. Kam má namířeno, jí raději nesdělil.

V neděli 3. srpna 1952 v půl deváté jsme vyjeli a opět stáli do rána do šesti namačkaní na chodbičce. Cestujících v noci na každé stanici přibývalo, takže zas v té mačkanici i na krátká zdřímnutí vestoje několikrát došlo.

Ve Štrbě skoro nikdo nevystupoval, lidé neměli kam uhýbat, když jsme zvedli torny nad hlavu a šoupáním nohama a kroucením boky se snažili protlačit ven. Ti nejblíže dveří museli vystoupit a pak se za námi znovu cpát dovnitř, kde si mezitím každý zabral trochu jejich místa. Litoval jsem jich, ale sami jsme si venku oddechli, že jsme se vůbec dostali ven, že se vlak znovu nerozjel s námi na palubě někam do Košic.

Vzali jsme torny na záda a vyrazili ke Štrbskému plesu.

Před námi se rýsoval mohutný Kriváň, vpravo Solisko, Satan a další štíty až po Končistou. Za ní jsme viděli ještě kousek hřbetu Gerlachu, v mapě měl jméno Stalinov štít. Zbytek pohoří dál na východ byl nám z této malé vzdálenosti skrytý.

Na chvíli jsme se posadili a nasnídali se. Byl to příjemný pocit konečně si sednout.

V noci na cestě od Vlárského průsmyku až po Ružomberok se bez přestání blýskalo, hřmělo a místy hustě pršelo. Tady jsme mohli sedět na suché zemi, což jsme vůbec nečekali, vršky štítů však střídavě zakrývaly a odkrývaly mraky, takže co není, může být.

Když jsme se po krátkém odpočinku zvedli a vykročili proti horám, začalo nám být něco velice nápadné. Potůček, k němuž se naše cesta přimykala, skláněl se od nás k horám, a my jsme si jednu chvíli všimli, že teče bystře do toho kopce proti nám! Bylo to vidět na malých splávcích a kaskádách.

„Mirku, divé na to, kam ten potok dovopravdy teče! Sem, do kopca!“

„No fakt. To je gól! Je toto možný?!“

Nemohli jsme ten zrakový klam nijak pochopit. Uvědomili jsme si, a rozum nám to napovídal, že voda odtud k horám přece téct nemůže, ale čímsi, možná nevyspáním ošálené oči viděly, jak se celá krajina širokých podhorských luk před námi sklápí k té ohromné vysoké mase pohoří.

Dlouho jsme pohledem přeskakovali od potoka k horám a zpátky, čekali, kdy uvidíme všecko jak má být, ale ten optický klam stále trval, dokud se cesta neodpoutala od potůčku a nepřišlo poněkud větší stoupání. Po celou tu dobu byl klam živý a opravdový. Až tak, že se nám vykračovalo s těžkými tornami do mírného stoupání lehce, jako by cesta vedla z kopce.

Na Štrbské pleso jsme dorazili před devátou.

Dlouho jsme se nezdrželi a zamířili do Mlynické doliny, kde měla být první zastávka. Bez stanu, bez ohně. Nevzali jsme si ani zápalky. Každý měl jeden stanový díl, ale jen proti vlhku od země a na přikrytí proti dešti. Netahali jsme s sebou ani lana, ani kolíky. Cítili jsme se o moc svobodněji proti těžkopádnému táboření s Edou, stanem a vařením.

Chtěli jsme si najít klidné místo a dnes už se jen vyspat. Zítra půjdeme proti toku Mlynice, obejdeme z přístupnější strany Štrbský štít a přes Kôprovské sedlo a Hincovy plesa sejdeme k Popradskému, kde strávíme příští noc.

Našli jsme travnaté místo u potoka, ustlali si a zalehli ke spánku.

Po chvilce se nám už spát nechtělo. Mirek navrhl zajít ke Štrbskému do hostince na oběd. Nebyl jsem proti.

Sbalili jsme věci, uložili je pod dva husté smrky s větvemi až k zemi a šli úplně nalehko. Do poledne bylo dost času, nespěchali jsme. Obloha se trochu vyjasnila a slunce pražilo.

V nabité restauraci při čekání na oběd jsme si dali – n­echápu, co nás to napadlo – m­ísto obvyklé sodovky pivo.

Byla to chyba. Točila se nám hlava a teprve teď na nás přišla ta pravá únava.

Na oběd jsme dál nečekali, šli „domů“, rozložili se na sluníčku – a­ usnuli.

Za půl hodiny oba najednou probudilo vzdálené zahřmění.

Nad námi ještě slunko svítilo, ale jaksi matně. Celý jižní obzor odspodu až do jeho blízkosti byl zatažený tmavou clonou. Postupovala zvolna k severu, na nás. Na opačné straně, mezi štíty, pluly různými směry jednotlivé mraky.

Bylo právě poledne, když bouřková stěna dostihla slunce, rychle se setmělo a vzduch se ochladil.

Koukali jsme na sebe jak čerstvě vyorané myši, ani jedné hlavě se nechtělo moc myslet.

Znovu zahřmělo.

Strašně neradi jsme se zvedli, sbalili do uzlů, co nesmělo zmoknout, a schovali pod smrky. Bouřku jsme apaticky očekávali v plavkách.

Ještě dvakrát nasucho zahřmělo, potom se objevily blesky. Obloha se zatáhla celá. Spustil se drobný déšť. Zpočátku byl docela příjemný. Za chvilku ustal, ale ochladilo se citelně.

Prostřeli jsme jednu celtu na zem, zabalili se do dek, přikryli se druhou – a usnuli.

Probudil mě neblahý pocit, že se topím. Ležel jsem na zádech, voda mi vnikala do nosu a nosem dál do plic. Než jsem otevřel oči, ucítil jsem, jak do mě tluče prudký liják. Po celtě stékaly pramínky vody. Mirek měl schovanou i hlavu, zatím nic nevěděl, ale vzbudil se brzy.

Leželi jsme a nechali se omývat deštěm.

Jen co pršet přestalo, rychle jsme sbalili provlhlé deky, připnuli je k tornám, ty naštěstí pod hustými větvemi smrků zůstaly deštěm nedotčené, já vyždímal svou celtu, jež byla nahoře, stočil ji, vzal pod paži a se vším všudy jsme se vydali ke známému horárovi do Mengusovské doliny. Věděli jsme, že má seník.

Cestou jsme znovu zmokli. Pán horár neměl už sice v seníku seno, ale byl na nás velmi laskavý: ať si prý do celty naložíme starého sena a vyneseme si je nahoru.

Ještě jsme neměli ustláno a spustil se nový déšť.

Skoro by to mohlo vypadat beznadějně. Ale to jen tím předčasným deštivým šeřením. Zas bude dobře, utěšovali jsme se, je to známá věc, v horách se počasí mění každou chvilku.

Přišlo pět zmoklých trampů se senem v plachtě. Ustlali si naproti, a třebaže ještě nebylo sedm hodin, všichni jsme se uložili k spánku a brzy usnuli.

Ráno mě první myšlenka vedla zjistit, jak je venku. Tiše jsem otevřel dvířka a vykoukl. Koruny smrků zářily, obloha nad nimi jásavě modrá. Jen ve velké výšce stálo několik lehkých potrhaných obláčků. Po včerejší nepohodě nebyla ani památka.

Mirek tvrdě spal, ale já jsem jím zatřásl a zašeptal: „Poť se mrknót ven!“

„Jak je?“ zašeptal, také na nic jiného nepomyslil.

„Slunko svítí.“

Ještě nikdy jsem neviděl Mirka ráno tak čilého. Za půl hodiny jsme byli přichystaní k výstupu. Když už nás včerejší počasí nasměrovalo sem, jdeme na Rysy. Mělo to být podle plánu až zítra, ale co na tom, když se přizpůsobíme okolnostem a promícháme pořadí.

 

Vyšli jsme před sedmou s celým nákladem na zádech.

Za Popradským plesem pod Kôpkami jsme přes balvany a vývraty přelezli z cesty asi padesát metrů do lesa. Tam, pod pokroucený smrček-dvojáček, jsme dobře schovali a zamaskovali torny, vzali si jen chlebníky s jídlem, foťák, mapu, dalekohled a zčerstva vyrazili. Bez námahy jsme předbíhali turisty, zřejmě stoupající na Rysy. Po hodině jsme byli na Žabích plesech a tentokrát bez zastavení pokračovali ke vzdálenějšímu cíli.

Prošli jsme dvěma sněhovými poli a pak nastal ten pravý výstup.

Po strmé serpentině jsme dosáhli chaty „Pod Rysami“ ve výšce „teprve“ dva tisíce dvě stě osmdesát metrů a za čtvrt hodiny už seděli v sedle mezi Rysy a Velkou Vysokou. Tam jsme se najedli a při tom si prohlíželi okolí.

Pod námi strměla propast několik set metrů hluboká. Na jejím dně se leskla dvě menší plesa. Na břehu vyššího leželo velké sněhové pole, jehož jeden cíp zasahoval pod vodu. Nedovedu si představit čistší smaragdově zelenou barvu, než byl ten kus ledu pod hladinou. Naproti na úbočí Vysoké stála rozervaná svislá stěna, možná sto padesát metrů vysoká. Na jejím horním okraji končila pyramida suťového pole, sypajícího se odtud již volným pádem do propasti. Co chvíli k nám dolehlo chrastění kamení, které se samo tíží uvolňovalo a potom vždy po několika vteřinách se z hlubiny slabounce ozval dopad většího z nich.

Po odpočinku jsme vystoupili posledních sto metrů do výšky a stanuli na vrcholku Rysů. Vlála tam červenobílá polská vlajka.

Viditelnost se zatím pokazila. Většina mraků se válela hluboko pod námi, ale i kolem nás jich bylo dost na zkažení výhledu. Užívali jsme si chvil, kdy v náhodné mezeře bylo někam vidět. Ty za to stály.

Na polské straně víc než jedenáct set metrů pod námi leželo veliké Morskie oko. Vedle o něco menší Czorny staw. Třebaže je o sto padesát metrů výš, ani dalekohledem nebylo možné ten rozdíl rozpoznat. Na konci silnice u Morskieho oka stály dva autobusy jako škatulky od sirek; lidské postavičky byly i dalekohledem sotva patrné.

Náhle se nízko nad plesem objevil bílý mrak. Přicházel od severu, stoupal podél stěny Mengusovských štítů, houstl, až byl jako mléko a zaplnil celé severní údolí. Když měl již přeplout přes hřeben na slovenskou stranu, narazil na opačný vítr a začal se na okrajích hřebene převalovat nazpět. Stále další a další vrstvy se odspodu tlačily k hřebeni a všechny, jakmile dosáhly okraje, hnal vítr zpět. Dlouho jsem stál a díval se jenom na ten ohromný kotel plný převalujících se oslnivě bílých par. Na všechno ostatní jsem zapomněl. Byl jsem tím divadlem vtažen, ale bylo to jen zčásti jeho krásou. Ve skutečnosti mě naprosto přemohlo to, že na vlastní oči, tady, zblízka, mám příležitost sledovat hrátky různě teplých proudů, přímo si ověřovat pravdivost aerodynamických zákonů. Bílý mrak nad hřebenem, pozorovaný zdálky, jistě stál zdánlivě na místě a bude tak stát možná hodiny. Já tady mám možnost vidět, jak je to doopravdy, jak je zdání daleko od pravdy, co je tu pohybu, co vření a přelévání.

Když jsem se konečně od fantastického divadla odtrhl, viděl jsem, že na východě klesly mraky níž, že tam svítí slunce a v dohledu máme všechny vrcholky.

Rychle jsem se orientoval a přitom tu a tam hlasitě upozornil Mirka: tady je Končistá, támhle široký hřbet Gerlachu, tam Slavkovský štít, Bradovica… Poněkud severněji stály Mlynár a Svišťovka.

Ale docela v pozadí, a to byl zjev nade všechny zjevy okolo, stála impozantní, příkrá, vysoká homole Lomnického štítu.

 

Celou hodinu jsem vydržel na vrcholku Rysů a užíval si blaženého pocitu, třebaže byla pořádná zima. Mirek se mnou zůstával bez reptání. Za to jsem mu byl vděčný.

Sestoupili jsme stejnou cestou. Dřív než uplynuly dvě hodiny, seděli jsme v chatě u Popradského plesa a pochutnávali si na vepřovém se zelím a knedlíkem. Mysleli tu tedy i na české turisty. Polévku již v půl čtvrté neměli, ale najedli jsme se dosyta.

Siestu jsme trávili venku u jezera. S plnými břichy jsme seděli, libovali si, že Mirkova noha za celou túru ani trochu nebolela, těšili se, že ani nezabolí, pozorovali okolní hory a na ně a skrz ně si promítali nevšední film čerstvých zážitků. Slova jsme nepotřebovali. Cíle, plánovaného víc než rok, bylo dosaženo. Vrcholný zážitek nevyčíslitelné ceny byl náš, nikdo nám ho už nevezme. K čemu o něm ještě mluvit.

V tu chvíli ani jeden z nás nevěděl nic o zážitcích příštích, na něž, jak jsme brzy poznali, nejsou Tatry skoupé.

Odložené věci jsme našli v pořádku, kde jsme je ráno nechali.

Předtím několikrát zahřmělo a vypadalo to na bouřku. Teď se obloha znovu vyjasnila a obavy z deště se prozatím rozptýlily.

Našel jsem starý solitérní smrk se spodními větvemi dva metry nad zemí a korunou hustou, že by snad déšť ani nepropustila. Na zemi ležela vrstva na troud suchého jehličí. Nadělali jsme si dřevěné kolíky, rozbalili mou půlku stanu, upevnili ji podélně na dolní větev a šikmo přikolíkovali k zemi.

Navečeřeli jsme se při setmění a pod přístřešek se uložili ihned k spánku.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.02.2019 09:16:35dát kritice tiprevírník

To mě ovšem bude moc těšit, Přemku.

27.02.2019 07:44:01dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, díky. Chci se podívat i na Duši lesa a Do hor.

24.02.2019 14:18:04dát kritice tiprevírník

To jsme na tom stejně. Doufám, že se tady moc velkého zajíce v pytli nedočkáš.

24.02.2019 13:20:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Děkuju, poohlédnu se. Mám ráda knížky, u nichž je předem jistota, že za čtení stojí, a nekupuji zajíce v pytli:-)

24.02.2019 13:02:53dát kritice tiprevírník

Zaujaly, až tak? To jsem rád. Koupit se dá na www.stahujknihy.cz.

24.02.2019 09:09:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, nikdy jsem v horách nebyla, a tak mne tvé zážitky hodně zaujaly. Dá se tvá knížka koupit??

23.02.2019 18:49:38dát kritice tiprevírník

Jano, Luboši, zdravím vás a děkuju.

23.02.2019 17:15:03dát kritice tipKočkodan
„Za ní jsme viděli ještě kousek hřbetu Gerlachu, v mapě měl jméno Stalinov štít.“
Ještě že štíty, ulice a města neumějí mluvit, to bychom si kdysi od některých vyslechli asi pěkné věci...
Ale ode mne se za Horymírku nadávek bát nemusíš. (uklidňující smajlík)
23.02.2019 14:39:05dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, děkuji  za další klrásné vyprávění z Tater, moc dobře se četlo. Také mě zaujal potok, který tekl do kopce - díky za vysvětlení tohoto optického klamu. Pozorování pohybu oblačnosti musel být jedinečný zážitek. Počasí na horách se mění každou chvíli a často i nečekaně. Nás to jednou zastihlo v Jeseníkách. Krásné slunečné dopoledne bez jediného mráčku, hráli jsme si s dětmi na louce a libovali si, že je tak pěkné počasí,  a najednou se na severozápadě objevil hrozivý temný mrak,. který se rychle blížil.  Konec hraní a rychlý návrat do chaty. Cestou nás doprovázelo hřmění a schytali jsme pár kapek. Jen jsme vešli do chaty, spustila se průtrž mračen. TIP

23.02.2019 13:49:13dát kritice tipzeleda

Gábi, dlouhá léta jsme jezdili do Humenného, kde se žena narodila. Lidé jsou tam, podle mne, trochu jiní, než třeba v Bratislavě. Hodně jsem se bavil s tzv. nacionalisty v hospodě, ale oni mne díky ženě nebrali jak cizího. Šokovalo mne např., že mne v džínách nepustili do místního kina. Ale jezdil jsem tam moc rád a všechny nás mrzelo, že v divoké privatizaci Francouzi doslova vykradli Chemlon a spousta lidí přišla o práci. Máme na Slovensku pořád spoustu příbuzenstava. A jsou to velmi rozvětvené rodiny. Co je ale zajímavé, že jejich děti, co studovali v Praze, zůstali všichni v Čechách, kde získali velmi dobrá i manažerská místa. Domů nechtějí ani za nic. 

23.02.2019 12:22:07dát kritice tiprevírník

Hodná Gabika. My u vás, stejně jako vy u nás.

23.02.2019 12:16:32dát kritice tipgabi tá istá

o Slovensko ste neprišli, ste tu stále doma, len buďte opatrnejší, myslím Čechov všeobecne, vy dvaja ste už zodpovední, iní už nemôžete, aj keby ste chceli :)

23.02.2019 11:35:50dát kritice tiprevírník

Tys byl tedy větší dobrodruh než já. I když, jak jsem tady v úvodu napsal, taky jsem se už chystal na tuto dovolenou sám. Uznávám ale, že ve dvou je přece větší jistota, byl jsem za Mirkovu společnost rád a nikdy jí nelitoval. Mimochodem, už se jen chvíli zdržíme u této tatranské epizody z dovolené 1952, a pak už se v příběhu posuneme dál.

23.02.2019 10:50:21dát kritice tipzeleda

Jardo, nevěděl jsem, že tvoje Horymírka má už nějaký čas knižní podobu. Je to moc pěkné povídání. Připomnělo mi to, jak jsme bohužel přišli o krásné Slovensko. Já sice v mládí podobné čundry nepěstoval, nebylo s kým, ale napsavil jsem to ve svých třiceti letech, kdy jsem se vypravil pěšky a stopem zcela sám až do Tater. Byla to nádhera. Bez celty, bez spacáku, celý čas bylo krásně, noc na Velkém Minčolu na Fatře byla nádherná, spal jsem v borůvčí a kolem všude borůvky, velké jako třešně. Súlovské skály, Orava, Malá a Velká Fatra a nakonec Nízké Tatry. Domů jsem se vrátil špinavý, jako prase, ale spokojený. Moje žena je z Humeného a když poprvé musela na hranicích ukazovat pas, tak se rozbrečela. Zkusím sem dát svoje povídání o týdenním pobytu v Tatrách, které jsem psal v osmnácti letech. Rád tě čtu,Jardo. 

23.02.2019 09:51:12dát kritice tipviollet_indigo

Aha! Děkuji, tak to jsem ještě asi nezaregistrovala. Děkuji za vysvětlení!

23.02.2019 09:39:29dát kritice tiprevírník

Bixley, i tebe tady rád vidím.

23.02.2019 09:38:15dát kritice tiprevírník

Vysvětloval jsem si tenkrát ten klam (a dodnes vysvětluju, jiná možnost není), že když po celonoční únavě ve stísněném prostředí přelidněné uličky vagónu si oči najednou mají přivykat volnému rozhledu, tak to neuvěřitelně strmé pohoří před sebou vnímají jako základ toho obrazu, a potom téměř rovinatá krajina tady na jeho úpatí vypadá, jako by se sklápěla k němu a ne od něj. Takový nápadný kontrast to je. Tak jsem to aspoň měl já. A Mirek mi to potvrdil.

23.02.2019 09:29:28dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně zaujaly nejen klamy, ale i ty nádherně popsané scenérie. Muselij ste být opravdu zdatní turisti. Jako vždy jsem se od četby nemohla odtrhnout. T.

23.02.2019 09:00:01dát kritice tipviollet_indigo

„Mirku, divé na to, kam ten potok dovopravdy teče! Sem, do kopca!“

„No fakt. To je gól! Je toto možný?!“

No je toto možné? Teď jsem tuhle větu psala jinde. To zase bude den.

Mám dotaz - tekla ta voda do kopce nebo to byl klam? A jak vzniknul? Voda dělá klamy. Chodívala jsem pozorovat Rokytku. Když jsem ji soustředěně lukovala a pak oči odběhly na břeh, jakoby se vzdouvala náhle celáz země okolo. Dodnes pátrám, na základě čeho tenhle klam vzniká?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.