O bílé kočičce

V jednom malém městě žila v útulném domě se zahradou sedmiletá dívka jménem Anička. Bydlela tam se svou mámou, tátou a babičkou. Ze všeho nejvíc si přála sestru nebo i bratra. Ráda si hrávala na zahradě s kamarádkami ze školy, ale doma jí občas bývalo smutno. Zvlášť když byla třeba nemocná a hlídala jí babička, kterou sice měla moc ráda, ale nebyla s ní žádná legrace. Byla už starší, bolely jí klouby a při hrách se brzo unavila. Babička nejraději seděla ve velkém křesla a pletla celé rodině šály a rukavice. Chtěla, aby tam Anička seděla s ní a naučila se to. Jí to ale vůbec nebavilo.

Bylo to zrovna v pátek odpoledne, kdy se pěšky vracela s tátou z družiny. Nad město už se snášelo šero, protože to bylo v zimě, jen týden před Vánocemi. Jako vždy si zkracovali cestu přes park a tam v hustém křoví podél pěšiny cosi žalostně naříkalo. Anička měla pro strach uděláno, rozeběhla se do temného porostu a tam na zemi ve sněhu uviděla zbědované, maličké, klepající se klubíčko. Hned poznala, že to je bílé koťě, které tam zřejmě nějací bezohlední lidé pohodili.

„Tati, tati podívej, co mám!“ Anička zvedla kotě do náručí a běžela s ním za tatínkem. „Vezmeme si ho domů a dáme mu najíst, viď, že můžeme?“

„No, pomoci mu musíme, to jo, ale jestli si ho necháme, to ti neslibuji. Až co na to řekne máma,“ řekl tatínek a pak i s kotětem rychle vykročili k domovu.

Jen co dorazili domů, tak jí ho ukázali . Zrovna nadšeně se netvářila a tak Anička hned spustila: „Mami, prosím, že si ho můžu nechat? Budu se o něj starat, slibuji. Byl by to pro mě ten nejkrásnější vánoční dárek. A navíc si tu nemám s kým hrát, když jste v práci.“

„No tak dobře, když splníš, co jsi slíbila. Ale na jaře, až bude tepleji, bude už kotě bydlet venku v zahradním domku. A zítra pro něj musíme jet nakoupit nějaké potřeby a vzít ho k veterináři.“ řekla maminka.

„Děkuji, jste ti nejlepší rodiče na světě!“ Vykřikla nadšeně Anička, popadla kotě a běžela ho očistit a nakrmit.

Jak se ukázalo, byla to malá kočičí slečna a dostala jméno Vločka. Byla přesně tak krásně bíla, koneckonců ji ve sněhu našli. Koupili jí záchod a měkký pelíšek, ale ona ze všeho nejraději spala pod peřinou se svojí zachránkyní Aničkou. Ve chvíli, kdy to maminka zjistila, zlobila se a vždy ji přenesla zpátky do jejího pelíšku. Když ale celý dům utichl a všichni spali, Vločka polehoučku, jak to umí jen kočky, šup, vyskočila a byla zpátky pod peřinou. Tak krásně se Aničce nikdy nespalo. I Vánoce byly rázem veselejší. Celé dny si spolu hrály a kočička svou malou paničku nikdy schválně neškrábla. Někdy Anička Vločce svěřovala své trápení i radosti a přitom hladila její hebký kožíšek. Ta se na ní vždy tak moudře podívala a tiše zavrněla. Úplně jako kdyby jí rozuměla.

Jednou takhle z jara, kdy venku už začaly rozkvétat stromy, zavolala si maminka Aničku k sobě do pokoje a s úsměvem povídá: „Aničko, víš, jak sis vždycky přála sourozence? Tak o Vánocích se nám narodí miminko a konečně budeš mít sestru nebo bratra.“

„Hurá, hurá, už se nemůžu dočkat.“ Vyhrkla Anička a začala s Vločkou v náručí radostně tančit, až jí blonďaté culíky poskakovaly na hlavě. „Vánoce jsou ještě daleko, nemohlo by to být dřív?“

„To nemohlo, až miminko v bříšku řádně vyroste, narodí se.“ rozesmál se táta. „Maminka pojede do porodnice, kde mu lékaři pomohou na svět a pak už můžeš vozit kočárek. Neboj, uteče to rychle.“

„Budeme tady s Vločkou mamince pomáhat miminko i uspávat. Kamarádka ze školy říkala, že její malý bráška celé noci prokřičel a ona pak nemohla vůbec spát,“ řekla Anička a pak si vesele běžela hrát na zahradu.

Táta měl pravdu, jaro rychle uteklo, letní prázdniny jakbysmet, začátek školního roku také a pomalu se blížily další Vánoce. Z Vločky už byla velká kočka a nikdo nakonec neměl to srdce ji vystěhovat ven. V kuchyni lákavě vonělo cukroví a venku začínal poletovat první sníh. Maminka už měla hodně veliké břicho, byla často unavená a tak jí Anička se vším pomáhala. Nemohla se dočkat, až poprvé uvidí svého maličkého sourozence a bude ho vozit v kočárku nebo koupat.

Den před Štědrým večerem odvezla maminku sanitka do porodnice a tatínek odjel s ní, aby prý byl při narození toho mrňouse. Čas běžel jako voda, najednou byl večer a tak babička Aničku poslala do postele s tím, že bratra nebo sestru jí určitě přinese druhý den Ježíšek. Vločka jí jako vždy skočila do postele, přitulila se a pak společně tvrdě usnuly.

Najednou bylo ráno a Štědrý den, venku bylo krásné ticho, jelikož přes noc napadlo hodně sněhu. Anička vyskočila rychle z postele a celá zvědavá utíkala do kuchyně, aby se podívala, jestli už je táta doma a řekl jí všechny novinky z porodnice. Seděl v kuchyni s babičkou a měl moc smutné oči.

„Holčičko moje milá, pojď ke mně,“ řekl a vzal si jí na klín. „Narodil se nám kluk a jmenuje se Adámek. Je zdravý a silný, teď ale musí ještě pár dní zůstat v porodnici.“

„No a proč jsi teda tak smutný, tati?“

„Jsi už velká holka, nebudu ti teda lhát…. Víš, maminka měla moc těžký porod a stala se jí taková ošklivá věc,“ řekl chvějícím se hlasem táta.

„Ale já ji chci vidět, chci tam za ní hned jet!“ Zvolala už se slzami v očích Anička.

„Já vím, ale nyní to nejde. Ona teď jen leží a nehýbe se. Musíme být všichni stateční a doufat, že se probudí a uzdraví.“

Celý den seděla Anička ve svém pokoji, ani nechtěla moc jíst, na dárky pod stromečkem se také najednou vůbec netěšila. Vždyť bez mamky a brášky to stejně není ono. Večer si šla brzo lehnout a bylo jí náhle tak smutno, že se rozplakala, až z toho usnula. Ještě, že měla svou milovanou kočičku, ke které se mohla přitulit. Náhle ji probudil slabý hlásek, mohlo to být tak dvě hodiny před půlnocí. „Aničko, nespi, probuď se a už neplakej, mňauuu.“

Anička se rychle posadila na posteli a koukla na Vločku, jestli se jí to nezdá. „Jé, ty umíš mluvit, jak to, že až teď?“

„Mňau, nezapomeň, že je Štědrý večer a to se mohou dít různé zázraky. Kvůli tomu jsem tě také vzbudila. Za to, že jsi mě zachránila, pomůžu tvojí mamince, ale musíš být hodně statečná a do půlnoci mě musíš dostat za ní. Jen do té doby s tebou mohu mluvit a darovat jeden svůj kočičí život, pokud to bude třeba.“

„Což o to, do nemocnice je to kousek přes ulici, ale doufám, že se táta nebo babička nevzbudí a nebudou mě hledat. A také jsem ještě malá, v noci se venku bojím.“ Řekla s obavami Anička.

„Neboj se, řekla jsem ti přece, že dnešní noc je kouzelná, nic se ti nestane, mňau.“

Anička tedy neváhala, rychle se teple oblékla a obula. Vločku schovala pod bundu a potichu se vyplížila z domu. Jak kočka slíbila, za chvíli stáli před vchodem do nemocnice. Ve vrátnici seděl starší pán, přísně se díval a bedlivě střežil, kdo vstoupí nebo odejde.

„Co teď Vločko, jak se tam dostaneme? Ani nevím, kde máma leží.“

„Obě se tam nedostaneme, musíš toho vrátného zabavit, zatímco já najdu tvojí maminku a pomohu jí. Pusť mě na zem, jsem kočka a snadno všude proklouznu. A pospěš si, za půl hodiny je půlnoc.“

Anička jí tedy pustila na zem a šla pozdravit vrátného, aby odvedla jeho pozornost. Vločka mezi tím proklouzla, aniž by si jí všiml. Utíkala, co jí tlapky stačily a měla štěstí. Dveře do pokoje, kde ležela Aničky máma, byly zrovna přivřené. Polehoučku se protáhla škvírkou a pak hop- skočila na postel. Musela opatrně, protože tam vedly různé drátky k protivně pípajícím přístrojům. Pak se přitulila mamince k hlavě a jemně jí začala vrnět do ucha. Předla pradávnou kouzelnou kočičí píseň o síle lásky a života.

Právě odbila půlnoc, Vločka naposledy spokojeně zapředla, seskočila z postele a uháněla zpátky na vrátnici. Tam zrovna pan vrátný už chtěl volat policii, protože malé holky přece nemají v noci venku co dělat. Vločka se přihnala jako sněhová koule, skočila Aničce do náručí, ta nemeškala a rozeběhla se s kočkou v náručí rychle domů. Naštěstí se doma nikdo nevzbudil a nezjistil, že nejsou ani jedna v posteli. Rychle tedy do ní obě skočily a spaly tvrdě až do rána.

Druhý den je vzbudil tatínek. Vešel do pokojíku, sedl si na postel a pohladil Aničku a pak i Vločku po hlavě. „Vstávejte vy nerozlučné kamarádky, je krásné vánoční ráno a nesu dobré zprávy.“

„Dobré ráno, tati. Maminka už je v pořádku, viď?“

„Ano, dnes ráno se probudila a je jí moc dobře. Dokonce už mohla dát napít mlíčka Adámkovi,“ řekl s úsměvem tatínek. „A jak to vlastně víš?“

„Já vím tati, že mi to nebudeš věřit, ale Vločka mi to řekla a mamince pomohla také ona.“

Tatínek jí samozřejmě moc nevěřil a řekl, že se odpoledne půjdou podívat do porodnice. Anička už se nemohla dočkat, a když odpoledne stáli v pokoji u maminky a ona uviděla poprvé Adámka, radostí se rozbrečela.

 Maminka ji něžně objala a povídá: „Už je všechno v pořádku, zlatíčko moje, už neplakej. Jo a víš, že jsem měla v noci živý sen o naší Vločce? Vlastně mám pocit, že díky ní jsme se probudila.  Tak nahlas mi zpívala a volala na mě, že jsem se raději probrala. Asi se mi muselo z těch léků tady něco zdát.“

Tatínek jen udiveně zvedl obočí a řekl: „Možná, že Vánoce jsou opravdu kouzelné svátky, viď, Aničko? Musíme tedy ode dneška Vločku víc hladit, když je to vlastně naše zachránkyně.“

Když se maminka vrátila domů, nechala Vločku, aby jí někdy pomohla Adámka uspat. Vůbec už jí nevadilo, že občas spala pod jeho peřinkou a jindy zas u Aničky. Naopak ji za to jemně podrbala za ouškama a ráno dala do kočičí misky její oblíbený pamlsek.

---