Hlenboj

Ahoj muži, ženy, holky, kluci a i vnuci. Znáte biograf? Já ano. Jsou to pohyblivé obrázky na velkém plátně, na které se kouká a dělá Jůůů! Je to vlastně jako televize, akorát mnohem větší a hlasitější. Milují ho převážně vnuci. Když u mě naposledy ti moji byli na hlídání, řekli: Dědečku, půjdeme do kina?

Já jsem řekl: Ano a na co?

A vnuci řekli: Na hlenboje.

Hlenboje jsem neznal, ale souhlasil jsem. Nasedli jsme do autobusu a jeli do Lhotky, kde je nádherný moderní biograf jménem kino z 50. let. V Pickovicích biograf není. To je dobře, protože tady by zabral zbytečně mnoho místa. Stál by přes celou náves a musela by se kvůli němu zbourat obecní pumpa a roh od samoobsluhy, což by bylo moc špatné.

Ve lhoteckém biografu jsem zakoupil tři velice drahé lístky, dva dětské a jeden dědský, a šlo se koukat. Nejdřív byly krásné reklamy na různé věci pro mládež, například na nějakou limonádu, a pak to vypuklo.

Film byl taky moc krásný, akorát velmi divoký a krvavý, ale tak jako bitva u Stalingradu ne. Dost připomínal film S čerty nejsou žerty, protože tam byl veselý červený čert. Akorát neměl parohy, což bylo skvělé, protože takhle nemohl v případě zdivočení nikoho potrkat. Vnukům se film velice líbil. Byli z něho moc rozjívení a pořád o něm mluvili. Měl jsem radost, že mají radost, ale když jsme se vrátili zpátky do Pickovic, už tam na nás čekali syn se ženou manželkou, která vnuci porodila, a ta žena manželka řekla: Kdepak jste byli?

Vnuci řekli: V kině na hlenbojovi.

Synova žena manželka velmi zrudla a chvilku vypadala jako ten čert z filmu. Pak řekla: Vždyť jsme si přeci říkali, že na to nesmíte, že je to pro dospělé!

A začala se velice hádat se synem, ale nebojte se, s mým, ne se svým. Vzal jsem vnuky na procházku, aby rodiče měli na to hádání klid. Na procházce jsem jim vypravoval, jaké to bylo v kině kdysi, když jsem byl ještě mladý. Řekl jsem jim, jak jsem vzal jednou do kina Láďu na film válečného typu. Láďovi se to ale moc nelíbilo a velice se ošíval, protože nemohl přiložit ruku k dílu. Velmi nemravně nadával na nepřítele a hlasitě povzbuzoval spojence. Nakonec se na plátně objevil muž s knírkem jménem Hitler, a to už Láďa nevydržel. Vytáhl z holínky bajonet, vrhl se na plátno, začal s Hitlerem bojovat a úplně se při tom zamotal do opony, takže se promítání muselo přerušit.

Pak jsem zavzpomínal na to, jak jsem byl v kině se synem Karlem, když byl ještě velmi malý kluk. Usnul jsem u toho a když se probudil, měl jsem před sebou tvář zuřícího medvěda hnědého. Neváhal jsem, rychle vytáhl brokovnici a do medvěda střelil, abych si zachránil život. Jenže ten medvěd nebyl opravdový, byl pouze na plátně, protože dávali Potkali se u Kolína.

Vnuci se moc smáli a jeden z nich řekl: Dědečku, ty tvoje vyprávěnky jsou ještě lepší než hlenboj.

A já jsem řekl: Ano.

Vrátili jsme se z procházky, a syn se ženou manželkou už byli dohádaní a hezky se na sebe usmívali. To bylo skvělé. Já mám rád, když jsou všichni spokojení a navzájem na sebe hodní, a ne jako v divokých kinových filmech, kde se to hemží čerty, německými vojáky nebo zuřícími medvědy hnědými. Všem jsem udělal čaj, nabídl polomáčené sušenky a to je všechno.

Ahoj!