Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Horymírka 49

17. 04. 2019
9
18
1585
Autor
revírník

 

Zdá se mi, že všechno už jsem ze života v přípravce prozradil, co za prozrazení stálo.

Nakonec vprostřed srpna maturita a osvobozující návrat domů.

V září přijímací zkoušky na lesnickou fakultu. Vůbec jsem se nepřipravoval. Co bych mohl ještě napravit? Buď připravený jsem, anebo můžu celé slavné studium zabalit.

Z patnácti přípravkářů, kteří po prací nabitém roce složili maturitu a hlásili se v Brně na fakultu, uspělo u přijímaček sedm. Se mnou také Fero Hajda a bráška Šabat. My tři ze „Slováckého krúžku“ jsme tedy zůstali pohromadě, čtvrtý Jožka Mlátilík se musel rozloučit. Počítal s tím.

„Idu hneťkaj slúžit do lesa u břeclavského závodu. Už to mám slúbené, matúrita jim stačí,“ mávl nad očekávaným neúspěchem rukou.

 

Čím víc se chci vyznat v té dávné etapě pěti roků vysokoškolského studia – a­ taky v sobě –, t­ím víc mě něco trápí. Řeknu to rovnou: tíží mě svědomí.

Proč s takovým zpožděním? Protože: k­olik svědomí můžete očekávat od sobeckého mládí?

Je to dávno, nevybavuji si nic podstatnějšího, jen skrývaný, o­d jedné osudové chvíle navždy už přítomný m­aminčin smutek, její často uplakané oči. Byla to chvíle pro mě čestného, pro ni nemilosrdného přiznání, že jsem ztratil víru v Boha, že už ji nemám a že je mi to líto kvůli ní!

Kvůli ní! Tak jsem jí to, já surovec, podal.

A ona se po té zprávě hroutila k­­vůli mně.

Hlavně žes jednal čestně, můžeš být spokojený.

Pak mi už jen bylo souzeno smiřovat se. S jejími hořkými modlitbami za návrat ztraceného syna. S tíhou vlastní neschopnosti poskytnout jí kousek naděje, utřít slzy. Čest mi byla nade vše. Pro mě bylo přiznáním všechno hotové a vyřízené, pro zachování mé cti nepadala další přetvářka v té věci v úvahu. Vždyť by ji ani nemohla udělat šťastnou, omlouval jsem svou tvrdost, věděla by, že je to pouhá milosrdná lež.

Tak jsem to snášel zapomínaje na spoušť v mně nejbližší duši, již jsem ranil. Tak jsem­ žil. Svůj sobecký život.

Podezírám se také, a to jsou zas jiné pozdní výčitky, že svého pohodlného bydlení u starých rodičů v rodné Horymírce jsem si užíval s lehkou myslí a málo se staral o to, čím do domácnosti přispívám. Dával jsem jim vůbec něco ze stipendia čtyř set osmdesáti korun, jež mi příslušelo jako člověku „vyslanému na školu dělnickou třídou“? Nevím, nepamatuji si. Přinesl jsem domů něco z pracovních brigád? Kolik jich bylo, kolik peněz vydělaných? Nějaké jistě. Dával jsem najevo vděk za to, co pro mě rodiče a starší sourozenci dělají? Že mě živí?

Mé vysokoškolské studium trvalo od roku padesát tři do roku padesát osm. Do padesátého pátého nás doma bylo pět a o výdělek se v rodině dělila Máňa s Vláďou. Tatínek pobíral penzi, zvětšenou o rodinné přídavky na studující „dítě“. Když se Máňa vdala a odešla, zbyl na čtyři lidi k tatínkově penzi Vláďův tramvajácký plat. Bojím se, že tyto starosti jsem si málo připouštěl a žil si v našem pohodlném domečku číslo pět „v úzké Horymírově uličce se schodama“ jako pán. Pořád dál jako ten čtyřletý bezstarostný špunt, který, když dostal nový kabátek, naučil se pro případ, kdyby se ve světě ztratil, představit se jako „Jaroslav Veškrna pán, bez kabátku nepán, Husovice, Horymírova pět,“ což pak dávala maminka v rodinné sešlosti občas k dobru – t­ak jsem si tu žil, měl vzadu vlastní pokojík, na učení klid a k tomu plný servis od maminky, která si zrovna na to nikdy ani slovem nepostěžovala.

Tíží mě svědomí. Toho se už nezbavím. Kdo mi dá rozhřešení?

Ach, umět tak vrátit čas!

 

K Bobině jsem se vrátil, jak nám bylo souzeno. Teprve jsem si užíval zbytku léta.

Býval jsem celé dny a někdy i noci z domu. Pro mou svobodu měli naši pochopení, v ničem mi nebránili. Vždycky předem věděli, kdy mě na noc nemají čekat, aby si nemuseli dělat starosti.

Ke své hříšné lásce jsem se nepřiznal, to už bych maminku utrápil, vždyť spát spolu je dovoleno pouze manželům. A pak – ten věkový nepoměr! Této rány jsem ji musel ušetřit. Lhal jsem, že spím u kluků na koleji (což někdy byla pravda).

Bylo to ode mě nízké, vím, ale čemu jsem měl dát přednost? Ano, jedna pomyslná možnost se naskytovala – v­zdát se své právě nabyté lásky. Ta ovšem pro mě byla opravdu jen pomyslná.

Bobina po mém triumfálním příjezdu po maturitě, již jsem i k její radosti složil s vyznamenáním, vzala si čtrnáct dní dovolené. Léto končilo, ale my dva jsme po dlouhém půstu prožívali líbánky. Prošmejdili jsme okolí Brna, vlakem vyjížděli do všech směrů a vystupovali na zapadlých staničkách uprostřed lesů. S­tále jsme byli spolu. Koupali jsme se v rybnících se žábami a kačenami, bukači a potápkami, a pak se nazí nechali sušit sluncem pozdního léta, ukryti v praskajícím houští rákosin. Když odjel Pavlík na týden s partou na Slovensko („Nebo se svou dívkou? Je dospělý, nemusí se mi zpovídat.“), přespal jsem několikrát u ní v Králově Poli na Riegrově ulici. Později, se začátkem přednášek na vojenské akademii, kde na koleji bydlel, býval jsem u ní častěji.

S tím svým „příště to bude lepší“ tenkrát tam U buku měla pravdu. A tak jako ve všem, bylo to hlavně její zásluhou.

Za této sodomy a gomory jsem prožíval své nejkrásnější prázdniny. Asi proto, že jim předcházelo období tak náročné. Štěstí z nás sálalo. Kam jsme přišli, lidé se na nás usmívali.

Krásné bylo plánování, kam pojedeme příště, i s těšením a potom uskutečňováním, často s neplánovanými změnami, přičemž jsme se ničím nedali zaskočit.

A ty naše večery pod hvězdami! Kina, divadla, koncerty, výstavy!

Krásně bylo všude, kde jsme byli spolu.

 


18 názorů

revírník
27. 06. 2019
Dát tip

Děkuju ti, Hani, za tolik pochopení.


Silene
27. 06. 2019
Dát tip

Tak tu brouzdám ve svých klikancích a těžce se mi hledá, kam jsem se chtěla vracet. Mea culpa, měla jsem si činit poznámky. Co jsem to -

možná jsme už zmínili pod tvými výbornými texty, Jardo, o kolik jiné je být vychováván ve víře a stát se a být věřícím. Jde o dva (až tři) odlišné procesy, myslím si, ten druhý se od prvního liší podstatou vlastního uvědomení procesu samého. Není proto divu, že výchova ve víře nemusí v tuto nutně vyústit.

Vlastně s jakýmkoli krokem života je tomu tak, i proto sám vklad do dětí je podnikem zvláštně riskantním, řekla bych, že dočista vše v nás se tříbí anebo pustne jednoduše právě samotným děním.

Velice rozumím tvým pocitům, žes snad maminku zklamal, stejně jako bych moc ráda nadále věřila v její přetrvávající schopnost obrody za všech okolností. Kéž ji takové zjištění naplnilo smutkem jen dočasně. Báječní byli tví rodiče, báječní oba dva. 


revírník
18. 04. 2019
Dát tip

Ď.


Čudla
17. 04. 2019
Dát tip

/*


revírník
17. 04. 2019
Dát tip

Tak dobře, Luboši, budu ti věřit.


Kočkodan
17. 04. 2019
Dát tip
Jardo, jsi minimálně oblíbený i u jednoho muže. To dvojsmyslné „minimálně oblíbený“ jsem použil schválně. A v mém případě se navíc dokonce jedná o tu obrovskou výjimku, v jejíž existenci gabi nevěří. Ano, já jsem muž dokonalý. ;-)

revírník
17. 04. 2019
Dát tip

To teda ne-é. Jen abyste mě nakonec neproklínaly.


Gora
17. 04. 2019
Dát tip

My ti odpustíme snad všechno, jen když nás nenecháš na holičkách v pokračování Horymírky:-))


revírník
17. 04. 2019
Dát tip

Vy jste ke mně tak hodná, děvčata! Teď se přiznám, že mi stejně bývalo vždycky líp s holkama než s klukama. Čím to asi je?


Gora
17. 04. 2019
Dát tip

gabi...přesný zásah v poslední větě!!


revírník
17. 04. 2019
Dát tip

Jo, ale za to rozhřešení od tebe, Gabi, to jsem opravdu rád. Vlastně od vás všech tří, i Renaty a Ireny, i když od nich to nezaznělo přímo a doslovně, ale mezi řádky to čtu.


no vidíš, a napriek tomu, aký si bol a stále si obľúbený

ženy nepotrebujú dokonalého muža, taký ani nie je


revírník
17. 04. 2019
Dát tip

Gabi, k té tvé druhé poznámce: To mi bylo už kdysi taky vyčteno. Čestný, ale jen napůl. Tak to vidíš, co jsem byl zač.


revírník
17. 04. 2019
Dát tip

Já vím, děvčata, to na mě jen přišla slabá chvilka, když jsem byl nucen porovnat tehdejšího sebe se současnými svými vnučkami studentkami, tak samostatnými a ohleduplnými k rodičům.


ale trošku si rypnem...s vierou si bol čestný- povedal si maminke na rovinu, neverím v Boha, ale že veríš v Bobinu a že s ňou tráviš noci a dni, tam si už na maminku bral ohľad, aby sa netrápila

ale vieš, že ti fandím, ber to naozaj len ako frčku do nosa :)

 


Kdo mi dá rozhřešení? Já - tvoje adoptivní dcerka, to ti musí stačiť:)*

súhlas s dievčatami nado mnou


Gora
17. 04. 2019
Dát tip

Jardo, mohu se klidně podepsat pod to, co je Renatou výše napsáno... rodiče vždy přejí dětem to nejlepší, tedy i tobě tvá studia... a to ostatní nemuseli vědět, byl jsi dospělý:-)


bixley
17. 04. 2019
Dát tip

Nevím, proč se pořád tak obviňuješ. Maminka jistě z toho byla smutná, ale každá milující matka si přeje, aby její dítě bylo šťastné. Taky nevěřím, že sis stipendium nechával jen pro sebe. Z Tvého vyprávění jsem pochopila, že jsi dobrý a citlivý člověk. Jsem ráda, že s Bobinou to pokračovalo a že se ti splnila Tvá vysněná studia. T. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru