Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mauriciova přítelkyně

15. 04. 2019
3
3
543
Autor
Abelquin

Trochu navazuje na minulý text, opět se zabývá smutkem z ukončení terapie. ;-)

Nosil jsem tehdy modré boty a sako a toulal se po městě jako intelektuál, který nemá co jiného na práci, než všemožně okounět. Četl jsme knihy a ty mi pletly hlavu. Švadlenka, která obsluhovala v baru u Rudolfina, mi říkala, ale já jsem obyčejná holka. Nechápal jsem tehdy moc, co to znamená, emočně jsem na tom byl zle, velmi zle. Až psycholožka z fakultní nemocnice mě přivedla na to, v čem je problém. Pomohla mi odstranit emoční bloky. Začal jsem se pomalu ve světě rozkoukávat, ale to už ta krásná švadlenka v kavárně UMPRUM dávno nepracovala. Ani já už jsem nebyl, co dřív. Hodně jsem zpustnul vinou samoty. Byl jsem sám, děsivě sám. Nebylo nic horšího než Praha pro samotáře, přemýšlel jsem, že vydám zrovna takového průvodce, po městě, kde se lámaly osudy jak dřívka z krabičky od sirek. Odborně se těm dřívkám říká zápalky.

Mauriciova přítelkyně o sobě mluvila velmi zřídka. Celý můj vztah k ní byl čistě kurtoazní. Asi to byla ona, kdo mě naučil mlčet. Nemusím se ve všem vrtat, stačí jen vytrvat. To bylo moje nové krédo. Tak jsem setrvával v pozici toho, kdo miluje tajně, klavíristky ze školy, filosofky, studentky anglického jazyka a literatury, švadlenky za barem, prostě všechny. Ale potichu, hluboko v sobě, nevyřčeně, to by bylo příliš odvážné, se tu ještě zaživa do něčeho pouštět. Kolem se dělo všechno možné, lidé se scházeli a rozcházeli, rodili potomstvo ze své lásky a opouštěli ho ze zklamání a z hněvu, se mnou to nehnulo. Nijak. Byla to Eliana, kdo mě naučil mlčet. Tvrdě, bezmezně, barbarsky a s nepředvídatelnou upřímností. Byl to můj čas, kdy jsem s ní sedával, a v tom čase nebylo potřeba zařídit nic potřebného, občas jsem jí vyprávěl o nějakém filmu nebo třeba o opeře, o knihách, které jsem hloupě zapomínal na stolcích kaváren a nacházel je tam zase nedotčené. Pro neznámého snílka, napsala mi k tomu jednou nějaká zlá ruka. Zkrátka jsem našel v knize záložku s telefonním číslem, chvíli jsem se rozhlížel, ale pak jsem se rozhodl, že nezavolám. Ve dvaceti mi přišly všechny holky staré, ty, kterým jsem se líbil, byly vždy o dva tři roky starší. Později se z toho stal zvyk, a zvyk je železná košile. Nechtěl jsem nikoho ani za nic na světě urazit, tím méně Mauricia a Elianu. Když jsem se vyspal s jeho bývalou, byl mezi námi málem konec, mohl jsem zoufale vysvětlovat, že to byla jen fantazie, jen záblesk a pak nic, nevěřil mi. Od té doby jsem se rozhodl být ctnostný ve svém srdci a také Mauricius to tak chápal, že když se scházím s Elianou, bude za tím určitě něco velmi účelného, třeba mě učí mluvit nebo mlčet, jako to kdysi naučila jeho. Ale není v tom nic, co by mohlo ohrozit Mauriciovu pozici v jejím srdci, které bylo kruté a opravdové jak pohřební gondoly v Benátkách.

Zase jsem ztrácel nit a tu nit mi pomáhala najít ona, Eliana, když se usadila oproti mně se svým kafem a určila charakter a ráz dnešního mlčení svým prostým a nejzávratnějším úsměvem. Taky jsem se opřel, zapálil si, vždycky zapomenu a pak se to znovu učím, tohle pobývání v mlčení, celý týden mluvím ve své hlavě a tady najednou umlknu, jak kdybych byl terapeut, který jen chytá, co ona říká, děsivé zámlky, a ještě děsivější ticho. A než stihnu něco namítnout, přijde další lavina životní tíže, další opravdové krystaly melancholie, držím je v dlaních a než stihnu poděkovat, jsou tu další a další, jako slzy někoho, kdo žil bez koketerie.

Konečně se podívám na hodinky a vyrážím, ona si vezme literární časopis a ukazuje mi v něm mou fotku, vypadáš tam staře, pošeptá mi, když ji na rozloučenou líbám. Venku se zahalím do saka a modrou botou kopnu do šišky palmovníku, je to Francie nebo Albánie, je to pravda a Praha a sen, žíly a krev, mačkání v MHD a zase týden sám pro sebe, nemohu to pobrat, proč jsem ji opustil. Cestovali s Mauriciem na dovolenou a já se v té době rozhodl, že už to její mlčení prostě nesnesu. Chtěl jsem zpívat operní árie zpitý v hlubinách Hvězdy, to byl takový studentský klub někde na Břevnově, někde v Praze, a ubitý vlastními výkřiky a slzami, chtěl jsem tam zpívat árie Donizettiho, a nechat slzy téct a být zase v sobě, se sebou a s ostatními, pak na pokoji se starší kamarádkou, se oddávat mluvení.

Eliana byla pryč nějak dlouho a já často přemýšlel, kdo z nás koho opustil, bylo to až moc náhlé, ty tři roky co jsme tak strávili, týden co týden v kavárně Slavie, co se ve skutečnosti jmenuje C‘est la vie.


3 názory

bixley
24. 04. 2019
Dát tip

Hezká reflexe, přemítání o sobě a své lásce. T. 


Lakrov
17. 04. 2019
Dát tip

Dočteno. Četlo se to trochu obtížně a po skončení mám pocit, že moc nechápu,  proč to bylo napsáno, což je nejspíš moje vina, protože to nechápu ani potom,  co si znovu přečtu prolog. Přeju lepší čtenáře.  


Danny
16. 04. 2019
Dát tip
příjemně zadumané a jemné, dobře se četlo, tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru