Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jeden den v životě Václava Šiška

07. 04. 2019
1
1
288
Autor
B.neboV.
Václav Šišek vstal jako každý všední den ve třičtvrtě na pět. Vyčistil si zuby, prohrábl rozkrok a šel si připravit vydatnou snídani, sestávající ze tří krajíců chleba s uherákem. Při jídle usrkával svého prvního dnešního turka ze svého oblíbeného skleněného hrnku, v obchodech k nalezení pod elegantním názvem "Venezia".
 
Když dojedl, praštil s nádobím do dřezu, oblékl si svou sepranou šusťákovku a vyrazil na autobus. Cestou zachmuřeně přemítal o tom, kolik let mu ještě zbývá do toho zatraceného důchodu. 17. A mladí robit nebudou, všichni se flákají na školách.
 
Budova továrny na měděné plechy byla stejně pochmurná jako on. 5:59 si odpíchnul příchod a vyrazil do kuchyňky pro další dávku turka. 
 
"Tak oni odhlasovali to potrestání Maďarska, slyšel jsi to?" prohodil ke kolegovi Láďovi.
 
"No jo, eurohujeři zasraní. Orbán ví co dělá a na ty jejich proimigrantské dohody jim sere."
 
"A co udělají ti naši kreténi? Babiš, to je dobrý premiér! Zrádce republiky to je, když podporuje tohle."
 
"No a ti zhulenci Piráti jakbysmet."
 
"Zmrdi zasraní, bych ten parlament celý vystřílel."
 
Za rozhovorů na podobné téma pás plechu pomalu projížděl výrobním procesem, až byl čas na oběd. Václav s Láďou si oprášili špinavé ruce o podobně špinavé montérky a vyrazili do závodní jídelny. Na jídelníčku byla sekaná s bramborovou kaší, vepřový bůček se zelím a houskovým knedlíkem a těstovinový salát se zeleninou a olivami.
 
"Co si bereš?" zeptal se Láďa.
 
"No z nějakých nudlí se tak najím určitě. Bůček si vezmu, toho bude hodně."
 
"Máš recht." přitakal Láďa.
 
"Kolik knedlíků? Čtyři, pět?" zeptala se kuchařka.
 
"Šest mi dejte. A pořádně mi je pomastěte, táák." dmul Václav břich nad tím, jaký je chlapák, co to všechno sní.
 
Načepovali si jedovatě zbarevnou vodu, nazývanou "limo", a usadili se vedle mladého technologa. Ten byl narozdíl od nich čistý a právě jedl výše zmiňovaný těstovinový salát. Už jen to z něj dělalo přirozeného nepřítele. Vrhli po něm opovržlivé pohledy, ale nahlas pochopitelně nic neřekli. Počkali si až na poobědovou cigaretku, ve špinavé kuchyňce pěkně mezi svými, kde se nemuseli bát případné konfrontace.

"Frajírci mladí, jenom vysoké školy to má a robit to neumí." vypustil Václav svou frustraci ven.

"No jo, to v kanclu u počítače, to se jim to sedí, ale kdyby se měli s náma pořádně ušpinit, to by se posrali." přizvukoval Láďa a okamžitě tak vtáhli do debaty i zbytek osazenstva kuchyňky.

"Jo ale kolik peněz za to mají! Synovec dělá ajťáka, vole a ségra říkala, že prý bere, no nekecám, padesát čistého."

"Počítače, vole. A za pořádnou práci nás nezaplatí.Já vám říkám, tenhle svět jde do sraček."

"My se budeme dřít, důchodu se nedožijeme a kdo přijde po nás? Ti mladí robit nebudou!"

Pás plechu stále projížděl výrobním procesem, až nastala půl druhá a všichni se začali nenápadně trousit do šaten, kam mají správně odcházet nejdříve 13:50, a to za předpokladu, že už je vystřídala odpolední směna. Ve třičtvrtě na dvě už všichni, teď už velmi nápadně, postávali u píchaček a čekali až odbije druhá.
 
Václav vyrazil na autobus, kde se spokojeně uvelebil, nasadil si sluchátka a zaposlouchal se do tónů hezkého českého vlasteneckého agrorocku, který byl jeho srdci nejblíže.

Když přišel domů, našel svou přítelkyni Irenu shrbenou u počítače. Lehce ji líbnul na čelo.

"Co to čteš?" zeptal se.

"No o těch syrských děckách, slyšel jsi to?"

"No chlapi říkali v práci. To je fakt vrchol. Nasadíme si do kožichu padesát syrských blech. A ti sluníčkáři tomu samozřejmě tleskají, jak jinak. Uvařilas něco k jídlu?"

"Ne, máš tam sádlo v ledničce, tak si namaž chleba."

"Zajdu na jedno do Kocoura. Půjdeš se mnou? Bude tam Radek s Milenou." ptal se s hlavou v lednici.

"Hmm, jedno točené bych si dala," přistoupila k němu Irena zezadu a laškovně ho pleskla přes zadek.

A tak šli. Řečený "Kocour" nebyl daleko, stačilo jen přejít jejich sídliště na druhý konec. Hospodská je družně zdravila a stejně tak štamgasti. Usedli na své obvyklé místo. Radek už tam byl.

"Kde máš Milenu?"

"Ale, malá má horečku, tak s ní zůstala doma."

"No to jsem teď četl, že prý to tu ti imigranti zavlíkají ty jejich nemoce. A chudáci naše děcka na to nemají protilátky."

"Hovada černé, bych to střílel."

"Však já se chystám, že si napřesrok udělám zbroják. Moji rodinu tady nikdo ohrožovat nebude. A ti islámové už vůbec ne!"

"Moje řeč! Tak na zdraví!"
 

1 názor

Danny
07. 04. 2019
Dát tip
Dobře vykresleno, tip.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru