Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Horymírka 43
datum / id02.04.2019 / 495215Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno269x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 43

Se zpožděním jsem teprve zjišťoval, že chci-li mít úspěch, musím se nejprve naučit, jak se učit. Až teď! Ve svých dospělých devatenácti, skoro již dvaceti letech! Ó jak jsem litoval svého dřívějšího nerozumu!

Nebyl jsem sám se svými obtížemi, nikdo neměl jenom úspěchy. Bylo pár takových, co poznali, že studium je nad jejich síly, vzdali to již a odešli. Do Vánoc nás znatelně ubylo.

Je to asi směšné, ale já jsem opravdové potíže s učením zažíval jen tam, kde by to málokdo čekal – v dějepisu. Kdyby byl Strýček Jedlička menší dobrák a hodnotil mě podle pravdy, nemohl bych snad být ani připuštěn k maturitě. Ten Jedličkův, pro všechny ostatní nejlehčí, spíš zábavný předmět – a možná právě proto –, b­yl na kapacitu mého mozku již za hranou toho, co tam ještě nahrnout musím a co už by bylo navíc, čili v mém pojetí zbytečné. Jistě proto, že jsem studium bral tak vážně, jsem pro nějaké dobyvačné choutky středověkých šlechticů či jejich kratochvilné zábavy už neměl porozumění. Pro mě tento předmět vůbec být nemusel.

Když se tak s odstupem hodnotím, je div, že jsem se tím svým neúsměvným pracovním zanícením všem okolo úplně nezprotivil.

Úplně asi opravdu ne. Proto i pro mě se v tom náročném, v mnoha směrech nesvobodném zámeckém pobývání v Čechách na Hané rodila a utužovala nová přátelství.

 

Ředitel Hajkr byl pravověrný komunista.

V napjaté politické situaci probíhala další série procesů se „zrádci lidu“. Republice neškodí jen vnější, ale i vnitřní nepřítel. Nikdy jsme jednoho ani druhého neviděli, ale slídil mezi námi. Bylo nám zakazováno s neznámými lidmi se bavit o tom, jak žijeme, odkud kdo z nás je, kdo a čemu nás učí, nikomu jsme neměli věřit. Náhodně nalezené, jakoby někým ztracené předměty, například plnicí pero, mohou být nastražené výbušniny. Podvratné letáky, co shazuje nepřítel z letadel, jsme neměli číst, ale odevzdat „na příslušných místech“, neboť lživá propaganda válečných štváčů by mohla narušit naši socialistickou uvědomělost.

Žilo se v tajnostech, ohrožení a strachu. V jednom zvlášť vypjatém týdnu na začátku léta jsme také my studenti drželi v obilních lánech noční hlídky proti záškodníkům a žhářům, a pak usínali na přednáškách.

Z domu jsem se dozvídal o novodobých koncentrácích. Ovlivněn Hajkrovým poučováním jsem o pravdivosti těch zpráv vážně pochyboval. Pak mi ale napsali, že do takového koncentráku zavřeli husovického kaplana, našeho oblíbeného katechetu pátera Albína. „Zavřeli ho prý za podvratnou činnost,“ psala maminka, „asi za to, že se schází s mladými, že za ním jdou.“

Měl jsem ho rád, byl mladý, hrával s námi na hřišti za orlovnou volejbal jako jeden z nás. To, že právě jeho zavřeli, bylo úplně nepochopitelné, nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, byl jsem zmatený a vnímal jsem to jako zradu od těch komunistů, jimž jsem užuž začínal věřit.

To bylo v zimě. V létě pak maminka napsala, že vězeňští dozorci v jakémsi kamenolomu pátera Albína k smrti umučili. Tak stručně to vyjádřila, bez podrobností, bylo to asi vše, co se k ní doneslo.

Co já na to? Litoval jsem nevinného člověka, ale nevzepřel se. Už jsem přivykal na dva světy, dvě pravdy. Vše divné, podezřelé, nevysvětlitelné b­ral jsem za nutnou součást pokroku, za daň budování světlých zítřků. Tak jako všichni kolem. Že je nám něco zamlčováno, jsme tušili, ale vědět raději nechtěli. Zavírali jsme oči a uši a byli vděčni vládě dělnické třídy, že nám umožnila za dělnické peníze studovat.

Naučil jsem se přijímat a tolerovat zvůli. Kupovali si mě demagogií. Prožíval jsem své jediné, nenávratné mládí, a to asi musí být sobecké.

Maturitu jsem složil s vyznamenáním.

I matiku jsem zvládl na výbornou, ale už nikdy bych takový maratón běžet nechtěl.

Ve vzpomínkách vidím ředitele Hajkra na maturitním večírku, kde byl poprvé za dobu, co jsme ho znali, veselý, ba až rozjařený. Připíjel si s námi na naši budoucnost jihomoravským bílým z Valtic od Jožky Mlátilíka, a vyprovázel nás do života radami: „Dřeli jsme vás nemilosrdně, to je fakt. Ale jenom proto, abyste byli připravení zvládnout něco daleko horšího – v­ejšku. Teď si můžeme být jistí, že většina z vás, co se tam dostanete, vydržíte až do konce. Ale varuju vás, chlapci! Zvlášť tebe, Jaroslave,“ vzal mě kolem ramen, „na vysoké už žádný honění za vyznamenáním! Tady se mi hodilo, jak ses do učení zažral, potřeboval jsem tady takovýho dříče, takovýho tahouna ročníku.“ V koutku úst mu cukalo a já jen zíral, co se to až teď, když je po všem, dozvídám.­ Dobrácky se pousmál: „Oba dobře víme, že žádnej matematik nejsi a nikdy nebudeš, že sis tu svou známku tvrdě vydřel. Ale vydřel, a to je hlavní, výbornou máš zaslouženě. Ale teď už dost, hoši,“ obrátil se na celý ansámbl, který se mezitím namačkal okolo nás, „co říkám, platí pro všechny – p­řednější než nějaká známka, než červenej diplom, je zachovat si zdraví! Pamatujte, na vysoké škole je trojka dobrá známka! Udělals, prošels, hotovo, jde se dál. Na to nezapomeňte. Dalších pět let už byste takový tempo, co bylo tady, nemuseli ve zdraví vydržet.“

Byla to zvláštní slova, poprvé za ten rok jsme slyšeli nabádání ke zvolnění tempa. Myslím, že později nejen já, všichni zbylí vyvolení si na jeho slova museli občas vděčně vzpomenout.

Maturitní večírek byla poslední příležitost, kdy jsem Oldřicha Hajkra, našeho přísného ředitele, viděl, kdy jsem s ním mluvil. Později vešlo ve známost, že po okupaci spřátelenými armádami v šedesátém osmém se jako pevný soudruh starého ražení stal rektorem vysoké školy báňské v Ostravě. Zůstal jím dvacet let. Stávkující studenty po sedmnáctém listopadu onoho památného roku vylučoval z univerzity tak dlouho, než byl jimi sám sesazen.

Kupodivu k němu ani po tom nelichotivém poznání nechovám odpor ani nepřátelství. Nějak nemůžu.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.04.2019 06:32:10dát kritice tiprevírník

Děkuju ti, Jano, za milý komentář.

03.04.2019 21:14:03dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, s velkým zájmem jsem si přečetla i tuto kapitolu z Tvého života - byl jsi opravdu bojovník a zvítězil i nad matematikou, máš můj obdiv :-))). Velmi pěkně jsi popsal i toto nelehké a rozporuplné období. TIP

 

03.04.2019 10:40:37dát kritice tiprevírník

Tys ho opravdu někde našel, Karle? Já jsem se o nic takového nikdy nepokusil, stačila mi zpráva z domu. Byl však takový, jak si ho pamatuju.

03.04.2019 09:25:49dát kritice tipK3
redaktor prózy

Velmi jsi mě, Jardo, tímhle dílem zaujal. Chápu pochopení pro pana Hajkra.

Obzvlášť mě zaujala zmínka o páteru Albínovi. Tak, že jsem si jeho životopis vyhledal a shledal jak velikou máš pravdu. Vážím si takových lidí, kteří víru neberou jako pánbíčkaření, ale jako rovnost a opravdovost.

02.04.2019 19:55:29dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Luboši, děkuju.

02.04.2019 19:19:09dát kritice tipKočkodan
Kupodivu k tobě ani po tomhle pokračování nechovám odpor ani nepřátelství. Nějak nemůžu. (mrkající smajlík)
02.04.2019 13:46:17dát kritice tiprevírník

Ano, Honzo, to bylo právě v tom všeobecném vzrušení po kotrmelci s korunou, kdy měla vláda obavu z nepokojů. Ale i to se nás dotýkalo jen zpovzdálí, snažili jsme se všecko pouštět z hlavy a soustředili se jen na to, uspět u maturity, která nás čekala až (ale stejně to bylo "už") v srpnu. Učební látky totiž pořád nějak neubývalo, dřeli jsme až do konce, včetně svatého týdne.

02.04.2019 11:43:33dát kritice tipzeleda

Není to jen obraz tvého života, ale i obraz tehdejší doby, zajímavý především pro ty mladší. I já jsem něco z té doby zažil, přesto, že máš v letech určitý náskok. Ale jako děti jsme to vnímali jinak, než rodiče. Otec, jako vedoucí pošty vyfasoval dokonce pistoli, když byla ve třiapadesátém měna. Jak jsem ho znal, tak by si s ní spíš ublížil, než aby jí byl schopen použít.  

Já takový studijní dříč jako ty nebyl a rozum jsem dostal teprve, když mne fakulta vyplivla zpátky do montérek. Máš můj obdiv pro svůj život i pro tyto memoáry. 

02.04.2019 11:00:33dát kritice tiprevírník

Ireno, ty podivné paradoxy ve vnímání toho, co všechno se odehrávalo kolem, byly tenkrát dost typické u člověka, který měl život teprve před sebou. Neuměl a nemohl se v tom pořádně vyznat. Aspoň u mě to tak bylo.

Renato, máš pravdu, bylo to skoro stejné před i po osmašedesátém, jenom ta chvilka bez cenzury v československém jaru zasvítila v tom temnu jako maják. Tehdy jsme začali slýchat kolem sebe o trochu víc pravdy. Jenože nakrátko.

02.04.2019 10:20:30dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Hezky vylíčený boj se studiem i s těžkou dobou padesátých let. Určitě jsi byl silný jedinec, když jsi to všecko zvládl. Tvůj postoj k situaci velice chápu, člověk, zvlášť mladý, tomu nemohl rozumět. Přestože jsem se narodila na konci padesátých let, vím, jak to bylo těžké i za normalizace. T.

02.04.2019 09:07:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavá kapitolka, popisuješ úspěšnou přípravu na studia vysoké školy, ale i hrozivou atmosféru padesátých let v naší společnosti. Při hodnocení života s ideologií Strany jsi na sebe přísný...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.