Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

Rozprava 13
datum / id19.03.2019 / 494936Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno178x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Rozprava 13

Rozprava 13

 

            Tradiční pátek opět patřil dalšímu setkání stolní společnosti štamgastů. Útulná malostranská hospůdka v podloubí byla připravena na jejich povídání a paní Alžběta s Olinkou kouzlily své speciality. Jejich setkávání sice připomínalo schůzky pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední, ale svým zaměřením se s nimi nemohli srovnávat. Přicházeli postupně, jak jim to čas a situace umožňovaly. Vždy s patřičným úsměvem a rukoupodáním se pozdravili, a nebylo tomu ani jinak před překvapením, které je čekalo. První zde byl inženýr Doubek. Tentokrát nechyběl nikdo. Když byli všichni pohromadě, pochlubil se Doubek s tématem večera a na dřevěném obložení stěny zazářila tabulka s nápisem: „Volný večer“. Pod tím bylo připsáno „Dnes nebude nuda, možná přijde Ruda!“ Mimo recepčního Čtvrtníka to nikdo z nich nečekal.

            „Inženýre, to nemyslíte vážně,“ ozval se doktor Kárný, „to se mi snad zdá!“

            „Je to možný,“ radostně zvolal Bouček, „Ruda Vojtěch, ten kujón, on je v Praze?“

            „Ano, Ruda přijel,“ odpověděl inženýr Doubek, „škoda, že bez manželky, která zůstala v Ulmu u příbuzných. Zajistil jsem mu ubytování v apartmánu u švagrové pana Čtvrtníka. Doufám, že se mu bude u paní Hanouskové v domě U Zlaté studny líbit.“

            „Pane Čtvrtníku, vy jste filuta,“ vyčítavě řekl Bouda, „věděl jste, že Ruda přijede, a nic neřeknete.“

            Když přišel velký Zdeněk s pozdravem a nabídkami, povšiml si nápisu na tabulce a povídá: „Snad nepřijde dnes ten taškář. To se těším, na ty jeho historky. Musím to říct paní Alžbětě, aby si připravila něco extrovního, jihoamerickýho. Pro vás mám nabídku, chutnou hrachovou polévku s kysaným zelím, plátky krkovice po staročesku nebo pečené uzené maso na jablkách a medu, pro pány Dolanského a Boučka by tam byly smažené řízečky z jehněčí kýty.

            Hned za velkým Zdeňkem přispěchal malý s vějířem tankové plzničky a s bravurou položil půllitry s hladinkou před štamgasty. Všichni čekali, s čím opět rozveselí přítomné. Ani tentokrát nezklamal.

            „Vidím, že čekáte ode mě nějakou novinku. Nic zvláštního nevím, ale přece jen něco. Na webu jsem včera večer četl noticku chilského zpravodaje o návštěvě Babiše u Giny Haspelové v CIA. Asi mu chtěla ukázat nějaké důkazy o kybernetické bezpečnosti a v jednom oddělení shlédl ukázku, jak se vybírají odvážní lidé bez zábran. Dva vybraní muži a jedna žena, měli zastřelit své protějšky ve vedlejší místnosti. První se vrátil roztřesený a řekl, že to nedokáže. Druhý si to rozmyslel a vzdal to. Žena vstoupila do místnosti, chvíli bylo ticho a nastal strašlivej rambajs a řev. Když to utichlo, vrátila se žena zpět a vyštěkla: ‚Vy hajzlové! Vy jste mi tam dali slepý! Já ho musela umlátit židlí!‘.“

            „Ježíšmarjá, Zdeňku, vy jste šprýmař. Vy byste byl snad schopen překonat i Rudu,“ zahlaholil inspektor Hanák.

            „Ruda určitě přijde s nějakými prezenty,“ připomněl Chudoba, „foťák mám sebou, alespoň pro něho udělám pár obrázků na památku.“

            „Dovolil jsem si koupit pro něho obraz od Václava Kozáka s pohledem na Chrám svatého Mikuláše,“ skromně řekl Doubek, „doufám, že mě nezlynčujete. Stál deset tisíc, takže na každého je to po tisíci. Myslím, že to pro Rudu bude hezká vzpomínka na Malou stranu.“

            Všichni zcela spontánně souhlasili. Ruda byl vlastně kdysi jejich zakládající člen, i když se počty a osoby během let ve skupině měnily a bylo období, kdy se ani scházet nemohli. Základ téhle party zůstal. Netrvalo dlouho po odsouhlasení daru pro Rudu a šup – Ruda se objevil ve dveřích s rozesmátou tváří a nataženýma rukama.

            „Helou bando malostranská, máte mě tady!“ hlasitým vstupem projevil svoji radost nad shledáním.

            Ostatní ho uvítali radostným pokřikem a pozdravy. Všechny postupně objal a padali si do náručí jak sourozenci. Někteří hosté ve vedlejších místnostech se přišli podívat, co se děje. Byla to opravdu rušná situace, do které ještě přišel taxikář se dvěma velkými brašnami, položil je vedle stolu, mávnul rukou a odešel.

            Ruda byl posazen do čela a malý Zdeněk hned postavil před Rudu ozdobný džbánek s pěnivým tankovým plzeňským. Ruda rozbalil brašny a každý dostal připravené dárky. Byly to Sally kabely, pocházející z původní, tradiční indiánské ruční práce, naplněné balíčky několika druhů kávy, kakaem a lahvičkami Cachacy. Pro paní Alžbětu, Olinku, Věrku a šéfovou k tomu krásné náušnice v indiánském retrostylu, peří a slunce.

            Na množství otázek, které se na něho sesypaly, ani nestačil odpovídat. Byl trochu dojatý a vždy, když měl odpovědět, chvíli potřásal hlavou a tiskl rty.

            „Po kolika letech si se vrátil Rudo,“ zeptal se Knotek, když se uvítací vzrušení uklidnilo. Možná jste si povšimli, že s Rudou si vzájemně všichni tykali.

            „Já ti už ani nevím Bohouši. Bylo to krátce po tom, když nás bratři obsadili, takže to je asi padesát let. Však víš, jak nás tenkrát bolševici úspěšně rozprášili. Malostranský hrabata z Prádla jim byli trnem v oku. Mimochodem, jak to vypadá na Prádle?“

            „Starý Prádlo je už dávno zavřený, tam bys to dnes nepoznal. To víš, mnicha v kočáře ani lakomou uškrcenou vdovu už bys tam taky nepotkal,“ vysvětlil Dolanský, „dnes se tak jmenuje divadlo v Besední s kavárnou.“

            „Doubek říkal, že se cestou zastavíš v Bruselu s úžasným projektem,“ zeptal se Váša, „jak ti to dopadlo?“

            „Ale jó,“ odpověděl Ruda, „do toho bruselského, vyhlášeného Berlaymont building, na Generálním ředitelství pro životní prostředí, námořní záležitosti a rybolov, jsem se dostal. Zrovna tam byl také někdo z hnutí Duha. Projekt vzali, že se k tomu po prostudování vyjádří. Žalobu na Českou republiku zatím podávat nebudou, ale eurokomisař se chystá se svým týmem do Prahy. Preferují zatím způsob vyjednávání a přijetí společných řešení. Třeba se jim ten vzduchovod z Norska bude líbit.“

            „Prosím tě Rudo,“ projevil zvědavost recepční Čtvrtník, „řekni nám něco o tom národním nápoji a díky za ty krásný lahvinky.“

            „Myslíš pravou brazilskou Cachacu,“ rozpovídal se Ruda zasvěceně, „to je výborná pálenka ze šťávy cukrové třtiny.“

            „To je jako rum na Kubě?“ zeptal se Hanák.

            „Kdepak,“ pokračoval Ruda, „to je velký rozdíl, ta výroba je úplně odlišná. Hlavní rozdíl je v tom, že rum je vyráběn z melasy, oproti tomu Cachaca je destilována přímo z čerstvě vylisované třtinové šťávy. Rozdíl je tím i v odlišné chuti. Ten největší rozdíl je v tom, že Cachaca může být vyráběna jen v Brazilii. Některé značky jsem vám přivezl na ochutnání. Nejlepší je Ypióca, zraje šest let. Samotná se moc nepije. My jí tam užíváme s drcenou limetkou, cukrem a ledem, tomu se říká caipirinha.“

            „Co říkáš počasí,“ zeptal se inspektor Hanák, „není ti tady zima?“

            „To víš, co se týká prostředí, aklimatizuju se doteď.  U nás je zima teplejší než léto tady, slunce svítí, všichni mají pohodu, žádný spěch, když přijdeš někam pozdě, nic se neděje. Lidi se navštěvujou a ptají, se jak se máš a vůbec jsou tam lidi hrozně milí. Už jsem tam doma.“

            „Kde tam přesně žiješ, jsi u moře,“ ptal se nedočkavě Chudoba.

            „No, my žijeme ve spolkovém státě estado Bahia, je to severovýchodní region u pobřeží Atlantiku. V Brazilii je totiž celkem šestadvacet států. Bydlíme ve městě štěstí, v Salvadoru. Je to hlavní město našeho státu, asi tři miliony obyvatel, obrovský přístav.  Farmu máme asi 200 kilometrů západně v oblasti Ipirá. Dost se tady pěstuje kakao, ale já dělám hlavně do kafe. Jezdí sem fůra turistů, hlavně do Ilhea. To je taky obrovský přístav a nádherné pláže. Jinak hlavní město spolkové republiky je Brasilia.“

            „Víš, co u tebe obdivuju?“ zeptal se Knotek, „že mluvíš pořád dobře česky, ani se nezadrhneš.“

            „Musel jsem hodně přepnout, to je pravda,“ odpověděl Ruda, „doma mluvíme německy, a jinak většinou portugalsky, v poslední době anglicky. Bude to asi těmi počítači.“

            „Jak velkej máš ten ranč,“ zeptal se Dolanský, „nepotřebuješ taxikáře?“

            „To ne,“ odpověděl Ruda, „mám svoje auto, ale ty by ses tam Karle uživil. Ovšem bez povolení k pobytu, permanencie, tam můžeš být jen na vízum devadesát dní.“

            „Tam se neříká ranč,“ upřesnil Ruda, „ale farma, nebo fazenda. V průměru jsou velké tak kolem deseti až patnácti hektarů. My máme celkem šedesát hektarů, z toho je čtyřicet hektarů kávy, samá arabika, většinou bourbon superior. V loni jsme dali dost peněz na mechanizaci a zavlažování. Mám kliku, že na jižní straně nám teče řeka a mám tam i nádrž. Pár hektarů jsou pastviny, nějaké krávy, pár dělnických domů a sklady, provozy na zpracování zrn, dílny.“

            „To ti dá dost práce, to všechno uhlídat,“ připomněl Váša.

            „Samozřejmě, musíš se otáčet, ale strhat se nemusíš, na všechno máš lidi. Ty se staráš hlavně o odbyt a dodržování standardů Rainforest Alliance, který jsou nastaveny tak, aby chránily životní prostředí a práva pracovníků. Základní pravidla se nazývají Standardy udržitelného zemědělství, na kávu se pak vztahují dodatečné normy. Podle toho se vydávají certifikace.“

            „Jaká je tam měna, dá se tam platit Eurem, nebo naší korunou?“ zeptal se Bouda ze zvědavosti.

            „V Brazílii můžeš platit vším, co je směnitelný. Jeden brazilský reál má sto centavos, jsou to mince 1, 5, 10, 25 centavos. Jeden BRL je asi šest našich korun.“

            „Obstál bych tam se svým důchodem?“ zeptal se recepční Čtvrtník, „jaký jsou tam ceny, přibližně.“

            „Nevím přesně, ale dá se říct, že ceny jsou pro vás z Čech docela výhodný. Jak jsem to měl zatím možnost porovnat, tak jídlo v normální restauraci vás přijde na 4 Eura, cappuccino si dáte za 40 korun, pivo za 28 až 35 korun, cigarety za třicet. Myslím, Milane, že by si tam vyšel. Byl si vždycky skromnej.“

            „Rudo, dodáváš kafe taky do České republiky?“ zeptal se Bouček.

            „Myslím, že něco z naší farmy dostává Tchibo, jde to přes asociaci pro Fair trade a FLO pro Česko. Je to náročný, známku Faitrade může mít jen káva, která vyhovuje určeným standardům. To se musíš snažit. Ošidit to nejde. Česko není velkým odběratelem, i když se tady taky dost kafuje. Z přehledů je známo, že je tady spotřeba na hlavu za rok něco přes tři kila. Třeba v Rakousku skoro devět a ve Švédsku přes jedenáct kilo. Češi jsou větší přeborníci v pití piva, v tom nás nikdo nedohoní.“

            „Proto na zdraví, přátelé,“ zvednul Ruda džbánek a přiťukl si se všemi, jen to cvakalo. Připít si přiběhli i Zdeňkové.

            „Jak jste se vlastně Rudo seznámili s manželkou,“ vnutil se do dotazů doktor Kárný, doposud bedlivě naslouchající.

            „Bylo to v |Německu,“ zamyslel se Ruda, „tenkrát, když jsem zdrhnul, mi pomohli její příbuzní, u kterých byla Hilda na návštěvě. Tehdy byla krátce vdova a vychovávala dceru. Padli jsme si do oka a táhneme to spolu, jak Pánbůh dá. Jsme spolu spokojeni, vlastní děti nemáme.“

            „Nechybí ti tam tohleto naše tradiční vepřo, knedlo, zelo?“ zeptal se mimoděk Hanák, když viděl, že velký Zdeněk naservíroval Rudovi nádhernou porci na fajnovém tácu.

            „To víš,“ odpověděl Ruda, „ale já už jsem si na naše brazilská jídla zvykl. Hilda vaří chutně, ale hlavně máme výbornou kuchařku, je to černoška s indiánskými předky a její jídla by vám asi moc nechutnala. Museli byste se aklimatizovat.“

            „Snad to není tak strašný,“ podotkl inspektor Hanák, „co se tam nejčastěji dostane k jídlu?“

            „Podle toho, kde jíš,“ odpověděl Ruda mezi sousty, bylo vidět, že mu vepřo chutná, „nějaká jednotná národní kuchyně neexistuje, ale je hodně regionálních. Každý region má svoje, jak podle zvyků původních lidí, tak přistěhovalců. Jedno jídlo, typicky brazilský ale existuje, je to feijoada, velmi oblíbený. Jednotlivé ingredience tě můžou někdy zaskočit. Základem jsou vařené černé fazole, s různými druhy podušeného masa, hovězí, vepřové, uzené, slanina a někde telecí žaludky nebo mušle, klobásy, salámy, vše osmažené na sádle a následně podušené. Do toho se přidávají chilli papričky, pomerančová šťáva, bobkový list, cibule, česnek, pepř, pálenka Cachaca.  Hotová feijoada se podává v misce s rýží, posypaná jarní cibulkou. Naše kuchařka Naška k feijoadě přidává ještě farofu, opraženou maniokovou mouku.“

            Když Ruda dojedl a zapil chutné vepřo, zvedl se Doubek a řekl: „Rudo, strašně rádi jsme tě viděli a moc dobře se nám s tebou povídalo. Já vím, že tě čeká odlet a návrat za manželkou. Chtěli jsme ti udělat radost, tak jsme ti koupili malý obrázek, aby si na nás mohl vzpomínat.“

            Předal mu pečlivě zabalený obraz s doklady, a Chudoba cvakal se svým fotoaparátem. Ruda byl dojatý, ale překonával to svým lišáckým úsměvem.

            Ruda na konec dal všem jednu radu: „V letadle aerolinek Condor jsem si přečetl v Revista Veja převzatou zprávu z magazínu Víkend DNES, že od 1. dubna podle rozhodnutí vlády bude ukončen prodej takzvaného lahváče, z důvodu poklesu návštěvnosti hospod a restaurací po zavedení EET a zákazu kouření. Samozřejmě bylo vždy žádoucí udržovat na vysoké úrovni hospodskou pivní kulturu s tradičními místy setkávání, ale omezovat tímto způsobem demokratická práva občanů je útok na ochranu soukromí, a to byste si neměli dát líbit. Navrhuji vám zahájit protest, skončit schůzky v hospodě, nakoupit dostatek lahváčů do zásoby a v rozpravách pokračovat na Skypu. Případné pokuty za vás klidně zaplatím.“

            „Byl jsem s vámi rád,“ pokračoval dojemně, „ jen s lítostí v duši se vracím zpět ke svým plantážníkům a mojí milované Hildě.“

             Potřásl všem rukou, poplácal po rameni, pozdravil kuchařky v kuchyni, naposledy se rozhlédl po hospodě a spěšně odešel. Taxík ho odvezl rovnou na letiště.

            Návrh Rudy na protestní akci byl všemi deseti hlasy bouřlivě přijat a bylo rozhodnuto s rozpravami v hospůdce v podloubí skončit, dokud bude platit zákaz prodeje lahváčů. 

            Ještě chvíli popíjeli a žertovali, když přišel velký Zdeněk a povídá: „No dobře, zavtipkovali jste si, zasmáli, ale nastal čas rozloučení s vašimi rozpravami, což je nám velmi líto. Doufáme, že váš protest přivede příslušné orgány k rozumu, a česká tradiční hospodská kultura bude zase vzkvétat a neomezovat možnost nákupů lahváčů pro domácí trénink.“

            Zaplatili, rozloučili se a v poklidu rozešli k domovům do malostranských ulic, spoře osvětlených romantickými, historickými lampami, jak tomu bylo v minulosti.

            Nejpilnější byl Dolanský, který se hned zastavil ve večerce v Mostecké a koupil dvě plné přepravky Plzeňských lahváčů.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.03.2019 21:43:37dát kritice tiplastgasp

Děkuji za zastavení a tip. Jsem rád, že budou protestovat.

20.03.2019 20:25:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nahlédnutí "jinam" jsi podal zajímavě a zábavně...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.