Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Trampoty s kritikou
datum / id23.03.2019 / 494999Vytisknout |
autorProsek
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHumorné
upřesnění kategorieKdyž autor potká své věrné kri
zobrazeno167x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

„Mějte rádi své kritiky. Myslí to s vámi dobře!

Trampoty s kritikou

Seděl jsem u psacího stolu a mluvil s kaktusem  Vilémem na okně. „Tak takhle teda ne,“ pravil jsem důrazně a zamával mu prstem před bodlinami. „Ty nebudeš psát, že moje úvaha je plochá. Plochá je deska nebo prkno, ale ne moje dílo…“
Do pokoje nahlédla manželka Olga: „Telefonuješ nebo mluvíš s Vilémem? 
„Trénuju s Vilémem.“
„Za kterého kritika zaskakuje dnes?“
„Dneska jsem ta kritička, co si říká Zubatá Pila,“ vložil se do hovoru kaktus Vilém.

Jen jsem uslyšel to jméno, praštil jsem pěstí do stolu. „Chová se jako potměšilý troll,“ konstatoval jsem na adresu Zubaté pily.  „Sama nic nenapsala, jen jakýsi svůj manifest, kde zdůvodňuje, proč může komentovat jiná díla i když sama nic neumí. A teď o mně napsala, že jsem blb.“
„To není tak zlé.“
„Ne? A co by jako mohlo být horší?“
Moje žena se na mě zamyšleně podívala: „Kdyby to obešla a nechala na čtenáři, aby k tomuto závěru dospěl sám. To by mohlo být horší.“
Najednou mi svitlo. Mám to ale chytrou krásnou čarodějku. Balvan uražené ješitnosti pomalu ale jistě opouštěl můj prostor. Obrátil jsem se k Vilémovi. „Díky, kamaráde, pro dnešek končíme, zítra ti donesu nějaký obzvlášť kvalitní hnojivo.“
Teď ale už musím jít něco pořádnýho dělat!  Dost bylo zábavy, přikázal jsem si odhodlaně a odešel připravit krmení pro netopýry.

Jenomže myšlenky nejdou přehodit na jinou kolej tak jednoduše jako vlak. A tak jsem si vzpomněl na Pepu Šmatlochu. Když jsem nedávno jel do města předat obchodnímu zástupci některé naše domácí produkty (na dračku jde elixír číslo 13), tak jsem se u Pepy zastavil na kus řeči.  Píše básně pod pseudonymem René Nádherný a má také svého úhlavního kritika, který ho dusí, kudy chodí. Je jím profesor Karas, učitel ve výslužbě. Pepa se mi svěřil, že poslední Karasova kritika spočívala v tom, že navrhl, aby se René Nádherný přejmenoval na Reného Upachtěného. To byla pro Reného, tedy vlastně pro Pepu, závěrečná kapka. Když všechno, co musel od Karasa vytrpět, sečetl a podtrhl, dospěl k názoru, že jde o urážky, které se ve středověku smývaly jen krví. Bydlí ve druhém patře cihláku, kolem kterého chodí Karas pravidelně na své procházky. Na balkoně nachystal prázdný květináč, který měl, a zde budu citovat přímo slova mstitele: „Dopadnout na tu jeho velkou šišatou hlavu.“ Na chodníku udělal křídou nenápadné čáry, provedl několik zkoušek v souvislosti s rychlostí Karasovy chůze a místem dopadu. Snad to bylo rozčílením, nebo se ten den profesor ploužil pomaleji než jindy, ale květináč dopadl těsně před svoji překvapenou oběť. Karas nečekaně rychle vzhlédl vzhůru a viděl mizejícího Šmatlocha.
„Pomohlo to trochu?,“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Vůbec,“ řekl smutně básník. Akorát mě teď neříká jen Vilém Upachtěný, ale Vilém Upachtěný-Ukrutný. Samo, že to všude rozhlásil, takže teď můžu chodit tak leda kanálama.“
Náhlé zazvonění zvonku přerušilo mé vzpomínky na  Šmatlochu. Kdo to sem leze? Bydlíme na samotě za lesem a nikdo k nám na návštěvy nechodí.  Z vedlejšího pokoje jsem uslyšel zneklidněný hlas mé ženy: „Jdu otevřít!“
Za chvíli přišla ke mně do pokoje.
„Kdo to byl,“ zeptal jsem se.
Olga vypadala poněkud vyvedená z rovnováhy, což se u ní nestává zrovna moc často. Také její hlas pozbyl obvyklé jistoty: „Máš tam návštěvu.“
„Já? Návštěvu? To je nesmysl, nikdo neví, kde bydlíme.“
„No, zdá se, že někdo si dal tu práci, aby to zjistil,“  řekla hlasem už o poznání klidnějším. To naznačovalo, že se jí v hlavě rodí plán.
„Raději se posaď,“ pokynula moje žena směrem ke křeslu a pokračovala: „Jsou tři, jedna žena a dva chlápci.“
„Svědci Jehovovi?,“ nabídl jsem jednu z možností. Ale byla to hloupá úvaha, co by Svědci dělali tady na samotě.  Zrovna u nás.
„Ne, Svědci to nejsou, sedíš pohodlně?“ Přikývl jsem a očekával nejhorší. Nikoliv však to, co mělo přijít.
„Jak jsem ti už řekla, jsou tři. Ta žena mně sdělila, že ji budeš znát pod jménem Zubatá Pila, a ti druzí dva se představili jako Karel a Karel. Znáš dva Karly?“
„Znám jednoho Karla, ten taky píše komentáře k mým dílům. Vždycky se nesou v duchu zásadního nesouhlasu, ale na něj se nezlobím. Třeba mu něčím lezu na nervy. Toho druhýho Karla neznám, asi nový kritik. Množí se geometrickou řadou.  Proč vždycky všichni chodí ve třech? Sudičky, králové, přání… Ale jak mě tady našli? A co vlastně chtějí?“
„Nevím, budeš se jich muset jít zeptat sám,“ pokrčila rameny Olga.

Rázně jsem vyrazil na dvorek. Připojila se ke mně naše psí princezna Daisy. Usadila se vedle mě a  vyčkávavě cenila na návštěvu zuby. Stáli tam všichni tři. Zubatou Pilu jsem si vždycky představoval jako malou, tlustou a pidlovokou. Tato představa mě uklidňovala. Opak byl pravdou. Přede mnou stála krásná štíhlá brunetka. Tak tohle andělské stvoření o mně napsalo, že jsem blb! Karlové byli docela obyčejní chlápci, jaké občas křísím v opuštěném pobořeném mlýně, když tam omylem v noci zabloudí.
Nečekal jsem na nic a spustil, jak se říká, zhurta: „Zhruba vím, kdo jste, kromě jednoho Karla, ale  nevím co tady hledáte a hlavně, jak jste zjistili kde bydlím.“
Slova se ujala Zubatá Pila. Proč mě to nepřekvapilo?
„Proč jsme přišli, k tomu se dostaneme…“
„Přišli jste mě nasr… naštvat,“ skočil jsem jí do řeči.
„Přišli jsme vám pogratulovat k narozeninám,“ pravila s klidem Zubatá pila. Uvědomil jsem si, že dnešní den mám skutečně na svém profilu uvedený jako datum narození. No dobrá.
Andělské stvoření  ukázalo na Karla :  „Tady Karel, kterého neznáte, je počítačový čaroděj…“
Ani jsem se nevšiml, že se k nám připojila Olga, která zamyšleně pronesla: „…kolega.“  Zubatá však pokračovala: „Jste tak trochu záhadná postava, nikdo vás nikdy neviděl, na srazy nejezdíte, známe jen vaše povídky a taky ty drzosti, které nám adresujete. Tak jsme začali pátrat. Karel všechno poskládal dohromady, IP adresu, mobil a GPS.  Tak jsme tady a přinášíme dary.“ Zlověstně se usmála.

To nedávalo smysl. Ke kritikům jsem byl opravdu dost jedovatý. Tak proč by mně teď přišli blahopřát k mým (fiktivním, to ale nemohou vědět) narozeninám a ještě přinášeli dary?
„Připravím nějaké občerstvení,“ oznámila Olga .
Přistoupila ke mně Zubatá Pila a podávala mě kytici, kterou mezitím vyndala z igelitky.  Kytice vypadala jako by ji někdo strčil pod lis a dal si na tom záležet.
„Je plochá,“ vyhodnotil jsem první dar.
„Ano,“ přikývla dárkyně, „jako vaše názory.“
Polkl jsem takříkajíc na sucho.  Přistoupil ke mně první Karel a předal mi láhev.
„Je prázdná,“ řekl jsem překvapeně.
„Ano,“ přitakal první Karel, „jako celé vaše dílo.“
Zatmělo se mi před očima. Očekávat od kritiků cokoliv dobrého, je jako ladit mokrý dudy.
Obrátil jsem se ke druhému Karlovi s výzvou ve hlase: „A vy nesete co?“
„Já mám pro vás sůl…“ Trochu jsem pookřál. „Jako v té pohádce, že jo? Dáváte mi sůl, protože máte moje povídky rád jako sůl.“
„Ne,“ zakroutil hlavou. „To abyste si měl co sypat do svých ran.“
Položil jsem dary na zápraží a proběhl předsíní.
„Kam běžíš,“ volala za mnou Olga, která připravovala občerstvení.
„Pro kulovnici,“ odvětil jsem v mírném poklusu.
Doběhl jsem do pokoje, nabil pušku a… rozesmál se. Tedˇ mám tak zhruba dvacet minut čas. Trojka vypije limonádu a pak to vypukne.

Vrátil jsem se na dvorek zrovna ve chvíli, kdy hosté byli v nejlepším. Vypálil jsem z kulovnice do vzduchu slavnostní salvu. Hosté stáli v kruhu, čelem k sobě a hlasitě zpívali národní písně. Daisy se k nim přidávala střídavě štěkotem a střídavě vytím. Když dozpívali píseň, zaklínili se lokty a tančili. Chvíli nalevo, chvíli napravo. A tak pořád dokola. Zpěv, tanec. Zpěv, tanec. Sem tam některý z nich udělal kotrmelec. Jako tři klauni.

„Myslím, že to stačilo,“ obrátil jsem se k rozesmáté Olze. Luskla prsty a vyslovila formuli.  Trojice návštěvníků doskotačila a najednou na nás civěla s otevřenými ústy. Když zjistili, že jsou zaháknuti lokty, kvapně se pustili. Zmateně a vyčítavě se dívali jeden na druhého. Po pár minutách nechápavých pohledů se otočili a beze slova rozloučení  odcházeli v hlubokém zamyšlení. Doprovodil jsem je na příjezdovou cestu. Zubatá Pila zde měla zaparkované BMW, Karlové dvojkolo. Za chvíli všichni zmizeli za obzorem.
Už se nikdy neuvidíme.
Ale zůstaneme v kontaktu.
Vrátil jsem se k Olze. „Budou si něco pamatovat?“
„Kdepak, za hodinu už ani nebudou vědět, kde byli.“
„IP adresa a sledování mobilů?“
„Tady jsme to trochu opomněli, už jsem to dala do pořádku. Staré i nové slídily to přivede tak leda do Mongolska. Údaje z GPS v autě, které stálo na příjezdové cestě, jsem vymazala a  přístroj vyřadila z provozu.  Jenom aby nás ten tvůj koníček, to psaní, zase nedostalo do maléru! Jako posledně…“
„Ale žes to tenkrát s tou inkvizicí zmákla bravurně“.
„Kdybys pro mě na poslední chvíli nepřišel s kavalérií, tak nevím.“

Den se pomalu chýlil ke konci. Za chvíli začnou v hájku tančit víly a vodník z nedalekého rybníka se u nás zastaví na jedno orosené. Olga půjde vařit svůj nejpopulárnější lektvar číslo 13, který odstraňuje u manželek takzvanou migrénu.  

Já půjdu na svoji noční šichtu do opuštěného mlýna, kde mám službu s hejkalem. Můj typ asi znát nebudete. Ale vaši předci nám říkali Stodolový mistr. Zůstal jsem poslední svého druhu. Soumrak už doléhá na náš všechny. Doba je jiná.

A Daisy? Daisy vyrazí se svým kamarádem vlkodlakem, který sice nikdy nikomu neublížil, ale hrůzu umí pustit, do terénu.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.