Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Horymírka 41

25. 03. 2019
7
12
1095
Autor
revírník

 

V tom dvaapadesátém roce se u nás nežilo dobře. Potraviny byly ještě jako ve válce „na lístky“, jiného zboží také málo, byli jsme poučováni, že je třeba napřed vybudovat socialismus a potom bude všeho dost. Ale jak budovat socialismus téměř bez elektřiny? Těžko se plnil plán výroby, když každou chvilku rozvodné závody bez upozornění vypínaly proud a nastávaly neslýchané prostoje ve všech provozech. Musel se zavádět třísměnný provoz i tam, kde by to normálně nebylo zapotřebí. I u nás v truhlárně.

Ale nebyl to třísměnný provoz, jak ho známe později, za účelem využití kapacity strojů a vystřídání pracovníků u nich. Ne, to se tak fabriky ve směnách střídaly jen proto, že elektrárny nezvládaly dodávky proudu.

U nás to vypadalo tak, že celá provozovna měla jeden týden dopolední směnu, druhý odpolední a třetí noční. Někdo někde nahoře se snažil střídáním směn skloubit odběry všech fabrik v Brně tak, aby nepřicházely náhlé nárazy na síť a proud nemusel být vypínán. Myšlenka to byla hezká, ale nedařila se uskutečňovat. K vypínání docházelo jak ve dne, tak v noci, a v důsledku bylo celé to „směnování“ úplně zbytečné.

Prostoje jsme trávili různě. Stále jsme museli být v pohotovosti někde blízko, většinou jsme seděli na mašinách nebo lavicích, odpočívali, čekali, případně nadávali.

Často trvalo přerušení práce celé hodiny.

My dva s paní Patzelovou jsme nikdy nenadávali. Času jsme využívali k obvyklým debatám: o svých zájmech, o literatuře, hudbě, přírodě, o životě… Pořád jsme měli o čem. Nebo jsme jen tak odpočívali. Ona se často se mnou podělila o nějakou dobrotu, kterou s tím úmyslem přinesla z domu ke svačině. Někdy si něčeho ukousla i ona ode mě.

V nejtěžším týdnu, pro nás posledním – byl to týden dlouhých nočních směn – posedávali a polehávali zas všichni během „elektrické“ přestávky na svých obvyklých posedech. Každý se už naučil využít času nicnedělání ke zdřímnutí.

Nás již si v té době málokdo všímal. Seděli jsme vedle sebe na své lavičce, sami dva, v naprosté tmě. Odnikud, ani z ulice, nepronikal sem sebemenší paprsek světla. O sobě navzájem jsme věděli jen z občasného dotyku. Nevím, co mě to napadlo, najednou jsem si trošku odsedl a zvolna položil hlavu do jejího klína. Bylo to odvážné, nevěděl jsem, co se stane, ale ona to přijala v klidu, dokonce mi levou ruku podložila pod hlavu a pravou mě napůl objala.

Bylo mi blaženě.

Ležel jsem jí na klíně obličejem nahoru a toužil po ještě větším sblížení. Ale jak? Odvaha k dalšímu kroku mi chyběla.

Ona můj vnitřní boj poznala a vyšla mi vstříc. Pomalu se skláněla… a – n­áhle mě teplounce, voňavě, vlaze políbila. Bylo to překvapení, bylo to něco krásného, dosud nepoznaného. Nemohl jsem se nasytit toho důvěrného sblížení, toho tajemství jenom nás dvou… Trvalo celé vteřiny, rajské vteřiny.

Tak přece patříme k sobě.

Naše tajemství pak ve světle žárovek dostávalo nové rozměry. Práce nám šla od ruky jako nikdy, já jsem na stroji hobloval, má královna v munduru proletářky ohoblované přířezy ladnými pohyby odebírala a do rána jsme už nepotřebovali promluvit ani slovo.

Při rozchodu jsme věděli, že příští směna bude naše poslední a nebylo nám do zpěvu.

 

Celý den jsem se obával, aby směna tentokrát neprošla bez vypnutí proudu. Co udělám, jsem nevěděl, ale těšil jsem se na noc.

Když pak proud vypnuli a když bylo dopředu jasné, že máme času dost, vyšli jsme na nádvoří. Hvězdy svítily v černé noci, byla to vysoko, široko, daleko jediná zář. Stáli jsme těsně za sebou, ona vzadu, na pravé paži jsem cítil dotýkání malého ňadra. Nataženou rukou ukazovala nahoru, ptala se na jména souhvězdí a já přiškrceným hlasem odpovídal a bál se pohnout a víc než na hvězdy myslel na to, že ji musím obejmout, hned teď, než se mi srdce rozskočí. Myslel jsem na to, ale nenacházel odvahu. Sladká úzkost mi seděla v hrdle…

Vtom mě zezadu objala.

Vteřinu jsem zůstal zkoprnělý.

Ach Bože, kam to padám!?

Potom jsem se otočil, objal ji a – p­olíbil. To, co následovalo, bylo krátké, horké a vzrušující.

Ach, čeho jsem se to opovážil!

„Odpusťte, paní Patzelová!“

„Mlč, hlupáčku!“ zašeptala, „neomlouvej se, zavinila jsem to já.“

Pak jsme se drželi v náručí, učil jsem ji poznávat souhvězdí, tu a tam ji horce políbil, ona mi oplácela, a když zapnuli proud, hlava se mi točila a byl jsem nešťastný, že všechno končí.

To byla naše poslední noc, poslední směna.

Ráno, když jsme se rozcházeli, musel jsem jí slíbit, že tam na přípravce budu na ni myslet co nejméně, že se ničím nebudu rozptylovat, ničeho nebudu litovat, protože hlavní pro mě je vydržet tempo, které mě jistě čeká, složit maturitu a dostat se na vysokou školu. Sama mi příležitostně napíše, ale ode mě to nečeká, mám před sebou rok tuhé dřiny.­ Pak se uvidí.

„Tam se možná do někoho zamiluješ,“ řekla a jakoby v žertu dodala, „jestli ti na to zbude čas.“

Ještě jsme si zamávali. Naposledy.

Konec těšení se na zítřky.

Jaké budou ty nové? Bez ní!

 

 

 


12 názorů

revírník
26. 03. 2019
Dát tip

Tak to bylo. Díky, Luboši.


Kočkodan
25. 03. 2019
Dát tip
Díky (ne vinou) neproudění proudu mezi vámi a ve vás proudilo něco moc krásného...

revírník
25. 03. 2019
Dát tip

Díky, toto se mi taky dobře čte.


Čudla
25. 03. 2019
Dát tip

Moc krásně napsané. /*


revírník
25. 03. 2019
Dát tip

Děkuju ti, Jano, za milý komentář i tip.


vesuvanka
25. 03. 2019
Dát tip

Krásně napsané :-))). V roce 1952 jsem začala chodit do školy a na vypínání proudu se pamatuji, příjemné to nebylo. Doma jsme měli v pohotovosti svíčky. Pro Tebe mělo vypínání proudu zvláštní kouzlo :-))) TIP


revírník
25. 03. 2019
Dát tip

A co to teprve bylo, Ireno, tenkrát ve skutečnosti za emoce pro mě!

Gabi, to by bývalo bylo všechno úplně jinak, je ti to jasné, viď, moja cérenko adoptivní.

Honzo, těší mě moc, že i tobě jako zralému chlapovi ten příběh něco říká.

Je to pravda, Renáto, možná by bez vypínání proudu také bylo všechno trochu jinak.

Všem vám děkuji za zastavení a za tip.


bixley
25. 03. 2019
Dát tip

I ten socialismus a vypínání proudu má něco do sebe! Záleží na tom, jak to kdo umí využít. Opět moc hezké vyprávění. Myslím, že Tě mocmilovala a právě proto Ti přála to nejlepší. :-)


zeleda
25. 03. 2019
Dát tip

Tvé vyprávění, Jardo, je nejen obraz mládí, které hledá, ale i obraz své doby. Já jsem v roce 50 teprve šel do školy, ale na vesnici probíhal život trochu jinak, než ve velkém městě. Pro malé dítě, které příliš nepřemýšlí o politice a světě, to byla idylka, ve které se střídali kamarádi, knihy a příroda. 

Úžasně, až dojemně jsi popsal svůj první kontakt s tou ženou. Je to jemné, čtenáře přímo vtahuješ do děje a prožívám to s tebou. Pochopitelně za tip. 

Jak napsala Gora - po ránu příval emocí. Ale také nostalgie nad zmizelým časem.


že si sa ty nenarodil trochu neskôr, kačení zobáčku...* :)


Gora
25. 03. 2019
Dát tip

Jardo, hned po ránu takový příliv emocí...krásné.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru