Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Bosenské polarity
datum / id09.03.2019 / 494680Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
upřesnění kategoriereportážní povídka
zobrazeno751x
počet tipů14
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora, a2a2a, Lakrov,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Válka v Bosně a Hercegovině 



Podle sčítání lidu z roku 1991 tvořilo obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 44 procent Bosňáků (z 90 % muslimové), 31 procent Srbů (z 99 % pravoslavní), 17 procent Chorvatů (z 88 % katolíci) a 6 procent lidí se deklarovalo coby Jugoslávci.



Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě referenda z 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, jímž padlo za oběť (i v etnických čistkách) na sto tisíc obyvatel a velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. Ve válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do země jednotky, jež rozdělily bojující strany. Po 42 měsících bojů byla pod tlakem USA uzavřena mírová dohoda 21. listopadu 1995 v Daytonu a 14. prosince 1995 ji v Paříži slavnostně ratifikovaly všechny bojující strany.



Po válce se statistické údaje velmi změnily, jelikož za občanské války zahynulo podle odhadů sto tisíc obyvatel země (70 procent Bosňáků, 25 procent Srbů a pět procent Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to v rámci země i do zahraničí. Podle údajů americké CIA žilo v roce 2000 v Bosně a Hercegovině 52 procent Bosňáků, 34,1 procenta Srbů, 12,3 procenta Chorvatů a 0,6 procenta ostatních.

Bosenské polarity

     Shrbená stará žena v černém kabátě zpívá monotónní píseň. Plouží se bosá v děravých punčochách po zledovatělé hlíně tržiště táhnoucího se podél silnice do města Otoka. Přes ruku jí visí za jedno ucho ošuntělá taška na almužny. Je na tom vážně tak bídně, nebo chce vzbuzovat soucit, aby dárci byli štědřejší? Netuším. Vím jen, že je to drasticky působivý detail dokreslující všechno, co jsme v Bosně viděli.
     Naše návštěva končí. Tržiště je zastávkou na závěrečné cestě vojenským Land Roverem, který nás uplynulé tři dny všude vozil. Vyskáčeme z auťáku. Máme na sobě vojenské oděvy a na nich visačky SFOR kvůli naší ochraně. Jako cizinci v civilu bychom mohli vzbudit vražedné choutky nějakého snajpra či teroristy, kterých je tady pořád dost. K českým vojákům mají však Bosňáci i Srbové důvěru, určitě větší než k Britům nebo Američanům. Stále nás berou jako za dob Jugoslávie za pobratimy čili bratrance.
     Naši důvěru ale příliš nebudí klobásy, uzené maso, ryby ani jiné zboží nabízené zdejšími trhovci. Radši nastupujeme do Roveru a pokračujeme k mešitě s minaretem na kraji Otoky. Mešit je v Bosně spousta, ale všechny, které jsme dosud viděli, měly zbořené minarety. Tenhle stojí, je však uprostřed prostřelený. Doprovázející major vysvětluje, že na něj vypálila dělový projektil nudící se osádka zakopaného tanku.
     Posledním cílem naší cesty je Bosanska Krupa, kde se nachází česká základna na muslimské straně od zóny separace, co odděluje Muslimsko-chorvatskou federací a Republiku srbskou. Na srbské straně leží naše základna v Donji Ljubiji u Prijedoru. Hlavou mi táhnou vzpomínky na všechno, co jsme tady prožili.


     Přijeli jsme krátce potom, když američtí vojáci SFOR zatkli bosensko-srbského generála Radislava Krstiče. V červenci 1995 velel operaci dobytí muslimské enklávy Srebrenica ve východní Bosně a přičítá se mu odpovědnost za následné masakry tisíců muslimů. Jeho zatčení prý vyvolalo napětí v oblasti, kde působí český prapor. K bezprostředním incidentům však podle našich vojáků nedošlo.
     Projeli jsme se kolem řeky Sany a sádkových rybníků, které oddělují Srby od Bosňáků. Ti z devadesáti procent vyznávají islám, proto se nazývají spíš muslimové. Srbsko-muslimská polarita je tady patrná snad ze všeho. Major nám pověděl, že v rámci výcviku opravila ženijní rota několik kilometrů rozbité silnice na srbské straně a stejný počet kilometrů museli vyspravit i na straně muslimské. Ze štosu žádostí o pomoc vybrali nejdůležitější úseky, kudy se svážejí děti do škol.
      Nechali jsme si vyprávět, co se zde událo za téměř pět měsíců působení této mise českých vojáků. Dohlíželi na hladký průběh voleb, které provázely určité provokace. Zajišťovali klid při návštěvách uprchlíků v jejich původních domovech. Jezdí tam čistit zbořeniště svých domů a hroby blízkých. Ani to se prý neobešlo bez incidentů.
     Na podzim se exhumovaly hromadné hroby. Mají jich tady být stovky a dokazují, že se tu za války děla zvěrstva z obou stran. Nedlouho před naším příjezdem byl objeven hromadný hrob v multietnické části, který patřil k těm velkým, protože skrýval na sto padesát obětí. Objevili ho v lese ve třicet metrů hluboké šachtě ve tvaru zvonu a exhumace těl probíhala bez účasti zahraničních vojsk. 
     Ani na jiných exhumacích se vojáci SFOR přímo nepodílejí. Patroly a komise jen doprovázejí místní vojáky a policisty, kteří ostatky z hrobů vyzvedávají a pak odvážejí k expertízám, jež mají určit, pokud to jde, totožnost mrtvých. Nakonec se uspořádá hromadný pohřeb tam, odkud oběti pocházely. Ví se o řadě masových hrobů, ale drží se v tajnosti kvůli bezpečnosti lidí, jichž se nějak dotýkají.


     Terénní Land Rover tiše bublal zasněženým zvlněným územím posetým stromy a troskami obydlí, kam se člověk podíval. Mířili jsme do Hambarine, což je oblast šesti vesnic mezi Prijedorem a Donjou Lubijí. Cestou jsme se dověděli, že tu před válkou žili z devadesáti procent převážně vzdělanější a bohatší muslimové. 
     Teď je Hambarine liduprázdné. Všechny domy byly za jedinou noc podminovány a vyhozeny do povětří, když se Srbové dověděli, že se sem mají muslimové vrátit. Původní obyvatelé utekli většinou do Sanskiho Mostu a sem jezdí pouze o víkendech odklízet ruiny a upravovat okolí.
     Sledoval jsem žalostné zříceniny a bezútěšnou pustinu a říkal si, že to dá ještě fušku všechno odklidit a znovu postavit. Dýchal z toho smutek tím větší, že půvaby okolní krajiny nedokázal schovat ani sníh. Tady jsme všichni museli mít na hlavách kovové přílby a na tělech neprůstřelné vesty, i když to nebylo nic příjemného.
     Dívali jsme se pak na Hambarine ze školy na návrší. Nikdo ji sice nerozstřílel ani nevyhodil do vzduchu, zato byla zcela vyrabovaná. Ze stropů a zárubní dveří visely rampouchy, vlhkost a plíseň rozežrala zdi místy pomalované nemravnými obrázky. Paradoxně dokazovaly, že život ani zde přece jenom neskončil. Opuštěné vzorce sloučenin a část periodické soustavy prvků na zbytcích omlácené omítky v chemické učebně působily však přesně opačným dojmem.


     Vrátili jsme se na základnu v Donji Lubiji a než jsme opět vyrazili Land Roverem na prohlídku Kozarce, přiblížili nám vojáci situaci v tomto městě na srbské straně od zóny separace. Střelba proti německé firmě, která v Kozarci spolu s norskou firmou opravovala domy pro návrat muslimských uprchlíků ze Sanskiho Mostu, byla dávána do souvislosti s událostmi v Kosovu. Krátce na to tam, asi teroristé, vyhodili do vzduchu opravovaný dům těsně před dokončením při návštěvě muslimských uprchlíků.
     Pak se vojáci podíleli na odklízení trosek a vyprošťování těl mrtvých českých letců z havarovaného vrtulníku. Smutek z tragédie, jak jsme se dověděli, na ně padal už při akcích po havárii a pak při rozloučení se zesnulými. To jsou následky války, které nutí vojáky o všem přemýšlet. Jsou prý ale odolní, takže to zvládají i při setkáních s místními. Ti mají válku v sobě. Každý s ní udělal zkušenost, každého poznamenala.
     Kozarac je město, kde patroly českých vojáků monitorují činnost uprchlíků a také uprchlický tábor ve škole. Krajinští Srbové tam už tři roky bydlí v tělocvičně, spí vedle sebe na zemi na slamnících, u kterých mají také všechny své věci. Okny sledují, jak nedaleko roste nový, na zdejší poměry luxusní činžák pro muslimy. Je podsklepený, má rozvedený vodovod, koupelny a splachovací záchody, což ten původní údajně neměl. 
     Procházeli jsme mezi lidmi na slamnících a ani jsme se nedivili, když jsou naštvaní, že se tady opravují domy pro návrat muslimů, zatímco oni žijí téměř bez humanitární pomoci v bídných podmínkách. Otázka je, jak moc si svou současnou situaci zavinili sami nenávistí vůči muslimům.
     Většina z asi tisícovky nynějších obyvatel Kozarce jsou Srbové, muslimů je tu teď asi osm rodin, ačkoli před válkou tvořili převážnou část obyvatelstva. Dnes jsou v Sanskim Mostě, který byl dříve zase srbský. Provázející major nám vysvětlil, že se uprchlíci mezi Kozarcem a Sanskim Mostem vyměňují rodina za rodinu.
     Místní samospráva ve městě je srbská stejně jako policie, ačkoli existují snahy o vytvoření multietnické policie. V souvislosti s tím se mi do mysli vkradla otázka, proč mezinárodní společenství usiluje o opětovné etnické promísení obyvatelstva, když současné rozdělení země, jak se zdá, místním lidem celkem vyhovuje. 
     Společenství prý ale nechce, aby v krvavé válce vydobyté etnicky čisté bosenské Srbsko sloužilo jiným za příklad, jak dosáhnout násilím podobných cílů také třeba v Kosovu. Vysvětlil mi to večer u plechovkového piva zase už na základně jeden náš kapitán. 


     Druhý den ráno nás cestou do Batkovců zastavilo stádo prasat. Byla to domácí prasata, která za války utekla a teď žila volně v kopcích v oblasti Staré Rjeky. Batkovci jsou vesnice, kde před válkou relativně svorně žila tři etnika, po čtyřiceti procentech muslimů a Srbů a dvacet procent Chorvatů. Potom se tudy však třikrát prohnala fronta a mnozí přišli o život, jiní z domovů prchli. Dnes se někteří postupně vracejí. V Batkovcích žijí Srbové a dva kilometry odtud v obci za kopcem muslimové. Kromě domů jsme tady nic neviděli. Nezahlédli jsme ani človíčka. 
     Nebyl tu ani obchod, jen z komínů stoupal kouř a z chalup táhla vůně zabíjaček. Major nám objasnil, že lidé sice museli odevzdat zbraně, ale stejně má každý doma kalašnikova, a když jim dojde maso, vyrazí do okolních kopců, zastřelí prase, která tu volně pobíhají, jak jsme mohli vidět a udělají zabíjačku. Kromě toho pálí ještě rakiji a jinak prý jsou zalezlí a nedělají vůbec nic.
     Neměli tady ani školu, a tak i malé děti musely většinou docházet na vyučování spoustu kilometrů, protože autobus sem zajížděl jen dvakrát týdně. V muslimské vsi za kopcem sice škola byla, ale tam by zdejší Srbové své děti nedali. Tristní situace se školou se však měla brzy změnit. Ostatně proto jsme sem přijeli i my.
     Zásluhu na tom, že zde v bývalém krámku vznikla jednotřídní škola pro prvňáky až čtvrťáky, jež se dnes slavnostně otevře, měli hlavně srbští manželé Mile a Slavica a rovněž skupina pro styk s veřejností českého kontingentu. Ta provozuje dva Cimic House, jejichž úkolem je za britské peníze podporovat různé občanské aktivity, malé a střední podnikání a budování infrastruktury. Major vysvětlil, že zdejší Srbové dodali objekt a učitele, čeští vojáci pak školu vybavili a upravili. Obec podle něj nemá vůbec žádné prostředky. 
     Mile a Slavica se třemi dětmi emigrovali před válkou do Německa. Nyní se vrátili a jako první se postarali o zřízení školy. Za českou pomoc jsou prý vděční. Mile řekl, že válka byla politika, obyčejní lidé s ní neměli nic společného. 
    „Když přijedete z míru do poválečné doby, máte z toho chaos v duši. Těžko se to popisuje. Lidé jsou apatičtí, jsou bez práce, bez domů, ale doufáme, že se to zlepší. Už teď se díky vám děje leccos pozitivního. Škola je začátkem nového života,“ vyznal se. Slavica řekla, že je dobře, když se tu občas někdo staví a vidí, v jaké jsou situaci.
     Na oslavu otevření školy přinesla pak paní Slavica rakiju a zabíjačkové dobroty. Když všichni jedli a pili, pomyslel jsem si, jestli i Mile má doma kalašnikova, běhá s ním po okolních vršcích a střílí nebohé čuníky. Jeden náš podplukovník si přihýbal tak mocně, že najednou padl toporně jako prkno dopředu přímo na obličej.


     Našim dalším cílem byl ten den Stari Majdan, který spadá správou také do opštiny čili okresu Sanski Most. Žijí tam muslimové a obec vyhlížela výrazně jinak než srbské Batkovci. Na hlavní ulici lemované řadou obchodů bylo dost živo. Muslimští manželé Fehim a Sedžida si tam postavili s českou pomocí u svého domu dílnu na výrobu dek a polštářů. Major nás informoval, že ji měli už před konfliktem, po válce ji obnovili, ale nyní už přestávala kapacitně stačit.
     Fehim a Sedžida uprchli před válečnými hrůzami do slovinského Mariboru, založili tam opět dílnu na deky a polštáře, kterou teď vede jejich zeť s dcerou. Jejich dům ve Majdanu zůstal jako zázrakem stát, ač přišel o okna a půl roku byl bez elektřiny. Nyní už vypadal velmi pěkně. 
     „Mě zajímá podnikání, ne politika. Před válkou jsem ani nevěděl, kdo je muslim, kdo pravoslavný a kdo katolík. Nebýt vašich vojáků, těžko bychom však firmu znovu rozběhli,“ svěřil se Fehim. „Ve Slovinsku jsem plakala a chtěla být ptákem, abych se sem zaletěla podívat, jestli stojí náš dům. Byli jsme šťastni, že ho nezničili,“ přiznala Sedžida, zatímco vařila arabskou kávu.
     Sledoval jsem ji a připadalo mi to jako alchymie. Potom nám rozdala mrňavé šálky s neskutečně lahodným nápojem. 
     „Válka, myslím, už nebude a podnikání se rozběhne. Snad se dožijeme i toho, že se staneme zase svobodnými lidmi a budeme jezdit volně do ciziny,“ prohlásil u kávy Fehim. Major nám prozradil, že manželé byli nedávno v Česku, aby si u nás dojednali dodávky materiálu pro výrobu, a právě včera jim přivezli první zásilku. Fehim doufal, že přímé dodávky z Česka bez překupníků jejich zboží zlevní. Zatím dodávají jen do Bosny a chtějí vyvážet i do Norska. Podle Fehima vyřeší práce všechny problémy a s tímto jeho krédem jsme se s manželi rozloučili.
     Při návratu major v Land Roveru vykládal o tom, že jsou muslimové daleko podnikavější než Srbové. Mlčeli jsme a já se díval ze slídového okýnka do zasněžené krajiny a nemyslel jsem na nic.


     Na závěrečný den naší cesty jsme se přesunuli přes Otoku do základny českých vojáků v Bosanske Krupě na muslimské straně od zóny separace. Jak nám prozradili velitel a pyrotechnik zdejší ženijní čety, právě v zóně separace je nachází nejvíc min. Jejich počet se odhadoval na deset milionů v pěti tisících známých minových polích a prý se budou odstraňovat minimálně sto let, což nám připadalo neuvěřitelné.
     Čeští ženisté nás seznámili s desítkami typů min, klasický i domácky vyrobených, také s granáty a různými ďábelsky důmyslnými nástražnými systémy. Tak třeba mina zvaná „ananas“ je upevněna na kolíku zaraženém v zemi. Odstraní-li pyrotechnik její rozněcovač a odpojí sedm drátů vedoucích od ní coby nástrahy, hotovo ještě nemá. Kolík může být u špičky provrtán a dírou provlečen drát vedoucí k roznětce granátu zakopaného v zemi.
     Nebezpečí prý stále hrozí i mimo minová pole. Například ve Starim Majdanu, kde jsme byli včera, mina před týdnem roztrhala místního obyvatele. Okolí spousty domů v zemi jejich obyvatelé zaminovali, potom třeba museli utéct, pak se nevrátili a nikdo tedy neví, kde se miny nacházejí. 
     Přitom většinu min nelze odhalit minohledačkou, neboť miny jsou plastové. Za války přeorientovali na výrobu min dokonce výrobní program továrny na plastové zdravotní pomůcky. Místo injekčních stříkaček a hadiček ke kapačkám na infuzi tam produkovali miny zvané cihly, z nichž semtex při iniciaci vystřelí vějířovitě do okolí šest stovek ocelových kuliček.
      Minéři tady nyní pracují tak, že bodají do země minobodci ve vzdálenosti dvou centimetrů od sebe a je jen na jejich zkušenosti, zda poznají, že narazili na minu nebo jen na kámen či na kus kovu. To ale vykonávají místní vojáci, zatímco ženisté SFOR, tedy i naši, jejich činnost monitorují. Určují také, zda byl den efektivní nebo nikoli, neboť jen za dny efektivní jsou minéři placeni.
     Blížil se konec naší návštěvy. Skoro jsme už nastupovali do auta, když k vjezdu do základny přiběhl asi desetiletý chlapec, že v potoce pod mostkem leží granát. Pyrotechnici se ho vydali zlikvidovat, ale ukázalo se, že šlo pouze o plastový obal od Coca-coly ve tvaru granátu. Vtipné nám to v té chvíli nepřipadalo. 
     Zatímco ale vojáci zneškodňovali domnělý granát, vzal jsem si kluka stranou a povídal jsem si s ním. Zcela vážně mi řekl, zná člověka, který zabil jeho babičku. Těší se prý, že se mu pomstí, až vyroste...


     Potom už jsme se vydali na zpáteční cestu. Přes město, které se ze srbské strany jmenovalo Novi Grad a z muslimské Bosanski Novi, což byla poslední polarita, na níž jsme v Bosně narazili, jsme vjeli do Chorvatska a odtud domů. Za sebou jsme nechali obraz Bosny a Hercegoviny tři roky po válce, který jsme měli možnost na okamžik zhlédnout.
     Jaký byl? Tisíce ruin domů, celé oblasti pustých, vylidněných a zničených vesnic, deset milionů min v zemi, stále nově odkrývané hromadné hroby umučených a zabitých lidí, bída, v lepším případě šedesátiprocentní, ale většinou stoprocentní nezaměstnanost, únava z války i útrap, zmatek… 
      Válka připravila mnohé o životy a lidi, co přežili, zase o blízké. Tisíce jich vyhnala z domovů, které byly rozstříleny, ale častěji vyhozeny do povětří a všechny totálně vyrabovány. Válka rozvrátila hospodářství, dopravu, veřejnou správu i zákony této nádherné země. V duších lidí jen upevnila nenávist i touhu po pomstě na těch, kteří zabili jejich příbuzné a někdy vyvraždili i celé rodiny.


     Přečetl jsem po letech reportáž, kterou jsem tehdy napsal, a zas mi z ní bylo smutno. Také jsem ale přemýšlel o tom, že válka v nové nezávislé Bosně a Hercegovině byla etnicko-náboženská. Tenkrát jsme jen málo tušili, co to znamená a proč se na konci dvacátého století v Evropě kvůli národní příslušnosti a víře mezi sebou zabíjejí lidé, co spolu dosud žili v míru? Ptali jsme se, kde se vzaly ty nesmiřitelné animozity mezi nimi?
     Uplynulo víc než dvacet let a najednou věci, kterým jsme tehdy příliš nerozuměli, chápeme docela dobře. Svět kolem nás se změnil, a přestože žijeme stále v míru a dá se říct i v blahobytu, náhle víme, co znamená nenávist k jinému národu nebo k jinému náboženství… Neměl jsem však chuť rozebírat nějaké příčiny a souvislosti. Ostatně, kdo jsem já, abych něco hodnotil? Pochybuji, že na tom záleží.

https://kvaj.blogspot.com




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.04.2019 19:37:31dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji ti. Já jsem mohl zpracovat pouze malinkatou výseč. Navíc jsem se do Bosny dostal až tři roky po válce. Máš ale pravdu, že to je téma minimálně na knihu a mohla by to být úžasná kniha, kdyby se v ní podařilo popsat příčny, proč tam vyvřela etnická nenávist tak obludně, že to vedlo až k sérii hrůzných a zrůdných vražd a masakrů.

Reportáž čili popis je tu vzácná, protože je to hodně obtížný žánr, jakkoli jednoduše vyhlíží. Podobné je to s interview čili s rozhovorem. Oba žánry zdánlivě zvládne každý, kdo se naučil psát a měl ve škole sloh, ale dobrou reportáž stejně jako interview je težké napsat.

Já jsem se učil reportáže hlavně od Julia Fučíka. On byl sice parchat a děsný lhář, ale uměl ďábelsky dobře psát. Ostatně proto mu lidi ty lži žrali. Naučil jsem se on něj například práci s detailem (v Bosenských polaritách to můžeš pozorovat například na prvních dvou odstavcích z tržiště u otoky, nebo na obrázku s prostřeleným minaretem, nebo na historce s klukem, který našel domnělý granát).

A interview jsem se učil od italské novinářky Oriany Falaci, kterou považuji za jednu z nejlepších žurnalistů a reportérů všech dob, navíc jsem velmi koreloval s jejími názory. Byla to nesmírně odvážná žena s jasnou myslí a obrovskými schopnostmi psát. Škoda, že italsky umím jen minimálně, takže to mám zprostředkovaně. Neustále jsem obtěžoval jednu svou kamarádku, která uměla italsky dobře, aby mi texty Falaci překládala.

Úžasný byl například její rozhovor s Federicem Fellinim, kterého jako jediná přiměla vyjádřit své politické názory (ač jeho filmy byly plné politiky, vlastní postoje nikdy neprezentoéval). Obecně má v interview novinář potlačovat svou osobnost a nechat mluvit dotazovaného a manipulovat ho směrem, aby se odhalil, nepopisovat prostředí, kde se rozhovor pořizoval, co při tom jedli a pili a podobné věci. Falaci v rozhovoru s Fellinim tohle všechno porušila, ale měla k tomu zatraceně dobrý důvod, protože se v průběhu interview přemístili z Říma přes Londým, New York až do Hollywoodu, byl to rozhovor ženy s mužem, což hrálo významnou roli, a navíc jídlo a pití hralo ve Felliniho životě důležitou úlohu a ovlivňovalo jeho náladu. 

Promiň, poněkud jsem se rozkecal.

15.04.2019 17:40:18dát kritice tipFruhling
Já vlastně chtěl trochu kerovat, ale pak mi došlo, jak je tenhle formát reportaze na pismaku strašně vzácný. Dávám tip.

P.S.: vzpomínám si, že se tu kdysi pohyboval autor, původem asi z Jugoslavie, který tohle téma zpracovával sysrematicky. Bohužel psát moc neuměl. Je ale zajímavé, jak je tohle téma potlacene natolik, že mu zbývají jen amatérské literární servery.
15.04.2019 15:16:12dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. Zažil jsem to, ale různá fakta jsem prezentoval z vyprávění vojáků.

15.04.2019 14:04:03dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Je to dobře napsaná reportáž, z níž mrazí mimo jiné  pod dojmem tušení, že část z popisovaného autor skutečně zažil.  Tip.  

15.04.2019 02:21:39dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Je to napsané na konci, že jde o reportáž.

14.04.2019 21:52:09dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Chci tím jen říct, že by bylo dobré do úvodu napsat: nejde o povídku, ale o reportáž, kolonka reportáž tu bohužel není, aby bylo jasno, že ty sám to za klasickou povídku nepovažuješ

14.04.2019 21:37:20dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Teď nerozumím.

14.04.2019 17:42:57dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Máš pravdu. Nenapsala jsem, že jsem v prologu u tohoto takzvaného fejetonu napsala explicitně, že jde o reportáž. (viz Irsko, země větru a deště).

 

14.04.2019 16:52:17dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. To je právě ta věc, že by tu rubrika reportáže být měla. Podle mého se reportáž nejspíš blíží povídce. Do fejetonů snad jde také zařadit, ale záleží na tom, co pod fejetonem kdo rozumí. Jako podčárník může být fejetonem cokoli, jak to charakterizoval fejetonista Mladého světa Rudolf Křesťan - fejeton je takové povídání, které by v novinách být nemuselo, a právě proto tam je. V ruské žurnalistice je však fejeton výhradně kritický útvar. No a v německé žurnalistice zase spíš něco, čemu se u nás v novinách říká tématická strana, takže německý fejeton se skládá, ze několika textů různých žánrů a také obrázků a fotografií.

Takže to je tak.

14.04.2019 16:11:15dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Já jsem jednou reportáž zařadila do fejetonů...

Ale to neznamená, ž se mi Tvoje reportáž nelíbí. Napsaná je opravdu skvěle.

14.04.2019 12:02:06dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

A je tady snad rubrika reportáže?

14.04.2019 11:08:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ano, ale zařadils to mezi povídky.

14.04.2019 10:31:00dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Však to také povídka není, nýbrž reportáž, což nijak nepopírám ani nezatajuji. Do Prózy měsíce se to dostalo, protože je to próza, ta soutěž se nejmenuje Povídka měsíce.

14.04.2019 08:54:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ano, ale faktografické informace jsou i v textu povídky-reportáže. Nic proti tomu, ale jako povídku bych to brala, kdyby to třeba vyprávěl bosenský obyvatel jako svůj zážitek...

14.04.2019 08:47:01dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Proto jsem ty informace dal do prologu, aby si je mohl přečíst ten, který chce a nemusel je číst ten, který nechce. Je to podobné, jako když se v novinách nebo časopisech či na publicistických a zpravodajských webech oddělují suchá fakta a údaje od vlastního textu třeba rámečkem. Moje reportáž se bez těch suchých údajů klidně obejde. 

Děkuji ti.

14.04.2019 07:50:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Situace v bývalé Jugoslávii je opravdu popsaná výborně, ale o vnímám to jako reportáž, z informací o procentech obyvatel a dalších jsem byla dost unavená. 

12.04.2019 20:29:14dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Vigan. Tvoje povídka v soutěži byla rovněž dobrá. Zapoměl jsem však dát tip, což jsem nyní napravil. O tom, že jsem ji dal na druhé místo za Karlův Ptačí domeček, rozhodlo, že jsem se v tvém příběhu občas musel vracet, abych pochopil všechny souvislosti.

12.04.2019 17:44:38dát kritice tipVigan

Myslím, že jsi ty nešťastné události popsal výborně. Smekám..

17.03.2019 18:30:57dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Já děkuji také.

17.03.2019 14:54:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

díky a avi PM

17.03.2019 12:09:20dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Souhlasím.

17.03.2019 12:08:57dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Souhlasím.

17.03.2019 11:03:13dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

souhlasíš, kvaji??

17.03.2019 10:44:30dát kritice tipZdenda

Chtel bych nominovat do povídky msecie, avi Gore.

12.03.2019 00:56:06dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji a s tím Řekem i s tebou souhlasím. Pokusil jsem se, seč mi mé chabé síly stačí, trochu přiblížit obsah toho pořekadla.

12.03.2019 00:20:08dát kritice tipEvička

jak mi řek jeden starej Řek - ve válci jsou všichni tygry - óla tígris

11.03.2019 08:47:09dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Jiří. To jsem rád, že to tak vnímáš. Na tom mi záleží, protože povídky a básničky si píšu víceméně jen pro zábavu. Žurnalistika, nebo teď spíš publicistika mě částečně ještě živí.

11.03.2019 08:05:46dát kritice tipa2a2a
redaktor poezie

 

Velmi dobře napsané reportáž. Četl jsem jedním dechem. Máš opravdu čtivý, žurnalistické jazyk. 

10.03.2019 16:31:25dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Nedokážu posoudit, jestli je to ve výsledku stejné. Na bestie se lidé proměnit však dokážou, viz třeba 50. léta u nás.

10.03.2019 15:04:19dát kritice tipK3
redaktor prózy

Znám ten film. A je pravda, jsou horkokrevnější. My jsme spíš přeborníci na jiné "elegantněší" způsoby boje, ale ve výsledku je to asi stejné. Vím jak se lidi dokáží změnit na nelítostné bestie a může to být bez boje.

10.03.2019 07:58:00dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Svatoušci zrovna nejsme, ale tohle nemůžeš srovnávat. Národy bývalé Jugoslávie jsou hodně divoké. Na jednu stranu jsou tam lidé srdeční, ale na druhou stranu hodně krutí. Co se dělo za války v Bosně, mi spíš připomnělo řádění ustašovců ve svobodném státě Chorvatsko Ante Paveliče ve 40. letech, jak jej vylíčil režisér Lordan Zafranovič ve filmu Okupace v šestadvaceti obrazech. Navíc jsem Zafranoviče slyšel o filmu i té době vyprávět.

09.03.2019 21:32:05dát kritice tipK3
redaktor prózy

Jardo, nemyslím si, že zrovna my jsmě nějací svatoušci. Ještě dnes si lidi mezi sebou šeptají, kdo koho po válce udával, nebo koho rodiče. Dědí se to. Drží to pár zákonů, soudnictví a policie. V tom jsem skeptik, vím že jednotlivec, dobrý rétor, dokáže strhnout dav neuvěřitelně rychle a když se v ten počáteční moment nenajde někdo, kdo mu to překazí, rozrůstá se to neuvěřitelně rychle. Na začátku je ale jenom třeba taková drobná neškodná šikana.

09.03.2019 19:16:19dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

O tom není sporu, ale po válce měli Češi dost pádný důvod, proč Němce nenávidět. Co takového se však stalo v bývalé Jugoslávii?

09.03.2019 19:10:35dát kritice tipK3
redaktor prózy

O to je to hroznější. Ale vem si třeba co se dělo u nás s Němci po válce. Nastanou chvíle, davové šílenství vzniká od nuly. Stačí jednotlivec a pak, když je dav, cítíš se v něm jako anonym. Schováš se za ten dav, protože dav už nelze jen tak odsoudit jako jednotlivce. Pak už se to těžko zastavuje a mstí se na sobě třeba bývalí sousedi kvůli hloupostem.

09.03.2019 18:45:20dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

No jo, Karle, nezávislost by měly uznat všechny strany, ale aby to vyústilo v takové masakry, to je snd příliš. Vždyť ti lié žili desítky let spolu a k tak strašlivé nenávisti neměli žádný tak pádný podnět jako třeba my či Poláci po II. světové válce.

Díky.

09.03.2019 18:41:37dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, yss. Romantickou lisku jsem odstarnil. Stejně jsem s ní nebyl spokojený. Když jsem to dával dohromady, pořád jsem váhal, jestli to tam mám dát. Bez toho je to lepší. V té větě, kterou jsi citovala, podle mého žádné čárky být nemají.

09.03.2019 18:38:52dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ty jsi zažil tyhle nálety, Přemku? No, pane jo. JInak ti děkuji.

09.03.2019 18:37:43dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, Irenko. Já jako voják? To určitě ne. Byl jsem tam jako novinář. Románek s Luisou jsem vymazal.

09.03.2019 18:36:04dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Zdendo. S tou Luisou máš pravdu. Vlastně se mi vymstilo, že jsem to tam násilím narouboval. Tak jsem tuhle linku odstranil. Pokud jde o ty etnicko-náboženské konflikty. Tak ten Balkán jsem v příběhu popsal, ale Irsko nebo Baskicko u nás rozhodně nybyly vnímáty coby etnicko-náboženské konflikty.

09.03.2019 14:57:12dát kritice tipK3
redaktor prózy

Dobrodružství s Luisou mi taky moc nesedí, ale zase ne tolik, aby mi to vadilo. Abych řekl pravdu, jsem rád že žiju tady. Z tý války bylo tolik protichůdných názorů, že jsem si to nedokázal tak docela srovnat. Vyplývá z toho jak moc to tam bylo složité a asi nikdy by to nebylo pro všechny spravedlivé, což je fakt smutné. Jak zmiňuješ na začátku, když jedni vyhlásí nezávislost a druzí ji neuznají, nemůže se nezávislost brát vážně. Musí ji uznat všechny strany, jinak to bude pořád doutnat a podle zpráv to doutná i teď a může to vypuknout znovu. Záleží na rozumné diplomacii.

09.03.2019 10:14:50dát kritice tipysslandia

začínam si hovoriť,že mám v poslednom čase obsesiu na čiarky:Plouží se bosá v děravých punčochách po zledovatělé hlíně tržiště táhnoucího se podél silnice do města Otoka. 

inak, odhliadnúc od tej romantickej linky-už to bolo spomínané, veľmi príjemne spracovaný text, celkom pútavé čítanie.T

09.03.2019 09:49:02dát kritice tiplastgasp

Připomněl jsem si zážitky z roku 1985, kdy platilo "Něma problema" v porovnání s rokem 1992, kdy jsem zažil nálet v Záhřebu a bombardování ve Varaždínu. Nedovedli jsme to pochopit.

09.03.2019 09:34:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavé, kvaji. Byl jsi tam jako novinář nebo voják, jestli se můžu zeptat? Kdyby tam nebyl románek s Luisou, byla by to bezvadná reportáž, ale kategorie je na tobě, samozřejmě.

Už v noci mne zarazila tahle pasáž, jedním dechem o sexu a prasatech:-), to "napojení" odstavečků bych nějak změnila, jinak se mi líbilo vše, až na tuto část:

 Bylo to překvapivé, vzrušující a mě napadlo – to mi tak, sakra, chybělo. 

     Druhý den ráno nás cestou do Batkovců zastavilo stádo prasat. Byla to domácí prasata, která za války utekla a teď žila volně v kopcích v oblasti Staré Rjeky. Luisa se na mě podívala vyčítavě, jako bych za blokádu byl odpovědný já. Řekl jsem jí, že ti pašíci nejsou moji známí, i když se mi možná podobají. 

09.03.2019 08:50:35dát kritice tipZdenda

Tohle téma mě, Ratka i Milicu samozřejmě oslovuje, takže jsem přečetl se zájemem.

Ta linka s Luisou se podle mě moc nepovedla.

A nějak moc nesouhlasím s tím, co se píše v závěru - protože Evropa v devadesátých letech byla plná etnicko náboženských konfliktů - balkán, severní irsko. Naopak teď se nic neděje.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.