Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žlutej pes

08. 04. 2019
32
52
3472
Autor
Gora

 

Důchodce Klásek odemykal přesně v pět ráno mříž trafiky tak malé, že mít jen trochu větší břicho, nevešel by se dovnitř. Pro člověka, který si k penzi rád přivydělá a ještě ho baví nezávazně poplkat s lidmi, skvělý džob. Všichni v té čtvrti tušili, že až jednou zůstane krámek zamčený, už tam nikdo jiný prodávat nebude. Podobný „srdcař“ by se těžko našel.

Dámy s pejsky se rády stavovaly na kousek řeči. Trafikant byl dobrý vypravěč.

„Včera jste nám slíbil příběh o nějakém žlutém psu, viď, Eriko?“ zajímala se paní Alenka a pohledem vybízela kamarádku Eriku, aby se přimluvila.

„Mám polední pauzu, jsem vám, dámy, k službám,“ nedal se prosit a usedl mezi pejskařky na lavičku vedle své boudy.

 „Přes ulici, přímo proti trafice, vidíte bílej domek. Tam jedné noci začal ten příběh…“ ukázal prstem na protější řadovou zástavbu. Důchodkyně hleděly tím směrem. Jejich raťafáci zalezli do stínu lavičky a odpočívali.

Klásek jako bývalý ochotník ztišil hlas, aby vyprávění získalo napětí.

„Přes měsíc v úplňku se pomalu sunul mrak. Žlutý pes měl pelech pod stolem v kuchyni. Kdykoliv zvedl hlavu, oknem viděl ven. Když spal pán, on hlídal.  Byl na to zvyklý. Okno v přízemí bylo teď v létě otevřený a k citlivým uším dolíhaly různý zvuky. Šumění splavu. Šramocení kocourů na půdě. První ranní autobusy. Pes poklimbával, ale všechno registroval,“ napínal Klásek zvědavé ženy.

„Z druhý místnosti v domku se najednou ozvalo žuchnutí. Jen tuším, co bylo asi dál - pes zastříhal slechy a postavil se," gestikuloval Klásek, jak se pokoušel vcítit do situace.

„Váhavě přešel ke dveřím do pokoje, kam nesměl. Stoupl na zadní a mohutnou tlapou zmáčkl kliku. Nedokázal dveře otevřít úplně. Hned za nimi totiž ležel na podlaze jeho pán a chroptěl. Strkal do něj čumákem. Marně. Něco podobnýho už jednou zažil a cítil velkou úzkost. Zakňučel a vrátil se do kuchyně. Opřel se o parapet a začal štěkat do ulice.“

Tady se trafikant odmlčel v dramatické pauze.

„To ráno jsem šel jako vždycky do práce. Odemykám  mříž na trafice a  kouknu k bílýmu domku. Ještě nikdy jsem neslyšel toho velkýho žlutýho psa štěkat, a to už ho měl starej Houska přes rok,“ posunul si klobouk do čela.

Dámy visely očima na rtech vypravěče.

„Jak to bylo dál, a hlavně  - co ten pán?“

„Nahlídnul jsem oknem v přízemí, přivolal sanitu a nechal ho odvézt do nemocnice, ten pan Houska prý prodělal slabší mozkovou příhodu. Slabší proto, že ji přežil.“

„Co pes, musel do útulku?“

„Nosil jsem mu v kastrolku něco k jídlu, žena vyváří jak pro regiment, a tak moh pes zůstat tam, kde je zvyklej. Starej pán mi nechal klíč od domku. O polední pauze jsem žlutýho psa bral na vycházku. Odevzdaně lehával na svém místě v kuchyni, krásnou hlavu položenou na tlapách, a vyhlížel, kdy přijde jeho pán. Takhle to šlo měsíc a už jsem doma u manželky oťukával terén, že si ho necháme. Potom jsem viděl, jak sanita přivezla pana Housku zpátky.“

„Vždyť já ho vlastně od vidění znala. Není to ten, co mu umřela žena a půl roku nato jediný syn?“

„Alenko, myslíš pána, co chodil v hnědé bundě a opíral se o hůlku? Tak to si na něj taky vzpomínám,“ přidala se i Erika.

„Ano. Denně jsem se za ním stavil, abych mu donesl nákup.“

„To bylo od vás moc pěkné, jak jste se staral, nejdřív o psa a pak o pana Housku…“

„Jen jsem s ním mluvil, kvůli trénování řeči. Říkal – musím se postavit na nohy, abych dochoval psa, je to jediný, co mi po synovi zůstalo.“

„Proč zemřel jeho syn, musel být ještě mladý?“

„Zapeklitá věc,“ ztišil hlas Klásek. „Povídá se, že si píchl omylem nějaký svinstvo do žíly, byl totiž narkoman. Jeho pes do něj strkal čumákem, když chroptěl na zemi na špinavý matraci, ale tentokrát marně. Den a noc  tak strašně štěkal v opuštěném baráku na kraji města, až někdo zavolal městskou policii. Pes se naučil i otevírat dveře, jak ho ten mladík věčně někam zavíral. Jo jo, smutné.“

Posluchačky na lavičce zamáčkly slzu. Pro mladíka i pro psa.

„Ten muž se dělil s čoklem i o jídlo, žilnatou rukou přitom hladil srst barvy zralý pšenice.

- Syna jsem měl častěji hladit a pomoct mu, když byl ještě čas, říkával přitom. - Hladit a naslouchat.

Jednoho rána opravdu znovu vyrazili na obchůzku, shrbený muž a pes. Pán se opíral o hůlku, pes šel u nohy hned vedle hole. Starost o psa ho vlastně na ty nohy postavila. Přicházeli do trafiky pro noviny. Rád jsem se za nimi díval. Dokázali to, pán a jeho neobyčejnej pes… Byli spolu ještě několik let, než pes pošel stářím. Pan Houska prodal domek a žije v domově důchodců."

„Vy umíte tak krásně vyprávět, pane Klásku. Příště zase přijdeme, viď, Eriko!“

„Teď už běžte na oběd, než se bude vaše paní zlobit,“ dodala Erika.

Trafikant se rozloučil nadzvednutím klobouku a vykročil opačným směrem než dámy s malými psíky na vodítku.

„Pane Klásku, pane Klásku!“ zavolala ještě paní Alena. „Jak se vlastně ten pes jmenoval?“

„Jméno neměl. Byl to prostě žlutej pes.“


52 názorů

Gora
16. 01. 2021
Dát tip

Možná i měl, ale ze své vzdálenosti "pozorovatelky" jsem je nezaregistrovala. Děkuju ti.


Jamardi
16. 01. 2021
Dát tip

Škoda, že neměl jméno.


Jamardi
16. 01. 2021
Dát tip

Moc šikovný pes a ochotný pán.


Gora
12. 05. 2019
Dát tip

Vigan, nevadí, snad příště.


Janina6
04. 05. 2019
Dát tip

Za mě určitě lepší :-) Jasně, beru, že děda byl skvělý vypravěč, jinak bych mu "nevěřila" těch vět dvě třetiny :-)


Gora
03. 05. 2019
Dát tip

Tak jsem  - snad přijatelně - upravila. 

Nesmíme zapomínat, že starý Klásek býval ochotníkem a dokázal se vzletně, i když lidově vyjadřovat - to z něho dělalo skvělého vypravěče:-)


Gora
03. 05. 2019
Dát tip

Díky, Janino, ty věty, které jsi vypíchla, poupravím!


Janina6
03. 05. 2019
Dát tip

U takových příběhů ze života, které by čtenář mohl celkem běžně prožít nebo znát z doslechu, je obzvlášť důležitý způsob vyprávění – pokud by byl taky běžný, může (aspoň u mě) nastoupit nuda. Tady se mi právě líbí to ne úplně tradiční pojetí vypravěče, tedy to, že vypráví „postava jiným postavám“ – příběh uvnitř příběhu. Jen bych se snažila v přímé řeči vyhnout příliš rozvětvené květnaté mluvě: „hladíval žilnatou rukou krátkou srst barvy zralý pšenice“ je sice krásná věta, ale zní mi literárně, nevěřím, že vyšla z pusy dědovi na lavičce. Taky jsem se trochu zasekla v úvodu na dvou velmi rozvitých větných členech – na místě, kde Klásek odemykal „každý den kromě neděle přesně v pět ráno mříž trafiky tak malé, že…“, jsem se už akutně potřebovala čtenářsky „nadechnout“. Zato chci pochválit skvělý popis děje v odstavci začínajícím „Přes měsíc v úplňku“, to je výborný styl, kratší věty, některé až heslovité, ale výstižné. Samotný příběh je sice smutný, ale ostří pointy otupí to ženské štěbetání, takže vlastně žádný přehnaný doják, i to je mi sympatické. Musím říct, že Žlutej pes se mi četl dobře a že na něj pravděpodobně hned nezapomenu, a tak to má asi být. Přidávám tip.


Gora
29. 04. 2019
Dát tip

Chtěla bych se nominovat do soutěže, avi:-)


Gora
13. 04. 2019
Dát tip

To já jsem ráda:-), díky ti a dobrou klidnou noc.


supizmus
13. 04. 2019
Dát tip
Milé čtení. Několik příběhú v jednom. Su rád, že jsem na Tebe narazil, rád Tě čtu :-)

Gora
13. 04. 2019
Dát tip

Dášo, díky, chtěla jsem zkusit trochu jinak než obvykle. Dík za názor.


Dagmaram
13. 04. 2019
Dát tip

hezký příběh, dojemný. Trochu mi tam chybělo vtáhnutí do děje. Možná to chtělo trochu slang a víc vybarvit prostředí detaily. Aby si člověk připadal, že tam je. Tip


Gora
12. 04. 2019
Dát tip

Díky, Lakrove, jsem ráda, že se líbilo...


Lakrov
12. 04. 2019
Dát tip

Ani nevím čím, ale líbí se mi to. Snad tím postupným dávkováním informací,  protože přesto, že se vlastně jedná o "užvaněnou miniaturu", nepůsobí to tak,  a dobře se to čte.  Tip.

 P.S. Po odhlédnutí k názvu a jménu autora už vím, proč se to dobře čte :-)  


Gora
09. 04. 2019
Dát tip

Okamžiku:-)- přeháníš, ale dobře se to čte, dík!!


kvaj
09. 04. 2019
Dát tip

No jo, Irenko.


Gora
09. 04. 2019
Dát tip

Janičko, za tvůj zájem jsem moc ráda:-)


Gora
09. 04. 2019
Dát tip

Luboši, pan Klásek je takový renesanční člověk, díky moc.


Gora
09. 04. 2019
Dát tip

kvaji, asi si zůstaneme každý na svém, rozhodně díky, že jsi pozorný čtenář!


vesuvanka
09. 04. 2019
Dát tip

Krásně vyprávěný smutný příběh... TIP


Kočkodan
09. 04. 2019
Dát tip
Jsem rád, že kardiak pan Klásek odemykal, moc nerad bych ho totiž viděl za mřížemi. Žlutého psa jsem ale viděl, respektive slyšel rád. I bez Ondřeje Hejmy. (mrk)

kvaj
09. 04. 2019
Dát tip

To s tím strkáním čumáky jsem přece nerozporoval. Psal jsem o tom, že nelze přisuzovat zvířatům lidské pocity, jelikož zvířecí prožívání se od lidského značně liší. Konkrétně pes je tvorem, který žije ve smečce, kde vládne jednoznačná hierarchie, a tomu odpovídá jeho prožívání. Ostatně i ta často zmiňovaná psí věrnost vychází z chování ve smečce a zcela určitě není totožná s věrností lidskou. Lidská věrnost je totiž uvědomělou volbou, kterou ovlivnuje morálka, výchova atd., psí věrnost je však záležitostí pudovou.

Tady jde však o něco jiného. Pokud píšeš ve třetí osobě, jsi coby vypravěč pán bůh a vidíš do hlav a znáš všechny myšlenky a pocity svých postav včetně zvířecích. Pak se jedná jen o to, jak moc je to pro čtenáře věrohodné. Ona věrohodnost byl případ tvého příběhu s autistou. Pro mě to příliš věrohodné nebylo. V případě trafikanta Kláska šlo ale o jeho vyprávění v přímé řeči, takže pocity psa nemohl znát. Na druhé straně to mohl takto říct a ty ženo to mohly bez problémů přijmout. Jenže Klásek snad ale nebyl přímo přítomen tomu, když jeho souseda ranila mrtvička. Nebo ano?


Gora
09. 04. 2019
Dát tip

Měla jsem za život hodně psů a nejen podle toho, jak se chovali - fyzicky - se daly celkem snadno odhadnout jejich myšlenky:-).Existuje něco jako řeč těla, a ta je pro soužití zvířete s člověkem dost důležitá.

To by, kvaji, nemohl nikdo o nikom psát, ani povídat, vlastně cokoliv z hlavy toho druhého, jednou jsi mi psal to samé o jednání autisty - Můj nedělní příběh, tuším...ale to jen tak na okraj.

V každém případě - jednou jsem upadla na zahradě a nemohla vstát, a obě rotwajlerky i borderkolie do mne čumáky strkaly a chtěly, abych vstala. Konkrétně tohle z příběhu je moje vlastní zkušenost.


kvaj
09. 04. 2019
Dát tip

Klíčové slovo je asi. Člověk neví, co cítí zvířata, pouze se to domnívá a přisuzuje jim lidské vlastnosti a emoce. 


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Evži, já taky. Je to kromě konce skutečný příběh, pána jsem nedávno viděla, o holi se belhá se psem, ale usmívá se...


Mne to vždycky tak dojme. Jsem prostě psí člověk. :-) /T


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

kvaji, děkuju, ano, to první pozměním, ale na úzkosti trvám ... pan Klásek znal historii psa a jeho původního pána, a každý pes by asi cítil úzkost, když jeho pán spadne a chrčí:-(


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Díky, Čudlí:-)


kvaj
08. 04. 2019
Dát tip

Jak se už vyjádřili ostatní, napsalas to s laskavostí. Mám jen dvě drobné připomínky. Klásek vypráví, že se v bílém domku odehrál jedné noci ten příběh. Ten příběh oné noci však jen začal. A druhá připomínka: pan Klásek nemohl vědět, jestli pes cítil úzkost.


Čudla
08. 04. 2019
Dát tip

Líbí /*


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Květoni, děkuju, mám radost, že se líbilo:-)


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Děkuju, Karle, to slovo jsem vyměnila...


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Alegno, děkuju ti:-)


Líbí se mi to. Zvláště ty vypravěčské prostředky navozující atmosféru, jako - přes měsíc v úplňku se pomalu sunul mrak - a tak podobně.


K3
08. 04. 2019
Dát tip

Citlivě zpracovaná povídka. Jo, když si lidi vyprávějí, tak to je ještě fajn.

Jediné o co jsem škobrtnul je slůvko chcípnul, myslím, že narušuje takovou tu úctu k psovi samotnému i strukturu poklidného vyprávění. Asi by bylo lepší pošel nebo tak nějak:). Možná je tam ale záměr, nevím.

Jinak mi vyprávění zpříjemnilo dnešní oběd. T.


Alegna
08. 04. 2019
Dát tip

přidávám se k chvále, umíš hezky o lidech i o zvířatech vyprávět


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Coutinho, uvažovala jsem o tom již předtím, a začala momentem, kdy pes leží pod stolem a pozoruje...ale přišlo mi to nějak nešikovné, psát jen o nich dvoou, příp. o synovi, protože je to hodně smutné. Emočně bych to nezvládla...Klásek a spol. to měli odlehčit, ale jestli se tak stalo, sama neposoudím..,. jen, že mne bavilo to napsat. Díky!


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Old., díky a ozvi se:-)


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Renato, děkuju za vše:-), trpělivá čtenářko .


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Jardo, moc díky za milá slova!


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Hanko, můj dík letí tam k braťiam:-)


Gora
08. 04. 2019
Dát tip

Di, děkuju moc!


Coutinho
08. 04. 2019
Dát tip

Krásný příběh, ale jak už jsem ti psal, vzít si jen ten motiv narkomana a psa, bez toho, že to vypráví pan Klásek, a jen z toho udělat povídku, bylo by to ještě o fous lepší :-) ale to je můj názor... jinak napsané jako vždy na jedničku.


Oldjerry
08. 04. 2019
Dát tip

Jsi proklatě dobrá vypravěčka. Je to v podstatě prkotiny a ty z toho uděláš román na půl stránky... (:-D ?  líbí se mi to, ještě ti dnes napíšu.


bixley
08. 04. 2019
Dát tip

I já jako majitelka psíka jsem zamáčkla slzu. Na psech je nejkrásnější, že nikdy nelžou a stojí při pánovi. :-) Moc hezky napsané.


revírník
08. 04. 2019
Dát tip

Dojemný příběh. Laskavě vypovězený, jak jsme u tebe, Ireno, zvyklí.


8hanka
08. 04. 2019
Dát tip

 vieš tak krásne prerozprávať príbehy "obyčajných" ľudí a zvierat, zase mám slzy v očiach...

*****


Diana
08. 04. 2019
Dát tip
Pan Klásek opravdu umí krásně vyprávět! :-)))****

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru