Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePochybování o tradičních metodách psychiatrie
Autor
Véclav
Současná psychiatrie zastává názor, že určitým typem duševní poruchy trpí kolem padesáti procent lidské populace. Můžeme se tázat, co to vlastně je ta duševní porucha. Z mého laického hlediska mi připadá, že je to jakákoliv výraznější odchylka od normy v myšlení, chování nebo prožívání. Například člověka postihne tragická událost (ztráta blízké osoby atd.) a obvykle dostane diagnózu deprese. Stává se i opak, třeba že se po deseti letech člověk konečně šťastně zamiluje a dostane diagnózu mánie.
Dost zajímavým úkazem je pak nemoc zvaná schizofrenie. V překladu z řečtiny tento výraz znamená rozštěp mysli, já si to představuji tak, že člověk svádí vnitřní konflikt. Netýká se to nakonec každého z nás, že třeba chceme být dobří, ale dochází k situacím, že nám ujedou nervy a nějakým výrokem raníme blízkou osobu? Spatřujeme pak vlastní stín, ovšem v ten moment už nám přestává vládnout, třebaže se ho nejspíš nikdy úplně nezbavíme. Schizofrenie a psychózy jsou také často popisovány jako zkreslené vnímání reality. Nedá se namítnout, že každý člověk vnímá realitu jinak, svým jedinečným způsobem? Pro někoho je nejkrásnější herečka Kirsten Dunst, pro jiného zase Evangeline Lilly, v dávné minulosti možná připadalo církvi, že Galileo Galilei zkresleně vnímá realitu a i dnes se může stát, že se jeden vědec bude přiklánět k teorii Velkého krachu a druhý k teorii Velkého chladu...
Zatím jsem se zabýval pouze významen záhadného slova schizofrenie, ale zajímavé také je, jak se tato diagnóza určuje. V kostce se jedná o souhrn příznaků, pozitivních (v mysli je něco navíc – halucinace, bludy) a negativních (v mysli něco chybí – ochuzení myšlení, ochuzení řeči, emoční oploštělost, dokonce i zanedbání péče o sebe) a člověk musí vykazovat hned několik příznaků, aby mu mohla být diagnóza určena a posoudit to může pouze lékař. Můžu si třeba představit situaci, že se můj kamarád Sam setká s astrofyzikem Jiřím Grygarem a Samovo myšlení a vyjadřování mu bude připadat ochuzené, nemluvě o tom, že v jeho bytě právě probíhá odstávka teplé vody. A pak se Sam setká se mnou a bude mi připadat, že je velice inteligentní a vyjadřuje se báječně. Když vám někdo bude tvrdit, že telepaticky komunikuje s mimozemšťany, možná si pomyslíte, že trpí bludy. Nemůže se ovšem také stát, že se v roce 1987 nacházíte v Moskvě a poblíž Rudého náměstí vidíte přistát malý západoněmecký letoun? Možná se najdou lidé, kteří vám to nebudou věřit. Kapitolu o psychózách bych uzavřel kamarádovým tvrzením: „Kdo sakra vymyslel termín psychóza? Já nazývám jeho psychotikem.“
Zajímavý je také postup při léčbě duševních onemocnění, dobře ho vystihuje jeden vtip. Pacient mluví s psychiatrem a ten mu povídá: „Jestli vám ty léky pomůžou? Ne, ale mají tolik nežádoucích účinků, že vaše původní problémy vám budou připadat zanedbatelné.“ Mezi nejznámější nežádoucí účinky patří zpomalení metabolismu (před začátkem léčby jsem vážil přibližně 75 kg, po několika měsících 95 a nejvíc se to projevilo na groteskně nafouklém břiše a oteklých tvářích), parkinsonismus – zpomalené trhavé pohyby (na začátku léčby mi dělala velké problémy artikulace a skoro jsem nebyl schopný mluvit), pak je celá řada dalších, za nejzávažnější ovšem považuji samotný mechanismus účinku antipsychotik, kdy blokují dopaminové receptory v mozku, což má za následek zpomalení myšlení a utlumení prožívání – dělá to z lidí zombie.
Najdou se lidé, jejichž chování neschvaluji (zločinci, ale také klidně zaměstnanci komerčních televizních stanic nebo agresivní fotbalisté, kteří v ojedinělých případech dokáží soupeře dokonce pokousat). Bylo by lehké o nich říct, že jsou duševně nemocní psychopati, ale přesto se mi víc líbí liberální přístup – nejvíc ubližuje ten, komu bylo nejvíc ublíženo.
Na závěr si ještě dovolím jednu perličku. V knize Vzpomínka na dětství Leonarda da Vinci Sigmund Freud píše, že mladý Leonardo chtěl kouřit svou matku a pocítil velké zklamání, když zjistil, že nemá penis. Údajně si tímto zklamáním projde každý muž.
15 názorů
S posledním komentářem bez výhrad souhlasím. A musím přiznat, že i u nás se psychiatrická péče v poslední době dost zlepšuje (peer terapeuti, přibývání otevřených pavilonů, smíšené pavilony - ženy i muži dohromady, organizace jako Fokus, které klienta hodně podporují i v domácím prostředí).
Psychiatři jsou svázaní spoustou nařízení, vyhlášek a zákonů, kterými se prostě musí řídit. Spoustu jejich snah o zlepšení prostředí pro psychiatrické pacienty v ČR (ambulantní léčba, stacionáře, mobilní aplikace pro schizofreniky) buď hodí ze stolu vláda nebo je nepodpoří zdravotní pojišťovny. Pokud se chceš léčit alternativně, nikdo ti nebrání. Hodně štěstí.
Můžu se zeptat o co jde tobě? Ukázat, jak u nás psychiatrie funguje báječně?
Na stránkách můžeš najít např. tohle http://open-dialogue.net/otevrene-dialogy-v-soucasnosti-a-do-budoucna-aktualni-vyvoj/?lang=cs
Zatím jsem tam nenašel o užívání antipsychotik, to jsem četl v dřívějších studiích na jiných stránkách, na internetu se dá dohledat spousta věcí.
http://wkeim.bplaced.net/files/recovery-en.html
v jedný tabulce najdeš, že u metody open dialogue approach byla antipsychotika použita u 33 procent pacientů. Zajímavá tam je taky tahle informace: Open dialogue uses approx. 60% less neuroleptics (antipsychotics) for maintenance treatment and achieves more than 60% increase in recovery
Doporučuji taky tuto stránku: https://www.madinamerica.com/wp-content/uploads/2017/01/opendialogue-copy.pdf
Na utváření pohledu široké veřejnosti na psychická onemocnění se média podílejí značnou měrou (a navíc jsem to napsal do komentáře a ne do původní úvahy). Nicméně tu a tam se stane, že se v médiích objeví psychiatr, člověk si může přečíst jejich knihy nebo články na internetu...
Souhlasím, že kombinace léčby pomocí antipsychotik a psychoterapie není nic objevného, nicméně pokud budeš pátrat po informacích, zjistíš, že to jde i bez léků: https://wave.rozhlas.cz/will-hall-v-diagnoze-f-zivot-se-schizofrenii-ale-bez-leku-5188413 a nebo již zmíněný open dialogue approach.
Co se týče vyléčených schizofreniků u nás, existuje třetinová teorie - 33 procent schizofreniků se vyléčí prakticky úplně, 33 procent částečně - příznaky nemoci se mohou vrátit a 33 procent skoro vůbec nereaguje na léčbu. V poslední době se navíc spekuluje oi nahrazení třetinové teorie teorií čtvrtinovou. Nejsem moc dobrý v matematice, ale když porovnám 75 procent pacientů vyléčených metodou open dialogue treatment, s tím, že se vrátili ke studiím nebo do práce s našimi 33 procenty, nepřijde mi to zas tak zázračné. A o co mi jde? Včera jsem úvahu napsal ve vzteku, protože mi je na zvracení z toho, že k psychiatrovi přijde zoufalý člověk, psychiatr ho patnáct minut poslouchá a pak mu napíše nějaký prášek, který často napáchá daleko víc škody než užitku. A za tohle má psychiatr navíc peníze. Nechci tím říct, že všichni psychiatři jsou špatní lidé. Často mají o pacienta velký zájem a dokáží dobře poradit, jen tou medikací si nejsem vždy úplně jistý.
Promiň, ale z toho odkazu jsem se nedozvěděl vůbec nic. Když za tebou přijde někdo s tím, že nechce brát léky a ty ho pošleš na tuhle stránku, tak to opravdu vyhrál.
Pohled široké veřejnosti na psychická onemocnění tvoří média. Nevím, co to má společného s tradičními metodami posychiatrie.
Kombinace léčby pomocí antipsychotik a psychoterapie přece není nic objevného a u nás se používá naprosto běžně. Jenže je otázka, jaké procento lidí má skutečně zájem (a sílu) na sobě pracovat. Nesvaloval bych vinu za předepisování léků jen na lékaře. Většina lidí, když se jim udělá blbě, tak letí za lékařem a chce na to prášek.
Mimochodem procento schizofreniků vyléčených touto metodou je i u nás poměrně vysoké a stále stoupá. Vpodstatě pořád nechápu, o co Ti jde. Jestli sis sem přišel postěžovat tak v pořádku, ovšem jinak mi tvé argumenty připadají poněkud tendenční.
Dovolím si ještě reakci na to, že léčba antipsychotiky je jediná dlouhodobá funkční alternativa. Když byla v šedesátých letech 20. století vytvořena první generace antipsychotik, zprvu se zdálo, že se jedná o velmi účinný způsob léčby. Došlo k hromadnému propouštění pacientů z psychiatrických nemocnic, nicméně po nějaké době se tam vraceli. Vyvíjí se nové druhy léků, ale jejich účinek je diskutabilní, schizofrenici jsou často nezaměstnaní a odkázáni na invalidní důchod, dochází k opakovaným hospitalizacím a hodně z nich skončí na celý život na chronických odděleních. Zatím nejúčinější léčebná metoda, kterou znám, je open dialogue approach, který jsem uvedl v jednom z předchozích komentářů. Antipsychotika jsou při něm použita asi u 30 procent pacientů, kolem 75 procent ze všech pacientů se vrátí ke studiu nebo práci a je založen psychoterapii, zapojení rodiny při podpoře pacienta a také psycho sociální rehabilitaci. Ale něco takového není zdaleka tak jednoduché jako předepsat léky.
Aššurballit
13. 03. 2019"Například člověka postihne tragická událost (ztráta blízké osoby atd.) a obvykle dostane diagnózu deprese. Stává se i opak, třeba že se po deseti letech člověk konečně šťastně zamiluje a dostane diagnózu mánie."
--- nie nedostane. --- a prave v tom tkvie problem tvojej uvahy. meles a absolutne nevies o com.
Samotná psychóza je psychiatry popisována jako zkreslené vnímání reality, průběh je pak u různých lidí často dost odlišný, někdo třeba píše podivnosti kamarádům a vytváří zvláštní teorie, někdo zajde daleko dál a klidně poruší zákon. Myslím, že jiná cesta než léky existuje: http://open-dialogue.net/
Na poslední otázku bych odpověděl, že svým myšlením, chováním a prožíváním schizofrenici vybočují z normy dost výrazně, třebaže často se dostanou do dlouhodobě příznivého psychického stavu a ani by vás nenapadlo, jakou mají diagnózu. Vím, jaký je pohled široké veřejnosti na schizofrenii, stane se, že schizofrenik spáchá vraždu, nicméně někdy to udělá i člověk, který ji nemá. To už bych mohl zavrhnout všechny Rusy kvůli Stalinovy... Schizofreniků je na světě přibližně 70 milionů a poznal sem z jejich řad spoustu úžasných lidí. Přijde mi prapodivné, když dojde k teroristickému útoku a následně se o atentátnikovi řekne, že byl duševně nemocný. Korán sice vyzývá k svaté válce, někteří muslimové věří, že když padnou v boji za Alláha, budou v nebi obklopeni nahými pannami, ale takové informace se do médií nehodí.
Podle mě je ta úvaha vedena špatným směrem, protože se snaží srovnávat věci, mezi kterými je propastný rozdíl. Vnímání reality jedinečným způsobem a ataka psychózy jsou dost rozdílné pojmy a mám za to, že i celkem dobře rozlišitelné. Jasně, jsou lidé, kteří jsou psychicky labilnější a proplouvají životem bez potřeby medikace, ale to jsou většinou neurotici. Souhlasím i s tím, že hranice mezi zdravím a nemocí nemusí být úplně stoprocentně patrná, a že na antipsychoticích se člověk necítí zrovna dvakrát konfortně, ale je to asi jediná dlouhodobá funkční alternativa. Navíc alternativa, která udělala za poslední roky obrovský skok. Myslíš si, že když je člověk v psychóze, je pro něj nějaká jiná cesta? Nebo, potažmo, máš opravdu dojem, že schizofrenici jsou vlastně jen lidé s tak trochu jiným náhledem na svět?