Bílá Voda

Tak jako se na savanách střídají období sucha a strádání s obdobím dešťů a hojnosti, v terapeutické komunitě Tao se střídala období tabáku (úterý) s obdobím absťáku (někdy nastalo už v pátek, ale v neděli už prakticky mezi všemi kuřáky panovala těžká krize). Ne že by pacienti neměli peníze, ale při vstupu do komunity jste podepsali, že každý týden můžete utratit maximálně 400 Kč a veškerou hotovost jste uložili na pokladně. A právě v jednom z období krize spolubydlící Pepa vysypal na svůj noční stolek slušnou porci tabáku. Trochu mi vrtalo hlavou, kde k tomu přišel, myslel jsem si, že to má od kamarádů z příjmového oddělení, Pepa pak použil dvě vážky a dva použité filtry a vykouzlil dvě dost estetické cigarety. Na nádvoří jsem si slavnostně potáhl a konstatoval: „Vajglovina.“ a dali jsme se s Pepou do smíchu. Zaučoval mě pak v této profesi, dokonce měl svítilnu, která se hodila při večerním prohrabování popelníků a brzo už náš pokoj navštěvovalo několik spokojených zákazníků. Ale vystačit si několik dní s vajglovinou, jejíž zásoby také nebyly nevyčerpatelné, nebylo reálné, nemluvě o tom, že někdy nasněžilo a tabák jste museli sušit na topení. A tak docházelo k situacím, že po nádvoří bloumalo několik lidí, jeden z nich nějakým zázrakem vytáhl parodii na cigaretu a všichni se kolem něj slétli jako hejno dravých supů. Zeptali jste se ho: „Dáš mi potáhnout?“ a on odvětil: „Už si to zamluvili Martin a Rosťa.“ A v tu chvíli se vám honilo hlavou, že předchozí den jste mu dali potáhnout dvakrát a on vás teď nechal ve štychu. Přesto byli v komunitě dva lidé, kterých se tabáková krize netýkala – Šárka a Jura a oba používali dost odlišnou strategii. Šárka dokonce ani nepoužívala tabák, ale klasické balené cigarety, měla přesně rozpočítané, kolik jich může každý den vykouřit a nezažil jsem situaci, že by se s někým podělila. Možná to byl jeden z hlavních důvodů, proč mezi ostatními nebyla moc oblíbená. Jura zase motal velice úsporné žilky bez filtru, sám toho nevykouřil zas tak moc a rozdával je prakticky bez omezení, až jsem měl často dojem, že toho z jeho tabáku vykouřím víc než on sám. Jestli se mu nějakým zázrakem podařilo propašovat tabák do areálu nemocnice, to nevím. Eliška měla v blízkosti nemocnice rodiče, kteří ji každou sobotu nebo neděli tajně zásobovali ultra lehkými slimkami. Většinu z nich porozdávala a v úterý vybírala dluhy v podobě normálních cigaret. Úplně se mi to nelíbilo, ale dělat se s tím nedalo vůbec nic.

 

Pracovní terapie se z velké části skládala z výroby vánočních přáníček, pečení cukroví a vybarvování mandal. Do barevných papírů jsem vycvakával hvězdičky, komety a andělíčky, nalepoval je do nesourodých útvarů na čvrtku a navíc mi připadalo, že moje tvorba má těžce sestupnou tendenci. Každou chvíli mezi nás vběhla nadšená terapeutka Lenka a říkala: „Podívejte se, jaké přáníčko jsem vyrobila a zabralo mi to jenom dvě minuty.“ Popisovala pak, že stačí udělat pár originálních tahů fixou, případně decentně využít třpytky a celé to hned vypadá jinak. Jednou zaúkolovala čtyři lidi výrobou vánočních věnců, vůbec nic jim nevysvětlila a za chvíli přiběhla a křičela na ně, jak to dělají celé špatně.

 

Volného času moc nebylo a i ten musel být přesně strukturovaný, hned na začátku mi bylo vysvětleno, že je nepřípustné, abych si šel po obědě lehnout. Většina pacientů pak trávila část nedělního volna tím, že plánovali trávení volného času v následujícím týdnu. Příliš důsledný jsem v tom nebyl, do papíru jsem zapisoval čtení, šachy, ping pong a psaní deníku v různých obměnách a v procentuálním hodnocení úspěšnosti trávení volného času v uplynulém týdnu jsem skoro vždy použil číslo 70.

 

Často docházelo ke skandálním aférám a konfrontacím. Nikole se podařilo přestoupit do Žluté cesty bez jediného zápisu (já jsem jich během pobytu nasbíral přibližně 20 a to jsem se do Žluté cesty ani nedostal). Při hodnocení celovíkendových propustek před komunitou četla, jak navštívila zubaře, který jí vytrhl bolavý zub, poté se viděla s přítelem, pomáhala jeho mámě s vařením obědu, ale bohužel se také zmínila o tom, že se ve tři hodiny v noci vzbudila kvůli bolesti v místě vytrženého zubu a vzala si ibuprofen. Bylo jí důrazně vysvětleno, že během hospitalizace je zakázáno užívat jakékoliv léky, které jí nebyly předepsány doktorem a že v danou chvíli měla zavolat na sesternu. Vůbec se nemohla divit, že byla sesazena zpět do Červené cesty a byla ještě ráda, že nebyla z komunity vyloučena. Celá situace pak byla nazírána v širším kontextu, terapeutky jí vysvětlovaly, že místo toho, aby si propustku užila, tak navštíví zubaře, kterého klidně mohla navštívit klasickou formou – zažádat o mimořádnou propustku a jet k zubaři do Jeseníku ve všední den jako to dělají všichni ostatní a pak ještě pomáhá s vařením a spoustou dalších věcí a vůbec nemyslí na sebe.

 

Pravým opakem vzorné Nikoly byl Jarda. Klasický postup byl, že když jste nasbírali tři zápisy, museli jste splnit nějakou práci pro komunitu a jeli jste zase od nuly. V jednu chvíli měl na kontě asi 16 zápisů, domluvilo se, že splní 5 prací pro komunitu, ovšem následující den ani nevylezl z postele, jeho rajón za něj museli uklidit ostatní a zápisy přibývaly. Celá situace se táhla přibližně deset dní, vždy se s doktorkou a terapeutickým týmem na něčem domluvil a každé ráno se opakoval ten samý scénář. Nakonec dostal injekci do zadku a byl přesunut na příjmové oddělení.

 

Jednoho víkendu jsme navštívili muzeum v nejbližší vesnici, prohlídka dvou malých místností trvala přibližně hodinu, velká část lidí po patnácti minutách zakempila na chodbě, někteří z nás si nahlas stěžovali, proč nemůžem ven na cigáro a tak podobně. Kritický okamžik nastal, když Martin vytáhl mobil a začal na něm hrát Need for speed. Mobil si od něj půjčil Pepa a chvíli na to tam přišla terapeutka Soňa a celé to viděla. Ihned po výletě Soňa svolala mimořádnou komunitu, kde s použitím jadrných výrazů vysvětlila, co všichni moc dobře věděli. Pacienti ve Žluté cestě mají zakázáno půjčovat mobilní telefony pacientům v Červené cestě a aby toho nebylo málo, Pepa byl gambler. Ihned následovalo sesazení Martina zpět do Červené cesty, o týden později před komunitou přečetl prapodivný elaborát, kde vysvětloval, že dát gamblerovi do ruky mobilní telefon je to samé jako dát alkoholikovi do ruky lahev s vodkou. Přestup zpět do Žluté cesty nebyl schválen, o další týden později přečetl prakticky identický elaborát a tentokrát přestup do Žluté cesty s velkými rozpaky schválen byl. Schytal to i Pepa, tento incident byl jedním ze dvou hlavních argumentů, proč mu nebyl schválen první pokus o přestup do Žluté cesty. Tím druhým argumentem bylo, že hned při začátku léčby se se svojí garantkou Hankou domluvili, že sepíše životopisy a odešle je do doléčovacích center, což on vůbec nedělal. Po celý zbytek léčby Pepa psal jako o život (asi 3 čtyřstránkové životopisy, kopie nebyly povoleny).

 

Zůčastnil jsem se jednoho celodenního výletu, který mířil na Borůvkovou horu. Situace se začla vyhrocovat při první odpočinkové přestávce, Ondra, který plnil roli samosprávy nás po deseti minutách nabádal, abychom se zvedli a pokračovali v cestě. Nesetkalo se to s velkým pochopením a vyrazili jsme až za dalších pět minut. Po pár minutách cesty šafář Jura svolal mimořádnou komunitu uprostřed lesa a hlavní slovo měl Ondra: „Jako samospráva mám jít jako první a Rosťa de celou dobu vedle mě a zvyšuje tempo jakoby mě chtěl předběhnout. To je něco strašnýho.“

 

Když do komunity vstoupil Dan, při představování se zmínil, že trochu špatně slyší. A tak třeba došlo k situaci, že při jedné komunitě líčil, jak trávil víkend: „No a po obědě sem si šel na chvilku lehnout.“

„Co to znamená na chvilku? Hoďku, dvě?“ zeptala se terapeutka Martina.

„Jó, taky, hmm.“ a všichni jsme dostali záchvat smíchu i Martina, která byla jinak naprosto chladná a nemilosrdná.

Každý pacient měl během komunit před sebou cedulku se jménem a jednou vlastností, která ho charakterizuje. Vláďa tam uvedl kliďas, Tereza byla empatická a Dan byl klasik.

Během kontroly úklidu rajónů za mnou přišel na nádvoří a zeptal se, jestli si může zapálit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ne, nakonec jsem řekl: „Můžeš, ale je to na vlastní nebezpečí.“ On si pak s klidem zapálil, chvilinku na to ze dveří vyšla terapeutka s šafářem a Dan bleskově hodil s cigárem o zem a bylo slyšet jeho naříkání.

 

Každou sobotu se konaly kluby, kde kulturník zajišťoval zábavu pomocí různých her. Nejvíc se mi líbila hra na molekuly – každý člověk představoval atom a kulturník řekl číslo, které představovalo počet atomů v cílové molekule, do které jsme se měli spárovat. „A sakra, to bude propadák.“ honilo se mi hlavou. „Dvě.“ řekl Jura a hned ke mně přiběhla Markéta a chytli jsme se. Naše molekula pak rostla, bylo nás sedm a Jura řekl: „Šest.“ Obrátil jsem se na Martina a řekl: „Martine promiň.“ a on naši molekulu se smutkem ale bez odporu opustil. V dalším kole jsem stejným způsobem vyhnal Michala, zbývaly pak dvě pětičlenné molekuly a Jura řekl: „Šest.“ Snažili jsme se přetáhnout Terezu z opoziční molekuly, bylo na ní vidět, že by šla, ale oni ji násilím drželi a násilím nám přetáhli Nikolu. Konalo se pak druhé kolo, scénář byl prakticky shodný s tím prvním, ale když Jura řekl šest, omluvil jsem se své molekule a v té opoziční mě nadšeně přivítali. „Sakra Véclave, ty bys prodal i vlastní mámu.“ řekl mi pak Michal.

 

Kontrola úklidu pokojů obvykle nepředstavovala velkou hrozbu, ale když se terapeutovi zachtělo, dokázal znepříjemnit i tento zdánlivě jednoduchý úkon. Do našeho pokoje nakráčela Jana a řekla: „Co to prostěradlo?“ Nadzvedla peřinu, škubla za prostěradlo a se zlostným výrazem řekla: „Neni našponovaný.“ U cigarety na nádvoří jsem pak zjistil, že to ráno aplikovala tento postup na všechny pacienty.

 

Před vánoční besídkou měl každý člověk buď vyrobit nebo koupit dárek, jehož hodnota nesměla přesáhnout třicet korun. Pepa koupil mýdlo za třináct, umístil ho do krabičky, kterou asi pětkrát přelepil izolepou a až pak použil balicí papír a říkal mi: „Doufám, že si vytáhnu nějakou čokoládu za třicet.“ Při besídce byl jedním z posledních, kteří se dostali ke koši s dárky překrytém dekou. Docela dlouho v něm štrachal, potom drahnou dobu zápasil s izolepou a se zklamáním řekl: „Mýdlo.“

 

Během léčby jsem se dvakrát zamiloval, první byla terapeutka Hanka. Při prvním výletu se setkaly naše pohledy a mrzelo mě, že mě vidí v tak žalostném stavu. Něco mě na ní hodně zaujalo, asi to byl klid, který z ní vyzařoval, dobrota, láska...

Při každém vítání nového pacienta jsme si stoupli do kruhu, chytli se za ruce a za doprovodu magneťáku zpívali píseň Cesta. Jednou jsem stál vedle Hanky a ten dotyk mluvil sám za sebe. Při večerních lékách jsem na tabuli zaměstnanců před jejím jménem viděl titul ing. Zeptal jsem se jí na to, ona řekla, že to byla znouzectnost. Když se na tu školu hlásila, měl tam být psychologický obor, který se nakonec nekonal kvůli malému počtu zájemců. „Přesto jsem se nakonec dostala k vysněné práci.“ Později jsem se při jednom sobotním klubu dozvěděl, že má rodinu.

 

Druhá byla Markéta, poznal jsem ji už v psychiatrické nemocnici v Kosmonosích, ale tady v Bílé Vodě byla naprosto jiná – celá zářila. Když ji přijímali na naše oddělení, nesla v náručí obrovského plyšového medvěda (výška přibližne 1.5 metru), při představování mluvila o tom, že chce pod dohledem odborníků vysadit léky a také překonat komunikační blok (což působilo zvláštně, protože většina lidí se stihla představit během 30 vteřin a jí to zabralo minimálně 10 minut). Terapeutky jí hned řekly, že je zdravá a nemá tam co dělat, přesto ji v komunitě ze shovívavosti nechaly. Často jsem se s ní procházel po nádvoří, nadával na zhovadilý režim, ona zas hodně mluvila o esoterice, řekla, že je lesba, ale léčitel jí řekl, že její sexualita se bude vyvíjet. Když probíhaly večerní komunity a hodnotil se uplynulý den a ona dostala slovo, rozjela talk show až mi to chvílemi lezlo na nervy a i když mluvil někdo jiný, často na to reagovala a pronášela tak trochu zvláštní analýzy. Když jsem na to vzpomínal po propuštění, vždy mě to hrozně rozesmálo. Byla vegánka, ale musela se spokojit s vegetariánskou dietou, když k obědu dostala vajíčko, dala ho někomu jinému. Hodně se přejídala sladkým, ráno do sebe nacpala klidně dvě čokolády a několik tatranek a když k obědu dostala rýži, už na ni vůbec neměla chuť ani místo v žaludku. Mohli byste si pomyslet, jak asi vypadala její postava. Byla vysportovaná a elegantní. Aby pročistila svůj organismus, naplánovala si půst a to zrovna na den, kdy se šlo na Borůvkovou horu. Terapeutky jí vysvětlovaly, že tělo potřebuje hodně energie, aby zvládlo 12 kilometrový výšlap, Markéta oponovala, že během půstu se doporučuje fyzická aktivita, aby se zvýšila jeho efektivita. Nakonec se všem ulevilo, když tůru zvládla, třebaže to chvílemi vypadalo dost kriticky. Na svojí životopisné skupině mluvila o tom, jak se v dětství věnovala judu a že na škole z ní mělo hodně lidí strach – holky i kluci. Pak mluvila o jejích přátelstvích s dívkami, která postupně začala přerůstat v něco víc, ale celé to bylo velmi komplikované, ona sama tomu pořádně nerozuměla. V dospělosti se dostala k profesi společnice v italských klubech, popisovala, že si ji třeba vytipoval nějaký zákazník, sedli si na drink a dál nic. Byla tam privátka, ale to šlo mimo ni. Hodně se v klubu koukala po ostatních holkách a po nějaké době jí začlo vrtat hlavou, že většinu času tam sedí bez většího zájmu chlapů. Terapeut Honza jí vysvětlil, že k této profesi jí chybělo to hlavní – zájem o muže. I tak si tím vydělala slušné peníze a následně se podívala do různých exotických zemí, třeba na Filipíny, kde vyzkoušela ayahuascu. Než člověk nápoj vypije, má si ujasnit, co se chce během zážitku dovědět. Ona chtěla vědět, co je to láska. Z těla jí vystoupil had, který se vlnil a prý dostala takovou odpověď, která dalece předčila její očekávání, snad v tu chvíli rozuměla úplně celému vesmíru. Lidé, kteří tam byli s ní, tvrdili, že nápoj s nimi vůbec nic neudělal, ale že sledovat Markétu během dvanáctihodinového procesu byl také velmi silný zážitek. Na Filipíny pak pro ni musel přiletět její bratr a byl hodně zoufalý z jejího vyvádění na letišti.

 

Procházel jsem okolo ní na chodbě zrovna když vytahovala prádlo z pračky a ona se na mě obrátila: „Véclave, líbila bych se ti, kdybych byla na kluky?“

„Moc ne.“ a hned jsem dodal „Mám na holky absurdně vysoký nároky. Nejvíc mě přitahujou ty nedostupný a jakmile začnou bejt malinko dostupnější, přestávaj bejt zajímavý.“

„Já to mám stejný. A líbí se ti tu nějaká?“

„Hanka.“

„Ta se mi líbí taky.“

Markéta ji pak navštívila na sesterně a zeptala se jí, kolik jí je let.

„Kolik byste si tipla?“

„No nevim, vypadáte mladě, tak 30?“

„33.“ A slušně Markétu vykázala.

 

Při pracovní terapii Markéta namalovala srdce, uměla malovat moc krásně a věnovala mi ho. „Přinese ti to dobrý věci.“ Ze srandy jsem pak obcházel ostatní a snažil se obrázek vyměnit za dvě cigarety. Uměla taky úžasně hrát na piano a zpívat. Lenka přinesla na vánoční besídku šuntské klávesy, Markéta si k nim stoupla a po chvíli zahrála Pearl Harbor. Taky sama skládá, řekněme že Ennio Morricone to ještě úplně není, ale má to k němu dost slušně našlápnuto.

Po propuštění jsem jí napsal, že se mi líbí a to hodně, že k ní něco cítím a že je to dost silné, jenom ne tak silné jako...

Včera jsme si asi hodinu volali a domluvili se, že se někdy uvidíme.

 

Prakticky od začátku léčby jsem usiloval o propuštění, ale revers jsem podat nemohl, protože mám opatrovnici a ta mě v tom moc podpořit nechtěla. Zkoušel jsem pak různé kličky jako přesun do nemocnice, kde nebude tak náročný režim. Garantka Soňa mi řekla, že ležet na posteli v Bohnicích není žádná léčba. Také citovala svého bývalého pacienta: „Léčba, která nebolí, není léčba.“

 Jednou pak probíhala kontrola úklidu rajónů, měl jsem na starosti chodbu a Lenka mě upozornila, že úklidová skříň není vůbec uklizená. „Potom to udělám.“

„Jak potom. Teď hned.“

Bylo mi jasné, že kdybych šel přes nádvoří pro kýbl s hadrem, sotva bych stihl snídani, cigareta byla v tu chvíli vyloučena. Šel jsem si tedy zapálit a Lenka na to reagovala: „Dobře, du svolat mimořádku.“

„Tak já to típnu a uklidim.“

„Ne, na to už je pozdě.“

Na mimořádce jsem vysvětloval incident, říkal jsem, že jsem hodinu nekouřil a kdybych se pustil do toho úklidu, nekouřil bych další hodinu.

„Vy teď nebudete kouřit další dvě nebo tři hodiny.“

„Tak tohle fakt ne.“ Vstal jsem a šel si zapálit. Za chvíli si mě pozvala na pohovor doktorka a řekla, že budu propušťen.

---