Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Horymírka 34

27. 02. 2019
5
10
1205
Autor
revírník

 

Celou noc ani nekáplo, ráno bylo nebe jako vyleštěné.

Dnes jsem hledal ještě lepší místo na schování batohů než včera a našel je pod padlým smrkem poněkud výš v lese, až tam, kde začínala kosodřevina.

Vzali jsme si jen trochu jídla do chlebníků a před šestou vyšli.

K Hincovým plesům jsme dorazili v osm hodin. U jednoho maličkého, zdálo se uprostřed hluboké na dlaň, jsme se zastavili, abychom se umyli a nabrali si vody do svých osvědčených skleněných lahví od sodovky, s patentním uzávěrem. Když jsme slezli úplně k němu, poznali jsme, že je hluboké nejmíň metr, s vodou čirou jako sklo. Vlnky, jež jsme probouzeli, vrhaly na kameny na dně spoustu duhových obloučků. Házeli jsme kamínky a pro potěšení tak tu barevnou krásu znovu a znovu vyvolávali.

Velké pleso jsme obdivovali zas jinak. Pro jeho velikost a hloubku. Svými padesáti třemi metry je v Tatrách nejhlubší.

Stoupali jsme na Kôprovské sedlo. Podle turistické tabulky nám to mělo trvat hodinu, ale bez zvláštní námahy jsme se tam dostali za půl.

I ta půlhodina však stačila k tomu, aby ve výšce narostla spousta oblaků. Pod jedním tmavě šedým se v­šemi směry proháněl č­ile jako vlaštovka světle hnědý dravec, dalekohledem jsem poznal raroha velkého. Přidal se k němu druhý a hráli si spolu na střemhlavé útoky a obratné úniky. Šlo jim to dobře, jak se na čilé sokolíky sluší.

V sedle jsme se radili, co dál. Mirek měl pořád ten svůj plán obejít někudy Štrbský štít a Mlynickou dolinou se dostat na Štrbské pleso. Což o to, i mně by se to zamlouvalo. Nemohli jsme však dalekohledem najít aspoň trochu schůdný přechod, hřebeny jsou zde ostré, svahy příkré a pod každým suťové pole. Museli jsme uznat, že tudy to nepůjde.

Navrhl jsem za náhradu vystoupit na Kôprovský štít nad námi, vysoký dva tisíce tři sta sedmdesát metrů. Je to odtud ze sedla asi dvě stě dvacet metrů do výšky s poměrně malým sklonem. Sice tam nevede stezka, ale ty balvany, co odtud vidíme, se nezdají nepřekonatelné.

Když už jsme po nich stoupali, mihlo se před námi sytě hnědé zvíře velikosti menšího psa. Běželo těžce vzhůru. Za ním se táhl huňatý chvost.

„Mirku, podivé!“

Svišť se zastavil na jednom z větších kamenů asi sto metrů od nás. Stál nehybně a hleděl dlouho jedním směrem, ne k nám. V dalekohledu jsem viděl prodlouženou srst na krku, podobnou hřívě. Potom se jiskřícíma očima podíval na nás a zůstal klidně stát. Varovně nezahvízdl, což se zdá být společenská sviští povinnost při spatření nebezpečí.

„Staré samotář asi, nemá nikeho na starosti,“ měl jsem hned po ruce vysvětlení.

„Nebo je tak voprsklé,“ přispěl Mirek svým názorem.

„Néspiš je zvyklé na lidi, ví, že nésme nebezpeční. Viděl bys, jak by sebó mrskl, dyby se vobjevíl vorel.“

Stoupali jsme dál. Svišť panáčkoval na zadních, a dokud jsme ho viděli, jen se po nás otáčel jako my po něm. Nakonec zůstal za obzorem blízkého svahu.

Za půl hodiny jsme byli nahoře. Na severu, mnoho set metrů pod námi, černala se dvě Temnosmrečianská plesa. Z jejich blízkosti k nám doléhaly podivné zvonivé zvuky. V různých obměnách zněly bez ustání. Pozorně jsem prohlížel travnaté břehy obou jezer a posléze na zeleném svahu mezi nimi spatřil bílé a černé tečky. Ovce. Člověka ani psa nikde vidět nebylo.

Měli jsme krásný rozhled. Na západě na vrcholu Kriváně a na východě na Rysech jsme dalekohledem viděli zástupy lidí. Mraky pluly vysoko, výhledu nebránily.

Nejkrásněji pro mě bylo na polské straně. Hory tam naplno osvětlovalo slunce, rozeznat bylo možné každou maličkost: kamenná úbočí rozrytá potoky a lavinami, skalnaté kotliny, v nich temná plesa... A dál hluboké smrkové pralesy bez konce, které se zdály nedotčené. Pro mě pohled k nezapomenutí.

Na slovenské straně, víc než čtyři sta metrů pod námi, leskla se hladina Velkého Hincova plesa. Zřetelně jsme viděli všechny vlnky, v záři slunce svítící stříbrnými zrcadélky.

 

Sestup byl namáhavější než výstup, ale přesto jsme před polednem dorazili na Popradské pleso. Měli jsme dost času a napadlo nás podívat se do Zlomiskové doliny k Ľadovému plesu. Vybrali jsme si však cestu schůdnou jen pro kamzíky. Byli jsme rádi, když jsme se v polovině Ľadového potoka uvelebili na plochém balvanu jako dům a opalovali se. Bylo tam dobře, ale po třech hodinách lenošení nás začala pálit záda. Krém, takovou zbytečnost, jsme neměli. Napadlo mě sádlo, to však bylo důkladně zabalené v mém teleti u Popradského plesa.

Obloha se zatahovala a v dálce začalo hřmít.

Šli jsme do „tábora“. Tam jsme si sádlem vzájemně natřeli červená záda, na známé místo znovu natáhli plachtu místo stanu, oblékli košile a šli si na svačinku na chatu kapitána Morávka. Dostali jsme chleba s marmeládou a čaj.

Chvílemi hřmělo. Když jsme se před večerem v Popradu umývali, začalo poprchávat. Obloha byla zatažená. Déšť netrval dlouho, ale za chvíli začal znova. I ten brzy ustal a trochu se vyjasnilo.

Mnohem horší než hrozba deště byly mraky drobných mušek, které nás obletovaly a nedaly nám v klidu se najíst, ani si zdřímnout. Lezly do nosu, do uší, při jídle a mluvení do pusy, no hrůza. Zvlášť Mirek jimi trpěl. Když jedl, mával bez přestání jednou rukou hadrem kolem hlavy, a stejně se nenajedl, musel jídlo odložit.

Až při západu slunce mušky někam zmizely, takže jsme se v klidu najedli a v půl osmé se odebrali na lože.

Po půlnoci nás obcházel srnec a strašně se rozčiloval, řval tak, že se nedalo spát. Trvalo snad půl hodiny, než nás nechal znova usnout, pak jsme spali až do rána.

Obloha, až na malý kousek, byla úplně zatažená. Mirek, jak už se mi mockrát přihodilo nejen u něho, pokládal jednolitý šedý závoj za jasnou oblohu. Dokud jsme byli v lese a viděli nebe jen po kouskách, nedal se o opaku přesvědčit.

Dnes jsme plánovali jít od Popradského plesa serpentinou na Ostrvu, dál po červené značce úbočími Tupé, Končisté a Gerlachu přes Batizovské pleso na Velické s turistickou chatou Sliezsky dom. Tam přijdeme na oběd, objednáme si nocleh a odpoledne se můžeme ještě porozhlédnout po okolí.

Sbalili jsme všechny věci a opět s plným zatížením se vydali na cestu.

Venku z lesa, u jezera, kde jsme mohli přehlédnout velkou část oblohy, musel mi dát Mirek zapravdu, že je zatažená. Mě však víc znepokojily beránky, které jsem trhlinou v mracích spatřil ve veliké výšce.

„Bude pršet,“ zabručel jsem a ukázal na beránky.

„Nevěř pověrám.“

„Uvidíš.“

Výstup na Ostrvu má trvat hodinu a půl. My jsme beze spěchu předbíhali všechny, kdo vyšli dávno před námi a v sedle jsme byli za padesát minut. Tam jsme zažili příhodu s otcem a synem, kteří se nás ptali, jestli ten vrchol před námi jsou už Rysy. Mirek se otočil, aby neviděli, že se směje. Já jsem panu otci ukázal na Velkou Vysokou se čtyřmi vrcholy, kterou si nikdo nemůže s jinou horou splést, a pak těsně vedle ní vlevo ve veliké dálce na dvojitý vrchol Rysů.

„Propánajána, jak to? Jdeme přece po červené značce!?“

„Ale po iné, jenom v samotné Mengusovské dolině só tři červený. No jo, vidím, že nemáte mapu.“

„Nemáme.“

„To je potom těžký.“

„Ale jsme tady výš než Rysy, že?“

Mirek vyprskl, ale hned to zakamufloval kapesníkem a kýcháním. Já jsem se taky bavil, ale klidně jsem vysvětloval, že ne, že naopak o pět set metrů níž a že je to na první pohled poznat. Pro jistotu jsem uvedl výšky obou vrcholů: „Rysy 2503, Ostrva 1984.“

Synek snaživě opakoval: „Rysy patnáct set čtyřicet, Ostrva dva tisíce tři sta padesát.“

Bylo to marné, nehádal jsem se a nechal to tak.

„Nazhledanó!“ a šli jsme dál.

Do poloviny vzdálenosti k Batizovskému plesu cesta mírně stoupala. To se nám líbilo. Ve druhé půlce to šlo střídavě nahoru, dolů. Tady Mirek sprostě klel. Ale potom přišla odměna v podobě pohledu do kotliny, uzavřené ze západní strany Končistou, na jejímž úbočí jsme stáli, ze severní strany Batizovským štítem s několika vedlejšími vrcholy a z východní obrovským Gerlachem dva tisíce šest set šedesát tři metry vysokým (později upřesněným na 2655). Někde uprostřed kotliny muselo být Batizovské pleso. Zakrývala je nevysoká skalní stěna, po níž se z plesa kaskádovitě řítil vodopád. Ten se ztrácel až kdesi hluboko, kde kosodřevina přecházela v les.

Šli jsme tam a už za deset minut seděli na kamenitém břehu plesa. Nejdřív jsme však uhasili žízeň, která nás trápila na celé cestě od Ostrvy.

Odpočívali jsme a já s obavou pozoroval těžké mraky. Chvílemi hřmělo.

Mirek se usadil u cesty, já sešel níž a sedl si na kámen blízko vody. Koutkem oka jsem spatřil mihnout se červenohnědé zvířátko. Chvilku se nic nehýbalo, potom zašplouchala voda a na kámen vyskočil – h­ranostaj. Skořicový hřbet, bílé bříško, huňatý, na konci černý proutek. V dalekohledu jsem ho měl jako na dlani.

Od té chvíle bylo o zábavu postaráno. Žasl jsem nad jeho svižností, rychlostí, ohromnými, až metrovými skoky, když mě obíhal. Krčil hřbet, panáčkoval, neuvěřitelné přemety předváděl, prolézal škvírami mezi kameny, potápěl se, vylézal z vody bez otřepání, znovu mě obíhal… Vůbec vyváděl jako hravé kotě, zatímco já se, zřejmě k jeho nelibosti, nehnul z místa. Připadalo mi, že právě tam, kde jsem se v tom kamenném moři usadil, má doupě, kdoví jestli ne s mláďaty, a proto na mě doráží. Snaží se mě odlákat.

Představení ukončil tím, že prudce jako blesk proběhl po kamenech snad jen metr vedle mě a ztratil se mi z očí daleko od jezera.

Vrátil jsem se k Mirkovi, když právě začínalo pršet. Hodili jsme na záda torny a pokračovali k Velickému plesu, podle orientační tabulky vzdálenému víc než dvě hodiny. Bylo deset a doufali jsme, že tam budeme před polednem.

Pršet přestalo, ale mě potkala jiná nepříjemnost: hřebík v sešlapané podrážce se mi chůzí po kamenech provrtal až do paty.

Zul jsem se, dvěma kameny hřebíček jakž takž ohnul a šel dál. Za pět minut se ohnutý hřebík dostal ještě hloub a bolestně vrtal do chodidla. Nechtělo se mi podruhé zastavovat, nechám to, až dojdeme do Sliezského domu, tam si to spravím.

Chvílemi jsem našlapoval na špičku, chvílemi musel strpět píchání, a tak jsem kulhal, až jsme po jedenácté, tedy znovu za polovinu „předepsaného“ času, dorazili do Velické doliny k plesu a vpadli do chaty, když se právě znovu spouštěl déšť.

Mezi čekáním na oběd se vyčasilo.

Třebaže bylo možné dostat v chatě nocleh, Mirek chtěl raději spát venku. Souhlasil jsem, ale museli jsme si postavit stan, počasí bylo hodně nejisté.

V kleči jsme dlouho hledali vhodné místo. Už jen hledání bylo utrpení, samo stavění stanu ještě větší. Prohnuté větve kleče, pružné jako z gumy, se k žádnému přichycování, přivazování, správnému tvarování stanu vůbec, ale opravdu vůbec nehodily. Nadával jsem Mirkovi za ten blbý nápad. Už to uznal, ale bylo pozdě vracet se kajícně do chaty, kde jsme pohodlný nocleh odmítli. Mezitím se muselo najít dost jiných zájemců.

Když konečně „stan“ stál, byl křivý a pomačkaný, až v něm nezůstalo skoro místo pro nás chudáky. A navíc – jestli přijde i slabý vítr, celou slavnou stavbu shodí.

Teď jsem se dal do toho „ševcování“. Ach vy mé ubohé polobotky! Staré, správně ochozené, až dodnes pohodlné, ale pro putování po tatranských cestách úplně nevhodné. Hřebíky již prorážely oběma podpatky a podrážky se začínaly odtrhovat. Ať jsem spravoval jak chtěl, stejně mě hřebíky píchaly a budou píchat dál. Mirek na tom byl se svými polobotkami podobně. Nedalo se nic dělat, museli jsme to vydržet až do konce. To nám trochu kazilo radost.

Vydatný déšť, který v noci přišel, netrval dlouho. Vítr naštěstí nezafoukal, „stan“ přežil.

 


10 názorů

revírník
04. 03. 2019
Dát tip

Milé to opravdu nebylo. Ale vydrželi jsme, protože jsme museli. Díky ti, Jano.


vesuvanka
04. 03. 2019
Dát tip

Jaroslave, díky za další krásně popsané vzpomínky, které jsou někdy nezáviděníhodné - například chůze v horském terénu s hřebíkem v botě. TIP


revírník
01. 03. 2019
Dát tip

Ireno, to je pravda, bez deníčku bych takové podrobnosti dávno zapomněl.

Luboši, bodejť bys nenašel, když kvůli nim Mirek musel přestat jíst.


Kočkodan
27. 02. 2019
Dát tip
No, nějaké mouchy (spíš jen mušky) bych tam našel, ale jinak celkově dobrý. ;-)

Gora
27. 02. 2019
Dát tip

Jardo, tajemství sloní paměti je tedy zčásti v deníčcích. To jsi měl moc dobrý nápad, psát si je...  a my se můžeme kochat.


revírník
27. 02. 2019
Dát tip

Je to pravda, Honzo, při přečtení poznámky v deníčku naskakují hned asociace, a už se dá navázat a myšlenku zpracovat. Moje polobotky taky nakonec vydržely, ale jen zpátky do Brna, potom už do popelnice.


zeleda
27. 02. 2019
Dát tip

Jardo, jen bych se opakoval. Souhlasím s Bixley, ze jsi měl asi deník. Deník je ale jen jedna věc. To ostatní jsou asociace, které se ti postupně při psaní a nahlížení do deníku vybavují.  Když jsem psal svůj román ze studentských let, z velké části autobiografický, až jsem se divil, co podrobností a asociací mi vylézalo z podvědomí po padesáti letech. V té naší hlavě je toho víc, než v paměti počítače. Jen se musí to správné místo najít a nakopnout, aby vydalo své plody. 

Tím závěrem si mne pobavil, neboť jsem si vzpomněl na túru, kterou jsem krátce po maturitě dělal z Brnčálky přes magistrálu na Téryho chatu. Možná tu cestu znáš. Chvíli se tam leze po řetězech po kolmé skále, jeden na nohy a druhý na ruce. Náš tehdejší průvodce, pan Mráz, bratr toho pěvce z Národního, co zemřel přímo na jevišti, když viděl moje vycházkové polobotky, tak se o  něj pokoušel infarkt. Chvíli na mně hulákal - ty vole, co sis to vzal na sebe? - a pak to vzdal. Polobotky to vydržely a já taky. 

pěkně se čteš.


revírník
27. 02. 2019
Dát tip

Přemku, ty mě překvapuješ. Samozřejmě mile.

Renato, někde je tam předtím řeč o tom, že jsem si nějaký čas psal deníčky, a toto je zrovna ono období. Takže pravdivé podklady jsem tady měl.


bixley
27. 02. 2019
Dát tip

Revírníku, ty máš snad sloní paměť. Jak si můžeš pamatovat takové detaily? Nebo sis tenkrát psal deník? Docela vám závidím, že jste tenkrát viděli tolik zvěře a ptáků, příroda ještě nebyla tak zničená ako dnes. Zvlášť pro tebe to musely být nezapomenutelné zážitky. Zase jsi mě přenesl do krásných přírodních zákoutí, umíš to krásně popsat. Díky. T.  


lastgasp
27. 02. 2019
Dát tip

Jaroslave, již jsem neodolal a knihu objednal. Začnu pěkně od začátku.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru