Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
na břehu
datum / id07.03.2019 / 494648Vytisknout |
autorčas od času
kategorieVolné verše
témaRomantické
upřesnění kategoriepříroda
zobrazeno220x
počet tipů1
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

prvotina z jara 2014

na břehu

 

I

 

již stojí zde –

na břehu říčním

– daleko černých stěn

přehradních věží

jež jeví

se v svitu

klesající hvězdy

nejbližší

jak temná tvrz

– sídlo lesa

království –

svou vrhající

černotou opanující

jindy se

zelenající

údolí.

 

tu klikatí se

labe –

široké.

hadu se v svitu svíjícímu

podobné. –

skrze údolí

smrkovím pokryté

daleko

do hloubky.

na obzoru mizící

v záři oranžové.

pomíjející

– večerního svitu paprsky

posledními

magie stvořená.

 

rákos polámán

tu břehu náleží.

v bahno se

s trávou prolíná.

řeka

i úpatí kopců již

stínům podléhá

však koruny stromů

nejvyšších

září zlatou se

stále honosí.

 

kdes na protějším

břehu řeky

do vody

cos padá

či nad vodou

ryba nadechuje se

– šplouchnutí a plesk

se z kopců ozývá.

zvuku vlna vlnou vodní

následována

jest –

velké kruhy vnější

prstence vnitřní

opisují

– tak mrtvý obraz vody

náhle ožívá.

však hned

zas klid…

 

klidem k lidem ticho

však není! –

 

ptáčků zpěv

ozývá se v pravidelném

rytmu harmonií

však tolika

melodií

jak básník básníka

by recitací přehlušit

chtěl

– tu báseň nová vzniká.

to nejkrásnější

spojuje.

to z obou špatné

zaniká.

 

a z pod kořenů

převisů

do vod zapuštěných.

z jeskyně temna

zatopené.

či z okolních

houštin při řece

občasný jekot kachen

jež nespatřeny zůstávají

ozve se.

 

pouť dlouhou urazil

až sem.

další krok dnes

neučiní.

tiše sedí

na břehu

přemítaje

člověk

– nikdo – já

a smysly

v nichž tyto krásy

existují.

 

– „čím bez lidí svět by byl?

– krás plný

nikým nevnímán…

a jsem já tam

kde nikdo nevidí?

slova

kde nemá je

kdo slyšet?

– vlny zvuků rozplynou se

v nekonečné mlze…“

 

první osamělé hvězdy

vycházejí v černě modrém

nebi

– i když jak

klišé

to zní –

ledová zář

– diamantová –

pustou duši neomrzí –

potěší ji.

pochmurní.

 

a harmoniky teskný blues

krajem plyne.

však s temné noci

nástupem

i ten zvuk

v kraji hyne

– život spát jde.

 

ke spánku ulehá i ten

člověk – nikdo…

 

 

 

II

 

noci k životu spánek

však není! –

 

náhle cvrčci ožívají.

cvrlikají.

místy sovy hůlákají

a z houštin tmy

výkřik kachen

ozývá

se!

 

se srdcem bušícím zbystřil!

– pár výkřiků.

křídel máchnutí.

– řev utichá –

žije šelma noci dál

však kořist ráno

nečeká… –

 

jak ta kachna

plachá

je sám

v temnu a

noci.

 

stíhá

jej tíha

strachu.

 

rodí se

stesk.

 

– daleko je domov.

i nejdražší

jež máme.

‘ni lidské bytosti cizí

nablízku není.

 

zranitelnosti své

vědomí

do uší mu

proniká.

 

každé prasknutí

větvičky

smysly zbystřuje.

 

tep

zrychluje.

 

a z země tvrdé

studené

chlad do kostí

proniká.

 

– mrtví úplňku

jasný svit

nedá člověku

spát…

 

oči otevřel

‘by bytí své

v realitě si

zpřítomnil

– spatřil tu ponurost

noci živoucí

– mezi stromy

temnotu

kam ‘ni úplňku svitu

‘ni nebe jasného

nepronikne –

a ty černé hrubé skály

co do nebe s

lunou se

zabodávají

z života

maso vytrhávají.

 

– kéž spáti by mohl!

 

– na mysl chmury přicházejí –

 

kéž mohl by spát!

– jak lidé

v domova teple

spící

temnotu noci

přežívající.

 

tak

v mechu na břehu

leží dál.

 

bledý.

 

nespí.

 

přemítá

 

– „co za stěnou houštin se skrývá?

a dál za lesů hlubinou?

nad kopci a výše ke hvězdám?

za slunci

a hvězdokupami?

co je za temnou

prázdnotou vesmírnou?

 

tak malí jsme!

bezvýznamní.

opuštění..

malichernostmi se třesoucí…

nekonečnem se

vlekoucí…!“

 

a v slzách umírá ten

člověk – nikdo…

 

 

 

 

III

 

paprsek prvý

– jak jehla –

škvírou skrze

obzoru kopce

ostře proniká

vstříc

oku člověka.

 

tma dlouhá

nekonečná

náhle zaniká

– jen vzpomínka

zůstává

– však bledne.

 

se dnem

novým naděje

vycházející

zchladlé srdce

rozmrazí

 

– radostnou agonii prožívá! –

 

životem voda zní!

ryby

kachny

žáby

hladinu čeří.

z kopců svitem ranním

povznesený

pěvců radostný hlas

se ozývá

– jak faun by

na flétny hrál

pouhým světem

vyrušen.

 

tam

ten libohlas odkud

line se

ptáci

skrze větve

létají lesem

napříč

– světem žijí

a život

je jim životem –

a boroví

i smrky.

duboví.

houštiny

i stříbrné skály

stín vrhají jen

příjemný.

 

jaká to krajiny

změna

jež mrtvou

a chladnou se zdála!

 

jak velkolepé žití je

tak člověk

velkým

je!

 

– z tisíců krásných

mrtvých hvězd

v nekonečnu

je hvězdou nejjasnější

– jedinečný

– zří světa krás.

 

poutník co kráčí

životem

– poslední

co smysl může mu dát.

 

už nestojí tam

– na zádech brašna.

nohy v botách.

óda z harmoniky

line se.

 

každým krokem

každým skokem

za sebou

nechává cestu.

a svěží opar

dýmky

za nám krajem plyne

a člověka následuje

– domů.

 

tam se ubírá ten

člověk – někdo…

 

– na břehu. jaro 2014

 

 

 


prvotiny a krátká tvorba doposud zveřejněná:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.03.2019 20:34:48dát kritice tipCalifornia Memory

Bože, to je tak krásný počtení.. Takhle asi psal na svých začátcích Edgar Allan Poe. Některá slova bych asi vypustila (ptáčků, hůlákají) ale jako celek moc moc! Temnojiskřivé a nejvíc ta povznášivá změna z nikoho na někoho! Palec nahoru a ***t od r13



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.