Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ptačí domeček

23. 03. 2019
15
19
1420
Autor
K3

~~
Kutil domácí je zcela zvláštní druh člověka. Neustále musí něco pilovat, řezat, brousit a lepit. Nevydrží sedět bez činnosti, a když už sedí, přemýšlí o tom, kterak to právě dodělané dílo ne-li celé předělat, tak alespoň vylepšit.
Má-li ještě ženu, která ho v tom podporuje, jedná se bezesporu o šťastného člověka.
A je-li tenhle pán k tomu všemu navíc tatínkem malé Lucie, kterou miluje a pro kterou je ochoten vyrobit modré z nebe, je to přímo nejšťastnější člověk pod sluncem.
Přesně takový byl Stanislav Šafář. Jeho dcerka to moc dobře věděla a tak trochu ho svým holčičím způsobem využívala, ne-li zneužívala.

                                                                                                ---

„Táto, že mi vyrobíš domeček pro ptáčky,“ přišla jednou ze školy s tímhle podivným nápadem. „Nemyslím obyčejnou chudou ptačí budku, nýbrž ptačí dům se vším všudy.“
„To jsem si mohl myslet, že zase přijdeš s nějakým potřeštěným nápadem. Je přeci pátek, dalo se to čekat, před týdnem to byl hmyzí domeček. Kam na tyhle nápady chodíš, holka?“
„Nikam,“ podivila se Lucka otázce. „Mě zkrátka napadají. Hmyzí domeček funguje náhodou dobře. Jsou v něm berušky, škvoři a ploštice. Počkej až budou na jaře sbírat na zahradě mšice a jiné neřádstvo. Tak nám to říkali ve škole.“
„Aha, už vím odkud vítr fouká. A jak by měl ten tvůj domek vypadat?
„No, aby jich tam mohlo bydlet co nejvíc. Měl by to být vlastně ptačí byt. Několik budek propojených chodbičkami, kudy by se mohli ptáčci navštěvovat...“
„Jdi ty brepto, to by nedělalo dobrotu.“
„Jak to, že ne?“
„To jste se neučili, že každá ptačí rodinka potřebuje i své teritorium? Ochranné pásmo a loviště?“
„Učili,“ překvapila. „Na to jsem taky myslela.“
„A co jsi vymyslela?“
„Paní učitelka nám vykládala, že stačí prostor po směru výletového otvoru a mě napadlo, že by to mohly být takové sešroubované čtyři budky namířené každá na jinou světovou stranu. Tak by si přece nepřekáželi. Jedna by měla být i pro sýčka. Vždycky mě s ním strašíš, chtěla bych ho vidět. Nikdy jsem ho neviděla.“
„Ty si navymýšlíš,“ zakroutil hlavou táta, ale červíček o ptačím domečku se mu zavrtal do hlavy, přesně jako každý Lucčin nápad.
A horečnatě vymýšlel. Představoval si, měřil, snažil se vžít do těch malých okřídlených dušiček, do jejich představ o ideálním bydlení, a Lucie ho po očku pozorovala a věděla, že výroba domečku se dala do pohybu.

Tak se stalo, že byl do země uprostřed zahrady zakopán silný čtyřmetrový kůl s podivným, holubníku podobným shlukem ptačích budek na jeho vršku. Byly čtyři, připevněné na jedné veliké, páté, která sloužila za ptačí společenskou místnost, do které se dalo ze všech ostatních budek dostat. Každá směřovala na opačnou světovou stranu a každá měla odlišný průměr vletového otvoru. Ta s největším byla určena sovičkám, ať už by to mohl být zmíněný Sýček, Kalous nebo Puštík.

Ptáčkům se ovšem do ptačího domečku příliš nechtělo. Přilétli sice a posadili se na stříšku, jenže zanedlouho opět odletěli. Nejdéle vydržel párek rehků, už už se chystal stavět v něm hnízdo, ale neměl dost svého potřebného klidu, a tak i ten brzy zmizel. Bytovka se mu nezamlouvala.

Až vrabčáci se uchytili. Nejdřív přilétl jen jediný, na zkoušku, jako kdyby to tam chtěl pouze omrknout. Chvíli pobyl, okukoval stavení, a nakonec odletěl pryč i on. Lucka ho viděla, jelikož se z ní stala veliká pozorovatelka.
Druhý den jich ale bylo kupodivu o něco víc a za pár dní obsadili všechny čtyři budky. Vůbec jim nevadilo hnízdit takto pohromadě, ba naopak. Bylo zřejmé, že mají ptačí společenství rádi.

Ačkoliv to byli „jenom“ vrabčáci, brala je Lucie po počátečním nezdaru za svou výhru. Všem o nich potom při večeři s náležitou hrdostí vyprávěla.
Krátce po obsazení budek začali stavět hnízda. Snad se předháněli či co, tak jim šla práce „od ruky.“ Na estetiku mnoho nedbali, neboť peříčka, kousky slámy a provázků vyčnívaly z otvorů.
Zkrátka vrabčáci.
Jim to však bylo fuk, jako Lucce. Nešlo jim ani tolik o vzhled, nýbrž o praktičnost. 

Koncem dubna byla hnízda hotová a samičky mohly snášet vajíčka.
Malá Šafářová tohle všechno viděla, protože její táta jí poblíž ptačího sídliště postavil navíc ptačí pozorovatelnu, kterou jí vyrobil ze štaflí, a ke všemu ji vyzbrojil i starým divadelním kukátkem.
O zábavu proto měla postaráno. Spokojeni byli i rodiče a podobně paní učitelka, protože Lucka mohla ke svým opeřencům až tehdy, měla-li dopsané domácí úlohy.

Průběh veškerého dění na ptačí bytovce Lucie samozřejmě náležitě komentovala. Nejenom doma, ale i ve škole. Došlo to tak daleko, že poučovala i učitelku, která jí však místo pokárání dala jedničku z mimoškolní výchovy.

Někdy začátkem května začaly samičky klást malá vajíčka, na kterých střídavě seděli oba rodiče.
Velká sláva, líhnutí přišla zhruba za čtrnáct dní.
Vajíčka začínala praskat a objevovala se holátka. Nebylo je ani moc vidět, spíš slyšet. Natahovala holé krčky, a když přilétla máma nebo táta s červíčkem, otvírala žluté zobáčky a pištěla. Postupně holátkům začínalo růst chmýří a posléze peříčka a za několik dní už to byli hotoví, ale stále ještě docela malí ptáčci, kteří se ovšem měli čile k světu.
Asi za dalších dvacet dní se začínali učit létat.
Neobešlo se to bez náležitého povyku. Chovali se přitom jako malí kluci. Rvali se, překřikovali, švitořili a čepýřili se. To se líbilo Lucce nejvíc. Naprosto si je zamilovala. A když jí nejkurážnější z nich jednou omylem přistál na rameni, až se tomu smála. Tolik si na sebe zvykli.

Jednou, z ničeho nic, přiběhla Lucie celá zadýchaná. Stalo se tak v období vrcholného vrabčího dovádění.
„Táto, bytovku obsadila sova. Viděla jsem ji, koukala přímo na mě. Místo očí měla dva černé korálky.“
„Ale jdi, kde by se tu vzala sova.“
„Je v budce. Na mou duši. Puštík nebo sýček to je, má zahnutý zobák a všechny ostatní vyhnal. To přece nemůžeme nechat jen tak samo sebou, nemohla bych pozorovat svá ptáčata.“
„Vždyť jsi tam sovu chtěla mít,“ namítl táta.
„To jo, ale už ji nechci, nedomyslela jsem to. Beztak by celý den seděla uvnitř jako bábovka a stejně by jsem ji neviděla. Navíc holky strašily, že se zamotá do vlasů a…“
Brebentila přesně jak ti vrabčáci.
Nedala se odbýt. Chytla tátu za rukáv a táhla ho ven na zahradu.
„Ty ji vyplašíš a já se budu dívat až vyletí. To mi bude stačit.“
„No dobře, dobře...“
Pan Šafář si vzal z dílny na zahradu žebřík a silný klacek. Žebřík zlehka opřel o kůl.
„Dávej pozor.“ Zašeptal.
Lucka měla štafle postavené kousek od táty. V tu dobu neměla tušení, co je to řetězová reakce. Nakláněla se s nimi čím dál víc a víc. A znovu, až je převrátila přímo na spodní okraj taťkova žebříku a zvrtla mu ho do vrtule.
„Jé,“ stačila vyjeknout.
Táta se na poslední chvíli stačil zachytit dřevěného kůlu, který byl už tak dost zatížený, aby ho svojí vahou strhl spolu s celým ptačím obydlím s sebou na zem. Dopadl tak nešťastně na rameno, že to odnesla jeho klíční kost. Místo ptáčků vylítlo jen několik peříček, která se pozvolna snášela k zemi.
Lucka dopadla nejlíp, těsně nad zemí se jí podařilo ze štaflí vyskočit, neboť byla stejně mrštná jako lasička, která vyběhla z ptačího domečku...

                                                                                                ---
                                                                                   
Druhý den vešla rozpačitě k taťkovi do dílny, jenž si nedal pokoj ani s jednou rukou. Oči měla stále celé zarudlé od toho, jak pohřbívala zbytky ptačích tělíček.
„Táto,“ začala potichu. „Hodně se na mě zlobíš?“
Řekla to tak něžně.
„Jak bych se na tebe, prosím tě, mohl zlobit.“
Lucka nelenila, chopila se koštěte a začala vířit prach.  Přitom jen tak nenápadně pobrukovala: „Víš, už tě nebudu víckrát otravovat. Mám jenom tohle poslední přání. Jestli bys nemohl, až se uzdravíš, ty budky rozvěsit tak, jak jsi původně sám chtěl. Každou na jiné místo a bezpečně, aby se ptáčkům víckrát nic zlého nestalo. Když já je mám tak ráda.“
Taťka se zarazil a nevěřícně se na ni zadíval.
„No tak...,“ odpovídal pomalu, „to bychom na to mohli jít hned, co říkáš? Jestli mi trochu pomůžeš, zvládnu to i jednou rukou. Možná se ještě uchytí.“


19 názorů

Lakrov
15. 04. 2019
Dát tip

Tohle je roztomilá jarní pohádka, která se dnes akorát strefila do mého vkusu.  Tip.  


K3
12. 04. 2019
Dát tip

Tos řekla hezky, děkuju.


kvaj
01. 04. 2019
Dát tip

Je to jistě na tobě, co s tím uděláš či neuděláš. Mohu tě však ubezpečit, že ona radost nespočívá v úvodní části. Když jsem tvou povídku četl, po tom začátku jsem neměl chuť pokračovat. Jelikož jsem ale zvyklý dočítat do konce, pokračoval jsem a ukázalo se, že je povídka dobrá. Vysvětlování na úvod je vždy ošidné a skoro pokaždé zbytečné.


K3
01. 04. 2019
Dát tip

Jardo, dík. Druhá výhrada odpadla, jak prosté. Moje děti /v povídkách takové bývají/ jsem si toho vědom.

Úvodní část ponechám. Psal jsem to víceméně na jeden zápřah s velkou radostí nad vnučkou. Asi je tam té radosti příliš, přiznávám. Jelikož jsem ji i jejího tátu měl při psaní "před očima," je to vlastně o nich. Chci tam tu radost ponechat. Ještě jednou dík za věcné postřehy.


kvaj
01. 04. 2019
Dát tip

Milý příběh, Karle, jak už tady psali jiní. Tip. Mám jen dvě výhrady. První k té úvodní části . Připadá mi trochu přeslazená a možná zbytečná. To všechno čtenáři dojde při čtení dalšího textu. Druhá výhrada se týká  příliš vyspělých vyjadřovacích schopností Lucky na to, že jí má být šest let, což je další argument proti úvodní části, kde se o Lucčině věku mluví. Kdyby však nebyl přesně specifikován, odpadla by i moje druhá výhrada. 


lastgasp
31. 03. 2019
Dát tip

Krásný láskyplný příběh kreativní touhy po poznání. tip


Gora
25. 03. 2019
Dát tip

tak díky, avi


K3
25. 03. 2019
Dát tip

Samozřějmě, Irčo, dík.


Gora
24. 03. 2019
Dát tip

Mohla bych, Karle, nominovat do PM??


K3
24. 03. 2019
Dát tip

atkij - tak jsem to zamýšlel, děkuju za čtení.


atkij
24. 03. 2019
Dát tip
Četla jsem už nepřihlášená. Hezký text. Rodinnâ pohoda před nedělní oběd rozhodně patří. Špetka dobromyslu:)

K3
24. 03. 2019
Dát tip

ysslandia, cením si tvého hodnocení. Děkuju.


ysslandia
24. 03. 2019
Dát tip K3

Nevšimla som si pri čítaní nič, čo by ma nejako rušilo- čo iba nasvedčuje,že rukopis a prevedenie je naozaj pomerne precízne. Obsahovo a formálne výborne zvládnuté.Na báze všedných činnosti vykreslený vzťah otca-dcéry, ale aj čaro úplne bežných okamihov života,ktoré prinášajú prekvapenia,ale aj chuť pokračovať a vidieť další začiatok...


K3
24. 03. 2019
Dát tip

Ireno, Jano,Jardo a Renato, děkuju za přečtení:).


bixley
24. 03. 2019
Dát tip K3

Moc hezké. Tohle bych dala do čítanky. Pořád se teď mluví o tom, že děti nemají vztah k přírodě. Já si to nemyslím. Dnešní děti jsou moc fajn a Tvoje povídka taky. T.


revírník
24. 03. 2019
Dát tip

Milé a poučné pro děti, které se chystají být jednou dobrými ochránci přírody. Tak jako Lucka.


vesuvanka
23. 03. 2019
Dát tip

Krásná a procítěně napsaná povídka :-))) TIP


Gora
23. 03. 2019
Dát tip

Je to vyprávění, které pohladí dospělé i děti :-))

Pěkně napsané, Karle.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru