Toužení zbloudilého varhaníka

Byla zima a mráz. Na nebi zářily hvězdy. Sníh křupal pod nohama

a já doufal, že příjdeš. Že mi odpustíš.

Přehrávám si mé uklouznutí stále dokola. Chtěl jsem být zadobře s mladou vdovou. Je to vážená osoba a statkářka. Ona mi dává práci v lese.

Vybavuji si přesně ten deštivý den, kdy jsem si krátil cestu domů přes skalní město. Statkářka nechala zastavit svůj kočár a nabídla mi svezení. Uctivě jsem jí pozdravil a poděkoval. Ovanula mě její zvláštní vůně. Říká se o ní, že ráda peče, že by to byla vůně vanilky? Odmítl jsem k ní nastoupit. Byl jsem promočený a zablácený, ale ona se na mě tak záhadně dívala a prosila... Co se dělo dál na to si netroufám vzpomínat.

Jsem zbabělec a slaboch. Modlím se každý den, abych tě potkal. Do svítání jsem ti nekonečně psal, ale s prvními ranními paprsky, jsem listy hodil do ohně.

Má lásko... Slova jsou zbytečná... Nechám za sebe promlouvat hudbu. Vím jak si milovala, když jsem se dotknul kláves varhan a čisté tony se rozezněly po kostele a ty jsi se celá rozechvěla.

Věděla jsi, že při mši hraji pro tebe, skládám pro tebe. Jsi celý můj svět. Má jediná inspirace. Tak rád bych k tvé chaloupce přistavil kočár s vraníky, aby ses nemusela trmácet v závějích, ale bojím se, že se pořád zlobíš a na půlnoční mši zavítáš do sousední vesnice.

Pokorně čekám na kůru. Vyhlížím, že se objevíš ve svém dlouhém purpurovém kabátu a v ruce budeš mít modlitební knížku, kterou jsem ti daroval a já si budu připadat jako král. Slibuji před Bohem, že už nikdy nepodlehnu pokušení.