Dvé blaženců z Brna

Mléčné hory

Dvě mléčné hory, mírné homole pohupující se pod tričkem. A jsou nejvýš loňské, bílé jak sněhy. Svěží oáza v poušti touhy, oáza co prohlubuje žízeň.

Ve jménu oběda

Na chodce ohledy nebere, zajímají ho jen hladoví, vzdálení strávníci. Rozkaz zněl jasně: knedlíky musí dovézt včas. A tak svou avií bere přechody v centru města bez ohledu na předpisy a bezpečnost, vždyť už bude jedenáct. Houskové, bramborové i špekové, má vzadu všech dost, jen času málo. A turisti pod Prašnou branou z toho mají haló: málem byli přizabiti, běda! Ve jménu oběda.

Po ovoci poznáte je

Na místě bývalého ovocného trhu stojí soud. Snad to ani není náhoda. Soudci tu často drtí obžalované, aby z nich získali sladký nektar pravdy. A pijí jej žíznivě plnými doušky a svou radost pak vepisují do usnesení a rozsudků. Ale je to radost krátká, tak akorát do právní moci; pak jim zas vyschne v krku, přijde chuť..

Filippo

Stojím nad knihami v Karolinu a slyším poručnické: Filippo, Filippo! Italka se po někom shání. Ještě párkrát to opakuje a už cupitá klouček s brejličkami dobrovolně a dočasně ztracený mezi regály. Chvíli postojí a pak se zas ztratí. A znova: Filippo.. A zas se vrátí, to už ho ale maminka chytne za pusinku, trochu mu s ní škube a láteří. Ztrácím se mezi regály, na výraz solidarity s malým jmenovcem.

Dvé blaženců z Brna

Přišla jim slina na pořádné, libózní šmakec. Dorazili z Brna a hnedka by jedli. Kósanec propečené haksny anebo filcunkovó knedli. V Praze je jídelna na každém rohu, a tak už z kešeně solí love a každej do svýho tácku klove.

Už zlátnou…

Ženské už vzaly dekolty na milost. A sluníčko rozpálené touhou je tam olizuje a ony tam pak zlátnou jako lány obilí. A muži z toho mají radost, hned by si do nich lehli, hned by je tam zlobili.