Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bramborový dědek

24. 04. 2019
4
22
1444
Autor
Johanakrupa

Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého. Jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme. Teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo. 
Carl Gustav Jung

V ten zářijový pátek nic nenasvědčovalo tomu, že se v obci s necelými dvěma tisíci obyvateli schyluje k tragédii, která možná změní životy mnoha a hlavně jednoho chlapce.

Patnáctiletý Adam Polák šel jako vždy s kamarádem Lukášem po vyučování do kroužku Mladý ekolog. Ne, že by ho ekologie tak zajímala, ale chodil tam (ostatně jako většina spolužáků ze základky) hlavně kvůli mladé učitelce Karolíně. Byla prostě kus, i když byla od nich skoro o deset let starší.

To odpoledne se jejich pěkná vedoucí kroužku zaměřila na plýtvání s potravinami. Rozhořčeně odsoudila nedávné vyvezení hromady neprodané zeleniny, hlavně brambor na skládkou za jejich městečkem. Místní firma se zbavovala neprodejných zásob ve skladu a vyhozenou zeleninu slíbila později ekologicky zlikvidovat. Jako by se nemohly brambory využít jinak a dřív, než začaly zahnívat. Zemědělské společnosti ji prý raději zaorají, než by ji darovaly, nebo za menší peníz rozprodaly třeba menším chovatelům v okolí. V tomhle s ní Adam docela souhlasil, neboť nebyl na plýtvání zvyklý. Doma se snažili všechno potřebné vypěstovat a měli i pár slepic a králíky. Prostě nic se nevyhodilo. Peněz ostatně nebylo nazbyt, protože měl ještě tři sourozence.

Po skončení kroužku se vydal s Lukášem přes náměstí, kde nyní stály různé stánky s farmářskými výrobky. Chtěli si u jednoho koupit domácí zmrzlinu. Hned na kraji tržnice, pod velkou lípou stál s malým vozíkem asi ten nejstarší chlap, jakého kdy spatřili. Dědula měl na vozíku, který snad pamatoval Císaře pána, několik pytlíku s bramborami. Hned jak chlapce zahlédl, probodl je ostřížím zrakem a na takového starce na ně promluvil zvučným hlasem: „Pojďte mládenci, kupte si u mě ty nejlepší brambory pod sluncem. Jak ochutnáte, už nebudete chtít jiné.“

„A co je na nich tak zvláštního, pane, že stojí 30 korun kilo?“ Neváhal se Adam zeptat.

„Kup jedny a uvidíš, je to zvláštní odrůda. Každému prodám jen dvě kila, jak jsou vzácné,“ řekl dědek a krákavě se rozesmál. V nepřirozeně tmavých očích se mu při tom blýsklo.

Oběma naskočila z toho jeho nepříjemného smíchu husí kůže. Adam byl ale slušně vychován, tak nechtěl starého pána tak odbýt. „Nezlobte se, my máme doma svoje brambory, pěstujeme si je. Kdybych je koupil, máma by se zlobila, že zbytečně utrácím a plýtvám. A ty vaše mi připadají úplně obyčejné.“

„No jak myslíš chlapče, tvůj táta už jedny dneska stejně koupil, tak je určitě u večeře ochutnáš a později mi dáš za pravdu.“

„Vy znáte mého tátu? Nikdy jsem vás tu neviděl.“ Zeptal se Adam udiveně.

„Já znám hodně lidí, kluci. A co tvůj kamarád, nechtěl by jedny?“ Lukáš zašátral v kapse po drobných a k Adamově údivu si pytlík brambor vzal. Pak poděkovali a vydali se přes náměstí ke svým domovům.

„Cože sis je koupil, Luky. Jsem nevěděl, že tak miluješ brambory a ještě tak předražené.“

„No, třeba má ten bramborový děděk pravdu a jsou něco extra. Víš, že si teď musím u našich trochu šplhnout, kvůli té pětce z fyziky.“

Pak se pomalu loudali domů. Kolem nich projeli dvě sanitky a v závěsu městská policie. Asi se zas někde něco semlelo, pomysleli si oba. Před domem se pak rozloučili s tím, že v sobotu si půjdou zahrát fotbal s ostatními kluky na místní hřiště.

Doma Adam skopl boty v předsíni na hromadu k těm od ostatních sourozenců a potáhl blaženě nosem. Mamka dnes vařila jeho oblíbené jídlo, sekanou plněnou domácími vejci. Po umytí rukou pozdravil rodinu a zasedl ke stolu. Starší ségra a pětiletí bráchové dvojčata už tam také byli. Táta seděl v čele a mamka po jeho pravici. Otec ho jako vždy přátelsky poplácal po zádech a on se pak usadil jako nejstarší syn po  levici. V tu chvíli si vždycky připadal jako dospělý. Měl svou rodinu moc rád, i když nahlas by to jen tak nepřiznal. Je přece chlap a ne nějaká ufňukaná slečinka, jako třeba jeho ségra. Zrovna teď se pošťuchovala a hádala s dvojčaty.

„Tak se děcka zklidněte, maminka už nese jídlo. Dnes jsem koupil nějaké nové brambory, tak si nechte chutnat,“ zahřímal táta.

„A tati, ty znáš toho dědka, co ti je prodal? On prý tebe ano.“ Nedalo to Adamovi a zeptal se.

„Nikdy jsem ho neviděl, pokud vím. Dost řečí a teď jez.“

Mlčky se pustili do jídla. Venku zas zaslechli houkačky.

Brambory tedy na tu cenu nejsou nic moc, pomyslel si Adam. Později ani nedokázal říct, jak se vše semlelo. V jednu chvíli v klidu jedli a občas prohodili pár slov a v tu druhou se svět obrátil na ruby. Z ničeho nic mu táta hrábl po talíři a vyrval mu ho se slovy: „Dej to sem, ty zmetku, nimráš se v tom jak prase,“ a shrábl si brambory do svého talíře. Pak si je rychle cpal do pusy. V ten moment se máma zvedla a začala se s tátou o ně přetahovat.

„Ne, jsou moje, to já je uvařila. Sakra dej to sem!“ Začali se spolu prát. Adam se s hrůzou podíval na druhou stranu stolu, ségra seděla jak solný sloup a též to nevěřícně sledovala. Dvojčata se už také dost surově rvala a zároveň si cpala do úst večeři toho druhého.

„Mami, tati nechte toho, proboha! Co to děláte?! A ty ségra, nečum a dělej něco, odtrhni kluky od sebe, ať si neublíží,“ křičel. Ta naštěstí zareagovala a jala se bratry od sebe odtrhávat. Adam se vrhl na tátu, který se zrovna snažil uškrtit svou milovanou ženu a jejich matku. Snažil se ho odtáhnout, ale proti jeho síle neměl šanci. Začal ho tedy bušit pěstmi do zad a hlavy, křičel a už se slzami v očích i prosil. Táta se po něm ohnal jak po otravné mouše a jeho pěst srazila Adama na zem. Alespoň, že poté pustil mámu, ta jen nehybně ležela. Přes krvavou clonu z roztrženého obočí Adam viděl, jak se otec vrhl ke kastrolu a začal rukama nabírat zbylé brambory a lačně je tlačil do úst.

„Táto, ježíš co to děláš, ublížil si mámě kvůli pár debilním bramborám!“ řekl a roztřeseně se postavil.

„Má co chtěla, neměla mi je brát. Jsou jedinečné, lepší jsem nikdy nejedl a jsou jenom moje! Rozumíš?!“, vykřikl táta a s nepřítomným výrazem se dál cpal a jich už si nevšímal. Adam si klekl k mámě a začal s ní třást. „Mami, prosím, prober se!“ Jak se to učili ve škole, přiložil jí prsty na tepnu u krku. Naštěstí ucítil tep. Sestra si k mámě klekla a začala jí dávat masáž srdce. Pak nahmatal mobil v zadní kapse kalhot a začal volat záchranku.

Nekonečně dlouho to nikdo nezvedal. Nakonec se na konci ozval udýchaný ženský hlas, cože si přeje. Vysvětlil ji situaci a prosil, aby rychle poslala sanitku.

„Ano chlapče, hned tam někoho pošlu, jak to bude možné. Nic ti ale neslibuji, je tu dnes šílený zmatek, lidi se snad zbláznili. Všechny záchranky jsou v terénu, už posíláme i ty z okresního města. Máme hlášeny rvačky, přepadení, neměla bych ti to říkat, ale i někteří naši kolegové se začali chovat jako pomatení.“ S tím zavěsila.

Adam ještě rychle vytočil Lukášovo číslo. Zvedl to hned na podruhé.

„Luky, nevím co se děje, ale nejez proboha ty brambory. Rodiče je měli a málem se zabili.“

„Cože? No, my je ještě neměli, máma dnes nevaří. Je to divné, vedle u sousedů byli před chvílí policajti, prý vražda. Myslíš, že je to těmi bramborami?“

„Určitě, čím jiným?! Hned se mi na tom dědkovi něco nezdálo. Musím končit a hlavně, za žádnou cenu je nejez!“

„Jasně, neboj, hned je jdu vyhodit. Čau a drž se!“

Máma už začala dýchat, ale ještě se neprobrala. Táta se zvedl s tím, že jde ještě koupit další brambory. Pak naštěstí odešel. Adam si uvědomil, že on se ségrou je také jedl a nic jim to neudělalo. Zato jeho pětiletým bratříčkům ano. Ti teď schlíple seděli a usedavě brečeli.

Najednou věděl, co má udělat. Najde toho bramborového dědka a vyřídí si to s ním.

Netušil jak, ale přesně věděl, kde ho najít. Ještě bylo naštěstí světlo, tak sedl na kolo a jel za město do takové polorozpadlé chatky, kde ještě za totality bývalo zahradnictví. Stařec seděl na židli před domkem a už zdáli se usmíval.

„Tak jsi tady, chlapče. Už jsem tě čekal.“ Adam vztekle hodil kolo na zem a rázoval si to až před něj. „Co jste zač? Co jste dal do těch brambor a proč?! Hodně lidí úplně zešílelo a chovají se zle. Co vám udělali?!“

„V bramborách nic není, jsou úplně obyčejné, nasbíral jsem je na skládce za vaším městem.“ Ušklíbl se dědek.

„Tak proč se tak chovají?“

Stařec se na mu pronikavě zadíval do očí a Adam najednou dostal trochu strach.

„To zlo, lakota a hamižnost není z brambor, je v každém z nich. jen jsem tomu maličko pomohl. Asi namítneš, že na tebe nepůsobily. Jsi zřejmě lepší člověk a já jsem ani nechtěl, aby to postihlo všechny. Ať ti ostatní vidí, co je čeká a poučí se. Nejlepší na tom je, že jich tuny vyhazujete za městem a pak se pro ně vraždíte. Ta ironie se mi moc povedla, co říkáš?“

„Kdo vůbec jste a můžete to nějak zastavit?!“

„Jedno po druhém, Adame. Ano, můžeš to zastavit ty, ale budeš muset mnohé obětovat. Pokud souhlasíš, tvoje rodina i přátele přežijí a bude vše jako dřív. Pokud ne, pánbůh s vámi. Nejdřív mi odpověz, zda jsi připraven se obětovat ?“

Adam s hrůzou vytřeštil oči. „ To jakože mě zabijete?“

„Ale ne, mrtvý bys mi byl k ničemu,“ řekl a zas se rozesmál tím divným smíchem.

Stařec mu tedy vše vysvětlil a pak ho poslal domů.

Tak tedy jel. Jel jak ve snách se vlastně rozloučit.

Když dorazil, máma s tátou seděli v kuchyni. Když vstoupil, oba vzhlédli.

„Adame, kde se touláš? A nevíš co se tu stalo? Je tu takový binec, dvojčata i tvá sestra brečí a zavřeli se v pokojích. A mámu bolí v krku, ani nemůže moc mluvit. Byla tu i záchranka, ale poslali jsme ji pryč, stejně měli nějak napilno.“ Řekl táta a máma jen pokyvovala hlavou a držela se za krk.

„Vy to nevíte?“

„No kdybychom to věděli, nebudeme se tě přece ptát,“ ohradil se otec.

„ Ty jsi byl na nákupu, no a mamka nesla hrnec, nějak uklouzla a praštila se rohem stolu do krku. Pak jsme ji spolu se ségrou křísili a volal jsem záchranku, protože nedýchala.“

Vysypal ze sebe lež, ani nemrkl. Pak se jim vrhl do náruče a oni ho oba objali.

„Mám vás oba moc rád.“

Rodiče se překvapeně usmáli.

„My tebe přece také. Tak už běž dneska raději spát, zítra to tu společně uklidíme,“ zaskřehotala máma.

Adam se loudavě vydal ke svému pokoji a dlouze se ohlédl, snad aby je ještě naposledy viděl, jak tam o sebe opření stojí a usmívají se.

V noci, kdy už všichni spali, sbalil si jen pár osobních věcí a vyskočil z okna vstříc svému osudu.

Věděl, že už tam na něj čeká. Duch starého indiánského šamana, který kdysi proklel bílé nájezdníky za to, že jim, původním obyvatelům Nového světa všechno vzali. Jejich domov, životy, svobodu a i ty brambory. Tělo, které nyní používal, bylo příliš staré a opotřebované. Duch jeho majitele už chtěl ostatně také odejít.

Adam prý nemá mít strach, bude žít s duší šamana v symbióze. Bude žít hodně dlouho, zdráv a nezranitelný. Bude mít vždy co jíst, kde spát,  mít ženy, na které si ukáže. Bude jezdit od města k městu, od státu ke státu a trestat nenasytné.

On ale tušil, že to nebude tak úplně ideální život. Nebude mít už nikdy rodinu, přátele ani domov.


22 názorů

CHT
11. 05. 2019
Dát tip

ano, bramboračka.

Indiáni brambory napřed vymrazili, přirozeně lyofilizovali, pak usušili. Jo, ten škrob bez vlákniny je skutečně Zlo.


bixley
04. 05. 2019
Dát tip

Rozhodně zajímavý nápad, který reaguje na současné téma.

Nejvíc mi tam vadí závěr s indiánským šamanem, nevím, kde se v českém městečku vzal. Prodávání vyhozených brambor by podle mě mělo smysl, kdyby si ti lidi z nějakého důvodu začali brambor potom vážit. Třeba by jim k tomu někdo - bramborový dědek - dal nějaké netradiční recepty, které by vyzkoušeli. Výsledkem by bylo, že by supermarket brambory nemusel vyhazovat. A v tom případě by se Adam nemusel obětovat. To by ovšem byla tradiční povídka, nikoli fantasy.

Pokud brambory nasály zlobu tím, že je rozzlobení pracovníci supermarketu museli vyhodit, a ta zloba se přenesla na lidi konzumenty,bylo by to logické, ale to tam explicitně uvedeno není.

I přes připomínky tip.


Janina6
04. 05. 2019
Dát tip

Pravopis řešit nechci, nejsme ve škole, upozorním snad jen na zápis přímé řeči s následnou uvozovací větou, který by měl vypadat takhle: „Stejně měli nějak napilno,“ řekl táta. Tedy ta uvozovací věta se připojuje s malým písmenem na začátku. A ještě mě rozesmálo „praštila se rohem stolu do krku“. Praštit se můžeš něčím, co držíš, ale tohle je spíš o něco - o roh stolu.

Elegantnějšího a čtivějšího vyjadřování se asi dá docílit jen psaním, psaním a posléze škrtáním a škrtáním. Někde zbytečně opakuješ stejná slova nebo celá slovní spojení (třeba „odsoudila nedávné vyvezení hromady neprodané zeleniny“ a hned v dalším souvětí se firma zbavuje „neprodejných zásob ve skladu a vyhozenou zeleninu…“ – je to takové pořád dokola… Nebo v odstavci o zachraňování matky je třikrát sloveso začít (začal s ní třást, začala jí dávat masáž srdce, začal volat záchranku). Dvě souvětí za sebou začínají když (Když dorazil… Když vstoupil…). Není třeba popsat úplně do detailu všechno, co se děje. Často jsou ty podrobnosti až otravné. Nemusím vědět, že si někdo nejdřív umyl ruce a pak šel ke stolu (pokud to tedy nemá nějaký speciální význam pro děj). Ne u každé přímé řeči musí být uvozovací věta (např. po otázce je zbytečné psát, že se zeptal). Některé formulace znějí dost frázovitě, jako z novinové zprávy („v obci s necelými dvěma tisíci obyvatel se schyluje k tragédii“), hodily by se spíš do reportáže než do napínavého vyprávění.

Co se týká samotného příběhu, jsou v něm zajímavé nápady, ale hodně nelogičností. Např. Adamova sestra nedokáže sama od sebe zareagovat na zuřivou rvačku malých dvojčat, ale zato suverénně klekne k bezvědomé matce a dělá jí srdeční masáž. Taky pochybuju, že v běžném hovoru by maminka nejmenovala své děti, ale říkala by „tvá sestra brečí“ (jedině kdyby to chtěla zdůraznit, např. Pomoz jí, je to tvoje sestra.)

Nejvíc mi asi vadí, že ta „pomsta plýtvačům“ se naprosto míjí se svým cílem. Ve tvé povídce zasahuje přesně ty, kteří si to nezaslouží, kteří si zeleninu pěstují sami a váží si toho, co si vlastní dřinou vypěstovali. Vždyť by ty očarované brambory ani nekoupili, jsou k tomu donuceni kouzlem. Myslím, že daleko působivější by bylo ukázat naopak nějakou rodinu bohatých „nenažranců“, kteří musí mít všeho hodně a pak to s klidem vyhazují. Na jejich příkladu by pak ta hrůzná odplata působila věrohodněji.

Nakonec si nechám dojem z citátu v prologu - jeho význam se mi k povídce moc nehodí. Lidi jsou tady k činům nuceni podvodem, kouzlem, není to jejich přirozený sklon, co se tím projeví. 


Lakrov
30. 04. 2019
Dát tip

Je to zajímavý nápad, tahle "mysteriozní bajka", mohu-li to tak označit,  protože ač námět i děj (jimž je ten námět předkládán čtenářovi)  onomu označení odpovídá, způsob, jímž je text napsán se k tomu nehodí.  Text působí tak nějak školometsky, místy možná "starodávně" (což je snad  autorův záměr), ale místy je text zas až "protokolárně podrobný".  Takže ten text, ač ne nijak dlouhý, vyvolává ve čtenářovi proměnlivé nálady  (což sice může být místy autorův záměr, ale místy je to spíš nevypsanost nebo  nedostatečnost dodatečné autokorektury).  Třeba ta akční scéna (při konzumaci brambor) je něco mezi hororem a komedií,  což, domnívám se, autorův záměr nebyl.  Pokud se nanjde převaha čtenářu, kteří to, co já kritizuju, budou naopak  obdivovat, pak bude snadné s tím textem jeĹtě dále pracovat.  


K3
26. 04. 2019
Dát tip

Starý Rendle, nic ve zlém, mně naopak připadá, že to jsi ty, kdo jede v určitých, zajetých, momentálně módních kolejích, a nejsi ochoten vybočit ze zajeté stuktury. Tím, že je povídka psaná o něčem zcela běžném, zasazena do normálního, nudného života, ale ve kterém se přitom odehrává jakési neidentifikované zlo a tajemno, je zajímavá.


Johanakrupa
26. 04. 2019
Dát tip

Navíc, brambory ničím halucinogenním kontaminované nebyly- myslím, kdo četl pozorně, všiml si.. Ano Gora, napsala jsi to správně- hnidopich dokáže být každy blb- s prominutím...


Gora
26. 04. 2019
Dát tip

Povídka má nápad. V provedení se dá /vždy/ něco poopravit,  a my, čtenáři, jen vyjadřujeme své pocity z ní -  pokud vím, byla zde řeč o formě povídky, kterou tahle asi z těch tvých splňuje nejvíc. Dnes se fantasy věnuje  spousta autorů, a tak mi "kontaminované" brambory nijak nadmíru kuriozní nepřipadají... a hlavně je třeba brát to s nadhledem a ne hnidopišsky.


Johanakrupa
26. 04. 2019
Dát tip

Starej Rendle, podle mě to bereš moc vážně.

1. Je to prostě jen fantazie a mysteriozní povídka- asi nic ze skutečného života, jako většina povídek zde. Takže ano, vlastně je to svým způsobem pohádka..

2. Nevím, proč ti vadí lhaní, je naprosto u lidí běžné a ničím vyjímečné. Zvláště takovéto lhaní pro dobro ostatních- jak se říká..

3. Šaman po žádném Spasiteli nevolá- nikde jsem to teda ve svém díle teda nenašla. Jen potřebuje náhradníka a pokračovatele. Asi jsi to nepochopil...

4. Nevím, jak jsi přišel na to, že nemám v životních hodnotách jasno. Že tak soudíš z jednoho fantasy dílka, je teda velmi, velmi podivné. A o tobě to též něco vypovídá..

5. Žádný význam šťastné rodiny jsem vyzvednout nechtěla a už vůbec nic poměřovat..

6. Zda jsou dialogy koření pouze banálních povídek, o tom by se dalo opravdu dlouze polemizovat( ale ne s pouze s tebou), možná i hádat.. O to ale zájem nemám- bohudík.

Každopádně, díky za přečtení, třeba se na jiná má díla budeš dívat méně zaujatě a negativně kriticky.. Nebo ti sednou lépe. Vždyť o tom to nakonec je. Upřímně, tohle dílo jsem i já brala jako své méně podařené a hle, některým se to líbilo nejvíce...


K3
25. 04. 2019
Dát tip

Johano, možná jsem to napsal dost tvrdě. Nejvíc záleží právě na tom čtení po sobě. Z vlastních zkušeností vím, že když se mi něco nezdá, tak je dobré se k tomu místu vracet tak dlouho, dokud nepříjdu na to, čím to je, protože často stačí vyměnit slovo za jiné, které se lépe čte a hned je to lepší. Třeba -Adam byl slušně vychován /vychovaný zní určitě lépe./ Ráz zůstává stále tvůj, ale je to čtivější. Já vím, ono se to radí, přitom sám chybuji, ale takové drobnosti dělají hodně.


Gora
25. 04. 2019
Dát tip

avi


Gora
25. 04. 2019
Dát tip

Předposlední odstaveček bych úplně vynechala, konec by byl svižnější bez toho všeho vysvětlování a čtenář by pochopil... ale jinak, Johano, není asi dobré, když nevíš, co s koncem,  spoléhat na fantazii čtenáře - on totiž pozná nedopracovanost a bezradnost:-)

Takže posílám avízo do naší soutěže Próza měsíce...


Johanakrupa
25. 04. 2019
Dát tip

Gora, díky za upozornění..Fuj, tolik chyb tam mám! Hned se pokusím vše opravit. A to se to snažím několikrát zkontrolovat, než to zveřejním..


Johanakrupa
25. 04. 2019
Dát tip

Aleši, děkuji za přečtení a názor i upozornění. Zkusím příště dát větší písmo :-). Konec jsem lépe vystihnout nedokázala, koneckonců ho nechám na fantazii čtenáře..


Gora
25. 04. 2019
Dát tip

 

Povídka mi taky připadá z těch tvých nejzdařilejší. Není tak autentická - a ani nemůže být - jako Dieta, ale obsahově  je to povídka, jak má být.

Jestli jí dáš ještě drobet péče, co se pravopisu a stylistiky týká, bude velmi dobrá. Ten úzký formát je asi z PP?

Jestli souhlasíš, ráda pošlu /i za K3/ avízo a zařadíme do soutěže za duben...

..................

 

Jakoby se nemohly brambory využít jinak a dřív, než začaly zahnívat. Nenažrané společnosti ...

Jako by /rozdělit/ - Nenažrané společnosti  -  Ziskuchtivé společnosti...

pár pytlíku  - pytlíků

odbít - odbýt

 po jeho levici. - dvakrát za sebou - jeho, tohle bych odstranila

jeho ségra.  - stačilo by - ségra

 jeho brambory  - bez jeho

a jal se volat záchranku. - jal - stačilo by - zavolal záchranku

že na tebe nepůsobili. - nepůsobily /brambory/

Nyní tělo, které používal - Tělo, které nyní používal /slovosled/

 


Johanakrupa
25. 04. 2019
Dát tip

K3- díky za recenzi. Že je to takové trochu neotesané, vím. Ale nějak si s touto povídkou neumím lépe poradit. Kdybych tam něco zásadně změnila, mám pocit, že by to změnilo ráz, který jsem tam chtěla mít. Pokud dílo nominuješ, budu ráda. Jinými autory se neinspiruji, vše je pouze z mé fantazie..


K3
25. 04. 2019
Dát tip

Ještě maličkost, účinky brambor při jejich ponzumaci jsou taky přehnané, zvlášť u otce.

Prózo měsíce, rád bych nominoval do soutěže, jestli autorka není proti.


K3
25. 04. 2019
Dát tip

Překlepy: Stařec se na mu pronikavě zadíval do očí...; odbít-ý. Dál tam nesedí některé výrazy, třeba nenažrané společnosti, tak asi vedoucí kroužku nemluví. Nebo ségry, v hovorové češtině to nevadí, ale z úst vypravěče trochu jo. Jinak celkově to je psané takovým neuspořádaným, místy až neotesaným způsobem. Pořád by se na ní dalo ještě pracovat. Ještě je znát "nevypsanost."

Přes to všechno, se mi tahle povídka líbí. Pro mě tvá nejlepší. Má všechny znaky povídky a to je dobře. Nejcennější je asi samotný námět. Mám rád takové to, stále ještě uvěřitelné, tajemno. Nevím, zda jsi si to celé vymyslela, nebo se inspirovala jinými autory. Tohle mi třeba připomíná povídku "Hoši! Pěstujte i vy obří houby doma ve sklepě!" Raye Bradburyho. Jestli neznáš, doporučuji, on byl mistr, četbou se dá nejvíc naučit. Zlo a tajemno se tam vyvíjí nenápadně, plouživě.

Na tvé povídce se mi nejvíc líbí postavy obou kluků, jsou přirozené. Dědek je už vylíčený dost přehnaně. Třeba jeho oči... Rád jsem si to ale přečetl a myslím, že je to tu na Písmáku docela příjemné osvěžení. Piš dál.

 


zajímavý nápad...konec se mi zdá trochu nezřetelný, ale celkový dojem dobrý...


odradilo mě malé písmo. Jasně, můžu si ho zvětšit. Ale o pozornost čtenáře tu bojuješ ty...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru