Normalita 3

Asi je to příliš silné kafe i pro mě, sem dávat něco, čemu věřím. :-(Už čekám, co si zase vyslechnu:-)

Mám dvojky ve škole.

Je mi pětatřicet.

Vidím svobodu na kanále s nahotinami.

Sháním se po přátelích a po zábavě.

Nosím džínsy.

Chtěl bych žít v jižní Dakotě.

 

Stanovuju si cíl projít si všechny šuplíky.

Domáhám se pořádku.

Hladím se po tváři a proklínám družinářku.

Nakonec se obracím na ministerstvo lehkých žen a vyplňuju formulář se žádostí o podporu.

 

Pořád chci žít v Dakotě, ale v severní.

Od zubu vpravo dole se mi odchlipuje sklovina.

Mé ochlupené rty blednou.

Slzy mi tečou po bradě.

Z ministerstva přichází žádost o doložku.

Posílám doložku.

Chci oprávněně čerpat podporu pro zdravotně znevýhodněné.

 

Mám prý nižší emoční a sociální inteligenci.

Od kamaráda dostávám turistické boty.

Příroda visí na obraze v kuchyni.

Už jsem ji dlouho neviděl dýchat.

Maminko, zachraň mě.

Jsem jako Ariadna kladoucí nit všude, kudy projde.

Jen není chrabrých Théseů a pověsili Krista.

 

Zaslíbená Dakoto, co jsem se napáchal zločinů a křivd.

Rozpřáhnul jsem se k odpovědi jako k políčku.

Matko, přírodo, Bože!

Jsem opět čeledín ve vepříně, mám však dva koně ukryté mezi prasaty.

Na pravou tvář mi usedl cvrček.

Držím, aby vydržel, polykám protesty.

 

Sluníčka, ploštice, prázdný byt, iniciativa kozí farmy.

Přišel mi dopis z ministerstva.

Má žádost byla vyslyšena.

Napříště budu žít se ženou.

Až mi ji opatří, přinese rozhodnutí o svém uskladnění sama.

Budeme se vzájemně uctívat a milovat.

Značka: normální lidé.

---