Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Rolling Stones u nás na chatě
datum / id10.04.2019 / 495443Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno305x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Rolling Stones u nás na chatě

     Děda z matčiny strany, někdejší slévač, byl energickým mužem, který si nenechal hned tak něco líbit a dokázal si stát za názory a obhajovat své jednání. Z mého otce měl ale jakýsi strach. Bylo to nepochopitelné, protože táta byl člověkem veskrze mírným a laskavým, navíc svobodomyslným a každému dopřával volnost v jeho mínění, přesvědčení i konání.
     S dědou se zase tak často nestýkal. Ponejvíce na chatě, ale i tam se spíš míjeli, takže se setkávaly daleko víc výsledky jejich snažení než oni sami. Na chatě realizoval otec své stavitelské zušlechťovací plány, jakož i tvůrčí výboje, aniž však kohokoli o svých záměrech dopředu informoval. Děda měl zase nezřízenou touhu být užitečný a pomáhat při zvelebování našeho letního sídla. To také činil, ale pokaždé s obavami, co jeho dílu zeť řekne. Jeho strachy však logiku měly, neboť tátu několikrát málem klepla pepka, když zhlédl, co zase děda natropil.
     A tak se stalo v dobách, kdy do chaty ještě nevedla elektřina a kdy jsme neměli dokončenou podlahu v patře, že otec opatřil krásně hoblované a falcované palubky s tím, že je příští víkend položí. Jenže se na chatu řízením osudu nedostal. Zato jsme tam jely my děti s babičkou a dědou.
     Ten v sobě už dlouhou dobu choval ideu, že u chaty nedaleko okna do kuchyně vybuduje sklípek k uchovávání potravin podléhajících rychlé zkáze. Nebyl to v jádru špatný nápad. Kdo zná situace, kdy není k dispozici chladnička, ví, jak svízelné je udržet zejména maso a máslo v letním období v poživatelném stavu. Děda měl ke stavbě sklípku cement, písek, vodu i elán, a teď se tu navíc nečekaně objevila i prkna na bednění čili šalunk.
     Jako nejstarší z vnoučat jsem dědovi pomáhal kopat sklípek ve stráni, dokonce i řezat palubky na bednění, a pak do něj šťouchat beton. Než se nachýlila neděle k času odjezdu, byl sklípek na potraviny hotov, stačilo jen vyrobit a nasadit dvířka.
     Avšak následující pátek jsme jeli na chatu s mámou a tátou, který byl odhodlaný dokončit podlahu v patře krásnými palubkami, jimiž se náležitě pyšnil, neboť v oněch časech nebylo snadné podobná prkna sehnat. Místo hladkých falcovaných desek nalezl však pouze hromádku betonem zasviněného dříví, dobrého leda tak na spálení.
    „Ježíšmarjá!” zděsil se. „Vždyť ve sklepě pod verandou je prken na šalunk celá halda. Víc ale záležitost nekomentoval a dodělal podlahu právě těmi nehoblovanými starými prkny. Vydržela léta.
    Otce ovšem ranila více jiná příhoda. Kromě jiného se tehdy zabýval hledáním a výrobou samorostů a postupoval od malých, neškodných figurek ke stále větším dřevěným artefaktům, až dospěl ke stojacím lampám, kterých vytvořil značné množství, a vedle naší domácnosti jimi oblažil veškeré příbuzenstvo a mnohé známé. Jednou však v lese narazil na zvlášť velký a silný, bizarně pokroucený a vykotlaný kus stromu. Okamžitě se do něj zamiloval a odvláčel jej z hlubin lesa až k úvozové cestě, kam se dalo dojet naší starou motorkou se sajdkárou, tou dobou již vyřazenou ze silničního provozu. Otec tedy sukovitý kmen naložil a dopravil ho na chatu, kde se na něj zálibně díval, a už se těšil, jak ho příští týden zbaví kůry a shnilých částí, vycídí jej šelakem, aby se tento monumentální samorost mohl zaskvět v celé své hrbolaté kráse a udivovat kresbou dřeva. Kam ho pak hodlal umístit, bylo ovšem ve hvězdách.
     Tohoto trápení ho zbavil děda se svým synem Jardou, kteří dorazili následující víkend na chatu o den dřív. Strýc Jarda rád dokazoval svou sílu, což se na chatě projevovalo zejména tak, že s oblibou řezal a štípal dřevo na topení. Nezalekl se ani obrovského pokrouceného kmenu. V pátek ho statečně rozřezal na špalky a v sobotu ráno ty špalky rozštípal, ač to byla dřina jak pro vraha. Když jsme dorazili my, strýc právě ťal sekerou do posledního kousku otcova nebohého samorostu.
     „Jarouši, nevoz sem takové sukovaté dřevo. Vždyť to nejde rozřezat ani rozštípat,” vytkl otci hned děda.
     Ten oněměl zděšením. Sotva po chvíli nabyl slov, řekl jen: „Tak to vám tedy pěkně děkuju. Já se s tím vláčím z takový dálky a vy dva ten nádherný samorost rozřežete na topení.” Na druhé straně nás jeho rozštípaný klenot v zimě pěkně zahřál.
     Jistě nebylo výrazem odplaty, že se dědův sklípek nikdy nedočkal zahájení provozu, ale naopak zmizel v nicotě. Otec měl totiž v plánu stráňku za chatou, kde se sklípek nalézal, odkopat a vytvořit tam plácek pro parkování našeho fiátku. Byla to práce namáhavá, v jílu se kope těžko, což jsem poznal na vlastní kůži, a pokud k tomu připočtu úděsné množství balvanů, které jsme museli vytěžit ze země, ještě teď mi naskakují krůpěje znoje na čele. Dědův sklípek, jehož stěny byly vytvořeny pomocí vzácných palubek, vzal při tom kopání pochopitelně za své. Zato se nám ale utěšeně navršila halda šutráků, které táta hodlal později využít ke zpevnění stěny, jež vznikla po odkopání stráňky, aby mu hlína nepadala na zbrusu nové parkoviště. O tom, co chce s kameny učinit, však jako obvykle nikoho, ba ani mě neinformoval.
     Než se dostal ke stavbě kamenné zdi, dorazil na chatu děda a s ním i my děti. Dědova pořádkumilovnost nemohla snést tu nevzhlednou haldu kamení poblíž chaty. Shodit balvany dolů k potoku navíc nepředstavovalo ani zdaleka tak pracnou činnost, jako je vykopat. Ba co víc, skýtalo zábavu pozorovat, jak valící se kameny (anglicky Rolling Stones) nabírají rychlost, až se nakonec čvachtavě zaryjí do rozměklé půdy u potoka. Daleko namáhavější je bylo na kolečkách za pomoci lana a kladky dopravit následující týden zase nahoru.
     Za pozoruhodné jsem považoval, že otec při té neskutečné dřině nijak nenadával, jen si v přestávkách sám pro sebe cosi nesrozumitelně mumlal. Zřejmě už byl na dědovy iniciativy zvyklý. Kromě toho tátovy reakce korespondovaly s jeho svobodomyslností a s přesvědčením, že každý má právo na volnost v názorech i jednání. Dnes už jsou strýc Jarda, děda i otec dávno na onom světě, zatímco opěrná zeď i parkovací plac pro auto u chaty je výrazně přežily. A řekněte sami, jak bych mohl napsat tuto povídku, kdyby se ti dva na všem vždycky dopředu domluvili.

  
https://kvaj.blogspot.com




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.05.2019 09:37:27dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Jsem rád, jestli se ti to líbilo, Jani.

03.05.2019 09:36:54dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. Snad proto, že mi o vzpomínky ani tak nešlo nešlo, možná můj text jejich rámec přesáhl. Napsal jsem asi pět či šest příběhů s mým otcem, a než jsem je začal psát, přemýšlel jsem, jak ty příhody uchopit. Časem jsem nabyl přesvědčení, že bude nejlepší, když je nebudu roubovat na nějaké fiktivní postavy a nechám to v rovině osobních zážitků.

03.05.2019 09:11:48dát kritice tipvesuvanka

Pěkně a vtipně napsané :-))) TIP

15.04.2019 15:27:40dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Je to sice "jen" takové vzpomínkové vyprávění, ale napsané je to velmi vtipně,  a to jak výběrem těch ilustračních událostí, tak způsobem, jímž jsou  ty události podány.  Tip.  

14.04.2019 22:45:40dát kritice tipBystroočko

Pre mňa pekné a návrat do detstva a spomienky do budúcnosti.

12.04.2019 11:47:55dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji,  Přemku. Zažívali jsme spolu dost legrace, i když samozřejmě byly i horší chvíle. 

12.04.2019 10:30:27dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, máš skvělé předky, proto se ti lehce píší krásné příběhy. Tip!

10.04.2019 23:04:54dát kritice tipZdenda

cca

10.04.2019 22:38:20dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Aha, Zdendo. Jestli dobře počítám, první odstavec má 3,5 řádku. Takže navrhuješ, abych ho zkrátil o 1,75 řádku?

10.04.2019 20:31:44dát kritice tipZdenda

Asi to má být jako nějaký svébytný styl, ale já se nemůžu ubránit pocitu, že bych z úvodního odstavce vyškrtal přinejmenším... moment... přinejmenším... hele, nemůžu se dopočítat... ale přinejmenším půlku.

10.04.2019 18:49:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Andělko. Pokud jsem tě pobavil, splnil  jsem svůj cíl. Ve skutečnosti ony příhody tak srandovní nebyly, ale otec (a tím pádem i já) je bral s nadhledem.

10.04.2019 11:09:00dát kritice tipAndělka1

Směji se nahlas...je nádherné v životě zažívat patálie...jinak  by nebylo o čem psát, nuda převeliká může klidný a řádný život i práce na chatě...(hi...hi)..být. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.