Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Horymírka 48

15. 04. 2019
8
10
1086
Autor
revírník

 

Mé dvacáté narozeniny uprostřed března se odbyly tím, že mi poštou přišla dvě přání – o­d našich a od Boby. Nikdo v zámku si toho nevšiml. Naštěstí. Nestál jsem o žádné „oslavy“.

Na konci března mi maminka psala, že v neděli, přesně dvacet roků a jeden týden po mých narozeninách – p­řed těmi dvaceti lety to byla středa – s­e narodila má druhá neteř. Jmenuje se Dagmar, tak to Marta chce, ale budeme jí říkat Dášenko. Je to roztomilá holčička, určitě se mi bude líbit. Narodila se u nás doma v Horymírce, na téže posteli jako já, a dokonce, jako tenkrát mně, pomáhala i jí na svět táž známá porodní asistentka, paní Špiříková.

Měl jsem z té zprávy radost, to je pravda, ale jednak na dálku, jednak již vyspělý o celou čtvrtinu dosavadního života, jsem ji neprožíval tolik, jako narození Evičky, kdy mi bylo patnáct.

(Jiné to bude, až povyroste, až se z ní vyklube další komediantka a první opravdové body si u mě získá tím, když se mi přizná, že se jí nelíbí předčasné chvalozpěvy maminky Marty, jaká že je slavná herečka. „To je hrozný, jak ta maminka mluví,“ pošeptá mi na štěpánském setkání rodiny, když mi stranou od ostatních bude přišívat utržený knoflíček.„To neposlouchej,“ řeknu,„slavná možná někdy budeš, ale buď hlavně dobrá herečka, když už ses na to dala.“ Přijme ráda, že jí nelichotím. Sama ví nejlíp, kolik na sobě musí teprve pracovat, než se – s­nad –  splní rodičovské a hlavně její vlastní představy.)

 

Má druhá návštěva doma. Voňavé jaro v plném rozpuku.

Na velikonoční pondělí jsme podnikli dlouhou vycházku do lesů severně od Brna, v Útěchově si v hospůdce dali něco k jídlu a lákalo nás vypravit se v tak krásném jarním dni ještě dál. Došli jsme na Vranov, podívali se do kostela. Vyprávěl jsem jí o našich poutích a ona zas o jejich na Vysočině. Probírali jsme práci, studium, trávili hodiny sami uprostřed probouzející se přírody, a já jsem velmi těžko sbíral odvahu k důvěrnějšímu sblížení. Zdálo se mi, jako by tato doba od Vánoc po Velikonoce byla delší než podzimní odluka, jako bychom se místo přiblížení od sebe vzdalovali, a to jsem nechtěl dopustit. Pátral jsem v jejích pohybech, gestech, slovech i úsměvech, kam až si smím dovolit zajít a stále se držel zpátky. Nechala se vášnivě líbat, oplácela mi stejně, a přece jsem neměl odvahu dojít dál. Tak to trvalo až do odpoledne, kdy jsme se vraceli domů.

Teprve nedaleko loučky s kamennou kašnou U buku jsem ji „nenápadně“ dovedl na malou rozkošnou lesní světlinku. Do měkké trávy jsem rozložil kabát a ona k němu bez řeči přidala vrchní kousek oblečení svého. Na to lůžko jsme si sedli a líbilo se nám tam tak, že jsme si – p­řisátí k sobě nekonečným polibkem – l­ehli a mé nedočkavé ruce užuž začaly dobývat toužené tajemství. Neznal jsem však dosud podrobnou mapu ženského těla, musela se chopit iniciativy a sama mě navigovat. To bylo na mou mladou nedočkavost moc dojmů najednou, a tak se stalo, že jsem svou – nebo i její? – vytouženou chvilku v samém začátku nenapravitelně pokazil.

Zůstal jsem jako opařený.

Boba s tím zřejmě počítala a jala se mě chlácholit, že poprvé to tak je, že je to zákonité, ať si z toho nic nedělám. Přel jsem se, že to jistě jen já jsem tak nemožný. Ale ona trvala na svém a přesvědčovala mě, ať na to nemyslím.

„Příště to bude lepší,“ špitla s jistotou; až pod tímto nádherným příslibem jsem jí uvěřil, neboť již samo to čarovné slovíčko příště mou krušnou chvilku sladce prosvětlilo.

No ano, ale ještě se toho slibného příště taky dočkat!

„Ráno odjíždím,“ řekl jsem trpce.

„Vrátíš se, však se mi vrátíš, ty můj kačení zobáčku, ovečko moja střapatá,“ prohrábla mi vlasy.

„Vrátím, ale kdy až?!“

„Uteče to, uvidíš.“

Má pravdu, nic nekončí, nic není ztracené, dlouho to nepotrvá, jen toto jaro uplyne, a polovina léta. Uprostřed srpna přijedu. Už natrvalo! Uteče to, určitě. Na stýskání nebude čas, tolik studia mám před sebou!

„Máš asi pravdu. Aby mně ten čas vůbec stačil!“ vzdychl jsem.

„Tak vidíš,“ ožila, „ale teď už musíme jít, je pozdě.“ Vstala, setřepala ze sebe smítka a jehličí a upravila se, jak nejlíp to šlo. Udělal jsem totéž a vykročili jsme na dalekou cestu domů.

Pomalu již přicházel večer.

Ještě chvíli, ještě hodinu, a pak sbohem! Na to jsem teď neustále myslel. Na trpké odloučení – a­­­ž do poloviny srpna! To už bude málem končit léto, to léto, které ještě zdaleka nezačalo.

Ale snažil jsem se dopředu proti stesku obrnit: Co znamená jedno léto z lét, co teprve budou?

Dalo se do deště. Byl to první jarní teplý déšť. Skrápěl svěží trávu a obveseloval sasanky a podléšky, jejichž koberce se na nás usmívaly podél cesty. Voněl smočeným prachem a bezuzdnou nadějí. Na prašné cestě, jež se d­­osud společná táhla před námi a tvářila se, že tak zůstane do konce dní, balil kuličky živého stříbra, sháněl je do mělkých prohlubní, sléval do pramínků a pozvolna rozléval do kaluží.

Déšť padal do třešňových květů, litovali jsme zmoklých tyčinek a pestíků – a­ sebe politovat zapomněli.

Do města jsme dorazili od hlavy k patě zmáčení, vlasy splihlé jako hastrmani. Hodlali jsme vkročit do ulic a mezi lidi a neměli už na sobě co upravovat. Ale její zvonivý smích a její zmoklé polibky byly stejně svěží, stejně medové a nadějeplné, jako ty předtím tam U buku. Těšil jsem se, věděl jsem, že ten její příslib, to libozvučné „příště“ pomůže mi překlenout měsíce tesklivé rozluky.

 


10 názorů

revírník
17. 04. 2019
Dát tip

Díky, Honzo. Ono se jen tak lehce naznačuje, ale když dojde na věc, tak je to hotové neštěstí. V mládí ovšem.


zeleda
17. 04. 2019
Dát tip

Jen bych se opakoval. Tvůj příběh se příjemně čte. měl jsem v mládí i podobnou zkušenost, kterou jsi jen tak lehce naznačil. 


revírník
15. 04. 2019
Dát tip

Alegno, děkuji ti za milé slovíčko.

To jsem rád, Luboši, ale ono i to tehdejší pokažení je dávno promlčené.


Kočkodan
15. 04. 2019
Dát tip
Moje – nebo i ostatních? – čtenářské očekávání jsi 48. dílem nenapravitelně nepokazil.

Alegna
15. 04. 2019
Dát tip

text mile nadějný :-)


revírník
15. 04. 2019
Dát tip

Ano.


bixley
15. 04. 2019
Dát tip

Kolikrát za život člověk slyšíto krásné příště... :-) T.


revírník
15. 04. 2019
Dát tip

Karle, Ireno, děkuji vám za účast.


Gora
15. 04. 2019
Dát tip

Všechno je na dobré cestě:-))


K3
15. 04. 2019
Dát tip

Rád jsem si přečetl. Tak jo, tak zase příště:).


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru