Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Smrt krásného matematika
datum / id25.04.2019 / 495787Vytisknout |
autorJohanakrupa
kategoriePovídky
témaRodinné
zobrazeno201x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tento příběh se odehrál za II.světové války v Pražské Libni. Místo a děj jsou autentické, jen jména jsem na přání své pratety změnila. Také jsem kvůli ní dala příběhu mírně poetický a milostný nádech.

Smrt krásného matematika

Maruška si ho zamilovala od prvního okamžiku. Josef, urostlý a nesmělý mladík se zasněnýma, hnědýma očima. Vůbec jí nevadilo, že je to Žid. Ani partě jejích stále se smějících kamarádek. Jako skoro každý jarní den seděly v parku u Libeňského zámku na lavičce a čekaly, až půjde domů. Věděly, že se tudy vrací navečer z jejich rodinného koloniálu, kde vypomáhá s obchodem.

Byl velmi dobrý počtář a to se jeho tatínkovi zamlouvalo. Josefovo geniální matematické nadání bylo v jejich pražské čtvrti skoro legendou.

Jako vždy měly holky notýsky s tužkou a připravené různé hotové početní příklady a čekaly, až se objeví, aby ho mohly vyzkoušet. On hrál tuhle hru s nimi rád a dokonce se dle jeho slov i těšil, že si procvičí mozek. Konečně se dočkaly. Mile se usmál, pozdravil a čekal, až začnou. Vypočetl během chvíle vše bez chyby a pouze z hlavy. Prostě, jak se říká, sypal to jak z rukávu.

Poté se všichni včetně Josefa vydali směrem ke svým domovům. Rodiče už je čekali s večeří a navíc, doba nebyla zrovna ideální a o své děti se báli. Psal se rok 1941 a okupace byla v plném proudu.

Během cesty se partička rozprchla na různé světové strany, jen Maruška s Josefem pokračovali do stejného činžovního domu kousek od hlavní ulice. Před domem si ještě chvíli povídali a Josef se jí svěřil, že by šel rád, až válka konečně skončí, studovat matematiku. Teď nemohl, Židé už do škol nesměli a jeho rodině hrozilo i uzavření jejich koloniálu. Nesměli pomalu ani chodit k lékaři.

Než se rozloučili, domluvili se na neděli, že se půjdou spolu projít kolem Vltavy. Marušce se radostí rozbušilo srdce, vždyť na to čekala tak dlouho.

Když nadešla ta očekávaná neděle, Maruška doma nejdříve pomohla matce s obědem a velkým prádlem. Práce jí šla od ruky, jak moc se těšila. Ve dvě hodiny odpoledne ve svých svátečních šatech vyběhla z domu a Josef už na ní čekal s malým svazkem kytiček, které zřejmě otrhal paní domácí před jejich starým činžákem. Poté se ruku v ruce procházeli až do večera a povídali si o všem možném. Nakonec Maruška dostala i svůj první sladký polibek.

Vyráželi pak takhle k nelibosti jejích kamarádek každou neděli a nakonec celé léto. Ptáci najednou zpívali o moc krásněji, tráva byla zelenější než obvykle a i ten vzduch voněl najednou opojněji.

Ano, to vše způsobila mladá láska. Díky ní přemohl Josef mnohé útrapy. Na podzim jim Němci zabavili obchod a přinutili je nosit ty ohavné žluté hvězdy. Většina nežidovských sousedů se naštěstí zachovala moc pěkně. Nejen Josífkově rodině pomáhala v nouzi hlavně potravinami.

Bohužel na podzim se Josef přišel rozloučit. Celá jeho rodina musí odjet do Terezína, kde budou prý žít jako obvykle, ale pod dohledem. Svěřil Marušce svůj notes s různými výpočty, kterým ani nerozuměla, s příslibem, že si ho od ní zase vezme, až se vrátí. Loučení nebralo konce a slíbili si, že si budou psát tak často, jak jen to bude možné.

Zpočátku si psali opravdu hodně, Maruška nad jeho dopisy proplakala potoky slz. Postupem času dopisy od Josefa chodily jen jednou za čas, až ustaly úplně. V jednom z posledních si stěžoval na hlad i nedostatečnou lékařskou péči, na smutek po Marušce a nad nejistotou z budoucnosti.

Roky běžely, dalšího dopisu už se nedočkala. Nejistota střídala strach a ani obyvatelům Libně se nevyhnuly různé problémy či utrpení. Mnoho přátel padlo ve válce, zahynulo při popravách či nucených pracích.

Konečně přišel konec války, někde nastala euforie, jinde zas sčítali nejen hmotné škody, které napáchala.

Jednoho dne v létě roku 1945 se Maruška vracela z práce a před domem stál on. Srdce se jí radostí zastavilo, už pomalu nedoufala. Byl to její Josífek, i když mnohem hubenější a jeho oči byly tak smutné. Jakoby úplně vyhasly. Rozeběhla se k němu a s pláčem ho objala. On jí jen něžně hladil po zádech. Ani nevěděla, jak dlouho by tam takhle stáli, kdyby je nenašla Marušky maminka a oba neodvedla k nim do kuchyně. Udělala jim čaj a připravila rychle něco k jídlu. Pak se teprve Josef rozpovídal. Nejprve váhavě a pak už z něj slova jen řinula. Mluvil o tom, jak celá jeho rodina po přesunu do Osvětimi zahynula, co vše musel vydržet a vidět. Přežil jen díky svému výjimečnému nadání, nacisté ho měli na pobavení a občas mu hodili nějaký ten zbytek jídla. Když vyprávěl, všichni plakali včetně tatínka Marušky. Nakonec se Josef zvedl, že půjde do bytu jeho rodiny. Na námitky, že byt je vybrakovaný, nedbal. Že prý potřebuje být tuto noc sám. Nechal si jen od maminky vnutit deku, aby se měl čím přikrýt. Poté se v předsíni rozloučil i s Maruškou a krátce ji objal, a pak smutně vyšlápl do schodů k jejich bytu.

To bylo naposled, co ho viděla živého. V noci se oběsil. Možná na něj všechno v tom prázdném, vykradeném bytě padlo a došlo mu vše v plné, zrůdné realitě. Možná už to plánoval při odchodu z koncentráku a jen se chtěl rozloučit.

Dlouho si vyčítala, že ho nechala samotného. Zbyl jí jen dopis na rozloučenou. Bylo v něm pouze pár vět: „Maruško, odpusť mi, prosím, ale už nemohu dál žít a nebyl bych Ti ani dobrým mužem. Miluji Tě, navždy. Můj notes si nech na památku a opatruj ho pro své děti. Tvůj Josef.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.04.2019 19:06:32dát kritice tipJohanakrupa

Toto už jsem psala asi před pěti lety, kdy ještě prateta žila.. Byla nejmladší ze sedmi sester. Moje babička- a tedy její nejstarší sestra už tehdy nosila v břiše mojí mámu..

26.04.2019 15:19:10dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Přijde mi to takové zrychlené a -- i přes tu míru tragičnosti,  kteroou onen popisný text obsahuje -- oproštěné od citů.  Zároveň to na mě -- vzhledem k době zveřejnění (před výročím konce války)  -- dělá dojem jakéhosi pokusu o aktuálnost, ale to je nejspíš jen má spekulace.  Vzhledem k prologu (který čtu až nakonec) se omlouvám za kritický komentář  k povídce, jejíž předlohou je skutečná událost, a přeju lepší čtenáře.  

25.04.2019 22:08:09dát kritice tipLerak12

Pěkně převyprávěný příběh.

25.04.2019 21:04:32dát kritice tipK3
redaktor prózy

Je fakt, že to není povídka, ale odvyprávěné to je dobře.

25.04.2019 20:53:19dát kritice tipJohanakrupa

No ona to povídka ani tak není. Spíš takové vzpomínkové vyprávění. Taková kategorie tu bohužel asi není..

25.04.2019 16:51:05dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hezký a dojemný příběh, tentokrát bez chybiček. Ale je to "jen" odvyprávěné, chybí mi tam něco navíc...

Takových osudů bylo hodně, a při psaní povídky by bylo dobré kromě popisování, jak to tenkrát bylo, přidat např. několik vět v přímé řeči, hned by povídka byla živější.

...........

 Prý musí celá jeho rodina odjet do Terezína, kde budou prý  - první prý bych odstranila - Celá rodina musí odjet do Terezína...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.